Některé „ozdoby“ zvířatům ztěžují život!

V přírodě se nedá přehlédnout jakým krásným peřím se pyšní pštros, jaké majestátní parohy nosí jelen anebo jakou královskou vlečku za sebou tahá páv…V přírodě se nedá přehlédnout jakým krásným peřím se pyšní pštros, jaké majestátní parohy nosí jelen anebo jakou královskou vlečku za sebou tahá páv…

Všechny tyto krásné ozdoby se však pro velkou většinu svých majitelů staly pouze přítěží. Nové vědecké objevy pomalu odkrývají, jak to  vlastně s těmito věčnými břemeny a s jejich majiteli je doopravdy.

Páv je příbuzným bažanta
Asi každý zná krásnou barevnou vlečku páva. Málokdo však ví, že pera, která pavím kohoutům narůstají zejména před dobou toku, nejsou vůbec pera ocasní, ale, prodloužené nadocasní krovky, dosahující délky až jeden a půl metru. Ovládá je speciální sval, který dokáže krovky napřímit do té míry, že vytvoří onen známý nádherný vějíř.
Dnes známe tři žijící druhy pávů: páva korunkatého (Pavo cristatus), páva zeleného (Pavo muticus) a páva konžského (Afropavo congensis), což je jediný druh, který nežije v Asii, nýbrž v Africe. Je příbuzný jak s bažantem, tak i s perličkou. Jedno je ale jisté, je to jediný žijící zástupce bažantů v Africe. Jeho zvláštností je, že nemá jako asijští pávi dlouhý honosný ocas.
 
Hlavní je přežít!
Odborníci dlouho bádali, jakou roli vlastně paví ocas v životě pávů hraje. V dávných dobách se tvrdilo, že ona „oka“, která se tvoří na konci každého brka, samici uhranou a ona se potom nechá dobrovolně svést. Ovšem tahle teorie dnes patří jenom do říše pověr.
Role krásy pavího ocasu má však skutečně co dočinění s námluvami. Míra bohatosti a délky je totiž pro paví slepici určitým znakem kvality budoucího partnera.
Se svou ozdobou se ale kohouti příliš dobře nedokážou pohybovat v prostředí,  v němž žijí. Dlouhá pera jim samozřejmě velice ztěžují i let a životní riziko, které podstupují, je daleko vyšší, než u maskovaně zabarvených samic. Čím déle se podaří kohoutovi přežít, tím adekvátně roste pravděpodobnost, že se již naučil se svým „handicapem“ zacházet a je tím pádem zkušenější. V jeho genech je tedy uložena informace, která poslouží příští generace k přežití. A právě toho si všímají vybírající slepice. Ty si svého budoucího partnera vyberou na základě parametrů ocasu. Čím je ocas bohatší, delší a krásnější, tím je pro svého majitele větším handicapem a fakt, že s takovým břemenem vydržel patřičně dlouho přežít, je pro samici znakem, že se jedná o kvalitního jedince, který poskytne jejímu potomstvu ten nejlepší genetický základ.
    
