Blíží se digitál Moderní metody a technika pronikají i do daktyloskopie. Díky otiskům se daří usvědčovat zločince a identifikovat oběti trestných činů, neštěstí a sebevražd. Jak však takové stopy vznikají? Co všechno mohou kriminalistům prozradit?
Na všech předmětech, kterých se dotkneme prsty, dlaněmi či dokonce i bosými chodidly zanecháváme, s „pomocí“ výměšků mazových a potních žláz, své daktyloskopické stopy. Jejich základem jsou rýhy, takzvané papilární linie, které se vzájemně různě kříží, mění směr, rozvětvují se a spojují, přerušují… Vytvářejí tak složité obrazce – dermatoglyfy. Výška souvislých vyvýšených reliéfů je cca 0,1 – 0.4 mm a šířka cca 0,2 – 0,7 mm. Sebemenší změnu v průběhu papilární linie, kterou se odlišuje od ostatních, označují kriminalisté jako markant. A právě na tvaru, umístění a vzdálenosti těchto markantů je založeno vyhledávání shodných otisků. Rozložení takových znaků v obrazcích je pro každého člověka typické a nezaměnitelné.
Pravidla se nemění!
Víc než stoleté zkušenosti dokazují platnost pravidel, kterými se kriminalisté při práci s otisky řídí:
1. NEOPAKOVATELNOST. Už anglický přírodovědec Francis Galton, jenž se zasloužil o položení teoreticko-vědeckých základů daktyloskopie, došel roku 1888 matematickými metodami k závěru, že „V uspořádání papilárních linií existuje celkem 64 miliard různých variant!“ Přitom vycházel pouze z obrazce jediného prstu. Kriminalistům by mohla načas výjimečně působit problémy jen jednobuněčná dvojčata. Jedině ta mají shodné papilární linie! Jinak neexistují dvě osoby s naprosto stejnými obrazci.
2. RELATIVNÍ NEMĚNNOST. Obrazce papilárních linií jsou celý život relativně neměnné. S přibývajícím věkem, od narození až do smrti člověka, dochází jen k vývojovým změnám ve velikosti pokožky a tedy i obrazců papilárních linií, k jejich zhrubnutí, tvorbě různých vrásek, vzniku jizev po poraněních apod. Ty sice částečně mění vzhled obrazu papilárních linií, ale neměnný zůstává jejich tvar, sled, skladba, návaznost…
3. NEODSTRANITELNOST papilárních linií, pokud se neodstraní nebo nezničí zárodečná vrstva kůže. Potvrzení této pravdy bylo doslova bolestivé, neboť mnozí daktyloskopové sami na sobě prováděli různé drastické pokusy. Pokožku si seřezávali, obrušovali, opalovali či jinak ničili různými chemikáliemi… Ovšem všechno to nebylo nic platné, protože po zhojení takových zranění vždy znovu vystoupily naprosto shodné obrazce papilárních linií, pokud ovšem zůstala zachována zárodečná vrstva kůže.
Jak zviditelnit otisk?
Už z pamětnických filmů známe kufřík s malými zásuvkami, ve kterých měl technik všechny potřebné pomůcky. V podstatě stejných postupů a pomůcek používají i dnešní kriminalisté. Viditelné daktyloskopické stopy (daktyly) se nejprve fotografují a poté se vhodným způsobem zajišťuji originály.
Neviditelné (latentní) otisky se zviditelňují fyzikálními, fyzikálně-chemickými nebo chemickými metodami. Mezi nejpoužívanější prostředky patří daktyloskopické prášky, ninhydrin (triketohydrindenhydrát, C9H6O4) a oblíbeny jsou mj. i kyanoakrylátové páry. Velmi se osvědčily se i techniky, které využívají luminiscence a zvyšují tak kontrast otisku proti podkladovému materiálu. Z takto zviditelněné stopy se pak, i s využitím fotografických filtrů, zajišťují snimky. Stopy zviditelněné luminiscenčními technikami se fotografují při použití úzkopásmových filtrů a laditelného zdroje světla. Stopy zviditelněné prášky se snímají na daktyloskopické fólie. Takto zajištěné daktyly se poté pečlivě označí a odešlou na daktyloskopickou expertizu.
