Jeho mozek možná není o nic větší něž špendlíková hlavička, přesto dokáže řešit problémy způsobem, který by zamotal hlavu i šimpanzům. Svědčí o tom překvapivé nejnovější výzkumy.
Nenápadný, jako nehet malíčku velký pavouk Portia labiata se živí tím, že zabíjí jiné pavouky. Není to nic snadného, protože patří mezi velmi drobné druhy. Úspěšný je jen díky tomu, že dokáže na rozdíl od svých větších soupeřů používat mozek. Možná by se mohlo zdát, že považovat shluk nervové tkáně, čítající sotva 600 000 neuronů (člověk jich v hlavě nosí 100 miliard a třeba myš 70 milionů), za mozek schopný konstruktivního myšlení, je trochu podivné. Zvláštní to opravdu je, odborníci na pavouky, arachnologové, také nevědí, kde se v pavoukovi ta inteligence bere. Nicméně jeho chování se vyznačuje takovou pružností a kombinační schopností, že je připisovat pouhým instinktům rozhodně nelze.
Po pečlivém průzkumu…
Portia běžně loví kořist, která výrazně převyšuje jeho velikost, nemůže se tedy bez rozmyslu vrhnout na vše, co vypadá jako budoucí oběd. Musí si nejprve pečlivě prozkoumat terén, uložit si do paměti každou podrobnost a naplánovat další postup. Zvažuje velké množství okolností a na každou situaci reaguje jinak. Například druh Scytodes pallida, velmi nebezpečný zabiják jiných pavouků, který je nejen větší než Portia, ale také dokáže plivat jedovatá vlákna, má jednu slabost. Nosí si v kusadlech vak s vajíčky, takže pokud chce po někom plivat, musí nejprve své potomstvo položit na zem. Jeho soupeř o tom dobře ví, a tak bezstarostně vyrazí k frontálnímu útoku.
Pokud Portia neobjeví žádnou zásadní taktickou výhodu, opouští po průzkumu prostředí bojiště. Dělá to ale jen proto, aby se mohl za několik okamžiků na svou oběť neslyšně spustit na vlákně z větévky nad jejím hřbetem.
Zákeřné vábení
Schopnosti tichého zabijáka se však neomezují na pouhé spouštění na laně. Pro svou kořist si drzý Portia také s oblibou dochází až do jejího domova. Pavoučí síť je pro něj nástrojem, na který dokáže vybrnkat neodolatelnou melodii, pro každého pavouka tu jeho vlastní. Za vlákna domova některých lovců tahá tak, aby si mysleli, že se chytil oběd, u jiných předstírá příchod velkého predátora a nažene svou oběť přesně tam, kde ji chce mít. Dokáže takto oklamat téměř každého.
Nejzajímavější je ale jeho postup v případě, že se snaží nachytat na švestkách druh, se kterým se ještě nesetkal. Opatrně zkouší různé frekvence brnkání i jejich kombinace, dokud neobjeví tu pravou. K jiným pavoukům se zase krade podivným klátivým pohybem a předstírá, že je kouskem uschlého listu, se kterým si zahrává lehký vánek.
Kam se hrabe šimpanz
Konstruktivního přístupu k řešení problémů neuvěřitelného pavouka si všiml tým z britské Sussexské univerzity a letos na jaře jej podrobil několika zkouškám. Portia například viděl kořist, viděl i kudy se k ní dostat, ale během cesty mu vlivem nerovnosti terénu zmizela z očí. Musel si tedy uložit obraz prostředí do paměti a pak jít podle vytvořené mapy. Uspěl ve více než 60 %.
V dalším experimentu pavouk dostal na výběr ze dvou tras. Delší vedla hlavně po souši, kratší výhradně vodou. Pokud ve finálním povinně koupacím úseku vědci vytvořili vlnu, jež Portiu poponesla ke kořisti, při dalším pokusu se rozhodl plavat už od počátku. Při rozbouřené hladině, která pavouka stála mnoho sil, napříště neomylně volil delší trasu s minimem plavání.
Biologové nad takovými schopnostmi kroutí hlavou, podobné testy nezvládají ani myši a šimpanzi s nimi mívají značné problémy. Na otázku, jak je možné, že to dokáže obyčejný pavouk, zatím odpovědět nedokáží.
Hrátky nebo potrava?
Australské skákavky rodu Portia se páří ve vzduchu na pavučinovém vlákně. Sameček ve snaze uniknout kanibalistickým choutkám samičky jí vylézá na hřbet a spermie ve speciálním vaku zasouvá makadly do jejího pohlavního otvoru na spodní straně zadečku.
Samičky po páření samečky využijí i jako hlavní chod hostiny. Některé jsou dokonce tak mazané, že ochotu k páření předstírají i ve chvíli, kdy o milostné hrátky zájem nemají a chtějí se jen dobře naobědvat.
Jícen pavouků probíhá skrz mozek, a jelikož je stejně jako povrch jejich těla chráněn pevnou vrstvou (kutikulou), musí se v pravidelných intervalech měnit. Vzhledem k tomu, že takto masivní obnova tkáně probíhá uprostřed mozku, není výjimkou, že pro pavouka převlékání nedopadne dobře.
