Mezi vědci převažuje názor, že vesmír se zrodil cca před 13, 7 miliardami let. Od té doby do žhavé současnosti svět mnohokrát změnil tvář. Přesto po generace na nebi přetrvávají úkazy, které můžeme spatřit.
Asteroid – menší těleso, které patří do sluneční soustavy a obíhá po samostatné dráze okolo Slunce. (Pro velké asteroidy se v češtině užívá pojmenování planetka.) Počet všech asteroidů o více jak kilometrovém průměru se odhaduje na milion. Známe však i asteroidy srovnatelné s prachovými částicemi. Z nich se některé dostávají na zem jako meteority (viz Létavice).
Blesk – obrovský elektrický výboj z bouřkového mraku (kumulonimbus; vysoký až 18 km), pokud už nedokáže pojmout více elektřiny, která se v něm hromadí. Elektrické napětí vytvoří z mraku ohromnou nadýchanou baterii; kladný pól má nahoře, záporný dole. Při stoupajícím napětí se vybije díky blesku mezi spodní částí oblaku a zemským povrchem (nabitým kladně). Jediné zablesknutí dokáže vyrobit proud o síle až 500 000 ampérů, což by zásobovalo menší město elektřinou celý rok. Rychlost blesku se blíží rychlosti světla. Okolní vzduch se ohřeje až na 30 000 °C, takže se roztáhne. Následující náhlé ochlazení a stažení způsobí rachotivý zvuk – hrom. Blesk může z mraku uhodit nejen dolů, ale také vzhůru! Někdy to doprovází oranžové, modré či rudé zbarvení.
Cizorodost blesků: Blesky se představují v různých podobách. Mohou být uvnitř bouřkových oblaků či mezi nimi; tehdy se nazývají plošné a my je vidíme pouze jako světelné záblesky. Nejčastěji mají blesky tvar lomených čar, protože vedoucí výboj se při pohybu na milisekundy zastavuje a pak pokračuje dál. Záhadou zůstává výjimečný blesk kulový. Buď setrvává bez pohybu anebo se pohybuje pomalu ve vzduchu, přičemž s oblibou vlétá do budov. Převažuje názor, že jde o shluk plazmy vzniklé chemickými reakcemi v atmosféře. Nejnovější hypotéza tvrdí, že zdroj vzniku kulového blesku leží mimo zemskou atmosféru – v kosmu.
Duha – sedmibarevný oblouk na obloze se středem pod obzorem, s červenou barvou na vnější a fialovou na vnitřní straně. Vzniká (nejčastěji navečer či ráno) na cloně dešťových kapek, ve kterých se (jako v malinkém hranolu) sluneční paprsky lámou a uvnitř kapek odrážejí zpět k našemu oku. To se odehrává na opačné straně oblohy než je Slunce. Čím jsou kapky větší, tím jsou barvy výraznější. Pokud se sluneční světlo mezi kapkami odrazí dvakrát, uvidíme dokonce dvě duhy – „oblouky naděje“. Vedle hlavní (primární) známe duhu vedlejší (sekundární), která je méně jasná a navíc má obrácené pořadí barev. Někdy se duha objeví v noci při světle měsíčního úplňku. Barvy však mívá velmi slabé, takže se zdá téměř bílá.
Eliášův oheň — podivná zář vznikající v situaci, kdy bouřkový mrak vysává ze zemského povrchu elektricky nabité částice. Ty většinou stoupají vzhůru podél vysokých předmětů, např. stromů či stožárů lodí. V okamžiku, kdy se tento zářivý elektrický tok setká s částicemi proudícími z mraku dolů, udeří blesk.
Fotometeory – světelné jevy v vzduší vyvolané odrazem, lomem, rozptylem a interferencí (vlněním) slunečního či měsíčního světla. Patří sem hlavně jevy halové (viz). Velmi působivá je i fata morgana (zrcadlení), kdy při lomu a totálním odrazu světelných paprsků ve vzduchových vrstvách vznikají nepravé obrazy blízkých či vzdálených předmětů.
Galaxie – rozsáhlý útvar skládající se z hvězd, prachu a plynu. Všechny galaxie vznikly z obrovských mračen plynu přibližně ve stejnou dobu, brzy po tzv. Velkém třesku (Bing Bang) spojovaném se vznikem vesmíru. Zářným příkladem je naše Galaxie – hvězdná soustava, která obsahuje naši sluneční soustavu. Má spirální tvar, její průměr je cca 100 000 světelných roků. (Světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo za rok, tj. asi 9,46 bilionu km.) V naší Galaxii září přes 200 miliard hvězd. Ve vesmíru jsou miliardy neznámých galaxií!
