Není téměř dne, aby se v médiích neobjevila zpráva: „Dálnice na tom a tom kilometru je uzavřena v důsledku nehody.“ Dálnice sice mají za úkol urychlit silniční dopravu, ale zvlášť ty předražené české se někdy chovají zcela opačně. Nový evropský projekt SARTRE by však vše mohl radikálně změnit.
Zkratka SARTRE znamená Safe Road Trains for the Environment (bezpečné autovlaky pro životní prostředí) a zároveň odkazuje na francouzského existencionalistického filozofa a spisovatele Jeana-Paula Sartra. Dálnice jako takové nemají příliš dobrý vliv na životní prostředí. Vozovka a její příslušenství zabírá poměrně velkou plochu, 100 kilometrů dálnice se standardní šířkou 28 metrů zabírá prostor 2,8 km², a také rozděluje krajinu na dvě poloviny, což komplikuje migraci zvěře. Vlastní stavba i pozdější provoz produkují značné množství zplodin a hrozí také riziko ekologické havárie způsobené palivem nebo nákladem vozu. Lze dálnice a životní prostředí alespoň trochu spřátelit? SARTRE možná zná odpověď…
Silnice šílenců?
Když už dálnice, tak by měly být v první řadě aspoň bezpečné. Jak toho ale docílit? Omezení rychlosti na dálnicích nemá na bezpečnost provozu takový vliv, jak by se na první pohled mohlo zdát. Navíc, i když se rychlost omezí, většina řidičů takové nařízení jednoduše ignoruje. Stačí se projet maximální povolenou rychlostí třeba na „dé jedničce“ a člověk se nestačí divit, jak je neustále někým předjížděn.
Řidiči na dálnicích, v nejednom případě i ti profesionální, bývají na dálnicích často unaveni a na jízdu se nesoustředí tak, jak by měli. Další vozidla jsou pak v takovém technickém stavu, že je s podivem, že se jejich kola ještě točí. V takových případech může být malér na světě v jakémkoliv okamžiku a dálnice se proměňují v kaskadérské místo. Pokud by ovšem projekt SARTRE našel uplatnění v praxi, překračovaní rychlosti, nebo únava by se jednou provždy staly minulostí.
Spánek za volantem povolen
Projekt SARTRE spolufinancuje Evropská komise a hlavní díl práce na něm odvede britská společnost Ricardo UK. Ovšem svými znalostmi a zkušenostmi do něj přispějí i další firmy, mimo jiné španělské IDIADA a Robotiker-Tecnalia, německý Institut für Kraftfahrwesen Cáchy, a švédské SP Techical Reserarch Institute, Volvo Car Corporation a Volvo Technology.
A v čem celá revoluční myšlenka vlastně spočívá? Tak jako má letadlo svého autopilota, vůz na dálnici by měl svého autořidiče. Jakmile automobil vjede na dálnici, zařadí se do těsné kolony, která navenek vypadá jako autovlak. V jejím čele je vůz, který ovládá zkušený řidič. Vozidlům za ním pak stačí jen zadat do navigace cíl cesty a šoféři v nich si mohou dát „leháro“. Mohou si číst, sledovat televizi, zapnout si laptop, telefonovat, spát, drbat se za uchem, prostě cokoliv, aby nějak strávili čas, během kterého se nemusí o řízení starat. S vedoucím vozem kolony je každé auto za ním bezdrátově propojeno a tak přejímá povely k řízení. Pokud chce řidič dálnici na některém z exitů opustit, jednoduše si opět převezme řízení do svých rukou.
Technologie jsou již „ready“
Kolony, neboli autovlaky, mají být šesti až osmičlenné. Těsná vzdálenost mezi vozy má svůj důvod. Jízdou v závětří automobily ušetří až 20 procent paliva a rovněž se stlačením vozů k sobě uvolní místo na vozovce. Na současných západoevropských dálnicích by mohl systém začít fungovat ihned, stačí jen upravit vozy a dodat do nich potřebné technologie. Ovšem, jestli by takový autovlak dojel z Brna do Prahy na věčně opravované a látané vozovce, na to by sázkové kanceláře mohly vypsat zajímavý kurs.
