Sexuální inteligence – dvě slova, která zdánlivě nejdou dohromady. Nebo je to trochu jinak a všechny ty hlouposti, které v zamilovanosti tropíme, mají svůj racionální důvod?
Sexuální inteligence je termín, který si vymysleli sociální psychologové, aby měli čím vysvětlit leckdy podivné lidské chování související s hledáním partnera. I když na první pohled se zamilovaní lidé dají nazvat čímkoli, jenom ne moudrými, skutečnost je trochu jiná. Podvědomě děláme vše pro to, aby se naše geny v populaci uchovaly co nejdéle. A děláme to dobře.
Mlžení je zdravé
Posledních několik desítek let se vědci snaží přijít na to, do jaké míry jsou naše mentální projevy spojeny s uvážlivým rozhodováním. Není nijak překvapivé, že se objektem jejich zájmu stalo i hledání životního partnera. Jejich studie dospěly ke značně překvapivým závěrům. „Zdá se, že jakmile se člověk zamiluje, začne neuvěřitelným způsobem obelhávat svou vyvolenou oběť i sebe sama. Jenže všechen ten zdánlivý nerozum ve skutečnosti představuje nejjednodušší způsob, jak se na základě omezeného přísunu informací co nejlépe (tzn. evolučně výhodně) rozhodnout při volbě životního partnera,“ uvádí se v jedné z nejnovějších studií.
Zajímavé přitom je, že k problému muži přistupují naprosto odlišně než ženy. Muži například s oblibou přeceňují význam ženského úsměvu. Podvědomě mu přisuzují vyjádření sexuálního zájmu i v případě, že žena nic takového naznačovat nechce. Jedna ze studií například odhalila, že ženy považují oblíbenou mužskou strategii s nakupováním drahých dárků za pouhou manipulaci, intriku, jejímž cílem je ženu dostat do postele. Muži naopak obdarovávání drahými šperky vnímají jako gesto vyjadřující zájem o trvalejší vztah.
Předsudky jako požární poplach
Podobné předsudky samozřejmě na obou stranách mohou vést k chybám. Nicméně přesto je spoléhání na předsudky evolučně výhodné a díky němu lidé snižují riziko daleko závažnějších pochybení. Příčiny chybných rozhodnutí lze rozdělit do dvou hlavních skupin. Při pozitivní chybě si myslíme, že vidíme něco, co ve skutečnosti neexistuje. Při negativní naopak něco důležitého přehlédneme. Neexistuje způsob, jak obě tato rizika minimalizovat najednou. Lze však vyvinout systém, kdy připustíme častější chybu s méně závažnými důsledky, a zároveň tím minimalizujeme riziko napáchání větších škod.
Příkladem může být nastavení citlivosti požárního poplachu s výraznou rezervou. Může se pak lehce stát, že se spustí poplach i kvůli procházejícímu kuřákovi, ale na druhou stranu systém nepřehlédne zárodky opravdového požáru.
Lžeme všem, dokonce i sobě
Stejnou přehnanou „citlivost“ můžeme pozorovat u mužů, kteří považují nevinný ženský úsměv za jasný signál sexuálního zájmu. Vystavují se sice riziku trapných nedorozumění, ale zároveň minimalizují nebezpečí, že vinou své nerozhodnosti nikdy nedostanou příležitost k rozmnožování. Což v Darwinově podání ekonomie představuje nesrovnatelně dražší chybu.
Ženy však mají jiné dilema. Investují do reprodukce mnohem více než muži (těhotenství, kojení a větší část péče o dítě), proto je v jejich vlastním zájmu neskákat do vztahů po hlavě. Na rozdíl od mužů, kteří v případě nezdaru prakticky nemají co ztratit, tedy ženy musejí minimalizovat riziko pozitivní chyby, jejíž vinou by se snadno mohly dostat do maléru. Proto mužské snažení o vytvoření trvalého vztahu často podvědomě považují za dobře maskovaný pokus o nezávazné laškování.
Stejný důvod má i rozdíl mezi oblíbenými lžemi v partnerských vztazích u mužů a u žen. Ženy lžou podvědomě tak, aby si udržely mužův dlouhodobý zájem, muži lžou tak, aby u žen vyvolali zdání, že mají zájem o dlouhodobý vztah.
