Zrození neandertálce

V srpnu uběhne 150 let od nálezu zvláštní kostry v jedné z jeskyní Neanderova údolí u německého Düsseldorfu. Objev vyvolal bouřlivou diskusi a mnohaleté vědecké spory. Skoro půl století trvalo, než se svět s existencí neandertálců definitivně smířil.V srpnu uběhne 150 let od nálezu zvláštní kostry v jedné z jeskyní Neanderova údolí u německého Düsseldorfu. Objev vyvolal bouřlivou diskusi a mnohaleté vědecké spory. Skoro půl století trvalo, než se svět s existencí neandertálců definitivně smířil.

Mrtvý z Neandertalu se osm let po svém objevu dočkal té cti, že na základě jeho kostí irský anatom William King vyčlenil nový samostatný lidský druh, který podle místa nálezu nazval Homo neanderthalensis. Nebylo to vítězství, pouze jedna z etap na dlouhé a bouřlivé cestě plné sporů, která začala roku 1856 objevem kostry v Malé Feldhofské jeskyni a skončila až na počátku 20. století definitivním uznáním tohoto objevu a všeobecným pochopením jeho významu. Právě objev kostí z Neanderova údolí umožnil ve svém důsledku naplno prosadit revoluční myšlenku, že na Zemi kdysi dávno žili lidé, kteří nevypadali jako my. Lidé, jejichž současníky byla dávno vyhynulá pleistocénní zvířata, známá jen z fosilních nálezů.

Dvě rozbité lebky

Vůbec poprvé se pozůstatky člověka neandertálského, tehdy ještě nepoznané a bezejmenné, dostaly do rukou některého z badatelů v roce 1829. Oním badatelem byl belgický lékař a paleontolog-samouk Philippe-Charles Schmerling, místem nálezu jeskyně u Engisu v údolí řeky Awirs, nedaleko belgického Lutychu. Schmerling tam hledal kosti pravěkých zvířat a našel mezi nimi i dvě lidské lebky, obě v dost špatném stavu.
Inspirován nálezovými okolnostmi dospěl k přesvědčení, že lebky patří fosilnímu (jak se tehdy říkalo, „předpotopnímu“) člověku. Nikdo mu ovšem nevěřil, pro tehdejší vědce bylo takové tvrzení nepřijatelné. Schmerling se pokusil nalezené lebky slepit, podařilo se mu to však jen u jedné, která patřila člověku moderního typu. Tuto lebku podrobně popsal ve spise, vydaném v letech 1833 – 1834.

Druhá lebka byla natolik rozbitá, že ji slepit nedokázal. Těžko říci, k jakému názoru by dospěl, kdyby se mu její rekonstrukce povedla. Patřila totiž neandertálci a Schmerling jako lékař by jen stěží mohl přehlédnout, že se opravdu dost zásadně liší od lebky současného člověka. Za svého života ji však nikdy vcelku nespatřil. Druhá lebka z Engisu byla rekonstruována až řadu let po jeho smrti.

Bezradní gibraltarští učenci

Britská kolonie Gibraltar leží na samém jihu Španělska, na poloostrově, který vybíhá jako kostnatý prst do Středozemního moře. Od svých počátků je významnou vojenskou základnou. V roce 1848 se budovala na severních svazích Gibraltarské skály dělostřelecká baterie. Při jednom z odstřelů objevili skalníci ve Forbes’ Quarry vchod do nevelké jeskyně, kterými je vápencová Gibraltarská skála provrtaná jako ementálský sýr, a v ní lidské kosti. Nevěnovali jim však žádnou pozornost a i s hlínou je vyházeli ven.
Jejich práci náhodou přihlížel sekretář Gibraltarské učené společnosti, poručík Edmund Flint, a to bylo velké štěstí. Zachránil alespoň lebku, kterou na nejbližším zasedání společnosti předvedl svým kolegům. Nikdo z nich však nedovedl říci, jakému stvoření by mohla patřit. Vypadala jako lidská a zároveň nikoliv. Uložili ji proto do skříně, kde na ni padal prach až do roku 1862, kdy byla sbírka přesunuta do Londýna. Až tam si jí koncem 60. let vědci povšimli a identifikovali ji jako neandertálskou.

