Genetikové po dlouhý čas předpokládali, že u vyšších mnohobuněčných organismů mohou geny putovat pouze jedním směrem – z rodičů na děti. Výzkumy, které provádějí genetici na univerzitě v texaském Arlingtonu, však naznačují něco jiného. Podle nich se mohou geny přenášet i přímo mezi mnohobuněčnými parazity a jejich hostiteli.

Mezi mnohobuněčnými organismy se genetický materiál přenáší většinou tzv. vertikální cestou, tedy z generace na generaci. U organismů, které se rozmnožují pohlavně, je tedy polovina genů „od tatínka“, druhá polovina „od maminky“. Organismy jednodušší, například bakterie, ale i někteří prvoci, jsou však schopní ještě efektivnějšího, takzvaného horizontálního přenosu. Části DNA si mohou vyměňovat prostřednictvím různých typů „přenašečů“ neboli vektorů, například pomocí virů nebo specializovaných kousků DNA, tzv. plazmidů. Přenos DNA z přímo z jednoho jedince na druhého je velmi výhodný – může se jím totiž v populaci rychle šířit nějaká výhodná vlastnost, například odolnost vůči novému antibiotiku. U složitějších mnohobuněčných organismů je však přímý přenos podstatně složitější a vědci jej po dlouhou dobu považovali za zcela nemožný.

Změnit pohled na věc je však přiměly přelomové práce výzkumného týmu genetiků z univerzity v texaském Arlingtonu. Již zhruba před dvěma roky publikovali Texasané článek, v němž popisovali přelomový objev. Stejný gen, traspozon hAT, objevili u velké řady vzájemně nepříbuzných druhů organismů, jako jsou africké poloopice komby, madagaskarští bodlíni, jihoamerické vačice či africké žáby drápatky. Podle jejich analýz se z hlediska evolučního času  tento gen objevil v jejich genetické výbavě prakticky naráz. Neexistuje proto jiné vysvětlení, než že byl mezi nimi nějakým zvláštním způsobem přenesen. Tento objev nastartoval jejich další snažení a rozhodli se proto, že budou po tajemném přenašeči pátrat dále. Je jen přirozené, že se začali poohlížet ve světě parazitů, kteří jsou nejdůležitějšími přenašeči, jaké příroda zná. Jejich práce se soustředila na analýzu podobnosti genů mezi jihoamerickou krev sající plošticí Rhodnius prolixus a jejími hostiteli, jako jsou vačice opossum a opičky kotulové. Druhým organismem, který se rozhodli prozkoumat, je plž plovatka bahenní, který je důležitým mezihostitelem řady parazitických „červů“ motolic, jež trápí velkou řadu savců. Podle jejich výsledků se důležité geny, transpozony, shodovaly téměř z 98%! Vzájemná výměna genů mezi parazity a hostiteli tedy může být velmi významným a dříve podceňovaným motorem, který pohání evoluci!