Druhá světová válka zuří naplno. V Evropě, Asii, Africe i Tichomoří umírají tisíce lidí, na bojištích duní zbraně a civilní život se téměř zastavil, ale New York si žije svým životem a jeho obyvatelé v denním shonu pospíchají za svými osudy. Najednou však chodci zpozorní a rozhlíží se kolem. Odněkud se ozývá podivný zvuk. Zprvu nezřetelné hučení stále sílí, až přejde v silné dunění. Lidé začínají panikařit, někteří ještě stihnou spatřit vysoko na obloze podivný, rychle se pohybující letoun, od něhož se po chvíli oddělí malá tečka a se svištěním dopadne někde mezi mrakodrapy.
Na Manhattanu se objeví silný záblesk, a pak se po okolí rozběhne devastující tlaková vlna…
Fikce? Ano, ale… Nejspíše jen příznivé shodě okolností vděčí Američané za to, že se tento scénář nestal realitou. Nevěříte? Posuďte sami.
Nenápadné začátky
Vše začalo už v červnu 1935, kdy Dr. Eugen Sänger publikoval v rakouském časopise Flug první ze svých článků o letounu na raketový pohon. Další vyšel v únoru 1936 a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Krátce poté se totiž na vědce obrátilo německé Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium – RLM) se žádostí o spolupráci. Dr. Sänger dostal za úkol vybudovat tajný výzkumný ústav ve městě Trauen, a zahájit práce na vývoji a výrobě dopravního prostředku, jenž měl být schopen dosáhnout oběžné dráhy Země.
Nový druh pohonu
Dr. Sänger přišel s konceptem pilotovaného okřídleného nosiče nazvaného „Silbervogel“ (Stříbrný pták) a poté pracoval několik let na jeho vývoji. Pro pohon vymyslel pozoruhodné, v té době silně nadčasové raketové motory na kapalné pohonné hmoty s takzvaným „regenerativním chlazením“. Princip spočíval v tom, že pohonné jednotky byly chlazeny svým vlastním cirkulujícím palivem. V letech 1930-1935 byl proveden nespočet statických testů, během nichž byly postupně odstraňovány závady a nedostatky a motory začaly být zralé pro praktické použití. Vyznačovaly se vynikajícími parametry – například výtoková rychlost spalin dosahovala 3048 m/s, což hodně převyšovalo mnohé novější konstrukce (pro srovnání – motory pozdějších raket V-2 měly výtokovou rychlost jen 2000 m/s). V konečné verzi pak měly vytvářet 1 MN tahu.
V hledáčku jsou USA
Mezitím vypukla válka a Sängerova práce dostala nový rozměr. Ačkoliv Spojené státy v té době ještě oficiálně nevstoupily do války, nacisté už tehdy přišli s plánem na bombardování USA. Prioritním cílem byl New York, ale mluvilo se i o dalších městech (např. Washington DC, Chicago a Pittsburgh). Mělo se jednat o útok s významem spíše psychologickým než čistě vojenským.
V rámci programu „Amerika Bomber“ vzniklo několik projektů letadel, od klasických až po zcela novátorské. I Sängerův tým pokračoval v práci pod hlavičkou tohoto programu a je třeba říci, že jeho návrh byl zřejmě mezi ostatními konkurenty nejpokrokovější. Počítal totiž s pilotovaným letem za hranice atmosféry…
Jakkoliv se to tehdy zdálo fantastické, Dr. Sänger nebyl žádný nerealistický snílek. Konstrukce jeho orbitálního bombardéru byla velmi dobře promyšlena. Není bez zajímavosti, že při návrhu a teoretických výpočtech Sängerovi pomáhala matematička Irene Bredt, jež se později stala jeho manželkou.
Stříbrný pták
Letoun měl být schopen létat ve stratosféře rychlostí mnohonásobně převyšující rychlost zvuku, maximálně až 22100 km/h. Plochý trup byl navržen tak, aby generoval vztlak a klínovitá křídla díky tomu nemusela být příliš velká. Řízení měly obstarávat malé ocasní plochy. Značnou část zadní části trupu vyplňovalo palivo, jehož nádrže se nacházely před mohutným hlavním a dvěma pomocnými motory. Uprostřed letounu byla pumovnice a vepředu velké nádrže na okysličovadlo. Pilot měl sedět v přetlakové kabině téměř ve špici, za šachtou přední podvozkové nohy. Prázdná hmotnost letounu byla vypočítána na necelých 10 tun, přičemž v pumovnici měl stroj nést jedinou bombu o hmotnosti 3,6 tuny. Vzhledem k rychlosti stroje nehrozilo napadení nepřátelskými stíhači a proto se ani nepočítalo s žádnou obrannou výzbrojí.
