Lepra neboli malomocenství patří po staletí mezi souputníky a také největší postrachy lidstva. V Indii byla nedávno objevena kostra, která poskytuje nejstarší známý doklad o této chorobě na světě. Mohla by také napomoci vědcům při rekonstrukci jejích migračních tras. 
Přes to, že je lepra známa lékařům prakticky od doby vzniku moderní medicíny, patří stále k nejméně prozkoumaným infekčním chorobám vůbec. Její původce, bakterie Mycobacterium leprae, se totiž velmi obtížně kultivuje v laboratorních podmínkách a kromě člověka má pouze jednoho dalšího přirozeného hostitele, jihoamerického pásovce.
Její pravlastí je podle všeho Afrika, odkud se rozšířila s lidskou populací, která ji opustila asi před 40 000 roky. Její první zaznamenané případy v Evropě pocházejí až z doby přelomu 4. a 3. století př.n.l.
, kdy své mohutné tažení na východ podnikl Alexandr Makedonský. Své další tažení do Evropy zažila zejména během křižáckých válek. Lepra je považována za typickou civilizační chorobu. Není totiž příliš nakažlivá a může se projevit až v momentě, kdy jsou lidé v dostatečně dlouhém kontaktu, nejlépe v prostředí měst.
Kostra nalezená Balathalu v indickém státu Rádžastán byla snadno k rozpoznání. Podle hinduistické tradice, která předepisuje spalování a nikoliv pohřbívání mrtvých, by dokonce ani být nalezena neměla.
Privilegium být pohřben žehem bylo podle Atharvavédy odepřeno pouze desperádům, těhotným matkám, obětem kouzel a uřknutí nebo právě leprotikům. Jejich těla byla pohřbívána velmi zvláštním způsobem. Tělo bylo umístěno do komory vytvořené několika velkými kameny.
Zbylý prostor v takto uměle vytvořené jeskyňce byl vyplněn popelem ze spáleného trusu krav, který je ve védské tradici považován za posvátnou substanci s očistnými účinky. Kostra nese řadu nepochybných znaků o tom, že patřila člověku, který zemřel na lepru.
Lebka je v čelních a nosních partiích doslova „rozežraná“. Vědci se z ní nyní pokoušejí izolovat bakteriální DNA, která by jim prozradila, jak se genetický výbava obávaných patogenů vyvíjela a kudy migrovali.
Autor: Jan Weyer
Nenechte si ujít další zajímavé články