Ve své nejnovější studie antropoložka Helen Fisherová z Rutgers University v New Yersey poukazuje na zajímavou skutečnost. „Zatímco lhaní partnerovi přiznávají prakticky všichni, k obelhávání sama sebe v zamilovanosti se hlásí jen málokdo. 95 % dotázaných lidí je přesvědčeno o tom, že jejich současný partner patří mezi nadprůměrné lidi, ať už se hodnocení týká vzhledu, inteligence, či smyslu pro humor.“ Statistická nesmyslnost tohoto údaje jasně ukazuje že si z nějakého důvodu své partnery značně idealizujeme.
Proč tolik humbuku
Na Zemi žije přes 6 miliard lidí a každý z nás může za život potkat několik stovek vhodných partnerů. Tak proč zrovna na toho našeho vyvoleného pohlížíme naprosto odlišně než na zbytek populace? Vysvětlení je vcelku jednoduché. Kdybychom měli hledat toho nejvhodnějšího mezi tak obrovským množstvím lidí, nikdy bychom s hledáním nepřestali. Vždy bychom po krátké době narazili na někoho, kdo je v něčem lepší než nebožák, který nám zrovna poklízí v kuchyni.
Evoluce nás proto vybavila důmyslnou brzdou. Jakmile narazíme na někoho, s kým máme reálnou šanci na spokojenou výchovu potomstva, náš mozek se spokojí s vrabčákem v hrsti a rezolutně nám zatrhne choutky na lezení po střechách za vidinou pečeného vypaseného holuba. Jednoduše nám vezme chuť (alespoň na čas) poohlížet se po dalších milovnících.
Zfetovaný mozek
Láska bez nadsázky funguje jako droga. Pokud výsledek ze zrakových, čichových i sluchových vjemů zapadne do tzv. mapy lásky (jakési rozmezí, ve kterém jsme ochotni se zamilovat), aktivuje se v mozku odměňovací dopaminový okruh, který nám zajistí příjemné pocity. (Dopamin je chemická látka přirozeně vznikající v mozku, která hraje rozhodující roli v motorických funkcích mozku). Zároveň trochu poupraví naše vnímání na režim „úzkého ohniska“, což znamená, že se soustředíme pouze na zdroj příjemných pocitů (co se nám na partnerovi libí) a vše ostatní máme tendenci přehlížet. I když dokážeme vyjmenovat (leckdy pořádně dlouhý) seznam partnerových nedostatků, ve skutečnosti je nepovažujeme za podstatné a nevěnujeme jim pozornost. Zaměření na kladné vlastnosti partnera ještě více povzbudí působení dopaminu a za chvíli v tom lítáme až po uši. Kromě toho u zamilovaných lidí omezuje svou činnost amygdala, část mozku zodpovědná za pocit strachu a zloby. Není se tedy co divit, že ztrácíme soudnost a své partnery považujeme v období zamilovanosti za to nejlepší, co nás mohlo potkat.
Prohlédnout a očichat
O tom, jestli určitý člověk zapadne do „mapy lásky“ a náš mozek nám dovolí se do něj zamilovat, rozhodují všechny naše smysly. Důležitý je zejména zrak a čich. Člověku voní lidé s odlišnými geny. Čich tak funguje jako jakási pojistka, abychom se nedali uchvátit přitažlivým zevnějškem a nevědomky nespáchali incest, jehož důsledkem by mohla být nepříjemná degenerace. Na tento poznatek přivedly vědce myši, které si před pářením navzájem očichávají moč. Ujišťují se tak, že jejich partner má odlišné imunologické znaky, a jejich potomstvo tedy bude vybaveno co nejpestřejším arzenálem zbraní proti nakažlivým chorobám. Naopak přitažlivost tváře vnímáme podle toho, co je nám blízké, co jsme si v průběhu dětství a dospívání osvojili jako něco, co se libí okolí, a tedy i nám. Na první pohled nelogicky protichůdné zájmy mají jednoduché vysvětlení. Zatímco čich nám zajišťuje, že se fatálně nespleteme a nezačneme si něco se členy vlastní rodiny, zrak nás nabádá k tomu, abychom to se sympatiemi k cizím genům nepřehnali a zůstali u své kultury, která je nám blízká, a jejíž návyky nebudou způsobovat zbytečné výdaje energie spojené s adaptací na neznámý styl života.
Prolhané vztahy
V partnerství se často vyslovují různé lži. V mnoha případech ani zúčastnění pořádně nevědí, proč se do lží pouští, prostě jim to přijde jako dobrý nápad. Antropoložka Helen Fisherová sestavila na základě odpovědí 300 lidí přehled nejčastějších evolučně výhodných lží, ke které říká: „Vzhledem k tomu, že ženy vyznávají jinou reprodukční strategii než muži, měly by být tyto lži pro jednotlivá pohlaví rozdílná. Většinou se v otázce mlžení teorie s praxí shodují, existují však i výjimky.“
Jak jsou na tom muži?