Neohrabaný krasavec
Podobnou situaci vytvořila příroda i pro bažanta arguse (Argusianus argus), prapodivného ptáka z ostrovů v jihovýchodní Asii. Na první pohled bychom arguse podle tvaru hlavy a zobáku zařadili možná spíše ke krocanům, avšak od těch se liší především párem až 140 cm dlouhých nápadných ocasních per.
Ta by sama o sobě nebyla pro argusího kohouta ještě takovým handicapem, ale  evoluce mu kromě ocasu ještě velikášsky protáhla loketní letky. Jejich délka může dosahovat až 80 cm. Loket je přitom u ptačího křídla hlavní nosnou plochou, tedy místem, kde se při letu vytváří potřebný vztlak. Dlouhá křídelní pera tak argusímu samci let téměř znemožňují, avšak hrají zas velice významnou roli při bažantích námluvách.
Kohout si vytyčí plochu o velikosti asi osmi čtverečních metrů, na kterou pak přiláká slepici. Poté roztáhne obě křídla, vztyčí ocas a začne se nadouvat a naparovat. Princip „oslnění“ samice je v podstatě stejný jako u pávů. Čím jsou křídelní a ocasní brka kvalitnější a delší, tím je větší pravděpodobnost, že si ho samice vybere za otce svých budoucích potomků.
Zdá se tedy, že evoluce má tendenci upřednostňovat  jedince s nejdelšími pery. Podle teorie handicapů by potom ocasní pera měla v evoluční linii postupně růst, aby se kohouti stali pro samice žádanějšími. Teoreticky pak tedy dochází na generační linii k situaci, že pták má natolik dlouhé peří, že s ním sice téměř nedokáže existovat, ale samicím se tahle ozdoba evidentně více líbí, takže ji budou při výběru partnera i nadále preferovat.
    
Ocas je nejdůležitější
S obdobnými předsvatebními úpravami peří se můžeme rovněž setkat u ptáků z čeledi snovačovitých (Ploceidae), a to u rodu Vidua (vdovky) a u přádelníka dlouhoocasého (Euplectes progne). Samečci těchto drobných ptáků velikosti vrabce se čtyři měsíce v roce pyšní ocasními pery, která jsou několikanásobně delší nežli oni sami! Nenápadné samičky potom okouzlují složitým tokem, při kterém poletují kolem vyvolené a předvádějí tak svou ozdobu.
Z nejnovějších studií vyplývá, že čím má sameček ocásek delší, tím méně času tráví poletováním okolo samičky a předváděním se. Je si nejspíš více jist svým úspěchem, než méně vybavení konkurenti. Odborníci také zjistili, že samičky při volbě partnera neberou vůbec ohled na další parametry, jakými jsou například tělesné rozměry, zbarvení peří, kvalita teritoria či míra teritoriálního chování samců. Soustřeďují se pouze na parametry ocasu.

Příliš vysoká daň z krásy
V Jižní Americe žije pták quetzal chocholatý (Pharomachrus mocinno), patřící do čeledi trogonovitých (Trogonidae), což, jak ukazuje nejnovější výzkum, se zdá být vnitřní skupinou řádu srostloprstých (Coraciformes). Obývá mlžné lesy a je to velice plachý pták. Jeho peří má barvu temného smaragdu, což mu pomáhá dokonale splynout s okolním prostředím. Samečci quetzalů se mohou pyšnit dlouhými svrchními krovkami, které dosahují délky až 60 centimetrů. To také bylo zdrojem jejich největších potíží.
Dlouhá krásní pera sloužila v historii k rituálním účelům zdejších indiánských kmenů, kdy si je domorodí kněží sestavovali do majestátných čelenek. K tomuto účelu byl samec quetzala chycen, pera mu byla vytržena a bez větší úhony byl opět vypuštěn na svobodu. Indiáni tak dlouhá staletí zachovávali s quetzaly jakési „přátelské vztahy“, aniž by tím narušili přírodní rovnováhu.
Zcela jinak se ovšem ke vzácným ptákům chovali španělští dobyvatelé, kterým zdejší přírodní rovnováha či osud zvířecích druhů nijak na srdci neležel. Ti prostě quetzaly pro jejich nádherné peří zabíjeli, až se jim je podařilo dostat na samý pokraj vyhubení.
Díky soustavnému úsilí vědců i místních nadšenců se ale v minulém století podařilo tento druh ptáků nejen zachránit, ale i uměle rozmnožit. Poslední průzkumy ukazují, že díky přísné ochraně stavy quetzalů pomalu vzrůstají, ale daň, kterou si jejich krásná vlečka vybrala, byla vysoká.
Podobný osud stihl i většinu zástupců čeledi rajkovitých (Paradiseidae) z Nové  Guiney, kteří doplatili především na malichernost evropských aristokratek, které si rády zdobily klobouky dlouhými ocasními pery rajčích samců. Chochol z rajčího peří byl například i součástí uniformy důstojníků rakouské armády.

