S dřevinami, vytrvalými rostlinami se zdřevnatělými stonky, se setkáváme na každém kroku. Právě nyní o prázdninách a dovolených máme nejvíce příležitostí je poznat blíže. Co o nich vlastně víme?
Dřeviny odborníci je dělí na:
POLOKEŘE – stonky se větví hned od země, v dolní části jsou zdřevnatělé, v horní pak bylinné a odumírající
KEŘE – stonky se větví stejně jako u polokeřů, jsou však dřevnaté
STROMY – viz arbor
Arbor (strom) – dřevina s více nebo méně vysokým kmenem a korunou olistěných větví, resp. kmen obklopený velkými listy v určité vzdálenosti od země. V praxi však není definování stromu jednoduché – například banánovník je vysoká bylinná rostlina stromovitého vzhledu. Geobotanika považuje za stromy všechny rostliny, které v urostlém stavu dosahují do výše nejméně 4 metry a vytvářejí zde vegetativní vrcholy, případně regenerační pupeny. Stromy náležejí mezi fanerofyty – dobře viditelné rostliny.
Borka – odumřelá a odlupující se druhotná část na obvodu kmene stromu tvořená vrstvami korku. Má charakteristickou stavbu a vzhled pro jednotlivé druhy dřevin. Typy: smrkový, dubový, bukový, březový, platanový. Borce se nesprávně lidově říká kůra. Ta je v obecném pojetí chápána jako celý soubor pletiv, oddělitelný od dřeva. Vzniká činností druhotného dělivého pletiva produkujícího korek.
Corona (koruna) – vrchní rozvětvená část stromu. Je důležitou částí dřeviny, protože zpravidla se podle ní klasifikuje habitus = celkový vzhled dřevin. Rozlišujeme tyto základní typy: kuželkovité (smrk), válcovité mj. u jedle bílé), vejcovité (časté u mnoha listnáčů), vřetenovité (topol černý), kulaté (jabloň planá), elipsovité. Jsou i zvláštní typy korun – např. u smuteční vrby.
Čepel (lamia) listu – nejdůležitější ze tří základních částí listu (folium) – vedle řapíku a pochvy, která však nemusí být vyvinuta u každého listu.. Čepel má různý tvar: jehlicovitý (např. smrky, borovice), kopinatý (kaštan), okrouhlý, vejčitý, eliptický (buk lesní), deltovitý, srdcovitý, ledvinovitý srdčitý, trojhranný…
Dřevo– po anatomické stránce dřevo tvoří součást systému vodivých pletiv rozvádějících minerální látky. Tzv. druhotné dřevo je organická hmota vznikající při druhotném tloustnutí dřevin činností kambia, tj. dělivého pletiva. Z technologického hlediska je druhotné dřevo přírodní surovinou, složenou ze dvou typů organických látek – polysacharidů a ligniny.…
Endemit – rostlina (ovšem i živočich) vyskytující se výhradně v určité oblasti.
Flos (květ) – soubor přeměněných listů seskupených na zkráceném stonku a přizpůsobený na spojování pohlavních buněk. Květ se skládá z květní stopky, květních obalů, tyčinek a pestíků. Když má vyvinuté všechny uvedené části, jde o úplný květ. (Za neúplný ho označujeme, když některá z těchto částí chybí.) Květy jsou oboupohlavné (obsahují tyčinky i pestíky) nebo jednopohlavné (obsahují buď pouze pestíky, nebo jen tyčinky.) Rostliny odkázané na opylování hmyzem ho k sobě lákají vylučováním nektaru – sekretu obsahujícího cukry, někdy i aminokyseliny. Nektar se vylučuje nektarovými žlázami (medník).
Gemme (pupeny) – v podstatě základy výhonků, ve kterých jsou už na různém stupni diferencovány základní orgány – řapík (stonek), listy, květy. V této velmi zkrácené formě nacházejí budoucí rostlinné orgány ochranu před vnějšími nepříznivými vlivy. Ochrannou funkci plní obalové (pupenové) šupiny, které mohou vzniknout přeměnou listů apod.
