Nenápadná malá krabička, která spolehlivě zachytí každý zvuk. To je diktafon. Používají ho nejen novináři, ale skrytě třeba i tajné služby. Jak se však tento rozměry nevelký přístroj během let proměnil?
Předchůdci diktafonu nesli označení drátofon. Pracovaly na stejném principu jako magnetofony, jde tedy o magnetický záznam zvuku na pohybující se magnetický nosič. Tím je u drátofonu tenký ocelový drátek o síle přibližně 0,1 mm, který se pohybuje rychlostí okolo 1 m/s.
Zapátráme-li v historii magnetofonu, dostaneme se až do roku 1878. Tehdy americký mechanik Oberlin Smith, inspirován návštěvou v Edisonových laboratořích, pojal myšlenku záznamu telefonních signálů ocelovým drátem. O rok později Smith svůj nápad publikoval v odborných časopisech. Zvukové kmity se měly převést na elektrické a těmi pak zmagnetizovat pohybující se zvukové médium, které potom při přehrávání vytváří elektrické kmity o shodné frekvenci jako při nahrávání.
Jenže 20 let zůstalo pouze u nápadu. Až dánský vynálezce Valdemar Poulsen vyrobil na přelomu 19. a 20. století “zvukové záznamníky” na ocelový drát. První velké předvádění Poulsenova telegrafonu se uskutečnilo v roce 1900 na Pařížské mezinárodní výstavě. Odborný tisk nešetřil chválou. O tři roky později začala tyto přístroje vyrábět americká firma The American telegraphone Company.
Začátkem 20. let německý vynálezce a podnikatel Kurt Stille upravil telegrafon tak, aby se zvuk mohl elektronicky zesílit. Patentová práva pak prodal německým a anglickým společnostem. V roce 1925, spolu s dalším němcem Karlem Bauerem uvedli na trh vylepšený telefonní záznamník, tzv. Dailygraph. Pozdější verze tohoto zařízení jsou již uzpůsobeny ke vkládání záznamového média v kazetě.
Dnešní moderní diktafony se přes kazety dostaly až k magnetickým kartám. Jejich kapacita se pohybuje v řádech gigabajtů a kvalita nahraného materiálu dosahuje nejvyšší kvality.