Na Gibraltaru byly později nalezeny pozůstatky ještě jednoho neandertálce. Bylo to také na severních svazích Gibraltarské skály, na lokalitě zvané Devil’s Tower. Britská badatelka Dorothy Garrodová tam vykopala lebku asi pětiletého neandertálského dítěte. To se stalo roku 1926, sedmdesát let po nálezu v Neanderově údolí.

Jsme rovni zvířatům?

Proč bylo pro tolik vědců v první půli 19. století nepřijatelné přijmout myšlenku o existenci primitivního pravěkého člověka, který žil současně s mamuty nebo srstnatými nosorožci?
Abychom to pochopili, musíme začít od Adama, a to doslova. Nejvyšší autoritou oné doby bylo Písmo svaté a i vědci žili do značné míry v zajetí náboženských představ. Podle Bible byli praotec lidstva Adam, pramáti Eva a s nimi veškerá ostatní živá i neživá příroda dílem Božího záměru. Svět byl chápán jako hotový a od dob svého stvoření neměnný. Na přelomu 18. a 19. století však začalo být některým vědcům jasné, že to tak možná není.

Objevil se názor, že živočišné druhy se vyvíjejí od jednoduchých forem ke složitějším, od základního tvaru nebo typu. Tento názor zastával například francouzský přírodovědec Etienne Geoffroy Saint-Hilaire, který si také jako jeden z prvních povšiml vyhynulého živočišstva a považoval vymřelé tvory za předky dnešních živočichů. Někteří odvážnější myslitelé dokonce připouštěli, že vývoj se mohl týkat i člověka. Například roku 1809 o tom psal jiný přírodovědec z Francie, Jean Baptiste de Lamarck, v knize Philosophie zoologique (Filozofie zoologická). To bylo zvlášť nepříjemné tvrzení. Vždyť člověk není zvíře, on jediný je moudrý, má rozum a duši. Tvrdit, že existovaly nějaké jeho primitivní formy znamenalo popírat, že lidé byli stvořeni k obrazu Božímu. Pak jsou ale skutečně rovni zvířatům! S tím se řada vědců jednoduše nemohla smířit.

Člověk předpotopní

Za hlavního zpátečníka bývá označován francouzský vědec, zakladatel srovnávací anatomie a paleontologie, George Cuvier. Proti myšlenkám o postupném vývoji tvorstva se postavil celou silou své autority. Zemřel roku 1832, trvalo však ještě více než dvacet let, než se věda vymanila z jeho vlivu.
Ještě na počátku 19. století se věřilo, že pozůstatky zvířat nalézané v jeskyních jsou důkazem o biblické potopě světa. Měly to být kosti předpotopních tvorů, které spláchl mohutný vodní příval.

Cuvierovi bývá podsouváno, že pod vlivem církevních dogmat zcela odmítal existenci předpotopního člověka. Ve skutečnosti však Cuvier (stejně jako Bible) existenci předpotopních lidí nepopíral, jen byl přesvědčen, že to byli lidé jako my. Usuzoval také, že kdyby „před potopou“ lidé v Evropě skutečně přebývali, musely by být ve zdejších jeskyních objevovány i jejich kosti. Jenže podobných nálezů bylo počátkem 19. století méně než šafránu a Cuviera nedokázaly přesvědčit, že pocházejí ze stejných „předpotopních“ (tedy pleistocénních) vrstev, jako fosilní kosti zvířat. „Předpotopní“ lidé zkrátka podle Cuviera v Evropě nežili. Vyskytovali se v nějaké jiné oblasti a teprve po potopě se rozšířili do zbytku světa.
Toto opatrné tvrzení mělo velký dopad na myšlení Cuvierových následovníků a žáků, kteří po dlouhá desetiletí šmahem odmítali nejen úvahy o postupném vývoji tvorstva, ale vůbec vše „lidské“, co bylo v jeskyních Evropy nalezeno. Vyvolali tak onu pověstnou „bitvu učenců“ o pleistocénního člověka, která začala nálezem v Neanderově údolí.

