Ač se mnoho lidí pavouků štítí, i tento osminohý hmyz může být v mnoha oblastech užitečný. Například pavoučí vlákno je pevnější nejen než ocel, ba dokonce i než kevlar, což je materiál, ze kterého se vyrábějí neprůstřelné vesty. Jenže, přimět pavouky, aby svůj poklad dobrovolně odevzdávali, je docela složité. 21. STOLETÍ vím prozradí, jak se s tím nyní vědci vypořádali.
Ač lidstvo vymýšlí stále nové a dokonalejší materiály, přírodě se jen tak nevyrovná. Vždyť pavoučí vlákno, je pětkrát pevnější, než stejně tlusté nebo spíš tenké ocelové lanko. Už několikrát se stalo, že samičky pavouků (samci vlákna neprodukují) byly jako tkadleny vrženy do výrobního procesu. Obvykle neúspěšně.
Pavoučí farmy? Kanibalismus.
Po celá staletí se lidé pokoušeli pavoukům jejich vlákno „ukradnout“. Například již v 18. století Francouz Bon de Saint-Hilaire zřídil svou vlastní pavoučí farmu. Jeho sny, že se stane hedvábným magnátem, však brzy vzaly za své. Pavouci totiž byli uzavřeni v jednom prostoru a postupně se požrali navzájem.
Současní vědci, vědomi si minulých omylů, jdou na věc jinak. Na pomoc jim přicházejí nejmodernější technologie, zejména genetické inženýrství. Před několika lety američtí výzkumníci navrhli hodně netradiční způsob získávání pevného vlákna a to jeho získáváním ze struků koz. Japonští badatelé z naganské univerzity se však nyní vydali jednodušší cestou. Pavoučí geny vpravili do housenky bource morušového, ze kterého získává lidstvo vlákna pro výrobu hedvábí již déle než 5000 let. A výsledky experimentu jsou velmi nadějné. Japonci získali vlákno, které mnohem odolnější a pevnější, ale zároveň i jemnější než obyčejné hedvábí.
O pavoučí tajemství se zajímá i armáda
V praxi vše vypadá tak, že do vajíček bource je vstříknuta genetická informace pocházející z pavoučího druhu Nephila clavata. Zámotky, které poté housenky produkují, obsahují celých deset procent pavoučích proteinů. „Je to teprve jen začátek. Věříme, že se nám tento podíl podaří zvýšit až na padesát procent,“ tvrdí vedoucí výzkumného týmu profesor genetiky hmyzu, Masao Nakagaki.
O takový pevný a zároveň pružný materiál má samozřejmě zájem armáda. Ale mnohé možnosti jeho využití naskýtá i civilní sektor. Pavoučí vlákno by své uplatnění našlo v chirurgii, v optice, ve výrobě tenisových raket nebo rybářských vlasců. Jistě není bez zajímavosti, že některé druhy pavouků dokáží vyrobit až sedm druhů vlákna. Samotné vlákno se skládá ze tří druhů proteinů, které se od sebe zásadním způsobem liší. Jeden protein zajišťuje pružnost, pro pavoučí síť nezbytnou. Letící moucha, která do takové pavučiny narazí má dost energie a právě pružný protein ji pohltí. Další dva proteiny pak síť zpevňují. V podstatě se tedy jedná o kompozitní materiál (mezi kompozity patří například železobeton).
Vývoj v této oblasti napovídá, že pavoučí vlákno bude v praxi využíváno čím dál častěji. Kromě jeho získávání z geneticky pozměněného bource se někteří vědci věnují i jeho umělé výrobě. To už však je jiná kapitola.
Legendy o bourci morušovém
V Číně se traduje legenda o objevu hedvábí císařovnou Xi Ling-Shi. Císařovna údajně popíjela pod stromem čaj a do šálku jí spadl zámotek. Vytahovala jej ven, ale konec vlákna se jí omotal kolem prstu. Když odmotala všechno hedvábí uviděla kuklu a zjistila tak, že zdrojem toho hedvábí byla kukla.
Číňané si žárlivě střežili své znalosti o výrobě hedvábí. Jiná legenda praví, že jedna čínská princezna propašovala vajíčka bource morušového do Japonska, ukrytá ve svých vlasech a od té doby Japonci začali pěstovat bource a používat hedvábí. Jako zajímavost se uvádí, že na výrobu jednoho kimona je potřeba hedvábí z 2100 housenek bource morušového.
