Současní roboti zvládají spoustu domácích prací, dokáží se pohybovat v členitém terénu a reagovat na všemožné podněty. Jedno jim však stále chybí, cit pro lidské nálady. I to by se však mělo začít měnit!
Představme si, že jsme šťastnými majiteli šikovného a pracovitého domácího robota. Naše podlaha se leskne jako zrcadlo, skleněných dveří si na poslední chvíli všimneme jen díky vhodně umístěné klice a tchýně si při hledání alespoň nějakého smítka prachu na polici v knihovně může prsty ušoupat a stejně jí to není nic platné.
Bohužel nic není tak růžové, jak by se na první pohled zdálo. Našemu plechovému pomocníkovi některé věci prostě nevysvětlíme. Třeba to, že nás bolí hlava, takže by to rámusení s vysavačem mohlo klidně počkat do zítřka. Případně, že když zrovna spíme u televize, tak opravdu neumřeme hlady a nemusí nás proto budit nabízením sušenek k odpolednímu čaji. Aby k takovému faux pas nedocházelo každý den, je zapotřebí roboty naučit rozpoznávat lidské nálady a emoce.
Plechoví neomalenci
Každý z nás se někdy setkal s tím, že nedokázal odhadnout náladu někoho druhého a v důsledku toho zareagoval nepříliš šťastně. Když to občas dělá problémy i lidem, jak by podobné situace mohli zvládat roboti? Pro programátory představuje podobný úkol noční můru, nicméně nezbývá jim nic jiného, že se do něj pustit.
Japonští specialisté na umělou inteligenci říkají, že „roboti potřebují kansei“. Kansei znamená souhrn všech forem emočního vnímání, jako je například porozumění, cit a intuice. „Bez kansei nebudou robotiční pomocníci, v současnosti vyvíjení po celém světě, nikdy schopni získat sociální dovednosti, které k dobré práci v lidské společnosti bezpodmínečně potřebují,“ říká k tomu Shuji Hashimoto, ředitel centra pro humanoidní robotiku Tokijské univerzity Waseda. „Dokud vědci nezačnou do robotů zabudovávat emocionální systémy, budeme se ve vlastních obývacích pokojích potýkat s necitlivými neomalenci.“
Inteligence není všechno
Hashimoto považuje vývoj emocionálních schopností za logický krok, který by měl po současném boomu hrubé inteligenční síly robotů nevyhnutelně následovat.
Nejmodernější pomocníci jsou vybaveni množstvím fyzikálních senzorů, které jim umožňují interakci v mnohdy složitých podmínkách prostředí. Pokud například automatický vysavač narazí na stěnu pokoje, jeho elektronický mozek přehodí motory a změní směr pohybu.
Přestože vyhodnocování lidských nálad představuje mnohem komplikovanější problém, prakticky stejné snímače mohou posloužit i při rozpoznávání lidských emocí. Naše duševní rozpoložení se totiž mimo jiné projevuje i změnami fyziologických parametrů. Elektronické snímače, monitorující produkci potu za pomoci měření vodivosti kůže, robotovi například prozradí, jestli je jeho pán právě vystaven stresu. Odhad nálady pak ještě upřesní změřením tepu a na základě toho se pak rozhodne, jestli je právě teď vhodná chvíle nabídnout mu večeři nebo televizní program.
Hromada plechu s lidskou duší?
Podobné systémy se mohou zatím zdát jako vize vzdálené budoucnosti, skutečnost je však zcela jiná. Vědci snímače fyziologických parametrů využívají už teď. V kombinaci s výrazy tváře a gesty jim slouží k vyhodnocování emocionálních reakcí lidí na přítomnost robotů.
Vědci z Vancouverské univerzity Britské Kolumbie nasadili skupině dobrovolníků senzory na snímání vodivosti kůže, aktivity svalů tváře a rychlosti srdeční akce a sledují, co se děje, když mezi ně vypustí několik robotů. Jejich řídící systém je nastaven tak, že data dokáže využívat k rozpoznávaní emocí a reagovat na překvapení, uklidnění, strach nebo zájem uživatelů. Výsledkem bylo zdání, že roboti rozumějí lidským náladám a chovají se téměř stejně jako lidé.
Jenže naše emoce nejsou zrovna jednoduché a ve fyziologických změnách se projevují velmi komplexně. Hlavním problémem tedy není vyvinout správné senzory, ale vyvinout program, který by množství informací a jejich kombinací dokázal vyhodnocovat s minimem chyb.
Nová nebezpečí
Čím „emocionálnější“ robot je, s tím složitějšími problémy se musí umět vypořádat. A čím složitější software, tím větší pravděpodobnost, že se někde něco nepovede. Nespolehlivost pomocníků, kteří se pohybují v těsné blízkosti lidí, je přitom přesně to, co si vývojáři nemohou dovolit. Představme si například, že by sekačka na trávu špatně vyhodnotila vůni vašeho nového deodorantu, vlhkost pokožky na nohou a barvu ponožek a spletla si vaše končetiny s přerostlou kostřavou…
Vědci se proto namísto nekonečné řady vzorových reakcí na dané situace snaží vyvinout systém, který by se dokázal učit od svého okolí a sám si stanovoval pravidla pro to, jak na ně bude reagovat. Podle Hashimotových představ by pak roboti ani nepotřebovali bezpečnostní pojistky ve svém softwaru, odpovídající pohledu „otce robotiky“ Isaaca Asimova. Robot nesměl způsobit ani dopustit zranění člověka, musel vždy poslouchat jeho příkazy (kromě případů, kdy by tím zapříčinil něčí zranění) a nesměl způsobit vlastní poškozeni (s výjimkou situace, kdy by tím zabránil zranění člověka). Podobná omezení by naopak bránila reagovat na většinu situací správně.
Pryč s Asimovem!
Hashimoto soudí, že vývoj umělé inteligence by se měl vydat jinou cestou. Namísto dodržování striktních pravidel si robot časem vyvine vlastní osobnost, která dokáže na problémy reagovat pružněji. „Lidé nemohou zůstat středem dění. Pokud chceme užitečnější roboty, musíme přistoupit na nový druh vztahů mezi mechanickými pomocníky a lidmi,“ říká s trochou nadsázky Hashimoto. “Dokud se budeme držet konceptu naskriptovaných akcí a pojistek, nikdy se stroje nestanou našimi plnohodnotnými společníky a každodenní život nám budou znepříjemňovat svou sociální nedokonalostí.“
Robotí škola emocí
Ještě předtím, než začneme roboty učit rozpoznávat emoce, musíme si sami uvědomit, jak se rozpoložení lidské mysli odráží ve fyziologii, případně v objektivně vyhodnotitelných gestech. V současnosti vědci počítají s několika vyhodnocujícími systémy.
Gesta – výzkum se původně zaměřil na výrazy tváře, nicméně ukázalo se, že pro roboty jsou pro svou značnou proměnlivost nepoužitelné. Jako částečně úspěšné se ukázalo vyhodnocení směru, kterým se člověk dívá a v jakém úhlu k tělu se nachází jeho hlava.
Snímače fyziologických změn – podle produkce potu, detekované za pomoci měření vodivosti a teploty pokožky, a rychlosti tepu je stres pro roboty velmi snadno a spolehlivě rozpoznatelný. Nevýhodou zatím je, že člověk musí v takovém případě nosit elektronické snímače.