Oáza pastora Neumanna

Asi 10 kilometrů východně od německého Düsseldorfu, v samém centru průmyslového Porúří, se řeka Düssel klikatí kaňonem mezi vysokými srázy vápencových skal. Jednu z jeho obzvlášť romantických partií, od soutoku Düsselu s Mettmanským potokem po obec Erkhart, si v 17. století oblíbil evangelický pastor, rektor protestantské düsseldorfské školy a skladatel duchovních písní Joachim Neumann. Mezi lety 1674 – 1679 do údolí často chodíval a prý tam dokonce i tvořil. Není divu, že o něco později po zbožném muži, který si podle dobové módy své jméno pořečtil na Neander, ono tiché údolí pojmenovali.
Dnes patří údolí Düsselu do přírodní chráněné oblasti Neandertal, v první půli 19. století však tato oblast přitahovala kameníky. Do srázů, vysokých místy až 60 metrů, se zakusovaly četné vápencové lomy. Neničily jen skalní stěny, ale i jeskyně, které do nich kdysi vymlela voda. Hlinité jeskynní výplně plné starých kostí tehdy prakticky nikoho nezajímaly. Dělníci hlínu z jeskyní vyházeli a těžilo se dál.

V Neanderově údolí, na pozemcích obce Hochdalu, se takové jeskyně nacházely hned tři. Na pravém břehu jeskyně Neanderova a na levém, 18 metrů nad hladinou Düsselu, dvě špatně přístupné Feldhofské jeskyně – Velká a Malá. A právě ta menší z Feldhofských jeskyní se v srpnu roku 1856 ocitla v bezprostředním ohrožení, když se i k ní přiblížil lom.

Mrtvý z Feldhofské jeskyně

Malá Feldhofská jeskyně měřila na délku jen pět metrů, široká byla něco přes tři metry a na výšku měla dva a půl metru, víc než z poloviny ji však zaplňovaly tvrdé hlinité nánosy. Dělníci je začali rozrývat a shazovat ze svahu. Hned u vchodu přitom narazili na lidské kosti. Nikterak je to nedojalo a spolu s hlínou je vyhodili ven. Náhodou se k tomu naskytl jeden z majitelů lomu Wilhelm Beckershof. Myslel si, že jde o kosti jeskynního medvěda, a tak je posbíral a odnesl. Koncem srpna 1856 Beckershofův společník Friedrich Wilhelm Pieper odevzdal kosti další důležité postavě našeho příběhu – profesoru reálného gymnázia v Eberfeldu Johannu Carlu Fuhlrottovi.
Fuhlrott nebyl jen tak nějaký profesor, měl doktorát přírodních věd z univerzity v Tübingenu. O jeskyně se zajímal i dříve. Možná proto předal Pieper vzácný nález právě jemu. Fuhlrott byl žákem přírodovědce Johanna Jakoba Nöggeratha, který už v roce 1852 napsal do jedněch kolínských novin fejeton o tom, že v jeskyních Neanderova údolí by jednou mohly být nalezeny fosilní lidské kosti. Ty teď ležely před Fuhlrottem. Bylo zjevné, že patří jednomu jedinci. Některé byly celé, jiné poškozené – obě stehenní, ramenní i loketní kosti, klíční kost, vřetenní kost, kus pánve a jedné lopatky, pár úlomků žeber. Nejdůležitějším nálezem však byla lebka. Bohužel nebyla celá, šlo vlastně jen o její svrchní část, ale i z té Fuhlrott poznal, že v Neanderově údolí došlo k objevu zásadního významu. Začal tedy jednat.