Pozor na jizvy!
Při expertize kraluje metoda porovnání (komparace) dvou různých otisků – například konkrétního člověka proti zajištěným daktyloskopickým stopám z místa činu nebo otisku neznámé osoby proti otiskům v daktyloskopických sbírkách. Porovnáváním se zjišťují shodné, shodně orientované a charakteristické znaky. Při stanovení shodnosti nesmí existovat žádná nevysvětlitelná odlišnost, jakou představuje třeba deformace, jizva apod.
Otisky prstů lidem se tradičně snímají pomocí daktyloskopické černi (což je v podstatě tiskařská čerň). Její tenká vrstva se nanese na pevný a rovný podklad (sklo, kov). Na takto vzniklou plochu prověřovaný člověk přitiskne část pokožky poskytující papilární linie. Dnes se ovšem už sériově vyrábějí fólie s již nanesenou optimální vrstvou černi.
Čisté ruce
Od expertů jsme se dozvěděli, že existuje i tzv. čistá daktyloskopie, kdy se místo černi využívá speciální voskové pasty a takto získaný otisk se poté přenese na speciálně upravený papír. Chemickou reakcí mezi pastou a složkou papíru vznikne černě zbarvený otisk. Tento způsob používají kriminalisté z psychologických důvodů zejména k získání otisků osob, které měly k oběti nějaký bližší vztah.
Analogicky jako u žijících osob se snímají otisky u nebožtíka. Někdy postačí potřebnou část těla jen vyfotografovat. Pokud však jeho pokožka už svraštěla, lze do ní pomocí injekční stříkačky vstříknout vhodnou kapalinu, aby se vypjala. U starších mrtvol, jak nás „staří“ praktici poučili, se musí část pokožky s papilárními liniemi odpreparovat.
Nejmodernějším způsobem je ale digitální sejmutí otisků pomocí tzv. livescanerů. Po naskenování je vytištěna daktyloskopická karta, která se klasickým způsobem doplní o otisky dlaní. Poté se karta odešle ke zpracování.
Jak vysoká je spolehlivost?
Zkušený odborník Zdeněk Rubáš z Kriminalistického ústavu Policie ČR v Praze pro 21. STOLETÍ uvedl: „Individuální vlastnosti kresby papilárních linií a jejich ‚snadné a jednoduché‘ využití dává předpoklad pro jejich vcelku velmi brzké využívání v počítačových systémech“.
Biometrické systémy využívající individuálních vlastností kresby papilárních linií lze rozdělit na dvě skupiny – identifikační a daktyloskopické. Identifikační slouží jako ochranný prostředek proti vstupu nepovolaných osob nebo se jejich prostřednictvím identifikují osoby, např. z osobních dokladů. V identifikačních systémech, tzv. čtečkách, se neporovnávají otisky podle výskytu jednotlivých markantů, ale jsou jen součástí porovnávaného obrazu a při vyhodnocování nehrají zásadní význam.
Nás však zajímají systémy daktyloskopické, které byly od prvopočátku vyvíjeny jako prostředek pro potřeby daktyloskopických sbírek vedených v jednotlivých policejních archivech. K tomu Zdeněk Rubáš upřesňuje: „Spolehlivost systému při porovnávání otisků prstů je 100 %, avšak jejich výslednost klesá vlivem kvality ukládaných otisků o necelé jedno procento. V režimu zpracování daktyloskopické stopy je předpokládaná spolehlivost 75 %.“
Otisk do pasu
Můžeme tedy shrnout, že kriminalistická daktyloskopie je velmi rychlou a jednoduchou metodou k bezpečnému zjištění identity jakékoliv osoby. Ačkoli ani tradiční lupa ještě nepatří historii, moderní kriminalisté se dnes spíše spoléhají na nejnovější poznatky vědy i stále modernější technická zařízení. Nejžhavější novinkou je, že od roku 2008 by měl i náš cestovní pas obsahovat další bezpečnostní prvek – digitální otisk prstu!
