Podle historických informací děsila kdysi obyvatele Persie nebezpečná šelma mantikora. Žilo opravdu podobné zvíře, dnes již zřejmě vyhynulé, nebo šlo od počátku jen o vybájeného tvora? Právě nyní ho hledá další vědecká expedice.
Už Ctesias, řecký lékař perského šáha Artaxerxe Mnemona, přináší ve svém spise Indica z počátku 4. století př. n. l., první zprávu o příšerné šelmě, děsivém požírači lidí, vyskytující se kdesi na východě. Její vzhled byl podle Ctesiova popisu snad ještě děsivější než její vlastnosti. Měla mít lidský obličej, tělo lva, na konci ocasu osten podobný ostnu škorpióna a červenou, dokonce až téměř rumělkovou srst. Původní Ctesiův popis se sice nedochoval, ale citují jej ve svých dílech jak Aristoteles tak i Plinius.
Lidožravý tygr nebo tygrodlak?
Myšlenka, že název „mantikora“ je jen jiným pojmenováním pro tygra, které proniklo do starověké Evropy nezávisle na vžitém označení, a tak vznikl dojem, jako by šlo o dva různé živočichy, se nabízí jako první. V Persii, kde Ctesias působil, nebyl však tygr ani ve starověku hojným zvířetem a žil jen u jejích severních hranic v oblasti Kaspického jezera a při dnešních hranicích s Afganistanem. Obyvatelé většiny perského území jej z vlastní zkušenosti neznali a byli proto odkázáni jen na to, co o něm slyšeli vyprávět, často i z druhé či třetí ruky. Jeho tělo se opravdu podobá tělu lva, který v Persii v té době hojně žil. Tvář bez hřívy s kratší tlamou mohla pozorovateli připadat opravdu víc podobná lidské než hřívou zarostlý obličej lva s protáhlou tlamou. Barva tygří srsti jde mnohem víc do červena než pískové zbarvení lva. Navíc byli v Íránu i ve 20. století jako na jediném místě na světě pozorováni i tzv. červení tygři, barevná odchylka s červenou srstí a silně potlačeným černým pruhováním.
Podle jiných názorů tak mohli být označováni jen lidožraví tygři, představující pro člověka opravdu smrtelné nebezpečí. I v jiných oblastech se totiž často lidožravé kočky, ať již jde o tygry, lvy nebo levharty, nazývají jinak, než jejich slušnější soukmenovci. Konečně, vždyť i podle etymologického rozboru znamená název mantikora (mardchora) v překladu doslova lidožrout.
Konečně třetí skupina, spojující mantikory s tygry, se domnívá, že jde označení pro tzv. tygřího muže, tygrodlaka, tj. muže, který se podle domorodců dokáže libovolně měnit z člověka v tygra a v podobě lidožravé šelmy si tak vyrovnávat účty se svými nepřáteli.
Legenda nebo skutečnost?
Ctesias hovoří o mantikoře jako o reálně existujícím zvířeti. To by samozřejmě nemuselo mnoho znamenat, protože v té době byla mnohá vybájená zvířata považována za reálná. Stejně tak je ale pravdou, že v mnoha případech byla později jejich reálná existence prokázána, i když třeba původní popis byl neuvěřitelně nepřesný a zpola vyfantazírovaný.
Skutečné zvíře se mohlo od legendy podstatně lišit, ale přesto bylo skutečností. A z mantikor se tak mohly stát tajemné šelmy třeba jen proto, že vymřely dřív, než se s jejich žijícími jedinci mohla setkat moderní věda.
Záhadný trn na ocase
Jak však vysvětlit některé další znaky, které jsou součástí základního popisu zkoumané legendární šelmy? Například onen neustále zdůrazňovaný trn, podobný ostnu škorpióna na konci ocasu?
