Film amerického režiséra Stevena Spielberga Čelisti přinesl žraloku bílému (carcharodon carcharias) jen zkázu.
Zvířecí horor i po více než 30 letech ovlivňuje pohled na tyto unikátní mořské predátory a strach spolu s lidskou hloupostí a bezohledností přivedl žraloky bílé až na pokraji vyhubení. Nepomohlo ani, když sami tvůrci filmu přiznávají, že zvíře je ve filmu z hlediska zoologického popisováno chybně a zcela účelově.
Podle různých vědeckých údajů jejich populace za půl století klesla o více než 60 %, v některých oblastech až o 95 %. I když je od roku 2004 chráněn, jeho vybíjení pokračuje i nadále a stal se i předmětem obchodu. Na internetu dnes najdeme desítky odkazů na prodej jeho čelistí nebo zubů.
Žralok bílý dostal svůj přídomek podle barvy spodní části břicha. Patří mezi největší známé mořské predátory, dosahuje velikosti 6 – 8 m a hmotnosti malého nákladního auta, i více než 3000 kg. Je schopen plout až nejvyšší „povolenou rychlostí v obci“, 50km/hod.
Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede vystopovat i opravdu nepatrné množství krve (1 kapka v 46 000 hektolitrů vody).
V podstatě skoro každý živočich žijící v oceánu je jeho potenciální kořistí – čím větší, tím lepší. Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny bere spíše jako svačinku. Zatím neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje za den, ale je dokázáno, že její množství závisí na teplotě vody a také na tom, kolik kořisti mu moře právě nabízí. Určitě to však je mnoho desítek kilogramů!
Člověka ve skutečnosti tito žraloci systematicky neloví. Obvykle je napadají jen v situaci, kdy jim připomínají nemocného nebo zraněného tuleně.