Neméně pozoruhodný jako samotná konstrukce byl i profil letu. Jako vzletová dráha měla sloužit 3 km dlouhá kolejnice, po níž se pohyboval raketovým motorem tlačený vozík. Na něm upevněný letoun měl vzlétnout pod úhlem 30 stupňů a po dosažení výšky 1500 metrů letět rychlostí 1850 km/h. Teprve tehdy bylo plánováno zažehnutí hlavního raketového motoru, jež by po 8 minutách letu a spálení 90 tun paliva stroji udělil již zmíněnou maximální rychlost 22100 km/h a vynesl jej do výšky 145 km (dle některých pramenů až 280 km). Poté měl raketoplán klouzavým letem zamířit zpět do atmosféry, opět se od ní ve výšce cca 40 km „odrazit“ a dále pokračovat stále menšími „skoky“, asi jako když házíte „žabky“ na hladině rybníka. Tento neobvyklý způsob letu měl rovněž pomoci chlazení povrchu letounu rozpáleného třením vzduchu. Po návratu do atmosféry by raketoplán normálně přistál na podvozek.
Konkrétně měl Silbervogel odstartovat z Německa, odhodit pumu na USA a přistát buď v Tichomoří na území ovládaném Japonci, nebo po obletu Zeměkoule opět v Německu.
Ukončení i pokračování programu
Když byl v červnu 1941 napaden Sovětský Svaz, měl vývojový tým kromě testovacího zařízení pro motory i model letounu zkoušený ve větrném tunelu. Bohužel pro Sängera – a naštěstí pro Spojence – byl však v té době celý vývojový program zrušen, neboť se mělo za to, že je třeba věnovat se plně osvědčeným konstrukcím. Předákům RLM se zdál Silbervogel příliš složitý a drahý.
Luftwaffe se později sice velmi snažila zabránit Sängerovi v publikování výsledků jeho výzkumu, avšak jeho práce měla přesto své pokračování – ironií osudu zejména v USA. Ačkoliv se po válce ukázalo, že v kalkulacích aerodynamického ohřevu při návratu do atmosféry byla chyba, nešlo o nic neřešitelného. Jeho výpočty i výsledky zkoušek byly využity Američany při konstrukci a návrzích raketoplánů X-15 a zejména X-20 Dyna Soar, jenž v podstatě na vývoj Stříbrného ptáka přímo navazoval. I tento projekt byl sice nakonec zrušen, ale získaných poznatků poté využívala NASA pro vývoj dalších letounů, až po Space Shuttle.
Rovněž Rusové měli o Sängerovu práci velký zájem. Když konstruktér ve druhé polovině 40. let pracoval pro francouzskou vládu, pokusili se jej sovětští agenti, vedeni osobně Stalinovým synem Vasilijem, unést. I když neuspěli, Rusové jeho myšlenky rozvíjeli v konstrukční kanceláři Mstislava Vševolodoviče Keldyše.
A ještě jedna zajímavost – téměř všechny moderní raketové motory dnes používají konceptu vyvinutého Sängerem.
Rozporuplná osobnost
Dr. Eugen Sänger (22.9.1905 – 10.2.1964) byl všeobecně považován za Rakušana, měl však několik vazeb na tehdejší Československo. Narodil se sice na území Rakouska-Uherska, konkrétně ovšem v Jeseníku…
Po ukončení projektu Silbervogel pracoval pro Německý výzkumný ústav bezmotorového létání (Deutschen Versuchsanstalt für Segelflug – DFS), pod jehož hlavičkou prováděl – poněkud paradoxně – vývoj náporových motorů (tzv. ramjetů) a zabýval se konstrukcí stíhacího letounu Skoda-Kauba Sk P.14, vyvíjeného konstrukční kanceláří Skoda-Kauba v Praze. Šlo rovněž o velmi pokrokový letoun, poháněný právě zmíněným ramjetem. A i v tomto případě se příběh v mírně pozměněné opakoval – letoun nestihl být před koncem války dokončen, ale výsledky byly využity Spojenci.
Dr. Sänger nepochybně velmi přispěl k rozvoji raketové a letecké techniky i pilotovaných letů. O tom, že byl vskutku mimořádně jasnozřivý, svědčí i jeho další poválečná práce. Tak například, pro pohon kosmických lodí navrhl roku 1953 použití antihmoty, a zabýval se rovněž využitím fotonů a tzv. slunečního větru.
USA pod hrozbou V2
Koncem druhé světové války uvažovali Němci o bombardování měst v USA raketami V2, odpalovanými z ponorek. Ponorky typu XXI (elektroponorka) měly dopravit ve vleku přes Atlantik tři pouzdra. Na vhodném místě se měly spodní části pouzder zaplnit vodou, což by uvedlo raketu do startovací polohy. Třicetimetrová pouzdra už se začala koncem roku 1944 stavět v německých loděnicích. Projekt však už nacisté nestačili dokončit, ale stejného systému použili po válce u prvních pokusů s raketami odpalovanými z ponorek sověti.
Raketa V-2 byla jednostupňová balistická raketa na kapalné pohonné hmoty, vytvořená pro dopravu nálože o hmotnosti 1 t na vzdálenost cca 300 km. Jako pohon se používala se jednak směs 75% ethylalkoholu a také směs obsahující 45% etanolu 30% metanolu a 25% vody. Směs pouze s etanolem způsobovala vyšší výtokovou rychlost a větší dolet.