Nejčastější lži evolučně výhodné hlavně pro ženské pohlaví
-Lži, díky kterým se lze vyhnout rozhněvání partnera. Teoreticky by tato lež měla být výhodnější pro ženy – vyhnou se možné fyzické konfrontaci, při které by pravděpodobně neobstály, potřeba chránit potomky, větší motivace k udržení dlouhodobého vztahu.
Nejčastější lži evolučně výhodné hlavně pro mužské pohlaví
-Tendence tvrdit o sobě, že jsou zamilovaní, i když nejsou. Ženy podobná ujištění berou jako pojistku dlouhodobého vztahu.
-Zamlčování a překrucování skutečností z minulosti, se kterými by partner nesouhlasil. Podvědomě se tím vyhýbají možnosti, že ženy svůj vztah s mužem s problematickou minulostí vyhodnotí jako příliš riskantní.
-Lži o výšce výdělku. Přestože někteří muži před svou manželkou své výdělky zamlčují, aby jim zůstalo něco na pivo, většina mužů „na lovu“ nebo v časných fázích vztahu schopnost vydělávat nadsazuje. Žena ve schopných a zdatných mužích vidí partnera, který se později dokáže dobře postarat o rodinu.
-Lži o budoucích společných plánech, například o svatbě. Opět je za vším snaha budit dojem, že muž chce navázat trvalý vztah. I když v současnosti není trvalé partnerství hlavní prioritou, je v jejich chování natolik zakořeněné, že i v případě hledání partnera „na jednu noc“ dávají přednost vlastnostem, které jsou důležité pro dlouhodobý vztah.
-Lži o čase, který tráví s přáteli. Žena potřebuje mít dojem, že je středem pozornosti a muž udělá vše, aby jeho rodina prosperovala a mohla se prosadit.
-Lži o tom, jestli má muž nějaké pohlavně přenosné choroby. Za vším vězí nutnost přiznání sexuálního života s jinou partnerkou, což muž podvědomě považuje za přitěžující okolnost pro nový vztah. Dalším důvodem je riziko minimálně dočasného přerušení sexuálního života, které v důsledku své úlohy při rozmnožování podvědomě bere jako horší důsledek než možnost, že svou partnerku nakazí.
Jak jsou na tom ženy?
Nejčastější lži evolučně výhodné hlavně pro mužské pohlaví
-Lži o flirtování nebo o tom, že o ženách projevil zájem někdo další. Teoreticky by v podobných záležitostech měli mlžit hlavně muži, aby tak upevnili představu ženy, že kromě ní je nic jiného nezajímá, a jsou tedy ideálními partnery pro dlouhodobý vztah.
Nejčastější lži evolučně výhodné pro ženské pohlaví
-Lži o možnosti otěhotnět. Představy o tom, kolik potomků je ideální stav, se u partnerů často liší. Žena má k dispozici více způsobů, jak zabránit, či naopak přivodit početí i bez vědomí partnera. V takové lži ženy spatřují cestu, jak se vyhnout přesvědčování o opačném názoru a riziku opuštění partnera.
-Zveličování partnerovy přitažlivosti, inteligence či všeobecných schopností. Žena si podvědomě zajišťuje přízeň muže, a tedy i delší trvání vztahu. Možná v jednoduché snaze udržet si partnera je zakořeněná i mužská ješitnost. Pokud podobná přesvědčování dělají mužům dobře, mají větší šanci zplodit s vychovat potomstvo.
-Zveličování toho, jak ženám dělá dobře sexuální zdatnost a morfologie partnera. Důvody takových lží jsou podobné jako v předchozím případě.
-Lži o „neposkvrněnosti“. Přestože sklon tvrdit partnerovi, že on je ten první, mají hlavně ženy, jedná se o oblíbenou lež i u mužů. Zatímco ženy k tomu mají racionální evoluční důvod (v minulosti tím muži zaručovaly, že případný potomek bude jeho), muži se k ní uchylují trochu iracionálně.
-Lži o zaujetí fyzickou krásou partnera. V tomto případě si muži ve frekvenci lhaní s ženami nijak nezadají. Přesto je evoluční zdůvodnění opět na straně žen a muži tuto lež pravděpodobně jen odkoukali od svých protějšků.
