Ptáci –se vyvinuli z plazů asi před 140 miliony roky. O cca 80 milionů let později obývala ptačí svět většina druhů a čeledí, které známe dnes. Reprezentují více než 9000 pestrobarevných druhů; převažují pěvci ( 5 300 druhů). Mají však mnoho společného.
Aves – mezinárodní označení třídy ptáků, kteří představují pozoruhodně jednotnou skupinu vysoce specializovaných obratlovců. Všichni mají zobák a tělo pokryté peřím. Převažující většina užívá k pohybu aktivní let. První známou ptačí formou byl prapták (Archeopteryx; z řeckého archaios = starý a pteryx =pero, křídlo), který velikostí připomínal holuba. Měl křídla, ale hlavu jako plaz.
Biokomunikace – přenos zprávy od vysílajícího jedince k příjemci signálu. Sdělení většinou neslouží ke vzájemné manipulaci, ale obvykle vyzývá ke spolupráci. Základem je schopnost sestavit zprávu do srozumitelného kódu (vrozeného i naučeného).
Cesty tahové– souvisejí s migrací (viz). Většina tažných ptáků (např. vlašťovky) se stěhuje současně z určitého rozsáhlého území, což se označuje jako tzv. široká fronta. Některé druhy (např. čápi) se soustřeďují do úzké tahové cesty – tzv. úzká fronta.
Časovače – odborné označení(Zeitgeber) vnějších cyklů, které výrazně ovlivňují většinu životně důležitých biorytmů ptáků – a nejen jich) Např. vnitřní rytmy organismu upřesňují a synchronizují rytmy opakování světla a tmy, měsíční cykly, přílivy a odlivy apod.
Dělení ptáků – je podle mnoha kritérií. V současnosti všichni patří do třídy pravých ptáků (Ornithuare). Podle způsobu pohybu se dělí do dvou nadřádů – běžci (Ratitae) a letci (Carinatae), kteří převažují. Ač létají, mezi ptáky nepatří netopýři -létající savci.
Emu australský (Dromaius novaehollandiae) – žije jen v Austrálii a svou téměř dvoumetrovou délkou je druhým největším ptákem po taktéž nelétavém, africkém pštrosu dvouprstém (výška až 2,75 m, hmotnost 150 kg).
Filtrace podnětů – označení skutečnosti, když z obrovského množství informací přicházejících z okolního životního prostředí si ptáci vybírají jen takové, které jim slouží. (Např. je informují o nepříteli, sexuálním partnerovi, potravě apod.)
Hnízdění – se pojí s rozmnožováním. Prapůvodně k inkubaci vajec sloužily jámy vyhrabané v půdě, zespodu zahřívané geotermálními výpary. Mnohé ptačí druhy (např. rackové) jen vyhrabou či tělem vytlačí důlek na zemi. Někdy ho vystýlají rostlinami. Ptáci hnízdí i v přirozených dutinách, jeskyních a skalních štěrbinách, jindy si vyhrabávají hnízdní nory. Mnozí si kvůli bezpečnosti vajec a poté mláďat staví hnízda v korunách stromů. Nejlepšími architekty jsou pěvci, kteří využívají mj. různé větvičky. Největší hnízda na stromech má orel bělohlavý, který je ve státním znaku USA. Stavba je široká asi 3 metry při šestimetrové hloubce. (Tak by se tam pohodlně vešlo několik lidí.)
Chuťová vnímavost – zvláště u zrnožravých ptáků je vyvinuta jen slabě. Mnohý pták tak ani nepozná, zda v zobáku drží něco jedlého či třeba kamínek. Naučí ho až zkušenost. Spíš zakrnělý je také ptačí čich.
Inkubace vajec – činnost spojená s hnízděním, kdy rodič předává potřebné teplo vyvíjejícím se zárodkům hnízdními nažinami (místa mezi pery, pokrytá pouze prachovým peřím). Ty se tvoří vlivem pohlavních hormonů v době, kdy ptáci začínají stavět hnízda. Pokud sedí na vejcích oba partneři, vyvíjejí se hnízdní nažiny u obou
Jedovatí ptáci –ačkoli jich je v přírodě menšina, jejich pozření může přivodit smrt predátora. Exemplárním příkladem jsou pěvci rodu Pitohui z Papuy Nové Guiney, jejichž peří obsahuje jed.
Kostra – má malou hmotnost – u většiny ptáků do 55% hmotnosti těla. (U savců je to 15 – 30 %.) Ptačí kosti jsou duté a propojeny se vzdušnými plicními vaky. Oproti plazům a savcům mají ptáci kosti díky většímu množství minerálů mnohem tvrdší a pevnější v tahu. Na rozdíl od lebky plazů jsou u ptáků nejnápadnější mohutné očnice (orbita). Ptákům s velkýma očima (sovy, dravci) oční koule odsunuly mozkovnu až do zadní části lebky, takže tam mají mozek v téměř kolmé poloze.
