Řadu let nedala vědcům spát otázka, jak to dělají gekoni, že se udrží třeba na hladkém skle jako přibití. Pokud jste někdo zkusil takového gekona odtrhnout, dá to pořádnou práci – jako by byl přilepený.

Vědci marně pátrali po nějaké lepkavé látce, kterou by gekoni vylučovali, a přilepili se tak k hladkému povrchu. Nic takového. Dnes už víme, že tuto podivuhodnou vlastnost gekonů mají na svědomí tzv. Waalsovy síly, což jsou přitažlivé nebo odpudivé interakce mezi atomy a molekulami. Tyto síly vytvářejí natolik silné vazby mezi zvláštní strukturou gekoní tlapky a hladkým povrchem, že dochází k pevné molekulární vazbě. A jak vlastně taková gekoní tlapka vypadá? Prsty jsou zespodu hustě pokryty mikroskopickými chloupky, tzv. sétami. Na čtverečním milimetru jich má gekon na 5000. A to není všechno. Každá séta je ještě rozdělena na 400–1000 ještě menších útvarů, nazývaných spatulae. A to už se pohybujeme v oblasti nanotechnologií. Právě toho využili vědci a dnes už jsou na světě dokonalé lepicí pásky, pokryté miliony nanotrubiček, inspirované právě vlastnostmi gekoních tlapek.

Za největším gekonem do Asie
Gekoni (Gekkonidae) jsou poměrně rozšířeným druhem ještěrů, na světě jich známe na 900 druhů. Největší gekoni žili ještě nedávno na Novém Zélandu a dosahovali délky okolo 60 centimetrů. Byli však vyhubeni. Dnes je největším zástupcem druhu gekon obrovský, žijící v jihovýchodní Asii, který dorůstá až do délky 35 centimetrů. Nejmenší zástupce gekonů žije v Dominikánské republice a měří 16 milimetrů.