Deprese dokáže i ten nejpříjemnější život v přepychu a pohodlí proměnit v peklo na zemi. Mnohé z jejích forem je dnes možné úspěšně léčit prostřednictvím antidepresiv, tyto léky však nejsou zdaleka vhodné pro všechny pacienty.

Některým nezabírají vůbec, jiným cestu k úlevě přehrazují nepříjemné vedlejší příznaky. Zabrat by však mohla stále se zdokonalující technologie – stimulace mozku magnetem.

Hlavním směrem výzkumů profesora Marka George z Lékařské fakulty Univerzity Severní Karolíny v Charlestonu se stala práce s pacienty, kteří jako by propadli sítem medicínských oborů a nikdo jim již není schopen pomoci.

O jaké pacienty se jedná, napovídá jeho původní profese – psychiatrie. Prof. George se věnuje především „beznadějným“ případům, trpícím depresemi, úzkostmi, bipolární poruchou osobnosti (dříve „maniodepresivitou“), chronickými tiky či chronickou bolestí.

O způsobech, jimiž se snaží takové pacienty léčit, zase napovídají názvy jeho dalších profesí – neurologie a radiologie. Hvězdu současné světové medicíny z něj učinila právě radiologie, čili neinvazní metoda, při níž jsou tkáně vystavovány účinkům nejrůznějšího záření.

Návrat úsměvu na tvář Pacienti, kteří trpí ataky těch nejhorších psychických útrap, nemusejí dnes sahat jen po alkoholu či drogách. Na své straně mají již řadu výdobytků současné medicíny, zejména z oblasti farmakologie.

Zdaleka ne všichni lidé však dosáhnou úlevy prostřednictvím léků. Na takové problémové pacienty čekala v minulosti už jen jedna možnost – elektrošoky (viz rámeček). Prozatímní jedničkou v seznamu ideálních kandidátů na méně drastickou a účinnou metodu je tzv.

transkraniální magnetická stimulace, jejíž účinky jsou zkoumány zhruba od poloviny 80. let minulého století, stále se však optimalizují a vylaďují. Co se tedy za tímto složitě znějícím názvem vlastně skrývá?

Magnetické pole, nasměrované do vhodných oblastí, dokáže v tkáni mozkové kůry vytvářet elektrický potenciál. Ten je důležitý zejména proto, že slabounké elektrické signály tvoří vlastně způsob, jakým si buňky nervové tkáně spolu „povídají“ – tedy přenášejí signál.

Ačkoliv přesný biochemický mechanismus, jímž vlastně magnetické vlny působí na membránách, doposud znám není, jedno víme jistě – aktivita stimulovaných oblastí stoupá. Pacientům se tak vrací úsměv na tvář.

Podvod s blikajícími kontrolkami Aby se vědci ujistili, že výsledky jejich testování jsou skutečně průkazné, užívají většinou několik skupin pacientů, jimž podávají různé formy léků. Nejinak tomu bylo i při posledních výzkumech týmu prof.

George, během něhož lékaři pracovali se vzorkem 190 osob, u nichž léčba pomocí tradičnějších postupů příliš nezabírala. 92 z nich bylo vybráno k tomu, aby se podrobili skutečné léčbě – stimulaci levé části takzvaného prefrontálního kortexu v mozku.

Během 37 minutového sezení prošlo jejich lebkou do příslušné části na 3000 magnetických pulzů (rTMS), během léčebného procesu ještě sledovali jejich mozek pomocí magnetické rezonance (MRI). Tato léčebná sezení se opakovala několikrát týdně po dobu 6 týdnů.

Na zbylých 98 pacientů lékaři takříkajíc „ušili boudu“. K hlavě jim sice připevnili magnetický přístroj, jeho činnost však pouze simulovali blikáním nejrůznějších kontrolek. A jaké byly jejich výsledky?

Zatímco v první skupině přišla úleva ve 14% případů, v druhé, kontrolní skupině, se ulevilo pouhým 5 %. I tento možná na první pohled drobný rozdíl však považují lékaři za dostatečně průkazný. „Naše studie ukazuje, že tento způsob léčení může přinést výsledky alespoň jisté skupině špatně léčitelných pacientů,“ shrnuje optimisticky prof. George.

Nekončící popularita léčby šokem Když vám lékař oznámí, že jste ideálním adeptem na elektrokonvulzivní terapii (ECT), není na místě příliš velký jásot. Nečeká vás totiž nic jiného než léčení na první pohled připomínající spíše mučení – elektrické šoky.

Tato velmi invazivní léčebná metoda je však dobře účinná pro pacienty trpící poměrně širokou škálou psychických onemocnění, jako jsou např. deprese a sebevražedné sklony, epilepsie, bipolární porucha osobnosti či Parkinsonova choroba.

Abychom ale byli přesnější – užívá se pouze v případě, že selhaly jiné, méně invazivní metody léčení od terapií po nejrůznější farmaka. A jak vlastně dnes takové léčení vypadá? Elektrody, připevněné na pacientově těle, vyšlou do mozku sérii krátkých elektrických impulzů.

Ty však bolí a pacient je před aplikací většinou uspán anestetiky. Vyvolá také umělý epileptický záchvat, který se projevuje svalovými křečemi, a do těla se proto musejí dodávat léky, které křeče potlačují, tzv. myoralaxancia.

Namístě je však velká ostražitost. Bylo prokázáno, že elektrošoky mohou vést např. ke ztrátě paměti. Zcela nevhodné jsou také např. pro těhotné ženy, pacienty s ischemickou chorobou srdeční, po prodělaném infarktu myokardu nebo např.

s mozkovými nádory.