Otázka vzniku života na Zemi fascinuje a láká vědce z přírodovědných i humanitních oborů po staletí. Další dílek do záhadné skládanky rozvoje života nyní vložili kanadští a američtí vědci. Podle jejich názoru boom života na naší planetě závisel na úbytku jednoho chemického prvku v mořích. Tímto prvkem byl nikl.

Před 2,4 miliardy let vypadala Země poněkud jinak než dnes. Jednoduché živé organismy zde už sice existovaly, ale rozvoji složitějších forem života bránilo několik překážek. Tou nejzásadnější z nich byl malý objem kyslíku v zemské atmosféře, naopak bakterie žijící v mořích se věnovaly spíše vytváření metanu. To se však brzy mělo změnit…

Nikl jako bariéra

Mořské bakterie byly totiž do značné míry závislé na niklu. Tento kov se uvolňoval při vulkanické činnosti, která v té době byla oblíbenou kratochvílí naší planety. Nikl se pak postupně uvolňoval i do moře, kde jej už metanotvorné bakterie s nadšením očekávaly.
Jenže sopky svou energii postupně ztrácely a niklu bylo stále méně a méně. Když Kurt Konhauser z univerzity v kanadské Albertě se svým týmem nedávno zkoumal mořské horniny staré více než dvě miliardy let, překvapilo ho, jak se z jejich složení velmi výrazně nikl ztrácel. Důsledek v podobě úbytku metanu z atmosféry na sebe nenechal dlouho čekat a brána pro kyslík byla otevřená.

Specializace se nevyplácí

Vědci jsou přesvědčeni, že se trefili do černého. „Načasování je naprosto perfektní. Úbytek niklu připravil scénu pro hromadění kyslíku. Pokud vyjdeme ze znalostí o současných bakteriích vytvářejících metan, vedl nízký obsah oceánského niklu k prudkému snížení produkce metanu,“ prohlásil jeden z kanadských výzkumníků Dominic Papineau.
Tato teorie je i důkazem faktu, že přílišná specializace se v přírodě nevyplácí. Mořské bakterie totiž nikl potřebovaly k získání tří pro ně naprosto nevyhnutelných enzymů, kdežto řasy, které produkovaly kyslík a položily tak základy k životu, jak jej známe dnes, nebyly, co se týče enzymů, tak vybíravé. Úbytek niklu z oceánů nebyl pro řasy tak fatální jako pro bakterie.

Nikl umí pěkně zatopit

Nikl není v zemské kúře žádnou zvláštností. Jeho bohatá naleziště jsou třeba v kanadském Sudbury (čtvrtina veškerých zásob), Rusku, Austrálii či na Nové Kaledonii. V průmyslu je hojně využíván především jako antikorozní ochrana, při výrobě slitin nebo galvanických článků. Ovšem se zdravím si nikl příliš nerozumí. Pokud se do organismu dostávají velké dávky niklu, silně se zvyšuje riziko vzniku rakoviny a nikl je dnes řazen i mezi teratogeny, tedy látky schopné negativním způsobem ovlivnit vývoj lidského plodu.
Až desetina populace může trpět alergií na tento kov. Ta se nejdříve projevuje zarudnutím kůže a později se objevují i ekzémy. Zvláště nebezpečné jsou v tomto ohledu náušnice, poněvadž oblast okolo ucha patří mezi nejcitlivější části lidského těla. Zde může alergie vést až k otokům hlavy, což skutečně není nic příjemného. Nikl je obsažen i v některých mincích, například v té o hodnotě jednoho eura. Je ovšem pravděpodobné, že v budoucnosti budou eura jednoduše nikluprostá.