V poslední době došla většina paleontologů po analýze vývojového kladogramu (vývojového stromu) čeledi Tyrannosauridae k závěru, že tito populární draví obři Severní Ameriky a východní Asie byli pokryti primitivní formou drobného peří, které v jejich případě fungovalo jako srst (viz 21. STOLETÍ, č. 9/2004).

Šlo však zatím jen o teoretickou interpretaci skutečností zjištěných u jiných, byť příbuzných čeledí, nikoli o prokázaný fakt. Nyní byl však v Číně objeven příslušník této čeledi s dochovanými stopami pernatého pokryvu těla, který tento názor nezvratně potvrzuje. Na všechny předchozí rekonstrukce neopeřených tyranosaurů čeká zřejmě odpadkový koš.

Dilong paradoxus přepisuje učebnice paleontologie
Nově objevený opeřený tyrannosaurid je současně i nejstarším dosud známým příslušníkem této čeledi, a proto je jeho svědectví z vývojového hlediska tím závažnější. Celkem byly nalezeny tři exempláře tohoto druhu, téměř kompletní. Pocházejí ze západu slavné čínské provincie Liaoning, kde začátkem doby křídové existovaly extrémně dobré podmínky k fosilizaci i velmi drobných struktur. Právě odtud pocházejí nálezy velkého množství opeřených neptačích dinosaurů, včetně nedávného objevu čtyřkřídlého dinosaura druhu Microraptor gui, i nejstarších ptáků.
Stáří opeřeného tyrannosaurida se odhaduje na 128 až 139 milionů let. Až do té doby byl za nejstaršího známého zástupce této čeledi považován asi šestimetrový dravec, nalezený v roce 1996 v thajské džungli, jehož stáří bylo odhadnuto na 120 – 130 milionů let. Nový objev z Liaoningu vzbudil mezi paleontology obrovské vzrušení nejen vzhledem ke svému opeření, ale právě kvůli svému stáří. Přináší totiž nové cenné informace o vývoji celé čeledi. Na rozdíl od jeho pozdějších větších příbuzných měl např. přední končetiny relativně delší a byly opatřeny třemi místo dvěma prsty. Přesto, že dosahoval délky pouze okolo 1,6 metru, byl jako první známý příslušník této mimořádně úspěšné čeledi dravých dinosaurů pojmenován skutečně vzletně. Jeho vědecké jméno Dilong paradoxus znamená v překladu neuvěřitelný císař draků (jeho rodové jméno pochází z čínštiny, kde di znamená císař a long značí drak).
U typového exempláře se známky opeření nejlépe zachovaly na zadní části levé horní čelisti a především na ocase, na jehož konci byla vláknitá struktura tenkých per výrazně rozšířena a pera stála vzhledem k páteři v úhlu 30 – 45 stupňů. Lze říci, že dilong měl na konci ocasu jakýsi chochol, zřejmě i barevně odlišený. Pera na celém těle měla již větvenou strukturu podobně jako u jiných coelurosaurů, mezi něž jsou tyrannosauridi v systematice řazeni. Ta je také základním morfologickým znakem per moderních ptáků. Dokazuje to, že tato důležitá modifikace struktury per dinosaurů nastala již v počátcích vývoje coelurosaurů. Zároveň je to dalším důkazem toho, že pera sloužila dinosaurům původně k ochraně tělesné teploty a teprve mnohem později byla využita k letu.

Asijská kolébka tyrannosauridů
Přesto, že je Tyrannosaurus rex stále nejpopulárnějším severoamerickým dinosaurem a většina Američanů se stále nechce smířit s myšlenkou, že již dávno není ani největším ani nejdravějším suchozemským predátorem všech dob, nemůže být o jeho asijském původu pochyb. Objev nejstaršího tyrannosaurida Dilong paradoxus v čínském Liaoningu to jen znovu potvrdil. Pevninským mostem v místech Berinovy úžiny přešli později tyrannosauridi do západní části dnešní Severní Ameriky, která byla koncem druhohor pouhým poloostrovem Asie. Od východní části americké pevniny byla oddělena širokým mělkým mořem.
Ve východní Asii (Thajsku, Mongolsku i Číně) bylo již objeveno několik basálních (vývojově primitivních) tyrannosauridů. Podívejme se však nyní krátce na mongolské a čínské obry z konce svrchní křídy, z nichž jeden zřejmě překonal svou velikostí i severoamerického tyranosaura (délka největší známé kostry tyranosaura 12,3 m, nedávno nalezen exemplář ještě asi o 10% větší) a o nichž toho není v širší veřejnosti příliš mnoho známo. 
Asijští obrovití tyrannosauridi jsou totiž stále tak trochu záhadní. Největší exempláře, nalezené v Mongolsku v letech 1946, 1948 a 1949 sovětskými expedicemi, popsal v roce 1955 ruský paleontolog Malejev pod jménem Tyrannosaurus bataar (odhadovaná délka dle amerického paleontologa George Olshevskyho 14-15 metrů). Stejný autor pak popsal i další objevené druhy pod jmény Tarbosaurus efremovi (10-12 m), Gorgosaurus lancinator (okolo 9 m) a nejmenší druh pak jako Gorgosaurus novojilovi (asi 6 m).
Později však někteří paleontologové celou situaci výrazně zjednodušili a začali o všech těchto druzích hovořit jako o druhu jediném – Tarbosaurus bataar. Olshevsky se však problémem východoasijských svrchnokřídových tyrannosauridů podrobně zabýval ve studii zveřejněné v roce 1995, kde po podrobné analýze došel k závěru, že stejně jako v Severní Americe i ve východní Asii žilo koncem svrchní křídy několik rodů tyrannosauridů, a nikoli pouze rod jediný. Olshevsky uznává tři. V tom dal částečně za pravdu Malejevovi.
Rodová jména stanovená Malejevem však neodpovídají severoamerickým typům těchto rodů. Největší druh asijského tyrannosaurida (14-15 m) přejmenoval proto Olshevsky na Jenghizkhan bataar (po známém mongolském dobyvateli Džinghizchánovi) a současně podrobně doplnil jeho původní popis, jméno Tarbosaurus efremovi pro prostřední druh zůstalo zachováno (sem řadí Olshevsky i nedospělý exemplář popsaný jako Gorgosaurus lancinator), pro nejmenší druh (asi 6 m) stanovil již v roce 1992 jméno Maleevosaurus novojilovi americký paleontolog Carpenter. Někteří autoři však dále užívají zjednodušujícího souhrnného rodového jména Tarbosaurus, což může vést k nejasnostem. Dnes je však o největších asijských tyrannosauridech jasné aspoň to, že i oni byli opeření.   