Habitus – vzhled, vnější podoba dřevin, jeden z hlavních rozpoznávacích znaků
Chinovník lékařský – unikátní stálezelený strom rostoucí v tropech. Jeho kůra poskytuje chinin, který má výrazné léčivé účinky.
Idioblast – buňka nebo skupina buněk, které se odlišují od ostatních buněk zvláštním tvarem nebo obsahem (např. tvrdé shluky buněk v dužině hrušky).
Jehličnany – stromy s jehličnatými listy (borovice, smrk, jedle). Rozdílným druhem jsou listnaté stromy, jejichž listy nejsou jehlicovité ani šupinovité, ale mají svoje čepele (viz) relativně široké.
Kmen – dřevnatý a nevětvený stonek stromů. Je součástí hlavní osy, kterou tvoří základní větve a jejich další rozvětvení. Spojuje listový aparát s kořeny. Stromy se od většiny ostatních rostlin liší nejen svou výškou, ale i zdřevnatělým kmenem, který v průběhu života dorůstá ve svém průměru (objemu). Stejně tak to platí pro jeho větve. Růst do tloušťky způsobuje kambium – tj. vrstva neustále se dělících buněk umístěných pod kůrou kmene.
Letokruhy – přesně vypovídají o stáří stromu. Rozpoznáme je na průřezu kmene (viz). Každý letokruh znamená přírůstek dřevní části během jednoho vegetačního období. Pod lupou vidíme, že každý letokruh se skládá ze dvou rozdílných dřev: světlejší (vnitřní) část představuje dřevo narostlé na jaře.
Makroblasty – dlouhé výhonky, které vytvářejí kostru corony –koruny (viz). Zkrácené výhonky se nazývají brachyblasty.
Nažka (achaenium) – suchý nepukavý plod (obyčejně jednosemenný). Mívá blanité či kožovité oplodí, které semeno těsně obaluje, avšak nesrůstá s ním (např. kaštan, duby, lípy). Nažka může být jednokřídlá – na vrcholu křídlatá (např. jasan), dvojkřídlá – na bocích křídlatá (břízy).
Víceplodová nažka s kamenným oplodím se nazývá oříšek (nux; typickým příkladem je líska obyčejná).
Odrůda kulturní (kultivar, odrůda) – odchylka od běžné podoby; vzniká buď domestikací či umělým křížením.
Plod (fructus) – rostlinný orgán, který obaluje a chrání semena před nepříznivými vlivy až do zralosti a přispívá k jejich rozšiřování. Vzniká přeměnou pestíku anebo i jiných květových, případně ke květu přidružených, orgánů. Ochrannou funkci plní oplodí (pericarpium) – přeměněné plodolisty a další části květu a přidružených orgánů. Podle konzistence bývá oplodí či jeho části kamenné – sklerokarp(oříšek lísky), suché – xerokarp (nažka jasanu), dužinaté – sarkokarp. Plod může vzniknout z jednoho či více plodolistů. Podle konzistence oplodí, počtu zúčastněných plodolistů a podle způsobu otvírání se plody rozdělují na nepukavé suché, nepukavé dužinaté, pukavé a rozpadavé.
Radix (kořen) – obyčejně podzemní orgán vyšších rostlin, který v porovnání se stonkem není článkovaný, nemá listy ani pupeny, nepravidelně se větví a na vrcholu má kořenovou čepičku. Původní funkcí je rostlinu upevňovat v zemi a čerpat z půdy výživné látky. Druhotně může plnit i jiné funkce – v důsledku toho se mění jeho tvar. Pokračováním stonku v zemi je hlavní kořen (radix primaria), ze kterého vyrůstají boční kořeny a z nich kořenová vlákna (fibrillae radicis). Soustavu kořenů lze označit za nejustálenější část rostlinných orgánů, protože od osídlení pevniny vyššími rostlinami asi před 320 miliony let se její struktura výrazně nezměnila.
