Evropské poselství krále Jiřího

„Na čest víry katolické a slovem královským a knížecím slibujeme, že si od této hodiny a dne nadále budeme vzájemně prokazovati a zachovávati čisté, pravé a upřímné bratrství, že pro žádné neshody, že pro žádné neshody, pro žádné stížnosti anebo pro vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu naším jménem po nich sáhnouti dovolíme …“
„Na čest víry katolické a slovem královským a knížecím slibujeme, že si od této hodiny a dne nadále budeme vzájemně prokazovati a zachovávati čisté, pravé a upřímné bratrství, že pro žádné neshody, že pro žádné neshody, pro žádné stížnosti anebo pro vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu naším jménem po nich sáhnouti  dovolíme  ...“

Doslova prorocky zněla vznešená latinská slova listiny, kterou jako poselství francouzskému panovníkovi vezlo poselstvo, vyjíždějící v květnu 1464 z Prahy. Vedl je významný český velmož Albrecht Kostka z Postupic, který zaujímal postavení správce (fojta) Dolní Lužice a byl věrným spojencem Jiřího z Poděbrad. Spolu s ním putoval do Francie králův zvláštní poradce Antonio Marini.

Hrozby z Říma
Pocházel z Grenoblu a jeho otec patřil k významným Italům, kteří se na naturalizovali na jihu Francie. Do Prahy přicestoval v roce 1459, když se předtím pokoušel uplatnit jako vynálezce či v roli hospodářského odborníka v Benátkách  a v dalších místech. Ve Vídni se představil jako podnikatel (1457), který vlastnil výkonnou vápenici a cihelnu.
Také králi Jiřímu nabídl služby, které měly zlepšit panovníkovu ekonomickou situaci a zbavit nedávno korunovaného krále závislosti na bohatých aristokratech a zámožných  kupcích při neustálých žádostech o úvěr. S titulem „správce hornictví a mincovnictví“ zaujal významné místo vedle královského mincmistra Zdeňka Kostky z Postupic. Osvědčil se jako mincovní odborník, schopný zastavit finanční úpadek z let 1458-1459. Předložil zvláštní spis nazvaný Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách. Představuje nejstarší česky psaný národohospodářský spis, ale v naší historické tradici, jak ji vytvořil František Palacký, se Marinimu přisuzovala pověst chvástavého dobrodruha. Zakladatel české vědecké historiografie přesto oceňoval obratnost, která mu přinesla důvěru Jiřího z Poděbrad a český  král pověřoval Antonia Mariniho stále významnějšími diplomatickými úkoly.   
V roce 1462 měl hájit postoj zemí Koruny české v Římě, kde se chystalo veřejné slyšení před papežem Piem II. Hlava římské církve, která zasedla na stolec svatého Petra v roce 1458, znala poměrně dobře české poměry. Aeneas Silvius Piccolomini, jak zněla papežovo původní jméno, provázel roku 1432 kardinála Domenika Capraniku na koncilu v Basileji a poznal české delegáty, hájící zásady kališnické víry. Seznámil se s Čechy, kteří sídlili ve vídeňské kanceláři císaře Fridricha III., a v červenci 1451 navštívil zemi  husitů. Podstatu českého kacířství se pokusil vysvětlit ve spisku O basilejském koncilu.

Jednota církve nade vše
Nejznámějším Piccolominiho dílem zůstává Historia bohemica – Historie česká, kterou sepsal v červnu a červenci 1458.  Vylíčil v ní české dějiny od bájného dávnověku po dobu, ve které žil. Vedle postřehů o způsobech života v Čechách 15. století přidal mnohé smyšlenky, které jsou spíše svědectvím o kardinálově (od 1456) literární zběhlosti a všeobecné vzdělanosti než skutečným historickým pojednáním, což odpovídalo zvyklostem renesančních vzdělanců.
Základní ideou pontifikátu Pia II. bylo uspořádání křížové výpravy proti Turkům, kteří po bitvě u Varny (1444) ohrožovali střední Evropu stejně jako pobřeží Jadranu. Potřeboval proto jednotu katolické církve, kterou podle jeho názoru nahlodávali čeští vyznavači kalicha, opírající se o kompaktáta, kompromis dohodnutý mezi umírněnými husity, představiteli basilejského koncilu a císařem Zikmundem Lucemburským v létě 1436.
Tvář Kristova  náměstka se stále více chmuřila při dvouhodinové obhajobě kompaktát, kterou na veřejném slyšení 20. března 1462 pronášel husitský kněz Václav Koranda. Podle názoru Pia II. bylo přijímání podobojí povoleno jen jedné generaci husitů a tuto zásadu formuloval ještě ostřeji před tisícovým shromážděním 31. března 1462. „Urbi et orbi“ oznamoval, že přijímání z kalicha není podmínkou spásy lidské duše a znovu tak zavrhoval husitství.
Navíc papež přijal velmi okázale poselstvo z Vratislavi, která náležela do svazku zemí Koruny české, a tím fakticky podpořil jejich odpor tamních měšťanů proti Jiřímu z Poděbrad.

