Rostlinám, které si samy dokážou vytvářet látky potřebné k životu, může závidět jak člověk, tak zvířata. Živočichové si musejí obstarávat potravu, jinak by nepřežili. Nezáleží na tom, zda jsou býložravci, masožravci či všežravci. Značné rozdíly jsou ve způsobech získávání potravy. Právě tady vědci objevují věci, o kterých se lidem ani nesní. Podívejte se na zázraky přírody očima 21. STOLETÍ.
V přírodě dostávají šanci k dalšímu růstu a rozmnožování jedinci silní a odvážní, kteří svoje vlastnosti v genech předávají potomkům. Mezi těmito vlastnostmi dominují především jejich nesmírně citlivé smysly. I lidé samozřejmě využívají čich, zrak, sluch, hmat a chuť. Ale jak dokazují následující řádky, mnohým zvířatům se „páni tvorstva“ zdaleka nevyrovnají.
Preferují čich
Chtěli byste mít čich tisíckrát lepší než nyní? V takovém případě byste se rovnali vlkovi. Ten má na čenichu asi padesátkrát více čichových buněk než lidský nos. (Také psi své lidské páníčky v tomto smyslu zdaleka překonají.) Přitom jim příroda citlivou vrstvu s čichovými buňkami poskládala tak šikovně, že kdyby se celá plocha rozložila, dostali bychom rozměry velké pohlednice. Zdravý vlk má čenich vždy vlhký, což pomáhá buňkám zachytit sebemenší stopy pachů. Tak zvíře dokáže analyzovat větší množství čichových informací. Možnou kořist dokonce registruje tehdy, když ji zrakem ani nevidí a navíc vítr fouká od něj, takže nepřináší typický pach úlovku. Čich preferují i četné jiné šelmy.
Citlivý zobák ptáka kivi
Na čichu je životně závislý třeba i novozélandský kivi. Je to sice pták (velký jako slepice), ale na obyvatele ptačí říše ani tak nevypadá. Nejenže nelétá, ale jeho jemné peří se spíše podobá srsti savců. Obdobně jako hmyzožraví savci si hledá potravu. Například žížalu ucítí pod třícentimetrovou vrstvou zeminy. Přes noc si dlouhý citlivý zobák chrání tak, že ho zapíchne do humusu a spadaného listí. Má k tomu důvod – na špičce zobáku jsou nozdry propojené s čichovými čidly při jeho kořeni. Tam má kivi nařasenou vrstvu citlivých buněk – podobně jako je tomu u psího čenichu. Čichové buňky se díky nervům spojují s čichovými laloky v mozku. (Těmi kivi dominuje mezi všemi ptáky!) Čichovým ústrojím hledá ukryté měkkýše, červy, různé larvy hmyzu. Uchopí je špičkou zobanu a už se sunou do lačného krku.
Sluchem se dá zabíjet
Noc se stává rejdištěm příznivců radaru, netopýrů, kteří se orientují sluchem. Vydávají rychlé a vysoko položené pištivé zvuky a pak analyzují ozvěnu. Tak díky odrazu dokážou svým „radarem“ zaměřit ve tmě i komára. Přitom různé druhy netopýrů mají různé podoby miniaturních echolokačních zařízení.
Stejný princip „lovu sluchem“ známe i od delfínů. Vysílají vysokofrekvenční mlaskavé, pískavé a skřípavé zvuky a pak odraženou ozvěnu bystře analyzují. Tak bezpečně poznají, zda jde o překážku, anebo o kořist, a navíc i jak je velká a zda se obává jejich útoku.
Obdobně zvukové vlny odražené od pevných těles analyzují také vorvani. Tito vodní dravci silnými zvukovými salvami omračují či dokonce zabíjejí zjištěnou kořist. Mezi ní převažují hlavonožci – olihně a krakatice, včetně krakatice obrovské. Vorvani se za nimi dokážou ponořit až do hloubky 2500 metrů. Po omráčení zvukem se jim obludy nemohou nijak bránit, takže je poklidně pozřou.
