Oceánské dno je ve velkých hlubinách zcela ploché a pokrývá ho silná vrstva nevábného bahna. Jde o jakousi podvodní poušť bez sebemenších známek života.
Takový byl ještě před sto lety názor badatelů. Od té doby ho už museli mnohokrát korigovat – pořád je něco překvapuje. Nejnověji letos v létě britští vědci oznámili, že objevili dosud neznámý mohutný mořský proud.
Tvrdí, že kdyby se nacházel na souši, stal by se šestou největší řekou světa vzhledem k množství vody, které jím protéká. Šířka osciluje kolem kilometru a hloubka v některých místech dosahuje až 35 metrů. Odborníci z britské Leeds University odhadují, že je to 350krát více než kolik vodního živlu proudí v anglické Temži. Stejně jako toky na souši má mít několik přítoků, projevuje se na zde příliv i peřeje, dokonce nechybí vodopády.
Voda, samá voda…?
Zemi pokrývá tuhý obal neboli zemská kůra – litosféra. Její prohlubeniny vyplňuje voda oceánů, moří, jezer a řek. Tato hydrosféra představuje 71 % celkové plochy zeměkoule. Hlubokomořské dno zabírá 60 % zemského povrchu. Pozvolna se svažuje a tvoří širokou pláň, která se táhne od pobřeží směrem do oceánu do vzdálenosti až 400 km. Na povrchu bývá mnoho usazenin – od hrubých oblázků až po slizké bahno.
Většina hlubokomořského dna je zcela plochá anebo se jen mírně svažuje. Výzkumníci žertem tvrdí, že by se tam dalo pohodlně jezdit na kole. Ovšem to bychom nesměli brát v potaz chlad a ohromný tlak vody, který silné sklo drtí na jemný prášeček. Přesto by se kolem nás tichou temnotou proháněly tomuto prostředí dobře uzpůsobené světélkující obludy s velkými tlamami. Nechybějí tady ani hlubokomořští žraloci – největší druh (dlouhý až čtyři metry) vydává studené zelenkavé světlo.
Nalezli podvodní Alpy
Britští vědci nedávno získali detailní informace o posledním dosud neprozkoumaném pohoří
na Zemi. Stalo se tak pod antarktickým ledem, kde objevili štíty, které jsou vysoké jako hory v Alpách. Je to překvapivé zjištění, protože naznačuje, že mocná vrstva antarktického ledu vznikla mnohem rychleji, než se odborníci dosud domnívali.
Vědcům se podařilo vypracovat první podrobné mapy Gambrucevova pohoří, ležícího
ve východní oblasti Antarktidy pod ledem silným až čtyři kilometry. „Překvapující je nejen to, že toto pohoří je co do výšky podobné Alpám, ale podobá se jim i svými vysokými vrcholy a údolími,“ podivil se geofyzik Fausto Ferraccioli z Britského antarktického výzkumného střediska.
Na hlubokomořských rovinách se objevují obrovské horské řetězy – středooceánské hřbety. Středooceánský hřbet je v průměru vysoký 3000 metrů, široký 50 km a dlouhý cca 45 000 km. Přetíná všechny velké oceány, s výjimkou severního Pacifiku. Nevyrovná se mu žádná geologická struktura na souši.
Pod ledem zuřil sopečný žár
Mezinárodní expedice, která prováděla geofyzikální průzkum v oblasti Gakkelova hřbetu, v roce 2007 prokázala, že pod Severním ledovým oceánem pokrytým ledem muselo v roce 1999 dojít k mohutnému sopečnému výbuchu.
Vědci se dosud domnívali, že mohutná erupce podmořské sopky nemůže v hloubce větší než 3000 m. Proč? Měl by tomu zabránit velký tlak vody! Jak však informoval časopis Nature, kamerový systém objevil na dně Severního ledového oceánu v hloubce 4000 m silné vrstvy vulkanického popela.
Dějištěm převážné části zemské sopečné činnosti jsou uvedené středooceánské
hřbety. Jak vznikají? V této oblasti se od sebe pomalu vzdalují litosférické (kontinentální)
desky. Do vzniklé mezery stoupá roztavená hornina z hlubin Země a rozlévá se všude kolem, čímž vzniká nové mořské dno. (Hřbety se rozšiřují stejnou rychlostí, jako nám rostou nehty.)
Přitom dochází k bezpočtu menších sopečných výbuchů. Výtok lávy na mořské dno, doprovází řada menších zemětřesení.
Vědci nyní soudí, že k mohutným podvodním sopečným erupcím dochází ve velmi pomalu se šířících oceánských hřbetech častěji, než dosud předpokládali. Kde se vzaly?