„Pratyp našeho plemene“

Nejprve navštívil místo nálezu. Bohužel, pilní dělníci už jeskyni vyklidili a nebylo možné udělat si přesnější obrázek o vrstvách, v nichž se kosti našly. Nálezci tvrdili, že kostra ležela ve směru podélné osy jeskyně, hlavou k východu. Jestli byla celá, to nebyli schopni říci.
V únoru roku 1857 představil Fuhlrott vzácný nález v Bonnu, na přednášce Přírodovědeckého spolku pro pruské Porýní a Vestfálsko a vzápětí o něm uveřejnil zprávu ve spolkovém časopise. Důkladnější článek sepsal v roce 1859 a vrcholem jeho práce byla kniha Fosilní člověk z Neandertalu, vydaná v roce 1865. K jakým došel závěrům? Nijak asi nepřekvapí jeho názor, že kosti jsou předhistorické, předpotopní a že je do jeskyně splavila voda. Kolegy z Přírodovědeckého spolku však už při své první přednášce překvapil dalším tvrzením, založeným na studiu nalezeného osteologického materiálu. Neobvyklé lidské kosti z Neanderova údolí podle něj náležely „některému pratypickému jedinci našeho plemene“. Fuhlrottovy závěry podpořil věhlasný anatom Hermann Schaaffhausen, podle něhož nebylo pochyb o tom, že nalezené kosti „ukazují na pozůstatky člena nějakého drsného, divokého lidu, u jehož jedinců se zvířecími tvářemi bylo možno pozorovat výraz, upomínající na veliké opice“. Kosti z Neandertalu bylo podle Schaaffhausena zcela jistě možné pokládat za nejstarší památku na dávné obyvatele Evropy. Byl ochoten připustit, že možná skutečně pocházejí z pleistocénu, jak tvrdil Fuhlrott, ale chyběly mu k tomu důkazy.

Neandertálec je na světě!

Zpráva o nálezu se ve vědeckých kruzích rychle roznesla a doputovala i k věhlasným britským učencům. Jeden z nich, Charles Lyell, považovaný za otce moderní geologie, neváhal a roku 1860 se do Německa osobně vypravil. V doprovodu Fuhlrotta navštívil Malou Feldhofskou jeskyni, prohlédl si originál lebky a do Anglie odvezl její odlitek. Lyell byl zpočátku k nálezům pozůstatků pleistocénních lidí skeptický, ale později změnil názor – snad pod vlivem Charlese Darwina, který svou práci O původu druhů vydal v roce 1859. Odlitek lebky Lyell ukázal antropologovi Thomasu Henrymu Huxleymu, příznivci Darwinovy teorie, a ten jednoznačně prohlásil, že lebka z Neandertalu má k opicím nejblíže ze všech, které kdy viděl. Oba vědci svůj názor prezentovali v roce 1863 na stránkách odborných publikací – Lyell ve svých Geologických důkazech starobylosti člověka a Huxley ve spisu Postavení člověka v přírodě. Nedlouho poté došlo k události, o níž jsme se zmínili na začátku – na zasedání Britské společnosti pro rozvoj věd v Newcastle-upon-Tyne vystoupil irský anatom William King s přednáškou, v níž na základě nálezu z Neanderova údolí vyčlenil samostatný lidský druh Homo neanderthalensis. Jeho přednáška vyšla tiskem v roce 1864. Zatímco Britové měli ve věci většinou jasno, v Německu nabýval na intenzitě nelítostný spor.