Hvězda – plynná koule svítící vlastním světlem. Vyzařovaná energie je důsledkem termonukleárních reakcí, zejména slučování jader vodíku za vzniku helia. Plazma hvězdy září vzhledem k vysoké teplotě. Mezi hmotností a zářivostí a teplotou existuje přímá úměra. Největší hvězdy mají hmotnost asi stokrát větší než Slunce (viz) a jeví se jako modré. Hvězdy střední velikosti (např. Slunce) jsou žluté, malé hvězdy září červeně. Menší objekty, které již nemají dostatečnou teplotu na to, aby v nich dlouhodobě docházelo k termonukleárním reakcím, se nazývají i hnědí trpaslíci. (Viz heslo Trpaslíci.)
Charakteristika spekter hvězd: Vývoj hvězdy po celou dobu existence může trvat od několika tisíc do několika miliard let – v závislosti na hmotnosti. Většina hvězd vznikla ve dvojici (dvojhvězda) či ve větší skupině (hvězdokupa). Podle charakteristických vlastností spekter se hvězdy dělí do sedmi spektrálních tříd značených (sestupně podle teplot od nejžhavější) písmeny O, B, A, F, G, K a M.
ISS – International Space Shuttle (Mezinárodní kosmická stanice) krouží kolem Země ve výšce cca 354 – 365 km, jeden oblet trvá 92 minut. Odlesk ISS ve Slunci na noční obloze se jasností přibližuje Venuši. Nejlépe ji pouhýma očima uvidíme v létě. Internet nabízí stránky, které přesně určí, kdy nad vámi udaným místem bude ISS prolétat. (Lze doporučit i www.n2yo.com.)
Jevy halové – skupina optických jevů v atmosféře v podobě bílých popř. mírně barevných prstenců – kol, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn (zdánlivých Sluncí). Narozdíl od duhy vznikají halové jevy lomem a odrazem slunečního či měsíčního světla na ledových krystalcích rozptýlených v atmosféře. Děje se tak za bezoblačného počasí a ve výšce několika kilometrů. Příklad: malé či velké kolo (halo)– bělavý kruh kolem Slunce či Měsíce. Bývá předzvěstí zhoršení počasí, neboť se blíží teplá fronta. Úchvatnou podívanou je halový sloup – světelný pruh mířící svisle oblohou a procházející slunečním či měsíčním kotoučem pokud je těsně kolem obzoru.
Kometa – malé planetární těleso, které se skládá z jádra a komy. Monetární jádro si můžeme představit jako směsici špinavého ledu (především led s křemičitanovými minerály). Jakmile se kometa přiblíží ke Slunci, tyto látky vlivem jeho světla těkají a sluneční záření je ionizuje. Tak vzniká KOMA (obal ionizovaných plynů) a zářivý tzv. kometární ocas (chvost; dlouhý až 300 milionů km!), který vždy směřuje pryč od slunečního kotouče. Kometa za sebou zanechává prachové částice na dráze dlouhé 10 – 50 kilometrů. Na okraji sluneční soustavy astronomové objevili tzv. Oortův oblak, ve kterém jsou údajně miliardy komet. Nejznámější periodickou kometou je Halleyova, kterou lidé poprvé pozorovali v r. 239 př. n. l. Její oběžná doba činí cca 76 let. K Zemi se naposled přiblížila v roce 1986; jádro (voda v podobě ledu, ale s černou usazeninou) mělo rozměry 15×8 km.
Létavice – někdejší název pro meteory. Objevují se ve výšce kolem 100 km jako jasná zářivá stopa na noční obloze. Vzniká, když meteoroid z meziplanetárního prostoru vlétne vysokou rychlostí do zemské atmosféry. (Denně je to asi 50 tun meteorických těles.) V závislosti na rychlosti meteoru (rozmezí 11-70 km/s) trvá světelný efekt od několika desetin do několika sekund. Většinu meteoroidů, ze kterých se poté stávají meteory, představují prachové částice o nízké hustotě (300 kg/m3), které pocházejí z komet (viz). Velké meteoroidy o větší hustotě (pocházející z asteroidů – viz) způsobuji vznik jasnějších meteorů. Největší z nich může v jasnosti soutěžit s Měsícem v úplňku, výjimečně i se Sluncem. Takovým zářným příkladem je bolid, jehož pohyb doprovázejí zvukové efekty. Zbytky, které přečkají průlet atmosférou a dopadnou na zemský povrch, se nazývají meteority. (Většina z nich jsou fragmenty asteroidů či planetek.)