I ryby se zdobí
Preference dlouhých a zdobných ocasů však není pouze výsadou ptáků. Můžeme se s ní setkat rovněž u velmi známých jihoamerických akvarijních rybek z rodu Xiphophorus. Nejběžnějšími druhy jsou mečovka zelená (Xiphophorus helleri) a mečovka pestrá (Xiphophorus variatus), někdy pak ještě vídáme v zajetí i drobnější mečovku Moctezumovu (Xiphophorus moctezumae).
Jedná se o živorodé ryby, jejichž samci mají přeměněnou řitní ploutev v tzv. gonopodium, kopulační orgán, který používají k vnitřnímu oplození samic. Samec mečovky zelené má ještě navíc protažené spodní paprsky ocasní ploutve, které tak tvoří onen „meč“, podle něhož byla rybka pojmenována.
Samec mečovky pestré tuto ozdobu postrádá. Oba druhy jsou však geneticky velmi příbuzné, takže dochází i k mezidruhovému křížení, kdy potomci jsou pak normálně plodní. Samice mečovek navíc jednoznačně preferují samce s delším mečíkem (analogie k pávům).

Přednost má samec s mečem
Jak je to ale se samicemi mečovky pestré? Vědci provedli pokus, ve kterém byla samice vystavena možnosti volby mezi samcem vlastního druhu a samcem mečovky zelené. Výsledek tohoto experimentu byl až ohromující, vybrala si samce s mečíkem! Genetická příbuznost prolomila bariéru, takže se samice začala chovat jako samice mečovky zelené a své preference zaměřila také na délku ocasních paprsků.
Z posledních studií mečovek vyplynul ještě jeden zajímavý poznatek, délka mečíku hraje pozitivní roli v útěkových schopnostech samce. Čím jsou paprsky delší, tím se pokusným samcům utíkalo před imaginárním predátorům snáze.
Další provedený pokus zase zjistil, že ti, kteří mají delší mečík, vyhrávají častěji v boji o potravu nad těmi, kteří mají mečík krátký. Malí a slabší samci se tedy svůj handicap snaží dohnat zvýšenou mírou agresivity, aby se ubránili větším konkurentům. Z daných výsledků jasně vyplývá, že délka ocasu je rovněž měřítkem fyzické kondice samce.
Kromě onoho zmíněného mečíku se o další handicap samcům mečovek postarali lidé. Pomocí šlechtění se totiž podařilo protáhnout jim ještě horní paprsky ocasu, čímž vzniklo jakési dlouhé „V“, spojené se závojovými ploutvemi. Současně s tím se ale podařilo protáhnout i gonopodium do takové velikosti, že to samcům téměř znemožňuje jakoukoliv formu erekce. Vznikla tak jakási rybí zrůdička, která je sice v akvaristických obchodech běžně k dostání, ale je téměř reprodukce neschopná.

Žraločí lovecký nástroj
Opravdovými krasavci co do délky svých ozdob se mezi parybami (Chondrichthyes) honosí žraloci rodu Alopias. Česky se jim říká liškouni, ve španělštině dostali odpovídající jméno „zorro“. Dosahují úctyhodné délky až šesti metrů.
Od ostatních žraloků je snadno rozpoznáme podle velmi dlouhého horního laloku ocasní ploutve, který dosahuje téměř délky těla žraloka. Tento dlouhý lalok neplní ale žádnou ozdobnou funkci, jak by se dalo předpokládat. Je to však  velmi účelové zařízení, s jehož pomoci liškoun silným práskáním omračuje hejna ryb, na které posléze útočí. Odborníci dokonce pozorovali, že takto občas útočí i na mořské ptáky.
Navzdory své délce je však tento žralok především specialistou na menší živočichy a ani v literatuře se neuvádí jediný případ, kdy by zaútočil na člověka. Z nových studií vyplývá, že jeho nejčastější potravou jsou makrely, sardinky, olihně a štikozubci. Na volném moři se s ním setkáme pouze vzácně, protože je to velmi plachý žralok, který se uchýlil k životu v hloubkách kolem 100 metrů.
    