Kuřáci jsou i pod hladinou
Geologové, kteří s pomocí ponorky zkoumali u ostrovů Galapágy sopečnou aktivitu, nechtěli věřit svým očím, když přes průzor viděli hydrotermální vřídla. V některých měla tekutina teplotu 350–400 °C, tedy jako rozžhavené olovo. Normálně by se taková horká voda přeměnila v páru. Ale pod obrovským tlakem oceánu zůstává tekutá. Voda se z hlubin valí plná rozpuštěných nerostů. Různobarevné proudy vody mají název »černí kuřáci« či »bílí kuřáci«
Pod vlivem okolní chladné vody nerosty krystalizují a ukládají se do tzv. komínů – vysokých až jako šestnáctipatrový dům.
Všude se šíří vysoce toxické plyny – a přesto zde vegetuje mnoho živočichů. Převládají až dvoumetroví krytonošci, silní jako lidská ruka. Jsou nacpáni chemisyntetizujícími bakteriemi, které získávají energii z molekul sirovodíku. Mezi krytonošci se proplétají stovky bledých krabů.
Robotická ponorka se osvědčila
Ostatně nemusíme se ponořit až do temnoty hluboko ke dnu. V úvodu uvedená čerstvě objevená podmořská řeka je jediným aktivním podmořským tokem takového rozsahu, který byl dosud nalezen. Protéká slanými vodami Středozemního moře přes Bosporskou úžinu až do Černého moře, kde má voda naopak nižší obsah soli. (Dodejme, že Černé moře mnozí odborníci spojují i s biblickou potopou.) Záhady se výzkumníci pokoušeli odhalit s pomocí speciální robotické ponorky, která nasnímala mořské dno poblíž Turecka.
Kde se tu záhadná řeka vzala? Mezi různými hypotézami dominuje ta, která v praxi potvrzuje teorie geologů a geografů o tom, jak Černé moře vzniklo. Domnívají se, že kdysi bývalo sladkovodním jezerem, jehož hladina byla o nějakých 90–120 metrů níže než současná. Tehdy v poslední době ledové, severní Asii, Evropu, Severní Ameriku pokrývaly silné vrstvy ledu. Při tání se výrazně zvyšovaly hladiny oceánů a moří.
Bývala zde souš?
Ještě předtím se však prolomila bariéra mezi Černým mořem a Egejským mořem (součást Středozemního moře), jehož hladina byla původně o 80–90 metrů výše. Stalo se tak v místě dnešního průlivu Bospor-Dardanely. Došlo k velice silnému přítoku vody do Černého moře. Geograf a hydrolog doc. RNDr. Bohumír Janský, CSc., se domnívá, že už tehdy, zhruba před 7600 lety, vznikl základ podmořské řeky, prohlubně, kterou nyní objevili britští vědci. Pokud má kaňon i přítoky, je to zase pochopitelné vzhledem k tomu, že oblast kdysi bývala souší a že tam mohl být velký říční systém, který byl později zatopen.
Vnitřní vesmír čeká na další objevy
Na dnech oceánů průzkumníci v poslední době nalezli několik kanálů. Mezi největší náleží kanál podél pobřeží Brazílie, kde se Amazonka vlévá do Atlantského oceánu. Podle odborníků jsou dna oceánů jako obrovská poušť mořského světa a kanály představují doručovatele živin a složek potřebných pro život v těchto pouštích.
Vědci uvádějí, že pro 99,999 % živých bytostí na Zemi je zdrojem života sluneční světlo. Deficit světla v hloubce pod 40 metrů brání růstu řas, přesto i tady u oceánského dna se daří postupně objevovat rozmanité živočichy.
Američtí biologové při prozkoumání bahna z plochy pouhých 21 m2 objevili 90 677 živočichů náležejících k 798 druhům. Existuje domněnka, že v oblasti mořského dna čeká na odhalení ještě cca 100 milionů druhů živočichů.
Nikoli nadarmo se mořským hlubinám říká »vnitřní vesmír«. Vždyť ve vesmírných dálavách se pohybovalo více pozemšťanů než u mořského dna.
Více se dozvíte:
A. Byatt, A. Fothergill: Modrá planeta,Knižní klub, 2010
H. V. Thurmann, A. P. Trujillo: Oceánografie, Computer Press Praha, 2009
www.livescience.com
Golfský proud je poslem tepla
Golfský proud má šířku asi 80 kilometrů a hloubku cca 1000 metrů. Golfský proud a jeho severní větve – Irmingerův, Norský a Severoatlantický proud – je silný, teplý a poměrně rychlý mořský proud Atlantského oceánu. Vzniká v Mexickém zálivu, díky čemuž má i své jméno (gulf = anglicky záliv). Pokračuje Floridským průlivem, sleduje pobřeží Severní Ameriky k ostrovu Newfoundland. Zde se odchyluje od pevniny a pak přechází přes Atlantský oceán. Přibližně na 40° s. š. a 30° z. d. se rozděluje na dvě větve: severní proud míří k severní Evropě a jižní se obrací k západnímu pobřeží Afriky.