Hledání spojenců
Papežský nuncius Fantin de Valle (dosavadní zástupce českých kališníků v Římě), kterého Pius II. vyslal v červnu 1462 do Čech, nabádal krále Jiřího, aby se poddal požadavkům římské kurie, zřekl se podpory kališnické církve a současně zajistil navrácení majetku katolické hierarchii. Jiří z Poděbrad, který velmi ostře vystupoval proti projevům náboženského radikalismu (např. proti Jednotě bratrské), nemohl už dál ustupovat. Začal hledat diplomatické prostředky, které by oslabily hrozby, přicházející z Říma.
S vědomím vážnosti papežova nepřátelství vůči českým utrakvistům začal Antonio Marini přesvědčovat Jiřího z Poděbrad o potřebě vytvoření panovnického spolku, zaměřeného proti Turkům, který by zároveň vytvářel protiváhu papežem inspirované křížové výpravě proti nepřátelům křesťanstva.  Předpokládal, že hlavním spojencem českého krále se může stát jeho polský protějšek Kazimír IV. Jagellonský. Jeho zárodkem se měla stát dohoda obou slovanských panovníků na schůzce ve slezském Hlohově (dnes Glogów v Polsku) v květnu 1462. A. Marini se ochotně ujal koncipování memoranda o vytvoření tzv. parlamentu, tj. protitureckému spolku evropských dvorů. Realizace takového návrhu by zvýšila váhu českého krále při diplomatických jednáních, neboť jeho země nebyly přímo ohroženy postupem Turků. Zároveň by odvracel nebezpečí izolace zemí Koruny české, které hrozilo od papeže, odmítajícího uznávat platnost kompaktát. Protiturecký spolek by současně předbíhal Pia II., který hodlal vyhlásit křížovou výpravu proti vyznavačům Mohamedova učení, a ve své vizi hledal křesťanského rytíře, který by se vydal dobýt Boží hrob.

Chytrý Mariniho projekt
V polovině června 1462 sepsal Antonio Marini obsáhlý dokument, v němž se květnatými slovy rozepisoval o tureckém nebezpečí. Podle Mariniho memoranda v této vážné chvíli ohroženému křesťanstvu nepomůže ani papež ani císař, které nikdo neposlouchá, a ke zdaru by nevedlo sni svolání koncilu. Jediným východiskem je vytvoření spolku knížat, který by zaštítil jednotu, zajišťující evropský mír.
Mariniho projekt pro Jiřího z Poděbrad předpokládal vytvoření mezinárodní organizace křesťanských panovníků: „… rozhodli jsme se především zřídit jakési obecné konzistorium, jež by ve jménu nás všech a celého našeho shromáždění zasedalo v místě, kde shromáždění samo by sídlilo, a z něhož by se jako ze zřídla roztékaly pramínky spravedlnosti na všechny strany.“
Navrhoval systém řešení případných sporů mezi členy „obecného konzistoria“ formou arbitráže. Nepočítal přitom s papežem, Kristovým náměstkem na zemi, jako rozhodčím. Úvodní část navrhovaného textu hovoří velmi kriticky o úpadku současné křesťanské církve. Nápravu nehledá u moudré hlavy katolické církve, ale v jednotě křesťanských vládců. jejich případné spory měl projednávat mezinárodní soud. Významnou roli měl naopak hrát český král, autor ideje mezinárodní mírové organizace.
Předními spojenci českého a polského krále se měli stát Benátčané, jejichž vládu nad ostrovy ve východním Středomoří a na pobřeží Jadranu Turci bezprostředně ohrožovali, a uherský král Matyáš Korvín, v té době zeť Jiřího z Poděbrad. Marini se proto s požehnáním Jiříkovým rozjel ještě v létě 1462 do Benátek a přes zřetelné známky váhání jejich předních představitelů se nevzdával naděje, že časem přesvědčí bohaté benátské podnikatele o potřebě podobného spolku.
Na daleko těžší překážky narážel při sondování na uherském dvoře. Král Matyáš, i díky štědré podpoře podpoře z Říma, zůstával pevným spojencem papežské kurie a také potenciálním soupeřem Jiřího z Poděbrad v souboji o mocenskou převahu ve střední Evropě. Nevyslovené pochyby Matyášových důvěrníků přerostly na počátku roku 1464 v otevřené odmítnutí české iniciativy, když Matyášovu pozici usnadnila smrt manželky, dcery českého krále.

