Předchozích 11 dílů našeho seriálu přiblížilo činnost kriminalistů a zákulisí moderní kriminalistiky. Všechny její obory však mají jedno společné, potřebné důkazy se musejí vhodně zajistit a věrohodně zdokumentovat. Slouží totiž nejen při samotném vyšetřování, ale i jako důkazy pro soud.
„Různé formy kriminalistické dokumentace vznikaly v závislosti na dostupné technice a technologiích a charakteru či významu úkonů,“ upřesnil 21. STOLETÍ prorektor pro vědu a výzkum a vedoucí katedry kriminalistiky Policejní akademie ČR plk. prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. (Tento náš odborný poradce právě získal světový ohlas unikátní metodou, která umožňuje identifikovat každého člověka podle charakteristiky jeho chůze).
Od něj jsme se dozvěděli, že mezi ty základní formy patří: protokol; fotografická a topografická dokumentace, filmový záznam, videodokumentace a magnetofonový záznam, zajištění věci in natura, technický znalecký posudek apod.
Není to rodinné album
Jedním z nejdůležitějších a nejrozšířenějších zdrojů trvalých a objektivních informací je pro kriminalisty už po desetiletí fotografie. Samozřejmě, že kriminalista nefotografuje jako do rodinného alba, všechno v jeho práci se řídí přísnými pravidly.
Fotografická dokumentace místa činu vyžaduje negativní černobílý nebo barevný film. Výhodou barevných fotografií je, že oproti černobílému obsahují i informace o barevnosti zachycené situace nebo věci, což bývá často důležité při rozlišení detailů na snímku.
Neměly by se používat digitální fotopřístroje. Jejich výhodou je sice možnost záběr okamžitě zkontrolovat a případně pořídit nový, ale jako důkaz pro soud nejsou věrohodné, protože při zpracovávat pomocí moderní počítačové techniky jsou snadno upravitelné.
V kriminalistické praxi se často využívají i mikrofotografie. Mnohé objekty a jejich detaily jsou totiž tak drobné či mají tak jemnou strukturu, že vyžadují použití mikroskopu, který může zvětšovat až v měřítku 2000 :1.
Základní druhy dokumentačních fotografií
Orientační – Zobrazují místo vyšetřované události i s prostředím, které ho obklopuje, aby se později mohlo toto místo jednoznačně určit.
Celkové situační – Zachycují z různých úhlů původní situaci ve chvíli, než kriminalisté zahájí ohledání, při němž se původní stav poruší.
Polodetailní – Ukazují v dostatečném měřítku nejdůležitější části a detaily místa činu společně s objekty, které je bezprostředně obklopují.
Detailní – Zaznamenávají různé stopy (otisky prstů, obuvi, nástrojů, výstřelů apod.) izolovaně od jejich okolí.
Celkové přehledné – Obsahově jsou shodné s celkovou situační fotografií, ale zde už jsou důležité předměty označeny čísly.
Panoramatické – Pořizují se u rozlehlého objektu či prostoru. Postupně se fotografují jednotlivé časti, přičemž hranice snímků se musí překrývat v tzv. vlícovacích bodech. Pomocí nich se pak sestavují do jediného obrazu.
Tři fotky postačí
Každá zadržená osoba, které se snímají otisků prstů, se musí povinně nechat vyfotografovat pro policejní účely. Obvykle se používá tzv. třídílná fotografie formátu 6 x 13 cm, která zachycuje tři různé portréty stejné osoby.
Levý portrét – tzv. pravý profil fotografovaný z pravé strany s viditelným boltcem pravého ucha.
Portrét zepředu (en face) je uprostřed.
Pravý portrét se snímá ve tříčtvrtečním obratu osoby zleva. Fotografovaný má (pokud je běžně nosí) pokrývku hlavy, brýle i další doplňky.
Nedávno byl pro zhotovení třídílných fotografií vyvinut unikátní zvětšovací přístroj, který současně ze tří negativů kinofilmu zhotoví přímo třídílnou fotografii.
Druhým typem kriminalistické fotografie živých osob je snímek celé postavy ve stoje – na stejném formátu 6 x 13 cm. Fotografovaný musí mít své občanské oblečení. Pokud jde o lidi, kteří se při páchání trestné činnosti převlékají a třeba si i líčí obličej, musí je kriminalisté zachytit i v tomto přestrojení.
Komisař jako moderátor
Na místě činu nechybí často ani zkušený policejní videotechnik, jenž vedle perfektního ovládání videokamery zná dokonale zásady kriminalistické dokumentace. Hlavní předností filmu oproti fotografii je možnost zachytit dynamiku celého děje, třeba požáru a jeho hašení.
Role režiséra se v takovém případě ujímá policejní komisař (či jiný určený policista). Při videodokumentaci řídí celý úkon a stává se navíc moderátorem, který vhodným komentářem doplňuje zachycovanou činnost. Klade rovněž otázky podezřelým, svědkům či znalcům. Nevyužívá se přitom mikrofonu na kameře, ten je ruchový a ke snímání nevhodný, ale zásadně externí mikrofon.
