Ani se nenadějeme a už tu zase bude jaro. S ním se v přírodě zazelená pestrá paleta dřevin: polokeřů (stonky se větví hned od země a jsou v dolní části zdřevnatělé), keřů (stonky se větví stejně, jsou však dřevnaté) a stromů. Proto se dnes 21. STOLETÍ věnuje právě dřevu.

Auxiny – hormony, které na jaře produkují otevírající se pupeny. Auxiny dávají životně důležité povely dělivým buňkám, mj. i vrstvě neustále se dělících buněk  pod kůrou kmene (kambiu). Kambium představuje kruh živých buněk, ze kterých se směrem dovnitř tvoří buňky dřeva a směrem ven buňky lýka (viz) a strom tak „tloustne“.

Bělové dřevo (běl) – světlá část dřeva na obvodu kmene, kořenů a větví pod vrstvami kůry. Tudy se z kořenů do listů čerpají minerální látky rozpuštěné ve vodě.

Cypřiš pravý – jehličnatá dřevina. Její běl (viz) má nažloutlou až narůžovělou barvu. Dřevo je velmi pevné, poměrně tvrdé, velmi trvanlivé, ve vodě i na suchu téměř nezničitelné. 

Čilimník – rod keřů z čeledi bobovitých, roste v jižní a východní Evropě. Běl (viz) má nažloutlou, jádrové dřevo hnědé. Těžké, pevné, pružné a tuhé dřevo se používá mj. na díly hudebních nástrojů.

Dřeň – vrstva tenkostěnných buněk uprostřed kmene, kořenů a větví. Probíhá po jejich celé délce, obklopena prvním letokruhem. Obvykle je odlišné barvy od dřeva.

Ebenové dřevo – souhrnné pojmenování více než 200 druhů dřev afrického, asijského, amerického a australského původu. Je tvrdé, pevné, těžké, ale bohužel i křehké a obtížně štípatelné. Z toho vyplývá jeho obtížné opracovávání.

Fieberbaum – německé označení pro eukalyptus, který roste na mnoha kontinentech. Anglické pojmenování „blue gum“ se odvozuje od namodrale zelených listů stromu. Běl je nažloutle šedá až načervenale bílá, jádrové dřevo má převážně světle hnědé zbarvení. Dřevo z přírodního lesa se technologickými vlastnosti i kvalitou odlišuje od dřeva z umělých plantáží.

Gingko (jinan)– až 40 m vysoký strom, jehož domovem je východní Asie (zejména Čína, Japonsko). V Evropě ho známe v kultivované podobě. Dřevo barvy nažloutle bílé až žlutohnědé je lehké, měkké, dobře opracovatelné, Využití: dýhy, obklady stěn apod.

Hustota dřeva – hmotnost (váha) objemové jednotky při 15% vlhkosti. Obvykle se vyjadřuje v kg/m3 nebo g/cm3

Hustota tuzemských dřevin
Druh dřeva Hustota g/cm3
smrk 0,47
borovice 0,52
modřín 0,59
javor 0,61
bříza 0,65
dub 0,67
olše 0,53
jasan 0,69
habr 0,77
topol 0,5
buk 0,69

Charakteristika dřeva – po anatomické stránce tvoří součást systému vodivých pletiv, rozvádějících minerální látky.
Tzv. druhotné dřevo je organická hmota,  vznikající při druhotném tloustnutí dřevin činností kambia (viz Auxiny), tj. dělivého pletiva. Z technologického hlediska je druhotné dřevo přírodní surovinou,  složenou ze dvou typů organických látek – polysacharidů a ligniny.
Dříví je surovina ze dřeva vzniklá zejména kácením stromů. 

Individuální rozdíly v houževnatosti – týkají se schopnosti odolávat dynamickému, rázovému namáhání. Podle dřevařských tabulek je houževnatost hodnota výšky, z jaké musí spadnout kladivo o hmotnosti 1,5 kg na dřevěný hranolek 2 x 2 cm, aby ho přerazilo. U nás je rekordmanem habr.

Jádrové dřevo – barevně odlišená část dřeva mezi dření (viz), která už nemá vodivou funkci (např. dub, akát atd.)

Kůra (odborně borka) – odumřelá a odlupující se druhotná část na obvodu kmene dřeviny, tvořená vrstvami korku. Jednotlivé druhy dřevin mají charakteristickou stavbu a vzhled borky. Typy: smrkový, dubový, bukový, březový, platanový. Kůra je v obecném pojetí chápána jako celý soubor pletiv oddělitelný od dřeva. Vzniká činností druhotného dělivého pletiva produkujícího korek.