Let -má různé podoby. Nejstarším typem je klouzavý (např. bažant), ze kterého se vyvinulo plachtění (jen u větších ptáků – od velikosti kavky), veslovací spojený s máváním křídel (většina druhů). Známe i let třepetavý (poštolka) a vířivý (nejnáročnější – např. kolibřík). Nejrizikovějším manévrem (stejně jako u letadel) je přistávání.
Migrace – každoročně se ptáci dočasně stěhují za lepšími životními podmínkami. Podle radarových záznamů odlétá každý rok z Evropy a Asie do afrických zimovišť přes 5 miliard jedinců 187 druhů stěhovavých ptáků. Dále více jak 200 severoamerických ptačích druhů každý rok přezimuje v teplejší Střední a Jižní Americe.
Námluvy – jsou důležité i u ptáků, aby si samička pro potomky vybrala nejlepšího otce. Proto se samečkové při tokání chtějí do její přízně vlichotit barevností, tancem, zpěvem i jiným předváděním – včetně přinášení dárků.
Orientace – zatím není zcela vědecky objasněna. Nejnovější poznatky ukazují, že ptáci (podobně jako moderní letouny) mají k dispozici několik alternativních systémů navigace a orientace. Zvláště významné jsou výrazné orientační body v krajině. Když ptáci opouštějí hřadoviště, několikrát nad ním zakrouží, aby si uvedené body vštípili do paměti až se budou vracet. Vnímají i polohu slunce, kterou synchronizují se svými biologickými hodinami. Pokud je slunce za mrakem, postačí jim část modré oblohy, protože se orientují podle polarizovaného světla. Při letu v noci se pro ně stávají vodítkem některé hvězdy, zejména Polárka. Neustále funguje systém založený na vnímání siločar magnetického pole Země.
Potrava – je nesmírně různorodá. Výlučnými masožravci je pouze 52 čeledí ptáků (hlavně mořských), smíšenou se živí 82 čeledí. Převládá potrava živočišného původu – hmyz, měkkýši, červi, ryby, obojživelníci, plazi, ptáci, savci.
Rozmnožování – stejně jako u plazů se zpočátku samčí i samičí pohlavní orgány vyvíjejí ze společných základů (gonadosoma). Na rozdíl od plazů, ale i savců, nemá většina ptačích samců pohlavní orgán. K oplození tak dochází jen prostým dotekem kloak samce a samice při tzv. kloakálním polibku. Ovšem penis (dlouhý až 40 cm!) má např. pštros dvouprstý. Přesto jako u ostatních obratlovců dochází ke spojení vajíčka a spermie. Pokud se samička páří najednou s více samci, mohou mít mláďata narozená současně různé (!) otce!
Smysly mají ptáci rozvinuty různě. Podobně jako u primátů (a tak i člověka) dominuje zrak- např. u pštrosa dvouprstého má oční koule velikost 50 mm, což je jako u slona. Horší je to mj. s chuťovou vnímavostí (viz) a čichem.
Šat – odborný název pro opeření. Šat mláďat bývá podobný samici. Letní šat (hnízdní šat) představuje opeření v době hnízdění; je plně vyvinut na jaře (tzv. svatební šat). Tehdy samci bývají pestřejší než samice. Po hnízdění ptáci pelichají, mění se jejich vzhled a mají tzv. zimní (prostý) šat, kdy se obě pohlaví podobají.
Tučňáci – patří mezi nelétavé ptáky (podobně jako např. pštros). Ovšem tučňáci „létají“ rychle ve vodě, když veslují křídly, zatímco nožičky a chvost na dlouhém hladkém těle působí jako kormidla měnící směr plavby. Tučňáci nejsou jen vysloveně polární ptáci – např.přímo v tropech u rovníku žije tučňák teplomilný.
Učení – nejjednodušší typ se nazývá habituace. Přední ornitolog prof. Zdeněk Veselovský vysvětluje:„ Když ještě slepá mláďata pěvců ucítí otřes po dosednutí rodiče na hnízdo, otevřenou zobáčky a začnou žadonit o potravu. Tuto reakci můžeme snadno vyvolat, když větví s hnízdem slabounce zatřepeme. Budeme – li třást hnízdem příliš často, zvířata si na tento podnět zvyknou a přestanou reagovat.“
Vejce – se značně liší velikostí, barevností, tvarovou variabilitou i množstvím. Barvy vajec (červené, hnědé až černavé, zelené a modré) vznikají ve zvláštních žlázách vejcovodu. Například každý z arktických ptáků alkounů, má svá vejce jinak zbarvená, protože se orientují podle barvy. Pštrosí vejce váží 1,6 kg a jsou dlouhá asi 18 cm a široká 14 cm, což je cca 2/3 velikosti fotbalového míče. Nejmenší má kolibřík (0,3 g).
Zobák – má různé tvary a slouží ptákům jako ruce. Nejdelšími zobany se chlubí australští pelikáni –až 45 cm.
Více se dozvíte:
V. Bejček, K. Šťastný: Encyklopedie ptáků, REBO, 2006
Z. Veselovský, Obecná ornitologie, ACADEMIA 2001
G. Doherty: Vtáky, Cesty 2002
W. Černý, K, Drchal: Ptáci, AVENTINUM, 1996