Skotský král a mongoloidní kozák

V roce 1864 byl učiněn první pokus přinést alespoň nějaký důkaz o fosilním stáří nálezu z Neanderova údolí, když geolog Ernst Heinrich Karl von Dechen zkoumal nánosy ve starém pleistocénním korytu Düsselu pod Feldhofskými jeskyněmi. Našel tam sice zkamenělé zvířecí kosti, ale odpůrce tím nepřesvědčil. Ti se s neobyčejnou vynalézavostí snažili prokázat, že kosti z Neandertalu nepatří pravěkému, ale současnému typu člověka.
Zatímco antropolog M. Pruner-Bey tvrdil, že jde o pozůstatky duševně nemocného Kelta, anatom Rudolf Wagner v nich viděl starého Holanďana – prý už měl kdysi podobnou lebku v ruce. Brit Bernard Davis byl názoru, že lebka z Neanderova údolí je poznamenaná chorobnými změnami, konkrétně předčasným srůstem lebečních švů. Francouzský přírodovědec Jean Louis Armand de Quatrefages spatřoval podobnost lebky neandertálce s lebkou skotského krále Roberta Bruce a dalších historických osobností, Belgičan Ernest Hamy zase bez uzardění tvrdil, že lidí s podobně nízkým čelem potkal už v Bruselu spoustu.

Nejzajímavější názor projevil v roce 1864 bonnský anatom August Franz Mayer, podle něhož byl nešťastný mrtvý z Malé Feldhofské jeskyně ve skutečnosti mongoloidní kozák, který v údolí Düsselu zahynul během ruského tažení do Francie v roce 1813. Žádná z těchto teorií si však nezískala obecnější podporu. Upřímně řečeno, není divu.

Potíže se sekerkami

Rok 1866 přinesl nový nález pozůstatků neandertálce. Geolog Edouard Dupont je vykopal v jeskyni Trou de la Naulette u Hulsonniaux poblíž belgického Dinantu. Šlo o dvě kosti z ruky a spodní čelist velmi neobvyklého tvaru, takřka bez brady, takže se odborníci zdráhali považovat ji za lidskou. Její velké stáří však bylo nezpochybnitelné, protože ležela v jedné vrstvě s kostmi vyhynulých zvířat. Johann Carl Fuhlrott mohl jen litovat, že něco podobného nenašel v Neanderově údolí.
V Malé Feldhofské jeskyni nebyly žádné zvířecí kosti a zřejmě ani kamenné nástroje. Nevíme to však s jistotou. V Německu se v těch časech o pravěkých nástrojích mnoho nevědělo a Fullroth ty neandertálské nemusel poznat. Zato se mu v jeskyních nad Düsselem podařilo vykopat dvě broušené kamenné sekerky, snad z neolitu a tedy podstatně mladší. Ve svatém nadšení však prohlašoval, že je našel v týchž vrstvách jako kosti „svého“ neandertálce a byl ochoten je s tímto nálezem spojovat. Způsobil si tím velké nepříjemnosti. Sekerky se totiž dostaly do rukou jedné z největších osobností německé vědy druhé půle 19. století, antropologa a archeologa Rudolfa Virchowa. Ten dobře poznal, že jsou mladší, než tvrdí Fuhlrott, a není vyloučeno, že ho to jen utvrdilo v jeho negativním stanovisku k nálezu lidských kostí v Neanderově údolí. A slovo Rudolfa Virchowa mělo tehdy v Německu opravdu váhu.

Virchow a nemocný stařec

Rudolf Virchow zkoumal prapodivné kosti z Neandertalu v roce 1872.
Nedíval se na ně jako antropolog. Jeho původním oborem byla totiž patologická anatomie, a tak na kostech viděl především chorobné změny. Na lebce našel stopy po starých zhojených úderech, kosti končetin jevily známky artrózy a podle Virchowa bylo také zřejmé, že mrtvý trpěl za svého mládí křivicí. Byl to podle něj jedinec, prolezlý nemocemi, stařec, který by v drsných podmínkách pravěku nebyl schopen přežít a tudíž nemohlo jít o primitivního člověka, natož o nějakého „pratypického jedince našeho plemene“. O rok později Virchow ve svém negativním hodnocení trochu polevil, když uznal, že by v případě kostry z Neandertalu opravdu mohlo jít o nějaký svérázný antropologický typ. Na svém postoji patologa však trval a těžký stín jeho autority dopadal neúprosně na všechny, kteří si troufli mu oponovat.

