V paleontologii se často stane, že k významnému objevu nedojde přímo při vykopávkách v terénu, ale až o mnoho let později, kdy se muzejním specialistům podaří spojit dílky dávno rozpadlé skládačky dohromady.

Totéž se nedávno povedlo norským vědcům – před očima se jim náhle objevil dávný zkamenělý primát.

Darwinius masillae, jak byl nález pojmenován, byl v Messel Pit nedaleko německého Darmstadtu nalezen již v roce 1983. Kostra byla však rozdělena na několik částí a tak musela počkat až do nedávné doby na tým vedený Jornem Hurumem z Přírodovědeckého muzea při univerzitě v Oslu.

Teprve pod rukama norských vědců získaly jednotlivé díly svůj smysl a také evoluční význam. Vědci pochopili, že mají před očima mimořádně významný nález, který zásadním způsobem vylepšuje naše znalosti o evoluci skupiny, do níž patříme i my sami – primátů.

Tato fosílie bude s největší pravděpodobností zobrazena v každé učebnici v budoucích sto letech, odhaduje význam svého objevu Dr. Hurum. Podle řady ukazatelů jde totiž o zbytky zvířete, které by mohlo stát na rozhraní mezi primitivnějšími primáty, dříve nazývanými poloopice (např.

lemuři, loriové nebo komby) a primáty vyššími, reprezentovanými jihoamerickými ploskonosými opicemi (malpy, kosmani), úzkonosými opicemi starého světa (makakové, paviáni) a lidoopy včetně nás, lidí. Ačkoliv toto zvíře pravděpodobně než dnešní opice stále připomínalo spíše lemura, řadu typických „lemuřích“ znaků už na jeho kostře nenacházíme (např.

typický výběžek na druhém prstu u nohy nebo zvláštní úpravu spodní čelisti). Pozůstatky Darwinia, které žilo před asi 47 milióny let, byly mimořádně dobře zachované, jedná se dokonce o nejzachovalejší fosilní pozůstatky primáta vůbec.

Fosilizované zbytky patřily se o nedospělé samici, z níž se kromě takřka kompletní kostry našly i části jejích chlupů a dokonce i její poslední večeře – kousky ovoce a listů. Dávná opička získala už dokonce i svou přezdívku – Ida, podle dcerky Dr. Huruma, které se stejně jako dávné opičce nedávno klubaly první dospělé zoubky.