Smlouva o říšském míru
Postavení českého krále posilovala obtížná situace římského císaře Fridricha III., který se na podzim 1462 octl ve vídeňském Hradu (Hofburgu) v obležení od vlastních poddaných. Jen s českou pomocí se podařilo zabránit chystanému útoku a případnému zajetí Fridricha a dalších příslušníků habsburského rodu. Za záchranu přislíbil císař Jiřímu z Poděbrad přímluvu u papeže. Výsledkem však  bylo jen Piovo velmi opatrné sondování, zda se nepodaří získat od Jiřího další ústupky ve věcech víry, pokud by římská kurie zachovala neutralitu ve sporu českého krále s jeho  vratislavskými poddanými.
Papežští legáti, kteří se střídali v Čechách, příliš neuspěli. Česká diplomacie se snažila získat větší podporu u knížat v sousedním Bavorsku, Sasku a v dalších zemích. Při jednání v Praze dosáhl Jiří z Poděbrad uzavření smlouvy o říšském míru (24. 8. 1463), ve které bylo zakotveno mnohé ze zásad projektu o Všeobecné mírové organizaci. Na druhé straně však odmítl Matyáš Korvín velmi rozhodně podporovat českého krále a „diplomatické námluvy“ Antonia Mariniho jednoznačně ukazovaly, že jedinou nadějí Jiřího z Poděbrad na vytvoření protiváhy vůči papežově autoritě je užší svazek s Francií, kde se roku 1461 ujal vlády autoritativní Ludvík XI. z Valois.

Putování za francouzským králem
Na Mariniho mimořádným dojmem zapůsobilo vystupování francouzského poselstva, které v březnu 1462 nabídlo při římských jednáních papeži několik tisíc bojovníků, kteří by se vydali se znamením kříže na válečnou výpravu proti Turkům. Francouzi přitom nezakrývali touhu ovládnout bohatý přístav Janov a případně i Milán stejně jako Neapolsko, které se mělo stát doménou francouzského rodu Anjouovců. K francouzskému králi mířil návrh Všeobecné mírové organizace, kterou pro Jiřího z Poděbrad koncipoval Antonio Marini. Nabízel přitom Ludvíkovi významný podíl při soudním projednávání mezinárodních třenic a sliboval si mocenskou podporu Francie.
V polovině května 1464 vyjelo z Prahy početné poselstvo a zamířilo do západní Evropy. Jen jeho vůdci Albrecht Kostka  z Postupic a Antonio Marini znali pravý účel jejich mise, jak se dá vyčíst z cestovního deníku, který si vedl panoš Jaroslav. O totožnosti pisatele, který zachytil celou cestu českého poselstva víme jen málo. Podle některých badatelů jde o jméno rodu, pocházejícího z Litoměřicka (jiní však považují jméno Jaroslav za křestní). Nepochybně získal univerzitní vzdělání a snad se účastnil i českých diplomatických poselstev do Říma v roce 1462  a i později r. 1465. Jaroslavovy poměrně stručné záznamy zůstaly po celá staletí v rukopisu a teprve František Palacký je roku 1826 vydal tiskem i když s ohledem na cenzuru musel vynechat některé výroky namířené proti papeži.
Z Jaroslavova cestopisu víme, že česká výprava zamířila na západ a přes Waldsassen, Bayreuth, Norimberk a Stuttgart dorazila k Rýnu. Přes Lotrinsko zamířila k Remeši a do Amiensu, kde hledali francouzského krále. Dostihli jej na konci června 1464 a po jistých odkladech přijal Ludvík XI. české poselstvo na tvrzi Dompierre (namísto původně určeného města Abbeville) v severozápadní Francii. Víc než hodinu trval latinský projev pana Kostky a po něm následovala zpráva Mariniho o jednáních, jež podnikl v Polsku, v Uhrách a v Benátkách. Společně předložili francouzskému panovníkovi návrh na vytvoření mezinárodní mírové organizace.

