Římské arény: Jen krutá zábava? Omyl!

Zažitý obraz gladiátorských arén má jen málo společného se skutečnými reáliemi kultury starého Říma. Archeologické výzkumy z poslední doby odhalují, v čem se pohled moderního Evropana na „krutou zábavu“ mýlí.Zažitý obraz gladiátorských arén má jen málo společného se skutečnými reáliemi kultury starého Říma. Archeologické výzkumy z poslední doby odhalují, v čem se pohled moderního Evropana na „krutou zábavu“ mýlí.

Významný francouzský umělec Jean Léon Gérome pro své divadelní hry z gladiátorského prostředí vycházel z pravých dobových předmětů, fresek i obrazů objevených v Pompejích. Nicméně značná část jeho pohledu, který se pak rozšířil do obecného povědomí, je dílem pouhé fantazie. Přikrašloval si tak, aby výsledný dojem působil patřičně dramaticky.
Křesťané jako oblíbená svačina pro lvy, palec rozhodující o životě poraženého gladiátora, častá přítomnost samotného císaře na představeních, to všechno má s realitou jen málo společného. Historikové si nejsou jisti, kam pověstný palec měl směřovat, zato si jsou téměř jisti, že souboje s kočkovitými šelmami nebyly považovány za důstojný způsob dokazování statečnosti gladiátorů.

Násilím vymalované ložnice
Římané oslavovali statečnost prokazovanou v arénách, zároveň však banalizovali samotná klání a degradovali jejich účastníky. Hodovní síně a ložnice bohatých a vážených Římanů, stejně jako veřejné sály, často zdobily mozaiky vyobrazující popravy a bitvy, které by v dnešní době mohly být v televizi promítány pravděpodobně až po desáté hodině.
Až donedávna se moderní autoři děl o římských arénách otázce úlohy násilí ve starém Římě do značné míry vyhýbali a brali ho jako jakýsi vedlejší produkt tehdejšího způsobu života. Snažili se také na gladiátorské zápasy dívat očima dnešních lidí,  což samozřejmě nemohlo vést k ničemu jinému, než že si arény odnesly nálepku mrzké a kruté zábavy. Římané pak byli stavěni do rolí zvrhlíků, pro něž soucit s oběťmi zápasů znamenal něco nepředstavitelného.

Nuda místo krutosti
Za několik posledních desetiletí se však tento pohled začal pomalu měnit. Vědci chtěli odhalit, co Římany vedlo k vyznávání takto brutální zábavy a protichůdnému vnímání gladiátorů jako opovrhovaných, zároveň však milovaných hrdinských otroků.
Protesty proti pořádání gladiátorských zápasů se vyskytovaly jen zřídka a stížnosti (alespoň z řad nekřesťanů) směřovaly hlavně proti nízké zábavnosti, nikoli proti krutosti představení. Dle tehdejších měřítek  nebylo předhazování dospělých mužů divokým šelmám ani zdaleka považováno za kruté či příliš násilné, namísto toho je Římané vnímali jako poučnou zábavu.
Různé dobové obrazy ukazují krvavé scény,  kde spolu v aréně bojují téměř nazí muži s hladovými lvy a levharty. Pokud by takovou mozaiku při uklízení spatřil nový otrok z cizí země, asi by ho to přimělo přestat pomýšlet na útěk. Jisté však je, že takové dílo nemohlo v otrokovi vzbuzovat soucit či dokonce úvahy o morálce  tehdejší společnosti.

Pohřební počátky
Arény v životě Říma hrály významnou roli od 3. století před naším letopočtem do 5. století našeho letopočtu, nicméně samotný původ gladiátorských her není znám. Podle některých pramenů byli zakladateli tohoto stylu zábavy Etruskové, nicméně jejich umění žádné jasné motivy zápasů nezobrazuje.
Nejstarší známé zmínky týkající soubojů muže proti muži, pravděpodobně vyžadovaly účast zajatců. Ty probíhaly na pohřebních slavnostech. První takové klání se konalo na Forum Boarium (dobytčím trhu) v roce 264 před naším letopočtem. Tehdy bylo představeno několik párů otroků. Další známá akce tohoto druhu proběhla v roce 216 před naším letopočtem na Forum Romanum. Trvala tři dny a zahrnovala souboje 22 párů gladiátorů. Relativně skromné počátky se pak postupně rozrůstaly až do podoby, kdy se bojovníci předváděli v koloseu.

