Již více než 60 let ví naše civilizace, co dokáže jaderná bomba. Naučila se s ní žít, i když přinejmenším jednou v historii stálo lidstvo na pokraji jaderné katastrofy. Jaderná puma dnes už ale nemusí být jen výsadou armád. Stále více expertů varuje, že se této zbraně mohou zmocnit teroristé.

HISTORIE
První jaderné mocnosti
Američané svou první bombu otestovali 16. července 1945. O několik týdnů později, 6. a 9. srpna, pak došlo k jejímu svržení na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Dohromady při obou útocích zahynulo okolo 200 000 lidí. Další tisíce pak umíraly na následky účinků bomb.
Sovětský svaz svou první jadernou pumu otestoval 29. srpna 1949.
Jaderná puma pomohla ukončit válku v Tichomoří, ale mnohem důležitější roli sehrála v době studené války. Přitom nebyla naštěstí použita.
Atomová bomba se od 50. let stala hlavním měřítkem vojenské síly. Proto se jí snažily získat (a úspěšně) i mocnosti druhé kategorie, jakými jsou Velká Británie (1952) a Francie (1960). Drtivou část světového jaderného arsenálu však vlastnily dvě supervelmoci, USA a SSSR. Později (1964) se k nim přidala i Čína.

Děsivá vodíková puma
V 50. letech přišly vojenští výzkumníci ještě s horší zbraní, vodíkovou bombou. Její účinky byly strašlivé (500x větší než v Hirošimě) a kdyby došlo k jejímu nasazení, znamenalo by to apokalypsu. Při její první zkoušce, která proběhla v roce 1952, totálně zničila ostrůvek Elugelab v Tichém oceánu. Jen noha hřibovitého mraku měla v průměru 13 kilometrů, takže by například dokázala pokrýt Prahu od Dejvic až do Hostivaře. Ohnivá koule, která vznikla uvnitř mraku měla průměr téměř pět kilometrů a kráter po explozi byl široký 2,1 km a hluboký 55 m. Tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov podle některých pramenů několik dní nespal, když v roce 1961 shlédl záběry ze zkoušky vodíkové bomby.
Tyto hrůzné zbraně se staly strašákem ideologického konfliktu mezi západem a východem. Úspěšně zabraňovaly oběma stranám k útoku na tu druhou. Přesto byly součástí strategických plánů NATO (tzv. jaderná clona nad Kapartami) i Varšavské smlouvy (útok pozemních sil kombinovaný s použitím taktických jaderných zbraní).

Byl vývoj opravdu zastaven?
V 70. letech zahájila americká vláda vývoj neutronové bomby. Tato puma neuvolňovala energii v podobě tlakové vlny, nýbrž v podobě neutronů. Ty dokážou projít i kovem a zničit třeba posádky tanků, sám tank však zůstává nepoškozen.
Po obrovských protestech veřejnosti prezident Carter její vývoj zastavil, ale co se ve skutečnosti děje v laboratořích Pentagonu, o tom lze jen spekulovat.

ZNÁMÁ SOUČASNOST
Jak bomba funguje?
Jaderná bomba se většinou skládá ze dvou oddělených podkritických množství štěpného materiálu (uranu 235), která v součtu tvoří takzvané množství nadkritické (asi 1 litr). Ta jsou proti sobě vymrštěna explozí klasické výbušniny.
Jakmile množství štěpného materiálu dosáhne nadkritických hodnot, spustí se řetězová reakce, která uvolní velké množství různých druhů energie. Polovinu  uvolněné energie spotřebuje tlaková vlna, po které přichází oblast tzv. zředění, která vysaje všemu živému vzduch z plic.
40 procent energie pak pohltí tepelné záření a po pěti procentech zbude na záření radioaktivní a ionizující. Ionizující záření je z velké části pohlceno, ale i tak by dokázalo významně narušit třeba satelitní komunikaci.
Naopak tepelné záření je tlumeno nejpomaleji, ještě několik kilometrů od epicentra výbuchu bývá patrné. U jaderné bomby shozené na Hirošimu dosáhla teplota v epicentru 4000 stupňů Celsia (povrch slunce má 5 000 °C), ovšem  několik milisekund zde byla teplota několik milionů stupňů Celsia. V blízkosti epicentra se tak vypaří například i beton.
Tepelné záření doprovází světelný záblesk, který ještě na vzdálenost několika desítek kilometrů dokáže spálit sítnici.