Zmíněné technologie není nutné vynalézat, řada z nich už je dostupná nyní. K udržení vzdálenosti mezi jednotlivými články autovlaku dobře poslouží tempomaty. Navigační systémy má dnes k dispozici už většina šoférů. I potřebná komunikační zařízení a systémy schopné autonomně zvládat řízení se už dostaly do praxe. „Tento typ autonomního řízení skutečně nevyžaduje žádné šílené technologické experimenty ani další investice do infrastruktury. Jen klade důraz na rozvoj a přizpůsobování již objeveného,“ podotýká Eric Coelingh, technický ředitel společnosti Volvo Cars.
21. STOLETÍ dodává:
Celý projekt už získává reálné kontury. Už od příštího roku bude testován na zkušebních okruzích v Británii, ve Švédsku a ve Španělsku. Pokud budou testy úspěšné a vychytají se jeho mouchy, kterých jistě nebude málo, v roce 2013 by se systém měl postupně začít převádět do praxe. Jeho přínosy jsou jasné, bezpečnější jízda, úspora paliva a v neposlední řadě i šetrnost k životnímu prostředí. Ovšem neznámých je ještě mnoho. Jak zajistit, aby všechna vozidla v koloně byla v bezvadném technickém stavu pro stoprocentní zajištění bezpečnost? Nebo kdo určí, jak se bude vybírat „vůdce smečky“ tedy řidič v čele kolony? Jak bude autovlak chráněn proti pirátům silnic? Evropští technologové tedy ještě mají nad čím přemýšlet…
První nebyl Hitler…
Projekty a výstavba prvních dálnic obvykle bývají spojovány s neblaze proslulou érou nacistického Německa. Ovšem, první cesta na způsob dálnice vznikla v jiném totalitním státě. V roce 1924 byla v Mussoliniho Itálii otevřena 55 kilometrů dlouhá autostráda, spojující Milán a Varese. V samotném Německu se dálnice začaly stavět ještě před nástupem Hitlera k moci v roce 1933. V letech 1929 až 1932 byla postavena rychlostní komunikace, která vedla z Kolína nad Rýnem do Bonnu. Je pravda, že nacisté poté stavbu dálnic výrazně urychlili, zejména z vojenských důvodů. Zatímco v roce 1935 bylo v Německu funkčních 112 kilometrů dálnic, v roce 1938 to již bylo 3046 kilometrů.
V roce 1937 přichází podnikatel Jan Baťa ve své knize Budujeme stát pro 40 milionů lidí s projektem dálnice, která by protnula Československu od západu k východu. K výstavbě rychlostní komunikace však došlo až v květnu 1939, kdy už Československo bylo vymazáno z mapy. Společně s ní se na území zabraných Sudet a napříč Moravou stavějí ještě další dálnice, patřící čistě Němcům. Jedna, tzv. „Exteritoriální“, měla vést nejkratší cestou z německého Breslau (dnes polské Wrocławi) do Vídně. Další dálnice, tzv. „Sudetská“, byla budována z německého vnitrozemí přes Cheb, Karlovy Vary a Lovosice do Liberce a dále na sever Německa.
Původní projekt československé západovýchodní autostrády byl oprášen ihned po skončení války, ale v roce 1950 byl znovu zastaven. Až v roce 1967 pokračovala výstavba dálnice spojující Prahu s Brnem a posléze pokračující až do Bratislavy. Souvislý dálniční tah mezi Brnem a Prahou byl dokončen až 7. listopadu 1980, kdy se jako poslední stavěla část dálnice u Humpolce. V současnosti je v České republice téměř 700 kilometrů dálnic.