Slepouni neokounějí
Jsou živočichové, kteří jsou vzhledem k prostředí, kde žijí, skoro slepí, například paúhoř elektrický. Tato sladkovodní ryba (dlouhá až 2,75 m) se orientuje pomocí elektrického pole. Když narazí na kořist (či překážku), mění se tvar jeho siločar. V ocase má speciální elektrické zařízení, které dokáže vyrobit impulzy silné až 200 voltů. Při frekvenci až sto výbojů za pouhou vteřinu (!) snadno omráčí, ba i usmrtí, také člověka.
Takové nebezpečí nám naštěstí nehrozí od dalšího známého „slepouna“ – krtka evropského. Jako živý buldozer za hodinu prohrabe až patnáctimetrovou noru. Do jeho podzemního bydliště se tak stropem, stěnami i dnem dostávají nic netušící žížaly, brouci, slimáci, menší larvy. Vše citlivým rypáčkem ucítí a vzápětí nahmatá, když každé tři hodiny prolézá bludištěm chodbiček. Za den spořádá až 50 g žížal. Většinu (až několik tisíc) jich však kousnutím paralyzuje a schová do zásoby.
Hmyz nerezignuje
Odborníci odhadují, že na Zemi spolu s lidmi žije asi šest milionů druhů hmyzu. Představují ho zejména drobnější exempláře, které chutnají mnoha ptákům i jiným živočichům. Malý křehký hmyz může jen závidět největšímu zvířeti na Zemi – plejtváku obrovskému, jehož rekordní jedinec měl při délce 33 metrů hmotnost 190 tun. Ten se vskutku nemusí bát, že ho někdo náhle sežere, i když občas na něj zaútočí hejna dravých kosatek. Ústní orgány hmyzu jsou ustrojeny tak, aby vyhovovaly rozmanitým druhům potravy – od lahodného nektaru z květů a rostlinných šťáv až po mrtvé živočichy.
Výtečnými lovci hmyzu jsou pavouci, kteří tkají sítě z velice tenkého a elastického vlákna. Vzniká ve snovacích žlázkách. První vlákno vypustí nazdařbůh do vzduchu a čeká, kam ho vítr zanese, aby se nitka přilepila. Tak vznikne základ pro budoucí pavučinu. Na ní má dva druhy vláken – lepkavá, do kterých lapá hmyz, a hladká, po kterých může majitel chodit, aniž by se sám přilepil. Dodejme, že pavoučí vlákno je pětkrát pevnější, než by byl ocelový drátek, pokud by ho ovšem někdo v takové velikosti vyrobil.
Citlivé nohy klíšťat
Také příbuzní pavouků – malinká klíšťata – hned poznají, že se blíží teplokrevná oběť. Identifikují ji pomocí zvláštního smyslového orgánu (Hallerova), který mají na špičce prvních nohou. Bezchybně zjišťuje pachy, teplotu, tlak a vlhkost. Podobně jako jiní parazité, klíště ohrožuje i nás – třeba přenosem vážných nemocí, jako je klíšťová encefalitida nebo borelióza.
Zvláštní způsoby, jakými se v přírodě získává potrava, najdeme u všech zástupců živočišné říše. Na konci je však vždycky zjištění, že to není možné bez nějakých obětí. Vždyť bez smrti nemůže existovat život!
Více se dozvíte:
R. Caporali: Co mají společné?, Mladé letá, 2004
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Tajemství a zázraky Přírody, Svojtka,2004
Objevujeme svět, Reader’s Digest Výběr, 2002
Upíři opravdu existují! Jsou to upíři obecní.
Z hojně prokrvených hororů jsme si zvykli za upíry považovat lidské zrůdy, které svými zvláštními zuby s chutí nasávají vřelou lidskou krev. Upíři obecní však opravdu existují. Můžeme je nalézt ve střední a jižní Americe, kde jsou postrachem zejména pěstitelů dobytka. Patří do jedné skupiny netopýrů, jejichž specializací je právě využívání bohatého zdroje bílkovin – krve. Jiné podobné savce vědci zatím neobjevili. Pod temnou rouškou noci upír neslyšně přiletí k nic netušící spící teplokrevné oběti. Nejvíce si oblíbil hospodářská zvířata. Bezbolestně ostrými předními zoubky prořízne do kůže vyhlédnutého kusu malinkou ranku. A pak rychlými pohyby drsného jazýčku, na kterém má žlábek, dychtivě chlemtá vytékající krev, která se v ráně hromadí. Do ní současně vylučuje sliny, které obsahují antikoagulanty zajišťující, aby se těžká krev nesrazila. Však také pomalejší upír si dopřeje takovou krvavou hostinu až několik desítek minut. Naráz vypije až 1,5násobek svojí hmotnosti. Tak by se mu špatně letělo. Proto se ještě před odletem chytře vymočí, aby vážil méně. Ze zásob žije několik dnů. Potom se krvežíznivec zase vydává na noční pouť.