Léta běžela a v roce 1880 přinesla třetí rozpoznaný a široce diskutovaný objev pozůstatků neandertálce, úlomek spodní čelisti dítěte, nalezený na Moravě, v jeskyni Šipka na vrchu Kotouč u Štramberka. I ten Virchow smetl ze stolu. Dva roky před tím zemřel v Elberfeldu Johann Carl Fuhlrott, aniž se ve své vlasti dočkal většího uznání. První podstatnější ránu Virchowově teorii zasadil až v roce 1886 nález z Belgie.

Důkaz nad důkazy!

Senzační objev učinili archeolog Marcel de Puydt, paleontolog Julien Fraipont a geolog Max de Lohest v jeskyni Bec-aux-Roches ve stráni nad říčkou Orneau poblíž obce Spy-sur-l’Orneau v belgické provincii Namur. Byli to muži na svém místě, při prokopávání jeskynních usazenin vše náležitě dokumentovali a o správnosti jejich informací proto nemohlo být pochyb. Prokopali nejprve vrstvu vápnité jeskynní usazeniny (sintru), pak dvě další vrstvy, plné kostí fosilních zvířat.
Až v té nejspodnější, čtvrté vrstvě jeskyně, objevili spolu s kostmi mamuta, srstnatého nosorožce, jeskynního medvěda, hyeny a dalších vyhynulých zvířat dvě kostry naprosto stejného typu, jako byla ta z Neanderova údolí, nalezená před třiceti lety. V téže vrstvě se nacházelo i množství kamenných nástrojů a zbraní tzv. moustiérské kultury. Nemohlo být pochyb o tom, že to všechno tvoří jeden celek, komplexní výřez historie ze starší doby kamenné. Badatelé nemeškali a podali o svém objevu neprodleně zprávu. Bylo to v srpnu roku 1886 na archeologickém sjezdu v Namuru.

Díky jejich nálezu se potvrdilo to, co Fuhlrott říkal od samého počátku, že totiž neandertálec z Feldhofské jeskyně není stařec ztýraný nemocemi, jak tvrdil Virchow, ale víceméně typický představitel svého druhu, primitivní člověk z pleistocénu.

Lidojedi a návrat do Neandertalu

V říjnu roku 1899 vešel ve známost objev další slavné neandertálské lokality, který byl tentokrát učiněn na území dnešního Chorvatska, poblíž městečka Krapiny, v jeskyni vysoko nad korytem říčky Krapinice. Dodnes se jedná o největší lokalitu s nálezy neandertálců na světě! Záhřebský geolog a paleontolog Dragutin Gorjanović-Kramberger našel v jeskyni celkem 876 kusů rozbitých lebek, kostí a zubů, které podle novodobých výzkumů musely pocházet zhruba z 80 jedinců. Třetí z prozkoumaných devíti půdních vrstev jeskyně přinesla opravdu hrůzný nález – popel z mnoha ohnišť, plný rozštípaných a opálených lidských kostí. Neandertálci z Krapiny (řazení dnes spíše k tzv. protoneandertálcům) tu někdy na konci poslední doby meziledové pořádali skutečné kanibalské hody.
Zatímco záhřebský profesor kopal u Krapiny, němečtí badatelé se vrátili do Neanderova údolí. V letech 1898 – 1899 prováděl O. Rautert revizní výzkum v Neanderově jeskyni na opačném břehu řeky Düsselu, než leží Feldhoffské jeskyně. Objevil zuby a kosti pleistocénních zvířat a také nástroje lidí moustiérské kultury, tedy neandertálců. Kosti zvířat měly stejné zabarvení a jevily stejný stupeň fosilizace, jako von Dechenovy nálezy z nánosů pod Feldhoffskými jeskyněmi z roku 1864. Stejně vypadaly i kosti Fuhlrottova neandertálce. Všechny tyto nálezy tedy mohly pocházet ze stejné doby.