Politické zneužívání
Za pozdní Republiky už byly hry silně zneužívány k upevnění politické moci. Vysoce postavení hodnostáři pořádáním několikadenních her dokazovali své bohatství i politickou důležitost. Zápasy přestaly být součástí výlučně pohřebních a vzpomínkových slavností a začaly se předvádět u příležitosti oslav narozenin, svěcení, inaugurací nebo vítězství. Příslušníci vyšších vrstev na konáním těchto klání utráceli horentní sumy.
V 60. letech před naším letopočtem si budoucí diktátor Julius Caesar získal obrovskou popularitu tím, že pořádal štědré bankety, slavností přehlídky, divadelní představení a gladiátorské hry s 320 účinkujícími otroky.

Příliš mocný nástroj
Následovaly snahy Senátu pompéznost her regulovat, ať už určováním, kdo má právo zápasy pořádat, nebo omezováním výše vynaložených prostředků či počtu gladiátorů. Od prvního století našeho letopočtu se pak pořádání her stalo pro určité hodnostáře povinností. Díky tomu se arény otevíraly veřejnosti v pravidelných intervalech a klání dostalo pevný řád.
Neoficiální zápasy byly značně omezovány a gladiátorské školy přešly pod přímou kontrolu vlády. Velmi bohatí jedinci tedy nemohli budovat gladiátorské armády, pořádat pompézní slavnosti a přespříliš zvyšovat popularitu. Hry se staly státem financovanou záležitostí a v některých případech narostly do neuvěřitelných rozměrů. Podle římského historika Dia Cassia „Titovy hry pořádané u příležitosti inaugurace Kolosea v roce 80 n.l. a Trajánovy hry z roku 108 trvaly několik měsíců a účastnily se jich tisíce gladiátorů i divokých zvířat.“

Nuda v aréně
Pokud to majetkové poměry a přízeň vlády jen trochu dovolovala, snažil se pořadatel divákům samozřejmě nabízet podívanou co nejvíce brutální a exotickou. Nicméně představení ve velkých městech se od vesnických zápasů do znační míry lišila. Zatímco pro venkovské hodnostáře bylo pořádání her relativně nákladnou záležitostí, a proto se drželi při zemi, v Římě bylo k vidění naprosto všechno. Postupem času i ty nejbrutálnější arény zevšedněly a začaly Řím nudit. Cicero v prvním století před naším letopočtem prohlásil, že „Na předhazování lidí mnohem silnějším šelmám nevidím nic, co by mohlo být zábavné.“
Zápasy se mu nijak nehnusily, nepohoršoval se nad nimi pro jejich krutost, prostě ho nudily.
Hlavní součástí her bývaly krvavé zápasy mezi různými zvířaty a gladiátory. Přes vžitou představu o ryze mužské roli v arénách bývaly šelmám předhazovány i ženy a občas se dokonce přihodilo, že ženy bojovaly jako gladiátorky.

Jatka místo zoo
Zápasy by se daly rozdělit do tří kategorií. První z nich je venatio, při kterém cvičení lovci (venatoři) zabíjejí nebezpečná zvířata za pomoci oštěpu a které má být připomínkou honů římské aristokracie. Při těchto kláních také bojovala zvířata mezi sebou, případně byla podněcována k útoku na slabší druhy. Stejně tak v aréně vystupovali i muži, kteří nedosáhli tak vysokého stupně výcviku jako venatoři. Ti byli víceméně předhazování šelmám, nebo měli za úkol masakrovat krotká zvířata.
Dnes zvířata raději pozorujeme živá, pro Římany bylo zábavnější (a snad i poučnější) sledovat, jak se zabíjejí. Podle dobových obrazů lze usuzovat, že jim bylo vcelku jedno,jestli se dívají na masakr mezi výrazně nerovnocennými druhy, nebo na opravdové souboje dvou stejně nebezpečných soupeřů (například mezi medvědem a býkem). Tento druh zábavy se podle římských představ hodil na rozehřátí publika a jeho nejčastější „vysílací čas“ byl stanoven na ranní hodiny.