Drakovi stačí jazyk a jediná molekula
Varan z indonéského ostrova Komodo (zvaný „drak“) je největším ještěrem na světě. Dravý kolos dlouhý až tři metry, který si většinou pochutnává na mršinách, ucítí jejich hnijící maso ležící 400 metrů od něj. Přitom k tomu nepotřebuje nos, naopak mu postačí vypláznout velmi citlivý rozeklaný (stejný jako u většiny plazů!) jazyk. Ten neustále vysunuje a zasunuje.
Funguje totiž jako chemická laboratoř. Stačí mu zachytit jedinou molekulu pachu mršin. Na patře v ústní dutině má zvláštní jamky s citlivými buňkami (Jacobsův orgán). Právě tyto buňky velice citlivé na chemické podněty pachy okamžitě analyzují. Podobné je to i u většiny hadů, kteří tak v naprosté tmě poznají jak nebezpečí, tak kořist. (Podobně „vyčichají“ i sexuálního partnera.)
Ptakopysk má citlivý zobák
Každý den zhltne skoro tolik potravy, kolik sám váží (cca 2 kg) ptakopysk. Jeho bydlištěm je Austrálie, kde tento primitivní savec snášející vejce žije v řekách. Má velký kachní zobák, kterým zjišťuje sebemenší změny elektrického pole, pokud je způsobí pohyb nějakého živočicha. Svým citlivým zobanem prozkoumává říční dno a láduje se červy, korýši a jinými dobrotami.
Sovy vše, co uloví, polknou
Sovy, které přijímají zvuky celým obličejem, si ulovenou potravu nijak nevychutnávají – spolykají ji rovnou celou, i s kostmi a srstí či peřím. A co jim nejvíce chutná? Třeba sýčkům, kteří svým teskným houkáním prý ohlašují brzký příchod smrti, brouci., Puštík dává přednost myším a hrabošům, sova pálená zas hlodavcům, jiným občas krtek, ba i jiný pták.
Společným znakem všech je, že nestravitelné zbytky – kosti, zobáky, drápy, zuby, srst, exoskelety (tvrdé vnější schránky) brouků, ba i chloupky z těl žížal sovy vyvrhují ve speciální podobě jakéhosi oválného balíčku. Před vyvržením ho obalí slizovitým obalem, aby jim snáze vyšel z těla.
Žáby mají ohromné oči pro parádu?
Žáby se kvůli svým velkým očím dostaly až do pohádek, kde je třeba polibek krásného prince proměnil ve sličné panny. Kupodivu ani to jim nezaručuje ostré vidění. Při hledání potravy však pomocí speciálních čidel na sítnici zaznamenají sebenepatrný pohyb – třeba hmyzu či líně lezoucích slimáků. Sotvaže se takový možný úlovek pohne, bleskurychle na něj startuje žabí lepkavý jazyk.
Netopýr využívá barometr
Mezi netopýry, kteří mají pověst velkých jedlíků, zaujímá přední místo druh zvaný netopýr žlutavý. Obývá jeskyně v Severní Americe. Je zvláštní tím, že má v těle citlivý barometr. Spolehlivě z jeskyně vycítí, zda je venku vhodné počasí pro hmyz, který on loví. Slouží mu k tomu ve středním uchu uložené smyslové zařízení (Vitaliho orgán), kterým zjišťuje tlak vzduchu. Nízký tlak signalizuje úspěšný lov, protože ve vzduchu poletuje početná kořist. Za minutu dokáže lapit až devět úlovků, za hodinu nachytá přes gram hmyzích nešťastníků – pětinu své vlastní váhy.