Lýko – vláknité, v době růstu stromu živé, pletivo na vnitřní straně kůry, kterým jsou vedeny produkty fotosyntézy z listů do všech ostatních částí stromu.

Modul pružnosti – míra odporu, který klade dřevo zatížení, které ho ohýbá. Z tuzemských dřev je nejpružnější jasanové dřevo, mezi křehčí náleží např. švestkové.

Nosná konstrukce – (kostra, skelet ) stromu je tvořena dřevem uprostřed kmene, které již nežije.

Odlišení druhů dřeva – dvě zásadní skupiny: tvrdé a měkké. Měkké, které se snáze opracovává, pochází především z jehličnanů (konifery). Tvrdé dřevo mají spíše stromy listnaté (krytosemenné).

Pevnost – ukazuje, jak které dřevo vzdoruje statickému namáhání. Mezi nejpevnější patří dřevo dubové a akátové, ovšem třeba i měkké olšové, pokud bylo delší dobu pod vodou.

Radix (kořen) – podzemní orgán vyšších rostlin, který v porovnání se stonkem nemá články, listy ani pupeny. Hlavním úkolem je rostlinu kotvit v zemi a čerpat z půdy výživné látky. Pokračováním stonku v zemi je hlavní kořen (radix primaria), ze kterého vyrůstají boční kořeny a z nich kořenová vlákna (fibrillae radicis). Soustavu kořenů vědci označují za nejustálenější část rostlin, neboť od osídlení pevniny vyššími rostlinami (asi před 320 miliony let) svoji strukturu výrazněji nezměnila.

Strom (arbor) – hlavní zdroj dřeva, dřevina s více či méně vysokým kmenem a korunou olistěných větví, resp. kmen obklopený velkými listy v určité vzdálenosti od země. Geobotanika považuje za stromy rostliny, které po skončení růstu dosahují výšky nejméně 4 metry a vytvářejí zde vegetativní vrcholy, případně regenerační pupeny. Stromy náležejí mezi fanerofyty – dobře viditelné rostliny.

Textura – kresba dřeva. Tvoří ji dřeňové paprsky a zejména letokruhy. Podle nich bezpečně určíme stáří stromu (na příčném řezu po pokácení dřeviny). Každý letokruh znamená přírůstek dřevní části v průběhu jednoročního vegetačního období. Při zvětšení vidíme, že každý letokruh se skládá ze dvou rozdílných dřev –  světlejší (vnitřní) část představuje dřevo narostlé na jaře. Vyčteme mj. jaké bylo počasí – příznivý rok s dostatkem slunečního svitu a vláhy prozrazují široké letokruhy.

Užití dřeva – Na celém světě existuje 25 000 – 30 000 druhů dřev. Z toho je pro průmyslové nebo řemeslné zpracování vhodných cca pět tisíc. Dosud se však obchoduje jen s 200 až 250 druhy.

Vyzrálé dřevo – sušší, barevně neodlišená část dřeva mezi dření a bělovým dřevem. Podobně jako jádrové dřevo(viz) už nemá vodivou funkci (např. u buku, smrku aj.)

Xylém – část dřevní trubkovité buňky se zdřevnatělými vyztuženými stěnami (tracheje a tracheidy), které dopravují vodu a v ní rozpuštěné anorganické živiny (minerální soli aj.) od kořene do kmene.

Zkouška tvrdosti Brinnelova – hodnocení schopnosti dřeva (nejen) klást odpor proti vnikání jiných těles. Pojmenována byly podle švédského inženýra Johana Augusta Brinnela (1849 – 1925). Dnes je to nejběžnější zkouška tvrdosti. Princip: Do měřeného materiálu se zatlačuje určitou silou kalená kulička z oceli (případně ze slinutých karbidů). Po odlehčení zůstane v testované látce vytlačený důlek (vtisk) kuličky. Ten je tím hlubší, čím měkčí je zkoušený materiál. Z našich dřev je nejtvrdší habrové, nejměkčí topolové.

Živé nejstarší stromy – představují borovice osinaté ve Skalnatých horách (USA). Věk těchto nejdéle žijících organismů na Zemi se odhaduje na 6000 let.

Více se dozvíte:
R. Wagenführ: Dřevo (obrazový lexikon), GRADA 2005
J. Němec: Dřevo – historický lexikon, GRADA, 2005
M. Patřičný: Dřevo krásných stromů, GRADA 2005
J. Pagan: Atlas drevín, Obzor Bratislava 1997