Jednou z takových možností by byl předpoklad, že je legenda založena na jeskynních lvech (Panthera spelaea), přežívajících ve skalách hornatých oblastí Persie mnohem déle, než v Evropě. Je dobře známo, že dnes žijící lvi (Panthera leo) mají na konci ocasu krátký rohovitý osten, který je však zakryt chomáčem chlupů, takže není při běžném setkání vidět. Stejně tak je ze starých jeskynních kreseb pralidí známo, že jeskynní lev takový chomáč chlupů na ocase neměl a navíc neměl ani hřívu. Trnovité zakončení jeho ocasu tak bylo dobře patrné a mohlo pozorovateli připomínat osten škorpióna.
Lev s lidskou tváří
Stejně tak mohla jeho nezvyklá bezhřívá tvář starým Peršanům, zvyklým na hřívnatého, dnes již rovněž vyhynulého lva perského (Panthera leo persica), připomínat tvář lidskou. Rovněž uši lva jeskynního, nepokryté hřívou, byly výrazné, a svým zakulaceným, nikoli zahroceným tvarem jako u většiny zvířat, se někomu mohly zdát podobné uším lidským.
V současnosti je již prokázáno, že tento druh lva žil na Balkánském poloostrově ještě ve 3. století př. n. l. a možná ještě i na přelomu letopočtu. Stejně tak je pravděpodobné, že v opuštěných horách severního Íránu žil ještě mnohem déle.
Vezmeme-li v úvahu velkou variabilitu zbarvení srsti u různých poddruhů dnešního lva, není tak nemožné, že srst jeskynního lva byla hnědočervená, barevně podobná např. srsti mamuta či srstnatého nosorožce.
Může to být šavlozubý tygr!
Další možností je, že legenda o mantikoře je založena na některém přežívajícím druhu velkých šavlozubých koček, česky nepříliš přesně nazývaných šavlozubými tygry. To by vysvětlovalo i občas zmiňované „dolů směřující rohy s konci ostrými jako kly kanců“, které se spíše zdají být obrovskými špičáky. V polovině 80. let minulého století jsem se zúčastnil paleontologických vykopávek na slavné lokalitě Maraghey v íránském Azerbajdžánu, během nichž byla nalezena lebka a další části kostry obrovského šavlozubého tygra o velikosti mohutného lva. Nebyly starší než 10 000 let, možná mladší. Ve stejné vrstvě byly nalezeny i lidské pozůstatky. Je zajímavé, že i na jiných místech přežívaly tyto mohutné kočky stejně dlouho. Tak například zkamenělé zbytky prokázaly, že v severní Africe žil šavlozubec Homotherium sainzelli, největší druh svého rodu, ještě před 10 000 lety. A nikde není psáno, že se jednalo o poslední exemplář tohoto druhu.
Neznámá zvířata z pralesa
Z pralesní oblasti, kde se stýkají hranice Vietnamu, Laosu a Číny, přicházejí v poslední době zprávy domorodých lovců o mohutné kočkovité šelmě velikosti tygra, avšak s jednobarevnou načervenalou srstí bez pruhů a skvrn. Jde o mimořádně obtížně přístupnou, zoologicky téměř panenskou oblast, v níž bylo v posledních deseti letech objeveno několik nových druhů velkých zvířat, mezi nimi i mohutná lesní antilopa saola (Pseudoryx nghetinhensis) nebo obrovský i trpasličí jelen muntžak (Muntiacus reevesi a Muntiacus crinifrons).
Expedice za tajemnou šelmou
Povzbuzeni předchozími úspěchy svých kolegů, vydaly se i za tajemnou šelmou již dvě expedice. První byla francouzsko-dánská výprava, vybavená dokonalou fototechnikou. K dosažení svého cíle museli vědci proplout osm kilometrů dlouhou jeskyní pod strmou horou v pohoří Phu-Dong, což byla jediná spojnice tohoto ztraceného kraje s okolním světem.
Zatímco se jí podařilo pořídit několik skvělých záběrů do té doby neznámého muntžaka obrovského, v případě tajemné obrovské kočky tak úspěšná nebyla. Účastníci expedice však našli její stopy a jsou přesvědčeni, že je jen otázkou času, kdy ji zachytí i na video.
Druhá expedice, pátrající výhradně po záhadné šelmě, operuje ve zmíněné oblasti právě nyní. Kdoví, jaké informace přinese z příšeří tajemné nepřístupné džungle na hranicích Vietnamu a Laosu!