Jiný typ pumy
Používaným typem je také implozní puma (například Tlouštík, shozený na Nagasaki se silou výbuchu 21 kilotun – u vodíkových pum se síla výbuchu udává již v megatunách). Liší se zejména tím, že místo uranu 235 je zde jako štěpný materiál použito plutonium.
Po výbuchu konvenční trhaviny je plutonium stlačeno, čímž se zvýší hustota a dosáhne se kritického množství. Uvnitř koule plutonia je zdroj neutronů, který ve vhodném okamžiku zahájí řetězovou reakci.

BUDOUCNOST
I u nás bychom ji uměli sestrojit
V současnosti vlastní jaderné zbraně USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Pákistán, Izrael a Severní Korea. Otazník visí nad Íránem. V minulosti se některé státy dobrovolně vlastnictví jaderných zbraní vzdaly a asi dvacítka zemí, mezi kterými patří třeba i Česká republika nebo Maďarsko, disponuje technologiemi, které by jim sestrojení jaderných zbraní umožnily.
Řada států, které jaderné zbraně vlastní, zároveň řeší nějaký politický konflikt, což zvyšuje riziko použití atomové bomby. I lokální konflikt však může mít globální následky. Například dva rivalové Indie a Pákistán žijí v neustálém napětí. Kdyby mezi nimi došlo ke konfliktu a obě odpálily svých 50 jaderných hlavic, bezprostřední ztráty na životech by podle některých geofyziků dosáhly až sedmnácti milionů. Klimatické změny a vzniklé ozónové díry by pak ohrozily celou planetu.

Podzim nebo zima?
Při hromadném použití jaderných zbraní by ztráty na životech a zdraví lidí způsobily hlavně účinky tlakové vlny, světelného a tepelného záření a vzniklých požárů.
V dalších dnech a týdnech by si mnoho životů vzaly následky nemocí z ozáření pronikavou radiací. Svou roli by v neposlední řadě sehrály i epidemie, jejichž šíření by bylo podmíněno zdravotním oslabením radiačně ozářených osob.
Poté, co by prach zastínil sluneční záření by došlo i k ochlazení atmosféry, které by vedlo k poklesu teplot o 10 stupňů Celsia (nukleární podzim) a v případě více mohutných explozí i na -40°C (nukleární zima).

Špinavá atomová bomba
Jen s hrůzou lze domýšlet situaci, ve které se jaderná zbraň dostane do rukou teroristů. Zde by se pravděpodobně jednalo o tzv. špinavou atomovou bombu. Tu lze sestrojit podstatně snáze, než klasickou jadernou zbraň.
Špinavá bomba není vlastně jadernou zbraní v pravém slova smyslu. Jedná se o pumu, která obsahuje konvenční trhavinu a jaderný materiál, který se po výbuchu rozšíří do okolí. Její použití by asi nezpůsobilo ohromné ztráty na životech, ale i tak by mohla usmrtit desítky lidí a mnoho dalších by bylo vystaveno nebezpečným účinkům záření.

Kde jsou kufříky?
Mnoho otazníků vzbuzují takzvané kufříkové jaderné bomby. V éře miniaturizace se zmenšuje vše a jaderné zbraně nejsou výjimkou. Vznikly v laboratořích Sovětské KGB a dokáží zahubit až 100 000 lidí.
Bomba skutečně vypadá jak kufřík a původně byly určeny k odpálení v amerických městech, kam by je přivezli sovětští zpravodajci. Po rozpadu SSSR se jich několik ztratilo a těžko odhadovat, kde vlastně skončily.
Lidstvo dosud vyrobilo okolo 130 000 jaderných zbraní. Nezbývá než doufat, že dvě japonská města zůstanou v historii jediná, kde kdy byly nasazeny v praxi.