Rýč nebo zbraň?
Dalším velmi důmyslným systémem se pyšní piloun obecný (Pristis pristis) z výchondího Atlantiku a v menší míře i pilonos vouskatý (Pristophorus cirratus) z Indického oceánu. Jedná se o více než čtyři metry dlouhé bentické (vázané na dno) paryby, které mají zploštělé tělo a dlouhé úzké protažené rostrum (prodloužená přední část hlavy), po stranách opatřené zuby. Celé to „zařízení“ potom připomíná onu známou pilu.
U pilouna jsou všechny zuby na pile stejně veliké, zatímco u pilonosa mají různou délku a zhruba v polovině pily vyrůstá pár dlouhých hmatových vousů. Z výzkumů vyplývá, že pomocí tohoto dlouhého nástroje můžou rýt ve dně, kde hledají potravu, ale dokážou s ním i velice účinně zabíjet svou kořist.

Podivný „veslař“
Mezi bizarní zástupce z říše ryb patří bezesporu veslonosové (rod Polyodon), kteří jsou příbuznými jeseterů. U těchto prapodivných amerických ryb nenacházíme v anatomii žádné šupiny ani žebra.
Jejich přední část hlavy (rostrum) je protažena do podoby dlouhatánského pádla, které je sice trochu podobné pile pilouna, avšak není opatřeno zuby a na špičce se rozšiřuje. Veslonos používá svého zařízení také k lovu potravy, avšak v jeho případě se jedná o sběr planktonu, který nahání do své široké tlamy k žaberním tyčinkám.

Bájný jednorožec
Nepřehlédnutelným živočichem, který svou tělesnou stavbu zcela uzpůsobil životu ve vodě arktických oblastí Severního ledového oceánu, je kytovec narval jednorohý (Monodon monoceros). Je to legendární zvíře, které bylo v minulosti považováno za bájného jednorožce zvěrokruhu.
Z tlamy mu vyčnívá až tři metry dlouhý spirálovitý kel, který může vážit i deset kilogramů. Tato ozdoba se vyvinula z levého horního špičáku pouze u samců, kteří ji využívají hlavně při vzájemných potyčkách.
 
Nevychovává, ale zdobí se! 
Mezi savci jsou nositeli nejvýraznějších ozdob (či handicapu?) téměř všichni samci v čeledi jelenovitých (Cervidae). Mláďata jelenů jsou, stejně jako mláďata všech kopytnatých savců, vystavena velkému nebezpečí ze strany predátorů, takže se musí rychle vyvíjet, aby se o sebe dokázala brzo sama postarat. Mléko jejich matek tedy musí obsahovat dostatečný přísun živin. Tato starost ale zcela odpadá samcům, kteří tak energii investovanou samicí do výživy mláďat, investují naopak do velikosti svého paroží.
Čím větší a souměrnější jim potom tato ozdoba naroste, tím větší se dá předpokládat i jejich fyzická zdatnost a biologická úspěšnost. Samice si pak přednostně vybere samce s největšími parohy. 

Největšími paroháči jsou sobi
Největší zjištěné paroží má sob polární (Rangifer tarandus). Z výzkumů posledních let vyplývá, že jeho mléko má také ze všech druhů jelenovitých největší výživovou hodnotu.
U soba nacházíme ale ještě jednu zvláštnost, je to totiž jediný zástupce čeledi jelenovitých, u něhož parohy nosí na hlavě také samice. Vysvětlení je jednoduché, sob žije v nehostinných podmínkách severní polokoule, kde najít v zimě potravu může často působit značné obtíže. Parohy obou samců i samic pak pomáhají v rytí do zledovatělého sněhu, pod nímž zvířata hledají něco k jídlu.