Měsíc — jediná přirozená družice (s průměrem 3 476 km) Země. S ní má shodné horniny stejného stáří (asi 4,5 mld. let). Podle názoru většiny odborníků vznikl při srážce Země s jinou planetou. Zemský povrch se roztrhl a ze žhavého nitra byly plyn, žhavá láva a horniny vyvrženy do kosmu. Tam se vše po ochlazení pospojovalo do jediné koule s pevnou kůrou. Existuje však i teorie, podle které se ze zárodků planet nezávisle na sobě utvořil vedle Země (nynější průměr cca 12 700 km) i Měsíc (blíže ke Slunci), který však byl postupně zachycen Zemí. Vzdálenost ze Země na Měsíc, kde je šestkrát menší přitažlivost než u nás, činí cca 384 000 km. Měsíc sám nesvítí, jen odráží sluneční světlo.
Nov – fáze Měsíce, kdy jeho temná strana je přivrácena k Zemi a osvětlenou stranu nevidíme. Opakem je úplněk, který má významný vliv mj. na mořský příliv a odliv, ale i na zdravotní stav či činorodost některých lidí.
Oblaka – patří mezi nejvýraznější nebeské úkazy, především různorodostí tvarů, zbarvení. V zemské atmosféře vznikají podle stejného principu: Jestliže se ochladí vzduch, který obsahuje větší či menší množství vodní páry, až na teplotu tzv. rosného bodu, dojde ke stavu nasycení a vodní pára se přemění na mikroskopické vodní kapičky. Tím se zviditelní ve formě oblaku (mraku). S ním si často pohrává vítr a mění jeho tvary; některé mohou vyvolávat zdání, že vidíme UFO.
Planeta – nebeské těleso, které není hvězdou, takže září pouze odraženým světlem a obíhá po uzavřené oběžné dráze kolem nějaké hvězdy (u nás Slunce). Tradičními planetami naší sluneční soustavy byly Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. (Pluto však kvůli malé velikosti ze seznamu v srpnu 2006 vyřadili účastníci světového astronomického kongresu v Praze).
Roj meteorický – větší počet meteorů, které se každoročně v určité době objevují na témže místě oblohy. Z velkých meteorických rojů uveďme Lyridy (cca v období 19.-25. 4.), Perseidy (25. 7.-20. 8.), Leonidy (15.-20. 10.) a Geminidy (7.-15.12.).
Slunce – ústřední hvězda sluneční soustavy; svítící koule žhavých plynů, tisíckrát větší než Země. Jako ona vzniklo cca před 5 miliardami let. Podle nejnovějších odhadů dosud prožilo asi polovinu života. V jádru sálá žár 15 milionů stupňů C, vodík se mění v helium při mnoha termonukleárních reakcích (miliardkrát silnějších než exploze největší jaderné zbraně). Ze žhavého nitra se teplota šíří k povrchu (5500°C). Odtud velmi horký plyn září do prostoru, tedy i ke každému z nás, vzdálených 142 – 152 milionů kilometrů (podle aktuální polohy Země na mírně ekliktické dráze). Z mnoha úkazů, které Slunce předvádí, připomeňme mj. červánky, sluneční skvrny či zatmění.
Trpaslíci – hvězdy s nižším zářivým výkonem, které postupně chladnou a stávají se studenými tmavými objekty. Podle přesně určených kritérií rozeznáváme mj. trpaslíky bílé, červené, hnědé…
Umělá družice Země – první (Sputnik 1) byla vypuštěna 4. 10. 1957 v Sovětském svazu. Některé satelity se pohybují jen několik stovek kilometrů nad zemských povrchem, takže je můžeme na noční obloze sledovat jako pohyblivé hvězdy. Špionážní družice prolétají jen 160 km nad Zemí a jejich přístroje přečtou i novinové titulky.
Záře polární – vzniká při průletu rychle letících částic slunečního větru přitažených zemským magnetickým polem. Dopadají do atmosféry, kde se srážejí s atomy kyslíku a dusíku, které po srážce vyzařují energii v zelené a červené oblasti spektra. Polární zář, která je nejčastěji ve výšce 100 km, má různé podoby – např. horizontální oblouk či zavěšená záclona s nádhernými mihotavými barvami. Nad naším územím, kde jde o výjimečný úkaz, byla polární záře historického 17. 11. 1989.
Železný meteorit (siderit) – skládá se hlavně ze železa (90-95 %). Meteority jsou však i kamenné.
Více se dozvíte
P. Dvořák: Záhadné úkazy na obloze, Svět křídel, 2004
Objevujeme svět, Reader’s Digest Výběr, 2002
Výkladový astronomický slovník, JOTA, 1996
