Návštěva zubaře rozhodně nepatří k příjemným zážitkům. Leč, zuby se kazí a občas je nutné vyhledat pomoc a usadit se do zubařského křesla.
Zubaři existovali již ve starověkém Egyptě, nedávno byli objeveny i jejich hrobky, které jsou staré více než 4 000 let. Na sloupech u vchodu ke hrobu jednoho z nich jsou zobrazeny výjevy ze života lidí, kteří v té době žili. Zubař je na nich zachycen při svých denních rituálech. O svůj chrup pečovali i staří Etruskové v 8. – 6. století př. n. l. Ti už uměli vyrábět i zubní náhrady ze slonoviny, spojené zlatým můstkem.
Ve středověku se péče o chrup omezila pouze na vytrhávání nemocných zubů. Výraz „zuby jak noty na buben“ se hodil jak pro venkovský lid, tak i pro vysokou šlechtu. Například anglická královna Alžběta si mezery ve svých ústech vyplňovala hedvábnou látkou. Jak se jí přitom mluvilo, o tom se dobové prameny nezmiňují.
Jako zubní náhražky bývaly později častokrát používány i zuby mrtvých lidí. Chudí lidé dokonce své zdravé zuby prodávali, aby měli na živobytí. Až v roce 1774 francouzský lékárník Duchateau a dentista Dubois de Chemant navrhli porcelánový chrup, jehož vylepšenou verzi si pak De Chemant nechal v roce 1789 patentovat. Péče o chrup se z rukou kovářů pomalu přesouvala do rukou lékařů a výsledkem jsou dnešní moderní zubní ordinace.