Proč vyhynuli?
V evoluci jelenovitých by tedy generaci od generace měly parohy na hlavě samců nabývat stále větších rozměrů, protože si to samice „přejí“. Opět se, jako u handicapovaných hrabavých ptáků a mečovek, můžeme tedy teoreticky dostat do bodu, kdy budou pro svého nositele téměř neúnosné.
Kupříkladu lopatovité paroží losa aljašského (Alces alces gigas) může mít rozpětí až dva metry a vážit i více než 20 kilogramů. Největším historicky doloženým parožím se ale pyšnil pravěkývyhynulý jelen Megaceros giganteus, jehož parohy v rozpětí dosahovalo tří a půl metru. S takovouhle ozdobou se ale nemohli dobře pohybovat v lesním podrostu, takže žili převážně ve studených stepích a tundře. Díky váze paroží byli donuceni nosit hlavu vzpřímeně jako sob, avšak narozdíl od něj žili samotářsky, což odpovídá spíše losům. Vyhynuli s koncem poslední doby ledové.

V ohrožení
• Páv zelený je ve volné přírodě daleko vzácnější a v zajetí je ho těžší udržet než páva korunkatého. Z posledních výzkumů ve Vietnamu vyplývá, že jeho populace klesá díky narušování jeho původního biotopu člověkem. V krajině dává jasně přednost suchým opadavým lesům s přístupem k vodě. Jeho stavy klesají i díky tomu, že je ještě pořád loven domorodci.
• Vdovky (Viduidae) jsou afričtí ptáci, kteří se rozmnožují pomocí tzv. hnízdního parazitizmu. Je to stejná strategie, kterou používají kukačky, kdy samička snese vajíčka do hnízda parazitovaného druhu a o více se nestará. Jen vylíhlá mláďata vdovek své sourozence nezahubí jako malá kukačka.
• Určitým handicapem jsou v zajetí dlouhé čelisti gaviála indického (Gavialis gangeticus). Oproti krokodýlům a aligátorům je méně robustní, naopak má nápadně dlouhé a úzké čelisti. Se zvířaty se musí zacházet velmi opatrně, protože pokud se poplaší, může se snadno stát, že prudkým nárazem na tvrdý předmět se jim čelist zlomí.
• Zobák zoborožců (Bucerotidae), žijících v Asii a Africe, je sice veliký, ale vyplněný houbovitou tkání (trámčinou), jejíž hlavní úkol je odlehčit tak velkou strukturu, aby se ptákovi lépe nosila. Některé druhy zoborožců při odpočívání doslova odkládají zobák vedle sebe na větev či na zem, aby si odpočinuli.
• Umělou krásu velkých závojových ploutví, která si pravidelně vybírá svou daň, vytvořili lidé skaláře amazonské (Pterophyllum scalare). Vyšlechtěná závojová forma může mít ocas až dvakrát delší nežli tělo. Divoké skaláry mají tendenci závojové (handicapované) kusy utlačovat a útočit jim na dlouhé ploutve.

Vítězství dodává síly
Tým vedený Elizabeth Gouldovou z Princeton University (USA) prokázal, že samcům potkanů přibývá v části mozku zvané hipokampus až 30% nových neuronů poté, co si vybojují vůdčí postavení mezi svými rivaly
Zajímavá je proto v tomto směru teorie i českého odborníka na chování a životní projevy živočichů (etologa) Luďka Bartoše, který se kromě jiného velice intenzivně zabývá jeleny. Bartoš došel k závěru, že z bojů nevychází vždy jako vítěz jelen s nejmohutnějším parožím, ale že je tu patrný přesně opačný mechanismus. Vítězi parohy sílí a poraženému jelenovi naopak v následujícím roce ozdoba hlavy slábne. V případě „comebacku“ poraženého jelena je možné zaznamenat i zvrat ve vývoji jeho paroží, které po návratu na výsluní vítěznému jelenovi opět zesílí.

Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Neobvyklý nález z dob vlády dinosaurů

Neobvyklý nález z dob vlády...

Kachna, krokodýl, labuť či tučňák. Každý z těchto živočichů vypadá...
Psi jsou chytřejší než kočky

Psi jsou chytřejší než kočky

Častým sporům milovníků psů a koček o inteligenci jejich domácích mazlíčků mohou...
Jak utočí sokol?

Jak utočí sokol?

Mezioborový tým specialistů z Oxfordu dokázal popsat, jakým způsobem řídi...
Brouk v hlavě? Parazit v mozku!

Brouk v hlavě? Parazit v mozku!

Většina živočišných druhů na naší planetě jsou paraziti. A také každý...
Dvorská Zoo podnikla kroky proti vyhynutí nosorožce Cottonova

Dvorská Zoo podnikla kroky proti...

V Keni i v Evropě se začalo s přípravami na zákrok, který by mohl...
V ZOO Praha se uskutečnil křest tygřat

V ZOO Praha se uskutečnil křest...

Dnes v odpoledních hodinách proběhl v pavilonu kočkovitých šelem v ZOO Praha...
Ryba, co žije osm kilometrů pod hladinou

Ryba, co žije osm kilometrů pod...

Americkým oceánologům se podařilo popsat rybu Pseudoliparis swirei, která žije...
Želví invaze v Praze

Želví invaze v Praze

V pražských Štěrboholích se pohybovalo 264 chráněných želv zelenavých (Testudo...
Genetické mapování populace vlků ve střední Evropě

Genetické mapování populace vlků ve...

Čeští vědci zapojení do středoevropského týmu pomocí genetických metod zmapovali...
Obří žába: Beelzebufo ampinga

Obří žába: Beelzebufo ampinga

Dnešní žáby působí jako drobná bezbranná zvířata, kterých si člověk v...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Neuromarketing: Nový obor pronikající do lidských mozků!

Neuromarketing: Nový obor...

Volební kampaně jsou po celém světě čím dál víc agresivní. Reklamní agentury...
Pátrání po temné stránce vesmíru: Zatím neúspěšný lov!

Pátrání po temné stránce vesmíru:...

Einsteinova teorie relativity otevřela dveře do širokého vesmíru, teorie...
Záhadná invaze do Anglie: Kde se vzala u britskému pobřeží těla německých vojáků?

Záhadná invaze do Anglie: Kde se vzala u...

Rok 1940 nevěstil pro budoucí vývoj světa nic moc dobrého. Dvě...
Ruský Hamlet: Pavel I. nadával ministrům do hlupáků!

Ruský Hamlet: Pavel I. nadával...

Car chodí spát se slepicemi, a tak už v osm hodin večer musí být...
Hrozivé riziko wi-fi signálu: Co všechno nám můžou hackeři ukrást?

Hrozivé riziko wi-fi signálu: Co...

Bezdrátový přístup k internetu je dnes k dispozici v hotelech, na...
Unikátní hříčky přírody! Sněhobílý aligátor, žirafa i klokan

Unikátní hříčky přírody! Sněhobílý...

Zbarvení je jejich prokletím. V přírodě jsou natolik nápadní, že se stávají...
Peníze, drogy a smrt: Kdo byli nejbohatší drogoví dealeři? 

Peníze, drogy a smrt: Kdo byli...

Lesk zlata, na zakázku vyrobené zbraně a především obrovská moc, na kterou mnozí...
Laponská válka: Kterak se Finové pustili do křížku s Němci!

Laponská válka: Kterak se Finové...

V září 1944 bylo již jen otázkou času, kdy nacistické Německo prohraje...
Kreacionismus kontra evoluce: Stvořil Bůh člověka?

Kreacionismus kontra evoluce:...

Biblická kniha Genesis popisuje stvoření světa jasně: „Na počátku Bůh...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.