Možná že to ani nebude trvat dlouho, kdy budeme znát odpověď na otázku, zda legendární mantikora, zabiják lidí, byla či je skutečně reálným zvířetem.
Původ jména je ve staré perštině
O původu jména mantikora uvádí Websterův slovník následující: „Manticore (také man-ti-cho-ra nebo tygří muž). Na Středním východě manticore, mantichora, latinsky mantichora, řecky mantichoras, martichoras, původem z Íránu ze staroperského martiya (člověk) a chvar (jíst) – požírač lidí.“
Slovník symbolických a mytologických zvířat odvozuje původ tohoto jména podobně: „Je odvozeno z perského mardchora, zabiják lidí.“
Co tvrdí ledendy?
V mnoha pramenech uváděné popisy mantikory se v detailech liší, v hlavních rysech se však shodují. Mezi dalšími, jen někdy se objevujícími prvky popisu, jsou i dolů směřující rohy s konci ostrými jako kly kanců, odpovídající spíše velkým tesákům, tři řady vzájemně do sebe zapadajících zubů, ostny podobné dikobrazím, modré, někdy však i krvavě rudé, žluté nebo šedé oči a lidské uši. Pozdější středověcí i novověcí autoři pak již celkem volně fabulují a dodávají další znaky, které však není nutné brát v úvahu.
Všechny zprávy se však shodují v tom, že mantikora je nesmírně dravou a bleskově útočící šelmou, schopnou jak dlouhých skoků tak i rychlého běhu.Její nejoblíbenější kořistí je člověk.
Pokud jde o oblast výskytu, uvádějí různé prameny jak Persii (Írán), tak i Indii, Malajsko a dokonce Indonésii. Ve všech těchto oblastech má jít o nejnebezpečnější šelmu. Z Indie pochází dokonce ještě ze 16. století zpráva o pozorování mantikory, odpovídající zhruba uvedenému popisu. Tyto šelmy prý žijí v lesích a pralesích, nikoli v otevřeném terénu jako např. lvi. Někdy se uvádí, že pozřou napadeného člověka beze zbytku včetně částí jeho oděvu. Zmizení vesničana v pralese bez jediné stopy je prý jasným důkazem přítomnosti mantikory v nejbližším okolí.
Pro středověké křesťanství byla mantikora symbolem ďábla a nejtěžších smrtelných hříchů a byla proto častým objektem zájmu tehdejších autorů.
Mantikora na koberci
Na výstavě slavné sbírky starých nomádských koberců s motivy lvů, shromážděných íránským sběratelem Parvízem Tanavolim, konané v Teheránu v roce 1978, viděl autor článku velmi zajímavý koberec (viz. fotografie). Šelma, kterou zobrazoval, byla označena jako Manticore. Neměla hřívu, na konci ocasu měla několik ostnů nebo výrazných chlupů a její barva byla červená s naznačenými skvrnami. Opravdu dost připomínala tygra.
Koberec o rozměrech asi 230 x 150 cm patřil k nejkvalitnějším (zhruba 2000 uzlíků na čtvereční dm) a nejstarším (1737 evropského letopočtu) na celé výstavě. Pocházel z provincie Fars (jihozápadní Írán) a byl důkazem, že před 265 lety byla představa mantikory stále živá.
Kde leží Mantikorapur?
V souvislosti s pátráním po identitě lidožravé šelmy matikory je velmi zajímavá stará legenda z jihovýchodní Asie. Sumatránský princ proplouval se svým doprovodem Malackou úžinou, když tu náhle spatřil na pobřeží velmi podivné zvíře. Vypadalo jako lev, ale jeho barva byla červená.
Na prince šelma tak zapůsobila, že na onom místě založil město a nazval je Singapur – Lví město. Co to mohlo být za zvíře? Lvi v této oblasti nežijí a nežili ani dříve. Zcela jistě to nebyl ani tygr, kterého musel princ dobře znát za svého rodného ostrova. Staré texty hovořící o existenci mantikor právě v Malajsku napovídají v této souvislosti hodně. Mělo by být město Singapur správně nazýváno Mantikorapur?
