Dnešní generace robotů má již docela slušné lidské schopnosti. Umí zvedat různé objekty či vyhýbat se zdem. Jedno jim však stále chybí – pocity. Nejde o to, jestli se dokáží zamilovat nebo zasmát vtipu. Stále jim chybí analogie hmatu a pocitů tepla, které nám lidem například umožní rozpoznat, že jsem právě šlápli na dítě a ne na kámen. 
K tomu, aby se robotům něco takového podařilo, musí dostat obal, který by kombinoval dvě základní vlastnosti. První z nich je pružnost, díky níž by se „kůže“ se po roztažení dokázala vrátit zpět do původního stavu. Druhou je vodivost, díky níž dokáže předávat signály v podobě drobných elektrických impulsů. Japonský výzkumník z univerzity v Tokiju Takao Someya se svým týmem pracoval na vývoji materiálu, který by dokázal obě vlastnosti co nejlépe zkombinovat. Jeho nová „kůže“ kombinuje slanou tekutinu s roztažitelnými uhlíkovými nanovlákny. Takový povrch by pak v kombinaci s různými senzory umožnit robotovi, aby třeba „ucítil“, jak mu někdo klepe na rameno. Tento materiál by mohl mít i řadu různých dalších využití, například při výrobě nových typů počítačových monitorů nebo při výrobě inteligentních volantů, které by včas dokázaly upozornit řidiče na to, že jeho pozornost povoluje.