Tak vznikne tzv. procesní videozáznam. Zahajuje a končí ho vždy časový údaj.
Plánek nakreslí počítač
Zhotovování náčrtků a plánků míst, o která se zajímají kriminalisté, slouží k takzvané topografické dokumentaci. Mnohem lépe než fotografie či videozáznam poskytuje informace o rozměru, tvaru a vzájemném umístění jednotlivých objektů a stop na dokumentovaném místě. Graficky jednoduše a především názorně zobrazí situaci v původním stavu se všemi podrobnosti, které hrají důležitou roli pro vyšetřování.
Topografická dokumentace však má i jisté nevýhody. Časově náročné a pracné je totiž nejen zpracovávání náčrtků na místě činu, ale i následné kreslení přesnějších plánků z nich. Navíc občas hrozí nebezpečí, že se nezakrslí všechny potřebné skutečnosti, což se po čase většinou už nedá napravit.
Tomu mají zabránit nejnovější dokumentační metody, které využívají výpočetní techniku se specializovaným softwarem, například tzv. metoda blízké fotogrammetrie. Tím se činnost kriminalistů na místě činu podstatně urychlí. Například u dopravní nehody postačí pořídit pár fotografií a teprve posléze je vyhodnotit počítačem a zhotovit přesný plánek. Policisté mají v zásobě „pro strýčka Příhodu“ připraveny i tzv. přesné bianco plány míst častých dopravních karambolů (třeba velkých křižovatek), kam po nehodě jen zakreslí konkrétní skutečnosti (polohu vozidel aj.)
Metoda blízké fotogrammetrie
Kriminalistický ústav Praha vyvinul systém Dokumentace místa události (DMU). Jde o tzv. metodu blízké fotogrammetrie. Při ní se nejdříve na místě činu pořídí několik snímků. Na nich jsou zobrazeny vyhodnocované objekty a v jejich blízkosti tzv. vlícovací body, jejichž poloha v prostoru se spolehlivě určí měřením.
Do fotografií bývá vkopírována přesná záměrná mřížka. Počítač provede výpočet a soubor dat uloží ve formátu DXF, který je zobrazitelný v podobě bodů a čar. Dál se dá zpracovat grafickým programem AutoCAD do podoby přesného topografického plánku místa činu.
Využívá se zejména v případě vražd, ublížení na zdraví, loupeží, požárů, výbuchů – v interiéru i exteriéru. Výborně poslouží i při případné rekonstrukci události.
Dalekohledy a GPS
Lahůdkou při dokumentování ve speciálních případech je například užití kombinace binokulárních dalekohledů s přesným laserovým zaměřovačem či s digitálními fotoaparáty.
Někdy dvojici vytvoří binokulární dalekohledy se systémem zjišťování geodetických souřadnic GPS (Global Positioning Systém – globální polohový systém). Nechybějí ani termovizní systémy, které umožňují hodnotit teploty v rozpětí od – 20°C až do + 500°C, přičemž rozlišovací schopnost je neuvěřitelná – až 0,1° C.
Zajatý hlas
Každý z nás si jistě pamatuje scény z filmů, na kterých vyslýchaná osoba sedí v kanceláři kriminalisty a její výpověď zaznamenává cívkový magnetofon. Občas muž zákona záznam vrátí zpět, anebo pustí výpověď někoho jiného …
Od doby cívkových magnetofonů se však už mnohé změnilo, a to nejen díky diktafonům i jiné moderní záznamové technice. Zvukové nahrávky se většinou používají při výslechu dětí a osob starých, vážně nemocných, ba dokonce i umírajících. Tak se respektuje co nejšetrnější přístup a výslech se zbytečně neprodlužuje někdy zdlouhavým zapisováním výpovědi.
Na zvukovém záznamu kriminalisté oceňují, že zachycuje nejen obsah výpovědi a kladených otázek, ale také charakter odpovědí. Už ze způsobu řeči (pomlk, jistoty přednesu, chvění hlasu…) pozná zkušený odborník mnohé o důvěryhodnosti sdělení.
Více se dozvíte:
Jiří Straus a kol., Kriminalistická technika,Vydavatelství a naklad. Aleš Čeněk, 2005
Fotografuje se ještě před pitvou…
tak vznikají snímky pro poznávací účely – identifikační fotografie. Běžně se s nimi setkáváme při policejním pátrání na stránkách novin či na televizní obrazovce. Používá se klasický formát 6 x 13 cm.
Nejprve se (ještě před pitvou) obličej nebožtíka uvede do stavu, co nejbližšího podobě zaživa. Mrtvola musí sedět a hlavu mít opřenu o vhodnou podložku, osvětluje se rovnoměrně umělým světlem. Objektiv se zaměřuje na střed obličeje, aby nedošlo ke zkreslení obličejových proporcí.