Královské váhání a kličkování
Prostřednictvím kancléře odpověděl Ludvík XI., že jde bezpochyby o velkou věc a proto si ponechá nějaký čas na rozmyšlenou. Výsledkem první audience českých vyjednavačů byla výzva, aby se dostavili do města Dieppe a čekali na vyjádření francouzského panovníka. Král Ludvík příliš nespěchal. Dával přednost lovu a teprve 15. července 1464 přijal znovu českou deputaci na malé tvrzi Neuville nedaleko pobřeží kanálu La Manche. Odpověď francouzského monarchy můžeme označit nejspíše jako vyhýbavou. Podle největšího znalce dějin poděbradské doby Rudolfa Urbánka musel Ludvík XI. překonávat odpor prelátů v královské radě a odvrátit podezření z přílišné příchylností ke kacířskému českému králi.
Podle slov Antonia Mariniho, která zaznamenal panoš Jaroslav, řekl prý Ludvík XI. českým delegátům, že ať se to někomu líbí nebo nelíbí, chce být zadobře s českým králem a uzavřít s ním (blíže neurčený) přátelský svazek. Neurčitost prohlášení francouzského vládce vyjadřují rozpaky , s nimiž se Ludvíkův oblíbenec biskup Jean Balue vyslovoval o výsledku české mise. V narychlo vyhotoveném prohlášení, které vydal Ludvík XI. se objevuje formulace, že král „nechce a nezamýšlí přilnouti ani přáti žádnému z bludů, z nichž byla země česká nebo některá její část podezírána nebo jakkoliv rozhlašována, a že se nechce provinit proti svaté církvi, jíž se Čechy nebo někteří jejich obyvatelé prohřešili nebo ještě pohřeší.
O francouzské snaze zachovat rovnováhu ve vztahu k příslušníkům víry podjednou či podobojí v Českém království svědčí jmenování nových (čestných) členů francouzské královském rady. Ludvík XI. prokázal tuto čest panu Albrechtovi Kostkovi z Postupic a zároveň i vratislavskému biskupovi Joštovi z Rožmberka.
Navíc spojovala francouzská strana jednání o mírových návrzích českého krále s otázkou vlády nad Lucemburskem. Podobně jako jeho předchůdci na českém trůnu ponechával si i Jiří z Poděbrad titul lucemburského vévody a uváděl ho ve svých listinách i na královských majestátních pečetích. Zástupci českého panovníka nehodlali jednat o nárocích Filipa Burgundského na tuto zemi. Albrecht Kostka poukazoval na skutečnost, že nedostal od svého panovníka plné moci k podobnému vyjednávání. Kategoricky odmítal uznat „odprodej“ Lucemburska za 60 000 zlatých, které slíbil Ludvíkův otec Karel VIII. polské královně Alžbětě, sestře zemřelého českého krále Ladislava Pohrobka. Habsburská princezna neměla právo provádět takovou transakci, neboť nebyla dědičkou české koruny podobně jako její bratr Ladislav, který byl pouze voleným (nikoliv dědičným) českým panovníkem. Po delších tahanicích došlo 18. července 1464 k dohodě, že Jiří z Poděbrad stejně jako Ludvík XI. přestanou používat titul lucemburského vévody.

Neslavný návrat domů
S hubeným výsledkem se vracela česká delegace domů. Zvolila trochu jinou trasu – přes Švýcarsko a Tyrolsko – a 14. září 1464 podal Albrecht Kostka z Postupic podrobnou zprávu svému králi, který se v obavách před morem uchýlil do Brna. Neúspěch české mise  vedl Antonia Mariniho k odchodu ze služeb Jiřího z Poděbrad. Zůstal v Rouenu a posléze se odebral do Benátek a znovu se věnoval podnikání.
Zpráva o neúspěšném výsledku české mise ve Francii se objevila ve velmi neutěšené době. Těžce nemocný Pius II. připravoval z posledních sil křížovou výpravu proti Turkům. Nelenil přitom vyzvat křesťanstvo, aby dříve než než na sebe vezme kříž, vyřízlo ze svého těla vřed, jakým je kacířský český král. Před početným shromážděním, které se v Římě sešlo 16. června  1464 uzavřel papež svou hodinovou řeč vyjádřením, že nelze již nic dobrého očekávat od prolhaného a lstivého člověka, plného jedu, jakým je kacíř na českém trůnu. Povolal pak Jiřího z Poděbrad do Říma před svůj soud.

Z Čech až na konec světa
Z vyprávění Albrechta Kostky pochopil král Jiří, že jeho země (stejně jako on sám) má v cizině velmi špatnou pověst. Panoš Jaroslav neopomněl poznamenat, jak kdesi v Tyrolsku (mezi Landeckem a Innsbruckem) jakási „bába velmi zlá kaceřovala nás i všechny Čechy.“ Zlou pověst krále Jiřího znásobovalo navíc podezření, že otrávil svého předchůdce, aby mohl usednout na opuštěný trůn.
Český panovník se proto rozhodl vyslat do západní Evropy poselstvo s úkolem prezentovat země České koruny jako kulturní zemi a jeho krále jako mocného a vzdělaného vládce. Vedením výpravy, která vyjela z Prahy v listopadu 1465, pověřil svého švagra Lva z Rožmitálu. V poselstvu, které tvořily čtyři desítky lidí, vynikali silou a obratností Jan Žehrovský z Kolovrat a Burian ze Švamberka. Podrobné líčení se zachovalo v deníku mladého panoše Václava Šaška z Bířkova (německé zápisy si vedl i norimberský měšťan Gabriel Tetzl, který se k výpravě připojil).
Česká výprava projela Německem k Rýnu, zamířila přes Mechelen do Bruselu a její přední účastníci se vyznamenali při turnaji, který uspořádal burgundský vévoda Filip II. Dobrý. Přeplavila se do Anglie a v Londýně přijal neoficiální vyslance českého panovníka anglický král Eduard IV. Vrátila se přes La Manche do Francie a na hradě Cande navštívila  francouzského krále Ludvíka XI., s nímž zřejmě čeští poslové tentokrát nehovořili o evropském mírovém spolku. Přes Tours a Bordeaux se česká výprava dostala na Pyrenejský poloostrov. V Segovii přijal pana Lva z Rožmitálu kastilský král. Další cesta českého poselstva vedla do poutního místa Santiago de Compostella a odtud na konec světa – do vesnice Finis terrae v Portugalsku.
Zdálo se, že diplomatická mise Lva z Rožmitálu může dosáhnout úspěch, Vždyť ji po kastilském králi přijal i portugalský Alfons V. stejně jako mocní vládci severoitalských městských států. Vlídně se choval k české delegaci i císař Fridrich III., který pasoval Václava Šaška z Bířkova na rytíře. Postavení Jiřího z Poděbrad se však v době, kdy jeho švagr projížděl Evropou, dále zhoršovalo.