Brutální popravy k obědu
Druhým typem představení byly dramatické veřejné popravy ve formě crux (ukřižování), vivicomburium (upálení zaživa) a danmatio (předhazování bezbranných lidí šelmám). Popravy se většinou prováděly během polední přestávky, kdy se část diváků odcházela najíst nebo si dopřát krátké siesty.
Lidé odsouzení k veřejným popravám obvykle byli nebezpeční zločinci, váleční zajatci, dezertéři a další „problémoví obyvatelé Říma“ (otroci, kteří se pokusili o útěk, nebo křesťané, kteří odmítli obětovat bohům nebo císaři). Bylo s nimi zacházeno stejně jako se zvířaty a na dobových malbách jsou vyobrazování nejčastěji v souvislosti se zvířecími zápasy ve společnosti řezníků. Ti mezi křesťany a dalšími zvířaty viděli asi stejný rozdíl jako mezi pštrosem a jelenem.
Ani Římané si však nemohli dovolit všechno. Svévolná krutost často neunikla nelibým reakcím veřejnosti. Například dobový historik Tacitus o Nerovi napsal, že „potrestání křesťanů více posloužilo jeho osobní krutosti,  než veřejnému blahu.“  Císař Caligula (37-41) byl známý tím, že šelmám předhazoval každého, kdo se mu jen trochu znelíbil. Nevyjímaje ani samotné diváky v aréně, kteří jeho labilní osobnosti lezli na nervy poměrně často.

„Prime time“ pro gladiátory
Třetím a nejprestižnějším typem arény byly gladiátorské zápasy. Vzhledem k jeho oblíbenosti se tento typ pořádal odpoledne, kdy hry navštěvovalo nejvíce lidí. Většina bojovníků v arénách pocházela z řad speciálně cvičených otroků, našli se však i dobrovolníci s právy svobodných občanů. Nicméně všichni gladiátoři museli přísahat věrnost svému pánovi, odevzdat mu své tělo i duši a nechat se sebou provádět prakticky vše, co se pořadateli her zamane. Proto se i dobrovolní gladiátoři po dobu představení stávali otroky.
Přestože gladiátoři jako společenská vrstva setrvávali na dně společenského žebříčku a měli jen velmi omezená práva, konkrétní bojovníci se mohli stát velmi slavnými a dokonce bohatými.  Netrénovaní muži bývali běžně posílání na jistou smrt, gladiátoři, stejně jako vojáci, procházeli speciálním výcvikem v používání obranných i útočných zbraní tak, aby dokázali přežít co nejdéle.

Na smrt a slávu
Zápasy poskytovaly divákům šanci aktivně se podílet na výsledku soubojů. Zápasník se mohl pokusit vzdát, požádat organizátora her o missio, kdy se přerušil zápas a poražený se nechal odejít z arény. Prováděl to mohl vztyčenín prstu nebo odhozením zbroje. Pořadatel pak o jeho osudu rozhodoval podle nálady obecenstva. Tento systém zaručoval majitelům gladiátorů, že jejich vysoké investice do nákupu i výcviku bojovníků neskončí na prvním zápase. Dobří bojovníci v aréně byli velmi cenným zbožím a s každým přežitým zápasem se jejich cena zvyšovala. Pokud gladiátor projevil dostatek odvahy i bojových schopností, mohl si vysloužit i svobodu. Nebylo však výjimkou, že takto vysloužilí harcovníci dobrovolně gladiátory zůstávali i nadále. V Římě svoboda automaticky nezaručovala šanci na dobrý život, o slávě a uznání lidu ani nemluvě.
Velké množství náhrobků s postavami se vtyčenými prsty, které pozůstalí stavěli na počest svých rodinných příslušníků padlých v aréně, však ukazuje, že z dlouhodobého hlediska se dobrovolné gladiátorství zdaleka nevyplácelo. Jen málokdo dokázal přežít více než 10 zápasů.