Opeření draci
Vraťme se však k senzačnímu objevu opeřeného druhu Dilong paradoxus. Zůstává totiž stále otázkou, zda byli tyrannosauridi pokryti drobným peřím po celém povrchu těla, či jen někde. Některé nálezy totiž nasvědčují, že části jejich těl byly pokryty nepřekrývajícími se šupinatými destičkami s výraznými hrboly. Samozřejmě, že i ony mohly být porostlé drobným peřím, které se na nalezených fosiliích nedochovalo.Není však také vyloučeno, že u obrovských, vývojově pokročilých druhů tyrannosauridů ze svrchní křídy byl pokryv těla přizpůsoben jejich masivnímu objemu a prostředí, v němž žili, což je také termoregulační strategií velkých savců.
Tak např. dnešní sloni, žijící v tropech, ztrácejí v dospělém věku většinu svého ochlupení, jímž jsou jejich těla pokryta po narození, ale např. mamuti, žijící v severních oblastech, byli dlouhými chlupy porostlí celý život. Totéž platí i u nosorožců (nosorožci srstnatí). Stejně tak nelze dnes již pochybovat o tom, že mláďata obrovitých svrchnokřídových druhů tyrannosauridů byla určitý čas po vylíhnutí hustě opeřená, v teplých oblastech však tím, jak dospívala, mohla v souvislosti s rychlým růstem většinu opeření postupně ztrácet. Avšak ani obrovští dospělí tyrannosauridi, žijící v chladnějších oblastech či dokonce poblíž pólů, jako např. na severní Aljašce, se bez hustého, tělesné teplo chránícího opeření obejít nemohli.

Nedávno ve světovém odborném tisku publikovaný objev prvního z autorů tohoto článku (viz 21. STOLETÍ č. 7/2004) prokázal, že peřím byli porostlí i příslušníci jiných čeledí dravých dinosaurů, a to mnohem dříve, než se objevili první zástupci čeledi Tyrannosauridae. Nejstarší prokázaný opeřený teropod žil ve spodní době jurské před 200 miliony let. V této době byl největším suchozemským predátorem Dilophosaurus wetherilli, dlouhý asi 6 m. Na základě výše uvedeného objevu lze předpokládat, že i jeho tělesná teplota byla chráněna hustým pernatým pokryvem. Model tohoto dinosaura v životní velikosti, který můžete spatřit v Geologickém muzeu ve Varšavě, byl již zhotoven v tomto pojetí.

Někteří paleontologové (např. Američan Gregory Paul) považovali až donedávna obrovské severoamerické a asijské tyrannosauridy z konce svrchní křídy za natolik příbuzné, že je zahrnovali do společného rodu Tyrannosaurus. Podrobná srovnávací studie lebek uvedených taxonů (odlišných biologických jedinců), kterou publikovali J. Hurum a K. Sabath v roce 2003, prokázala nejen plnou oprávněnost odlišných rodových jmen, ale vyvrátila i spekulace o blízké příbuznosti obou uvedených větví. Asijský Jenghizkhan(Tarbosaurus) bataar i další jemu příbuzné asijské druhy vykazují určitými znaky lebky vývojovou vazbu na starší asijský rod Alioramus. Tyto znaky se u druhu Tyrannosaurus rex a ostatních velkých severoamerických tyrannosauridů z konce svrchní křídy nevyskytují. Podle autorů studie je to důkazem, že některé další obdobné znaky obou geograficky oddělených skupin nejsou znakem blízké příbuznosti, jak se dříve soudilo, ale spíše důsledkem paralelního konvergentního vývoje podobným způsobem žijících dravců. Navíc mimořádně široká a zesílená zadní část lebky i horní čelisti tyranosaura ve srovnání s mnohem užší lebkou jenghizkhana nasvědčuje adaptaci k obrovské síle skusu, nutného k drcení kostí, což je charakteristickým rysem mrchožroutů. Jenghizkhan byl zřejmě mnohem aktivnějším lovcem.