Konec „kacířského „ krále
Náhlá smrt Pia II., který se nedočkal křesťanských rytířů, odhodlaných přeplavit se z italské Ankony do boje proti sultánovi, nepřinesla obrat v politice Říma vůči českému králi. Nový papež Pavel II. shromažďoval žaloby proti českému panovníkovi, povzbuzoval jeho odpůrce a zopakoval vyzvání svého předchůdce, aby se Jiří z Poděbrad dostavil k papežskému soudu. Nepřátelé Poděbradovy vlády z řad českého panstva vytvořili v listopadu 1465 na schůzce, jež ses odehrála na Zelené hoře u Nepomuka opoziční jednotu. Do jejího čela se postavil Zdeněk ze Šternberka, stejný pán, který při Jiříkově volbě v únoru 1458 zvolal okřídlené „Vivat Jiří, král český!“.
V březnu 1468 vyhlásil uherský král Matyáš Korvín válku proti Jiřímu z Poděbrad. Matyášova porážka u Vilémova v únoru 1469 načas odvrátila katastrofu, ale už v květnu uherský panovník porušil své slovo a nechal se v Olomouci „zvolit“ českým králem. Morava, část Slezska a Lužice se dostaly pod Matyášovu vládu. Jiří z Poděbrad, obklopený nepřáteli, požádal Vladislava Jagelonského, syna polského krále Kazimíra, aby se po jeho smrti ujal české  koruny. Vzdal se nástupnictví pro své syny. I ve smrti, jež se dostavila po třinácti letech kralování 22. března 1471 zůstával panovník „dvojího lidu“ pro římského papeže a jeho evropské spojence kacířským králem.

Zapomenutý projekt
Návrh na vytvoření mírové organizace evropských panovníků zapadl na celá staletí. Vědecká veřejnost se o jeho existenci dověděla v polovině 18. století, když vyšly  (1747) vzpomínky Philippa de Commines, dvořana a rádce Ludvíka XI., a právní historici se myšlenkami krále Jiřího podrobněji zabývali na přelomu 19. a 20. století, zvláště v souvislosti s vytvořením Mezinárodního soudního dvora v Haagu (1899).
Česká historiografie si poselství Jiřího z Poděbrad připomenula v edici Rudolfa Urbánka, která pod názvem Ve službách Jiříka krále vyšla roku 1940. Její vydavatel Rudolf Urbánek je začlenil do čtvrtého svazku  (Léta 1460 – 1464) svého Věku poděbradského,  který jako součást Českých dějin (vydávaných kdysi Janem Laichterem) vyšel se značným zpožděním v roce 1962. O dva roky později oslavila česká veřejnost 500. výročí vzniku mírového projektu Jiřího z Poděbrad. Při této příležitosti vydal Jiří Kejř v češtině text Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu, který přeložil Jaromír Kincl podle rukopisů uložených v Paříži, ve Varšavě a v Gdaňsku. Po roce 1989 se k odkazu husitského krále přihlásila Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci.
Cestopis panoše Jaroslava vyšel tiskem péčí Františka Palackého roku 1827. Po čase zastínil jeho příliš stručné vyprávění spis Václava Šaška z Bířkova (pořízený podle latinského překladu), účastníka výpravy  Lva z Rožmitálu z let 1465-1467. Podle českého vydání jej pro mládež upravil Alois Jirásek a vydal s názvem Z Čech až na konec světa.