Řapík – stopkovitě zúžená část listu, na bázi někdy pochvovitě rozšířená. Obvykle odpadává společně s listovou čepelí, někdy však na rostlině zůstává (čepel opadává samostatně) a odpadne až později.
Semeník (ovarium) – dolní dutá (zpravidla rozšířená) část pestíku obsahující základ semen s vaječnými buňkami. Pestík je samičím orgánem ve květech. Vedle semeníku ho tvoří úzká čnělka a končí bliznou (stigma), která při opylení přijímá pyl.
Šiška (šistice) – klas se zdřevnatělým vřetenem a zdřevnatělými listeny a listenci (např. olše). U jehličnanů (viz) představují soubor ve šroubovici uspořádaných podpůrných a semenných šupin se semeny.
Trny (spina) – tvrdé špičaté útvary vzniklé přeměnou větviček, listů, palistů nebo chlupů. Mohou být jednoduché nebo rozvětvené (dvoudílné, trojdílné). Pokud vzniknou jako útvar pokožkovitých pletiv, nazývají se ostny – např. růže, ostružiny.(Ostny se na rozdíl od trnů dají poměrně snadno oddělit od základu.) Trnité rostliny se nejvíce objevují na suchých a teplých místech. Přitom na mladých rostlinách často (dočasně) chybí.
Uzel (nodus) – místo či uzlina (obvykle se zduřením) na stonku, kde vyrůstá jeden nebo více listů.
Výživa – zelené rostliny potřebují k výrobě potřebných látek jen oxid uhličitý, vodu a minerální látky, anorganické látky rozpuštěné ve vodě . Nejdůležitější je však světlo. Při procesu fotosyntézy vzniká kyslík, který odchází do vzduchu. Pro tvorbu dalších životně důležitých molekul (aminokyseliny, proteiny) a nukleových kyselin RNA a DNA potřebují rostliny další prvky – dusík, fosfor, síru, hořčík, železo…Tyto látky přijímají v podobě minerálních solí rozpuštěných ve vodě. Do všech částí dřevin rozvádějí anorganické látky a organické živiny vodivé svazky. Je tam i vysoce specializovaná buňka xylém (viz).. Lze je přirovnat ke krevnímu oběhu u člověka.
Xylém – část dřevní, tj. mrtvé trubkovité buňky se zdřevnatělým, vyztuženými stěnami(tracheje a tracheidy), které dopravují vodu a v ní rozpuštěné anorganické živiny (minerální soli aj.) od kořene do kmene.
Yzop lékařský (Hyssopus officialis) – zakrslý keříček se silnou vůní. Yzop (v arabštině znamená posvátná bylina) se od 16. stol.používá jako osvědčené léčivo. Roste v jižní i východní Evropě.
Zachování druhu – rozmnožování. Rozeznáváme dva typy, které se v biologickém smyslu od sebe diametrálně liší:
Pohlavní: – spojení embryonálních buněk obou jedinců téhož druhu, které lze označit jako otce a matku či rodiče, v tzv. zygotu nového jedince. U semenných rostlin jsou sídlem pohlavních orgánů květy. Pylové zrnko usazené na blizně má schopnost vyklíčit.
Nepohlavní rozmnožování – je charakteristické tím, že u něj nedochází k žádným novým kombinacím genů. Buněčným dělením vzniká klon původního jedince (například u ostružiníku.).
Žilnatina – charakteristické uspořádání žilek v ploše listové čepele (viz) při pohledu z ploché strany listu. Žíly jsou specifické vodivé cévní svazky, které procházejí listy a mají dřevní část na svrchní straně. Plní především funkci vodivého a mechanického systému.
Naše dřeviny mají dva typy žilnatin: 1. uzavřené (i nejjemnější žíly jsou vzájemně spojeny) 2. otevřené
Více se dozvíte:
Václav Větvička: Stromy, Aventinum, 2000
Martin Červenka, Katarína Cigánová: Klíč k určování dřevin, SPN, 2000
J.Pagan: Atlas drevín, Obzor Bratislava 1997