Více se dozvíte:
J. Straus a kol., Kriminalistika, kriminalistická technika, Policejní akademie ČR, 2004
J. Strach, Pokroky v kriminalistice, 2004
V.Porada a kol., Kriminalistika, CERM(Brno), 2001
http://www.mvcr.cz/ministerstvo/muzeum.html
http://sweb.cz/krimi-spk/02_exper/expertiz/02a_dakt/02a
Automatická identifikace osobu
S využitím nejmodernějších vědeckých poznatků se zrodil počítačový automatizovaný identifikační systém AFIS 2000. Lze ho alternativně nastavit tak, že sám rozhodne, zda je otisk shodný či ne a jako odezvu vrátí pouze informaci SHODA nebo NESHODA (tzv. Rapid Respond System).
Tak vznikla aplikace, která je schopna nepřetržitě po dobu 24 hodin denně automaticky identifikovat osobu na základě otisků dvou prstů (palců) bez účasti znalce v oboru. Využívá se ke kontrole ilegálního pobytu cizinců na našem území. A jak se to dělá?
Obsluha sejme na malém scaneru otisky obou palců a zapíše popisné údaje prověřované osoby. Úlohu odešle ke zpracování do centra, odkud za několik minut přijde zpráva o shodě či neshodě zaslaných otisků palců.
Poté policista zhotoví daktyloskopickou kartu, na které jsou již vytištěny otisky scanovaných palců a zbylé otisky sejme klasickým způsobem pomocí daktyloskopické černě. Takto zhotovenou daktyloskopickou kartu opět odešle ke zpracování do ústřední daktyloskopické sbírky. V případě neshody zůstávají otisky dvou palců uloženy v databázi jako dočasný záznam včetně popisných dat. V případě shody se uživateli objeví na monitoru popisné údaje osoby shodných otisků prstů. Veškeré údaje lze vytisknout a mohou sloužit jako podklad pro správní řízení.
Národní systém AFIS funguje v jednotlivých členských zemích Evropské unie. Ty jsou zapojeny do celoevropského systému EURODAC. Obsahuje databáze žádostí žadatelů o azyl i osob, které se dopustily protiprávního jednání.
Byl J. E. Purkyně otcem daktyloskopie?
Na různorodost papilárních linií poukazoval už i český fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869). Má tak světový primát v oboru daktyloskopické klasifikace. Roku 1823 poprvé popsal základní vzory papilárních linií na koncových článcích prstů a klasifikoval je do devíti vzorů. Za důležitý klasifikační znak považoval i trojúhelníkové seskupení papilárních linií (tzv. deltu).
Purkyně je někdy dokonce označován za zakladatele kriminalistické daktyloskopie, ale ve skutečnosti jím není. Zajímal se totiž jen o to, jak se obrazce jeví na kůži, ovšem neznal věc pro kriminalistiku zásadní – otisky obrazců.
Kdo byl první?
Pojem „daktyloskopie“ poprvé použil Argentinec dr. Juan Vucetich (1838 – 1925). Roku 1892 se mu podařilo podle krvavých otisků zanechaných na místě trestného činu identifikovat vraha.
První vědecký sjezd k otázkám daktyloskopie se díky Vucetichovi uskutečnil 13. 5.1910 v argentinském Buenos Aires. Ovšem daktyloskopická identifikace byla zavedena ve Velké Británii již roku 1901, v Německu o dvě léta později. U nás se daktyloskopické karty začaly oficiálně vyhotovovat od 9. 9.1908.
Každá země jinak
Množství potřebných markantů (shodných daktyloskopických znaků) nutných k tomu, aby se staly důkazy při soudním líčení, se v jednotlivých zemích liší. V Itálii nyní požadují 17 markantů, ve Velké Británii o jeden méně, Německo povoluje rozpětí 8 – 12 stop, USA doporučují 8 – 16 markantů, v ČR je to rovná desítka.