Husitský král
Historická tradice staví Jiřího z Kunštátu a Poděbrad (nar. 23. 4. 1420, asi Poděbrady +22. 3. 1471, Praha) vedle Karla IV. na nejčelnější místo v českých dějinách. Nebývalý význam získala rodina budoucího českého krále v husitských bouřích, kdy pan Viktorin z Kunštátu, otec Jiříkův, stál po Žižkově boku. Záhy však  zemřel (1427) a jeho syn vyrůstal pod vlivem předáka umírněné kališnické šlechty Hynka Ptáčka z Pirkštejna.
Spolu se svým poručníkem bojoval Jiří z Poděbrad na straně umírněných  husitů v bitvě u Lipan (30. 5. 1434) a postupně se prosazoval na čelné pozice mezi českými šlechtici. Získal důvěru císařovny Barbory, vdovy po Zikmundovi, která mu svěřila správu svých statků. V r. 1440 se stal vůdcem východočeského landfrýdu, tj. mocenského seskupení magnátů a zemanů, které v době bezkráloví se snažilo udržovat v zemi pořádek. Po smrti Hynka Ptáčka (1444) stanul v čele kališnického tábora a v r. 1448 dobyl obratným manévrem Prahu. Podporoval nástup mladičkého Ladislava Pohrobka na český trůn a r. 1552 byl zemským sněmem (proti hlasům českých katolíků, mj. Oldřicha z Rožmberka) vybrán za zemského správce.
Po předčasném skonu Ladislava Pohrobka na podzim 1457 byl v únoru následujícího roku zvolen českým králem. Nikdy se nezbavil podezření, že si cestu na trůn uvolnil otrávením svého předchůdce a teprve moderní věda tuto domněnku vyvrátila. Král dvojího lidu, přestože před korunovací tajně slíbil poslušnost katolické církvi a papeži, musel nadále čelit tlaku římské kurie, která pokládala Čechy za kacíře. Papež Pius II. prohlásila tzv. kompaktáta, jež dovolovala Čechům přijímat podobojí, za neplatná (1462) a povolal Jiříka před církevní soud. Jiří se bránil pokusem vytvořit spolek evropských panovníků oficiálně namířený proti Turkům, ale současně i proti římské kurii, stejně jako propagační cestou, kterou podnikla výprava vedená jeho švagrem Lvem z Rožmitálu.
V prosinci 1466 na něho  Pavel II. uvalil církevní klatbu. Navíc se proti husitskému králi seskupila velmi silná opoziční skupina, tzv. zelenohorská jednota (1465) a v Čechách vypukla občanská válka, jež skončila příměřím v létě 1466.
V březnu 1467 zahájil proti Čechám uherský král Matyáš Korvín křížovou výpravu. Vojenské vítězství u Vilémova na počátku února 1469, při němž byl zajat Matyáš Korvín, znamenalo jen dočasný úspěch. Propuštěný uherský král porušil slovo a pokračoval ve válce. Ovládl Moravu, Slezsko i Lužici (3. května 1469 se nechal v Olomouci zvolit českým králem) a v polovině srpna 1470 pronikl až ke Kutné Hoře.
Jiří z Poděbrad, kterému se nepodařilo zcela prolomit mezinárodní izolaci, se zřekl nástupnictví pro své syny a na jeho návrh uznal český zemský sněm práva Vladislava II. Jagellonského, syna polského krále, na český trůn. Volba Vladislavova proběhla 27. května 1471 v Kutné Hoře.

Evropští vládci v Jiříkově době
Na papežském stolci se v době, kterou nazýváme poděbradskou, vystřídali Mikuláš V. (1447-1455), Kalixt III. (1455-1458), Pius II. (Aeneas Silvius Piccolomini, známý jako autor Historie Čechů, 1458-14664) a Pavel II. (1464-1471).
Titul římského krále (od 1452 císaře) nosil Fridrich III. Habsburský (1440-1493). Od čtyřicátých let 15. století se začalo objevovat spojení „římská říše národa německého“, které sloužilo Habsburkům jako obrana proti francouzským králům, usilujícím o císařskou hodnost.
Jiří z Poděbrad se snažil získat podporu polského krále Kazimíra IV. Jagellonského (1447-1492) a svého zetě Matyáše Korvína (1458-1490), který podobně jako Jiří obsadil trůn uvolněný náhlou smrtí Ladislava Pohrobka.
Mimořádný hospodářský, ale i územní rozmach dosahovalo Burgundsko pod vládou vévodů Filipa II. Dobrého (1419-1467) a Karla Smělého (1467-1477). Ve Francii již utichl hluk stoleté války a v roce 1461 vystřídal krále Karla VII (nastoupil 1422)., kterému  ke koruně pomohla v roce 1429 Jana z Arku, autoritativní Ludvík XI. (+1483). Naproti tomu Anglie se zmítala ve válce, jež dostala romantické jméno „válka dvou růží“ a na jejím čele se vystřídali Jindřich VI. Lancasterský (1422-1461) a Eduard IV. z Yorku (1461-1483).
Španělsko zůstávalo ještě rozděleno na Aragonii, kde vládli Alfons V. (1416-1458) a Jan II. (1458-1479), a Kastilii, kde r. 1454 nastoupil na královský trůn Jindřich IV. (1454-1474). V Portugalsku vládl král Alfons V. z rodu Arizů (1438-1481). Ve stejné době vytvářeli svůj skvělý dvůr ve Florencii Cosimo (1434-1464) a Lorenzo Medicejští.
Postrachem křesťanské Evropy se stal turecký sultán Mehmed II. Dobyvatel (1451-1481), který následoval Murada II. (1421-1451), který po dobytí Cařihradu vytvořil z tohoto města centrum Osmanské říše.
Hlavní události  v Evropě

1431 – 1449
probíhal v Basileji církevní koncil, který přijal kompromis s husity a v tzv. kompaktátech povolil přijímání pod obojí

30. 5. 1434
byla u Lipan nedaleko Českého Brodu poražena radikální husitská vojska vedená Prokopem Holým. Uvolnila se tak cesta císaři Zikmundu Lucemburskému k vládě v Čechách.