Přepravuje Atlantikem teplou vodu z Karibské oblasti do studených vod poblíž severního polárního kruhu. U Floridského mysu každou hodinu přesune na 90 bilionů tun vodních mas. Podle nedávného měření lze jeho výkon srovnat s energetickým výkonem 20 % milionů jaderných elektráren.
Golfský proud je druhým největším oceánským proude na světě. Větší je pouze antarktický cirkumpolární proud.
Družice pomáhají stále více
Nejnověji se k vypracování map oceánského dna využívá družicových snímků povrchu oceánu. Jak může družice, jejíž přístroje vidí pouze vodní hladinu, získat snímek dna? Mořská hladina výborně kopíruje vliv gravitačního pole Země. Hluboké oblasti jako podmořské příkopy se projevují menší přitažlivostí, naopak nad velkými podmořskými objekty (např. podmořské hory) je gravitace silnější. Tyto rozdíly ovlivňují výšku hladiny a způsobují vydouvání a pokles hladiny napodobující reliéf mořského dna.
Pode dnem žijí zvláštní bakterie
Velké překvapení zažili výzkumníci z Texaské univerzity, kteří na plovoucí základně u pobřeží Newfoundlandu využili speciální vrtnou soupravu. Speciální vrtáky pronikly až 1626 metrů pod mořské dno. Ve vzorcích zemské kůry nalezli hojnost mikrobů. Jak mohou přežívat, když je zde hrozný tlak, žár až 100 stupňů Celsia a chybí kyslík? Tyto bakterie nejspíš získávají energii z metanu. Vědci vyslovují hypotézu, že podobně by mohl život existovat i na planetách, kde ho dosud vylučovali.
Pod vodou leží miliardy
Na dnech oceánů výzkumníci objevili miliardy temně hnědých nepravidelných hrudek o průměru 2,5–15 cm, zvaných konkrece. Zjistili, že jsou plné minerálů, zejména manganu, méně již železa, mědi, niklu a kobaltu. Zatím se experti neshodli na původu manganových hlíz. Podle jedné hypotézy je vytvořila tekutá hornina vyvěrající z puklin v mořském dnu. Mangan je důležitý průmyslový prvek, který se využívá k výrobě oceli, hliníku a litiny. Bohužel zatím se nepodařilo vyřešit, jak by se toto bohatství ze dna dalo získat.
Plejtvákovci orají jako traktory
V mělkých mořích jako je Beringovo (s hloubkou kolem 40 metrů) se vyžívají plejtvákovci šedí. Na dně jako traktory vyrývají dlouhé rýhy hluboké až tři metry. Ročně tak z těchto brázd vzniknou statisíce tun mazlavé hmoty. Kytovci jazykem protlačují bahno skrze kostice a poté s gustem polykají vrtící se masu blešinců, červů i jiných drobných živočichů.
Víte, že…?
Zemské oceány pokrývají plochu asi 360 milionů km2 a obsahují téměř 1 370 000 000 000 vody.
Voda tvoří 80 % povrchu Země. Z toho 97 % připadá na vodu mořskou. (Zamrzá při -2 stupních C.)
Tlak v hlubinách oceánů přesahuje jeden milion hektopascalů, což je více jak tisícinásobek atmosférického tlaku.
Největší hloubka není uprostřed oceánu
Dlouho badatelé předpokládali, že největší hloubka dna je uprostřed oceánu. Vždyť pevniny vroubí šelf – pás malých hloubek (do 200 m). Dno mělkých vod kontinentálního šelfu je velké jako Afrika!
Poté následuje poměrně úzký pruh pevninského svahu (hloubka 200–2400 m). Asi 80 % plochy „modrého kontinentu“ je nad hlubinami v rozmezí 2400–6000 m. Z této plochy asi sedm procent připadá na hlubokomořské příkopy. Mezi nimi dominuje Mariánský příkop v Tichém oceánu (v oblasti Mariánského souostroví, u ostrova Guam). Toto nejhlubší místo zemského povrchu je 11 034 m pod hladinou severního Tichého oceánu. Kdyby se zde ponořila nejvyšší hora světa Mount Everest, ještě dva kilometry nad jejím vrcholem by se vlnila vodní hladina.