Hry jako večerní zprávy
Arény fungovaly i jako i výloha společenského uspořádání, od otroků až po vysoce postavené hodnostáře. Přestože v arénách se na zasedacím pořádku sociálních vrstev nelpělo tak přísně jako v případě divadelních představení, jistá pravidla se dodržovala i tady. Nejlepší místa byla nejblíže dění. Tady měli své lóže císaři a nejvyšší vládní představitelé. Nižší vrstvy se musely spokojit se sedadly ve vyšších řadách.
Hry a podobné společenské akce také v době, kdy neexistovaly noviny ani žádná jiná informační média, sloužily k předávání informací mezi jednotlivými sociálními vrstvami. Císař se k lidu obracel za pomoci vyhlášek a plakátů, davy své nálady projevovaly řevem, pokřiky nebo pasivním mlčením.

Gladiátorská prevence kriminality
Současného člověka může šokovat fakt, že Římané považovali zabíjení za druh veřejné zábavy. Nicméně pravdou je, že i přes snahu zaujmout diváky arény krutými souboji, plnily hry hlavně úlohu vykonavatele trestního práva. Zajišťovaly  přísnou veřejnou kázeň (alespoň mezi nižšími vrstvami) a veřejné zobrazování násilí mělo za úkol vštípit masám do podvědomí důsledky nezákonného jednání. Arény pomáhaly dlouhodobě udržovat pocit spojení kriminality s fyzickým utrpením a udržovat si odstup od dění na bojišti. Pokud se hlediště baví pohledem na násilí, jen těžko se ztotožní s jejich aktéry a podvědomě se snaží od nich co nejvíce distancovat. Spojení takové podívané s důsledkem nezákonného jednání znamenalo velmi silný motiv, proč se chovat v rámci určitých pravidel.
Římský systém založený více na upevňování věrnosti a uznávání přísné hierarchie než následných postizích je v historii velmi neobvyklý, ale účinný. Obliba gladiátorských zápasů tak spíše reprezentuje společenské uspořádání a fungování militantního státu než jednoduchou pohanskou krutost.

Jak se domluvit s gladiátorem
Damnatio ad bestias – předhození šelmám
Eques – gladiátoři, kteří bojoval z koňského sedla podobně jako římští rytíři. Vyzbrojeni byli oštěpem a mečem
Essedarius – vozatajec, který mohl i vystoupit z vozu a bojovat jako pěšák.
Gallus – bojovník s těžkou zbrojí a mečem.
Gladius – dlouhý rovný meč gladiátorů.
Lanista – majitel a trenér gladiátorů, který své bojovníky prodával nebo pronajímal munerariům.
Liberatio – osvobození gladiátora, který si v aréně odsloužil určité období.
Ludi – obecný název pro hry a festivaly, jejichž součástí mohly být i gladiátorské zápasy.
Moplomachus – bojovník s typickým krátkým zahnutým mečem.
Munerarius (nebo také editor) – osobnost, na jejíž žádost a v jejíž jméně se hry pořádají, a která je které také financuje. Stávali se jimi lidé z nejvyšších tříd – místodržící, kněží nebo císaři.
Missio – prohrávající gladiátor mohl zastavit zápas a požádat pořadatele o milost v podobě opuštění arény (missio).
Munus – hry, které obvykle trvají tři a více dnů. Za zvláštních okolností i několik týdnů či měsíců.
Pollice verso – gesto palcem, které rozhodovalo o smrti poraženého gladiátora (munerarius jím zavrhoval žádost o missio). Jeho směr však navzdory vžitým představám není vůbec jasný.
Pompa – přehlídka, která značila začátek her.
Retiarius – gladiátor s minimální zbrojí, sítí a dlouhým trojzubcem
Rudiarius – gladiátor, který dostal rudis, symbol uděleného liberatia. Jednalo se tedy o dobrovolného gladiátora, který se mohl stát trenérem, pomocníkem nebo posuzovatelem zápasů. Nebyl nadále povinen přímo bojovat.
Rudis – dřevěný meč, který byl symbolem udělení liberatia.
Spectacula – sedadla kolem arény.
Thrax – bojovník vyzbrojený jako příslušník cizích národů. Bojoval s malým kulatým štítem a typickou helmicí
Tiro – gladiátorský zelenáč při prvním veřejném zápase.
Venatio – zápas, při kterém cvičení lovci zabíjeli nebezpečná zvířata (většinou gladiátoři vyzbrojení oštěpem proti kočkovitým šelmám)
Venator – vycvičený voják s oštěpem obvykle nasazovaný proti šelmám.
Veteranus – veterán, který vyhrál minimálně jeden zápas.