1444
Turci porazili křížovou výpravu u Varny. V bitvě padli polský král Vladislav III. a papežský nuncius Julian Cesarini, známý útěkem od Domažlic (1431).

asi 1450
vynálezem knihtisku došlo k revolučním změnám při šíření kultury a informací.

1453
dobytí Cařihradu Turky znamenalo konec Byzantské říše a město, které dostalo jméno Istanbul ses na celá staletí stalo centrem Osmanské říše.

1453
dobytím Bordeaux skončila stoletá válka mezi Francií a Anglií, které z rozsáhlých držav na evropské pevnině zůstal jen přístav Calais.

1455 – 1485
probíhala v Anglii válka dvou růží mezi Lancastery  (červená růže) a Yorky (bílá růže).

1458
zvolen Jiří z Kunštátu a Poděbrad českým králem.

1469
sňatek Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského byl vytvořen předpoklad sjednocení Španělska, k němuž došlo v r. 1479, kdy se Ferdinand ujal vlády.

1471
překročili Portugalci rovník a získané bohatství z oblasti Guinejského zálivu zesílilo snahy po dalších zeměpisných objevech.
Z návrhu Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu

Článek  1
Především tedy na čest víry katolické a slovem královským a knížecím prohlašujeme a slibujeme, že si od této hodiny a dne nadále budeme vzájemně prokazovati a zachovávati pravé a upřímné bratrství, že pro žádné neshody, pro žádné stížnosti anebo pře vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu naším jménem po nich sáhnouti dovolíme, ale že spíše budeme podporovati podle obsahu a smyslu níže psaných ustanovení jeden druhého proti každému žijícímu člověku, který by nás anebo někoho z nás se pokoušel holým skutkem a bez řádného rozhodnutí nepřátelsky napadnouti.

Článek  2
Za druhé, že každý z nás neposkytne pomoc nebo radu, ani se nespolčí proti osobě druhého a že nebudeme sami, aniž přes jiného nebo přes jiné, nějak strojiti nebezpečí či smrt jeho osobě, aniž se spolčovati s těmi, kteří bezprávné úklady strojiti by chtěli, ale že budeme podle možnosti pečovati o zachování jeho zdraví, života a cti.

Článek  4
Za čtvrté stanovíme, aby v případě, že by snad někdo nebo někteří, mimo tuto dohodu, lásku a bratrství naše stojící, aniž jim bylo námi ublíženo a aniž by byli vyprovokováni, proti komukoliv z nás válku začali anebo ji začíti zamýšleli (čehož se netřeba báti, bude-li trvati toto přátelství a láska), vyslalo ihned naše níže uvedené shromáždění ve jménu všech účastníků této smlouvy a na společné naše náklady, byť i o to napadený druh nežádal, své slavnostní vyslance k urovnání sporů a obnovení míru na místo stranám vhodné, a tam, za přítomnosti sporných stran nebo jejich vyslanců, vybavených plnou mocí, se pilně a usilovně snažilo přiměti sporné strany ke svornosti a míru cestou přátelství je-li to možné, nebo je pohnouti, aby si zvolily rozhodčí či se domáhaly práva před příslušným soudcem nebo parlamentem či konsistoriem, způsobem, jak níže uvedeno. A jestliže by pro toho anebo z viny toho, kdo válku začal, nemohl být sjednán mír a jednota některým z výše uvedených způsobů, tehdy my všichni ostatní jednomyslným a svorným rozhodnutím pomůžeme napadenému nebo bránícímu se druhu našemu v jeho obraně z desátků našich království a z příjmů, zisku a výnosu našich poddaných, jež průměrně ročně po jednotlivá léta vydávají na třídenní potřeby svého domu a domácnosti a to ve výši a tak dlouho, jak by rozhodlo a stanovilo toto naše shromáždění anebo jeho většina, že je přiměřené a vhodné k tomu, aby náš napadený druh dosáhl míru.

Článek  8
Kdo se však vědomě spojí s rušitelem nynějšího míru a jemu pod jakoukoliv hledanou záminkou poskytne buď radu, pomoc či přízeň či jej přijme nebo jeho samého ochraňovati či brániti či jemu ochranný list proti naší nynější jednotě dáti se opováží, nechť je sám trestán stejným trestem jako pachatel.

Článek  9
Protože však péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a spravedlnost bez ní, protože ze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván, a protože my a poddaní naši nemůžeme bez spravedlnosti v míru setrvávati, proto spojujeme spravedlnost s věcí míru; poněvadž však řád, jenž byl sepsán o soudních věcech, doznal  v následujících dobách mnohých změn a dospělo se až k tomu, že znenáhla pozbyl zcela významu a že praxe mu výkladem dala jinou podobu, proto považujeme řád soudů za úplně zmatený a domníváme se, že je třeba podle novodobých obyčejů, zvyklostí a poměrů různých zemí, království a knížectví našich zavésti nové práva z lůna přírody čerpaná, a na nové zlořády nové léky objeviti, jimiž by ctnostní lidé byli odměňováni a přestupníci kladivy trestů neustále drceni. A abychom věci po pořádku vyřizovali, rozhodli jsme se především zřídit jakési konsistorium  , jež by ve jménu nás  všech a celého našeho shromáždění zasedalo v místě, kde shromáždění by samo právě sídlilo, a z něho by se jako ze zřídla roztékaly praménky spravedlnosti na všechny strany. A tento soud bude zřízen podle toho, jak naše níže psané shromáždění anebo jeho většina usnese o počtu a kvalitě osob a řádů.

 

 

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Jak překonat berlínskou zeď? Archeologové objevili tunel

Jak překonat berlínskou zeď?...

Po více než padesáti letech byl archeology odhalen zapomenutý tunel, který...
Nález knihy v pirátské lodi: Co četli námořní lupiči?

Nález knihy v pirátské lodi: Co...

Z vraku vlajkové lodě slavného anglického korzára Edwarda Teacha (1680...
Na Novém Zélandu našli vědci zkamenělinu netopýra

Na Novém Zélandu našli vědci...

Paleontologům se podařil u bývalého důlního města Saint Bathans ve...
Archeologové v Peru nalezli komnaty Močiků

Archeologové v Peru nalezli...

V Peru se podařilo specialistům vykopat trosky dvou místností. Ty se před více jak 1500...
Archeologové nalezli v Izraeli 500 000 let staré nářadí

Archeologové nalezli v Izraeli 500...

Před několika dny byly poblíž izraelského Tel Avivu nalezeny pazourky a další...
Britská válečná hysterie stála život statisíce zvířat

Britská válečná hysterie stála...

Že slova jako holocaust či genocida nemusí být výhradně záležitostí...
Římské legie v Brně: Archeologové nalezli jejich tábor

Římské legie v Brně: Archeologové...

Na brněnské území prokazatelně vstoupila noha římského vojáka. Dokazuje to...
Ustrnul se nad nepřítelem: Příběh Stiglera a Browna

Ustrnul se nad nepřítelem:...

Je 20. prosince 1943. Svaz amerických bombardérů B-17 se právě vrací z...
První čínský císař Čchin Š’-chuang-ti: Muž, který chtěl žít věčně

První čínský císař Čchin...

Mnoho lidí ve svém životě alespoň na moment zatoužilo po nesmrtelnosti. A...
OBRAZEM: Objev Tutanchamonovy hrobky v barvě

OBRAZEM: Objev Tutanchamonovy...

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Hrobky egyptských panovníku,...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Spáchal Jakub Jan Ryba sebevraždu kvůli rozladěným varhanám?

Spáchal Jakub Jan Ryba sebevraždu...

Měšťané z Rožmitálu pod Třemšínem prohledávají 10. dubna 1815 okolní lesy....
Timbuktu: Město zahalené tajemstvím!

Timbuktu: Město zahalené...

V poslední době se množí zprávy o ničení památek islamisty ve...
VIDEO: Pláž, na které kotvy odpočívají v pokoji

VIDEO: Pláž, na které kotvy...

Pláž Praia do Barril v portugalském regionu Algarve je posetá stovkami...
Preventivní prohlídky? Češi na ně nechodí!

Preventivní prohlídky? Češi na ně...

České zdravotnictví se může chlubit velmi dobrou úrovní, Češi ale neradi...
Otazníky minulosti: Rozkradli legionáři carské zlato?

Otazníky minulosti: Rozkradli...

Jde o hrdiny, kteří na konci první světové války stojí za vznikem samostatné ČSR. Řeč je...
Podivuhodná proměna: Co vyléčilo muže z drogové závislosti?

Podivuhodná proměna: Co vyléčilo...

Najít cestu ven z životního stylu, který určuje silná náklonnost k omamným látkám,...
Neolitické ženy měly lepší fyzičku než současní olympionici!

Neolitické ženy měly lepší fyzičku...

Hlavním rysem neolitické doby (cca 8000–5000 let př. n. l.) je přechod z hlavního...
Clevelandská dohoda: O osudu Čechů a Slováků se rozhodlo za oceánem

Clevelandská dohoda: O osudu Čechů...

Skleničky cinkají, společnost se výtečně baví. Tomáš Garrigue Masaryk slaví...
Unikátní techniky přežití: Jak se brání zvířata?

Unikátní techniky přežití: Jak se...

Zvířata se brání před útoky predátorů různými způsoby. Některá mění svojí barvy,...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.