Starověké stadiony
Termín aréna je odvozen od „areny“ nebo také „hareny“, písku, kterým se pokrývalo zápasiště, aby nasál krev a usnadnil udržování čistoty. Ještě předtím, než se pro gladiátorské zápasy začala využívat kolosea s kruhovým hledištěm, probíhaly podobné akce na fórech (veřejná prostranství) a v circích (starověké stadiony pro vozatajské závody). Římané dokonce stavěli svá fóra tak, aby vyhovovala pořádání gladiátorských her.
Římský architekt z prvního století před naším letopočtem Vitruvius napsal „Římané nemohou svá fóra budovat ve stejném stylu jako Řekové, protože jejich předkové určili, že se na nich budou pořádat gladiátorské zápasy.“  Takové prostranství mělo mít poměr délky k šířce 3:2 a aréna se z něj stala instalací dřevěných sedadel na terasy a balkóny okolních budov.
V circích (Řekové je nazývali hipodromy) se pořádaly zvířecí zápasy až do 7. století našeho letopočtu. U menších arén nebylo zapotřebí ani instalovat sedadla, diváci si vystačili s podívanou vestoje. Větší hipodromy však mohly pojmout i statisíce diváků. Římský Circus Maximus měl místa pro 250 000 diváků.
Vzhledem k velikosti hipodromů toho diváci však mnoho neviděli. Proto je postupem času nahradily kruhové amfiteátry. První římský dřevěný amfiteátr vznikl v roce 52 př. n. l, kamenný pak v roce 29 př. n. l. Ten byl však zničen obrovským požárem v roce 64. n. l., který za vlády císaře Nera pravděpodobně založili křesťané (nebo z toho byli alespoň obviňováni). Slavné Koloseum bylo otevřeno až v roce 80 n. l. a poskytovalo místo pro 50 000 diváků. Do dnešních dnů se v relativně dobrém stavu dochovaly amfiteátry ve Francii (Arles, Nimes), v Itálii (Pompeje, Řím) a v Tunisku ( El Djem).

Gladiátoři v průběhu staletí
4. století př. n. l. – neveřejné zápasy válečných zajatců na pohřebních slavnostech Etrusků
264 př. n. l. – Nejstarší historicky doložený souboj gladiátorů: pohřební slavnost na počest zesnulého senátora Bruta Pery na Forum Boarium se zápasy několika gladiátorů
216 př. n. l. – pohřební slavnost na Forum Romanum na počest konzula Aemilia Lepida, kde vystoupilo 22 párů gladiátorů
200 př. n. l. – pohřební slavnost na počest Marca Valeria Leavina se střetlo 25 párů gladiátorů
183 př. n. l. – několikadenní hry na počest kněze Publia Crassa s 200 gladiátory
105 př. n. l. – pravděpodobně první hry vedené politickým motivem. Konzulové Gaius Marius a Publius Rufus uspořádali honosné několikadenní hry se stovkami gladiátorů, aby zklidnili obavy před vpádem Teutonů
64 př. n. l. – slavnosti pořádané Juliem Caesarem, na kterých vystoupilo 320 gladiátorů
52 př. n. l. – vznik první římské kruhové arény určené pro gladiátorské zápasy (dřevěná stavba Gaia Curia)
29 př. n. l. – první kamenná aréna v Římě
64 n. l. – obrovský požár zničil kamennou arénu
80 n. l. Titovy hry na počest inaugurace Kolosea, které trvaly 100 dní a zahrnovaly souboje několika tisíc gladiátorů a zvířat
108 n. l. Trajanovy hry, které trvaly 123 dní a představily 10 000 gladiátorů.
200 n. l. císař Septimus Severus zakazuje účast ženských gladiátorek (amazonek) na hrách
404. n. l. – římský císař Honorius po incidentu, kdy do arény vnikl řecký mnich s úmyslem zabránit boji a byl přitom zabit davem, gladiátorská klání zakázal jednou provždy

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Jak se pletou zlaté řetízky?

Jak se pletou zlaté řetízky?

Jedny z prvních zlatých řetězů se objevily již ve starověkém Iráku či Řecku....
Standardní model částicové fyziky

Standardní model částicové fyziky

Za standardní model částicové fyziky je považována teorie popisující...
Scink inspiruje roboty

Scink inspiruje roboty

Scinkovi obecnému (Scincus scincus) se přezdívá písečná ryba, a to proto, že...
Egypt vydává další mumii

Egypt vydává další mumii

Španělští archeologové v Egyptě objevili velmi zachovalou mumii. Její sarkofág...
Ledovce v Antarktidě se mění

Ledovce v Antarktidě se mění

Jak se v průběhu času měnily ledovce v Larsenově ledovcovém šelfu v...
Nelezen dinosauří mozek

Nelezen dinosauří mozek

V anglickém Sussexu paleontologové našli perfektně zachovalý zkamenělý mozek...
Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýr je podle některých vědců doslova úžasné stvoření. „Díváte-li se na ně,...
Seznamte se! Balistika!

Seznamte se! Balistika!

Balistika, neboli věda o pohybu a účinku střely, je neocenitelným pomocníkem...
Jak se pečou koblihy?

Jak se pečou koblihy?

Původní koblihy byly masným pečivem, které se smažilo ve vepřovém sádle....
Jak se loví krokodýli?

Jak se loví krokodýli?

Navštivte spolu s výzkumníky území, na kterém žijí krokodýli. Kolik lidí musí být, aby...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Desmond T. Doss: Válečný hrdina, který odmítl nosit zbraň!

Desmond T. Doss: Válečný hrdina,...

„Jsem na vás pyšný. Opravdu si to ocenění zasloužíte....
VIDEO: Vepř měl skončit na jatkách, místo toho se stal slavným umělcem!

VIDEO: Vepř měl skončit na jatkách,...

Vypadalo to, že jeho osud je zpečetěn....
Nový objev: Indiáni zřejmě popíjeli čokoládu už před 1200 roky!

Nový objev: Indiáni zřejmě popíjeli...

Zdá se, že o celá staletí dřív než jim „bledé...
Novinář nedbal na předpovědi věštkyň: Zaplatil za to životem?

Novinář nedbal na předpovědi...

Nic nechápající pasažéři se shromažďují na palubě lodi....
Altamira: Takhle vypadá galerie z pravěké doby!

Altamira: Takhle vypadá galerie z...

Jednou z nejznámějších pravěkých galerií je...
Doplněk stravy Penoxal: Jaké zkušenosti s ním má český pacient?

Doplněk stravy Penoxal: Jaké...

Chemoterapie a léčba rakoviny tlustého střeva...
Neuvěřitelné: Další oceán ve sluneční soustavě!

Neuvěřitelné: Další oceán ve...

Lidstvo už nějakou dobu ví, že voda v kapalném...
Poněkud netradiční mobilní aplikace: Měří kvalitu mužského spermatu!

Poněkud netradiční mobilní aplikace:...

Aplikace pro chytré telefony pronikly snad do...
Největší spor české vědecké historie: Byly Rukopisy pravé?

Největší spor české vědecké...

19. století bylo obdobím, kdy si český národ...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.