Co na to říkal Rudolf Virchow? Kupodivu takřka nic.

Jak pohnout skálou?

Zdálo by se, že po zveřejnění nálezů z belgického Spy už není možné dál pochybovat o existenci neandertálského člověka a o jeho stáří, Virchowa však ani tento objev nepřesvědčil. V roce 1887 stále prohlašoval, že o vzniku člověka existují jen spekulace, o nichž se nepatří diskutovat na vědeckém fóru. V následujících letech však byl nakonec okolnostmi donucen ze svého stanoviska ustoupit. Roku 1892 Rudolf Virchow přiznal, že význam objevu z Neanderova údolí nepopírá. Nepovažoval ho však za dostatečný k tomu, aby na jeho základě bylo možné posuzovat stáří a vývojové postavení bytosti, které nalezené kosti patřily. Až v roce 1899 na sjezdu německých antropologů a archeologů konstatoval, že „nelze nadále počítat s neměnností dnešní formy člověka v průběhu dějin, protože v dřívějších geologických obdobích procházel člověk nepochybně určitými změnami“. Skála se konečně pohnula.
Rudolf Virchow nebyl žádný hlupák, byl to vážený vědec, skutečný odborník a otec německé archeologie, jehož stopu v dějinách vědy nelze rozhodně pominout. V cause prvního rozpoznaného neandertálce však bohužel nesehrál právě pozitivní roli. Spekuluje se, zda za to nemohla i jistá osobní averze. Ne snad vůči Johannu Carlu Fuhlrottovi, ale vůči německému zoologovi a vášnivému propagátorovi darwinismu Ernstu Haeckelovi. Pokud je to skutečně pravda, máme před sebou krásný příklad toho, jak zaslepující a ničivá dokáže být zášť, ať už jsou její důvody vědecké či lidské.   

Milost pro neandertálce

Definitivního uznání se neandertálec v zemi svého objevu, v Německu, dočkal až v roce 1901, rok před Virchowovou smrtí. Zásluhu na tom měl v první řadě štrasburský anatom Gustav Schwalbe. Prostudoval znovu lebku z Malé Feldhofské jeskyně, pečlivě ji proměřil, porovnal s lebkami dvou nezpochybnitelných neandertálců z belgické jeskyně u Spy a své závěry publikoval v časopise Bonner Jahrbücher. Jeho závěr byl jednoznačný. Lebka patří zdravému jedinci a nejsou na ní žádné chorobné změny. Rozdíly, které ji odlišují od lebky současného člověka, jsou dány pouze vývojem a dobou, která je od sebe dělí.
Schwalbeho práci doplnil svými pojednáními druhý německý vědec, vratislavský anatom Herrmann Klaatsch. I on měl v ruce originální pozůstatky z Neanderova údolí (v jeho případě to byly kosti končetin) a jako srovnávací materiál kosti obou belgických neandertálců, nalezených roku 1886. I on došel ke stejnému výsledku. Člověk, jehož ostatky po tisíce let spočívaly v malé jeskyňce v údolí nad šumící říčkou, kterou tak miloval pastor Joachim Neander, se konečně dočkal zaslouženého klidu. Jeho vzhled byl pro někoho možná primitivní až zvířecí. Neandertálci však i přes řadu fyzických handicapů nebyli ani zdaleka zaostalci nebo duševními trpaslíky, jak by se třeba mohlo zdát. Sám Klaatsch se o tom měl brzy přesvědčit.

Mrtvý pod převisem

Počátkem března roku 1908 prozkoumával švýcarský prehistorik Otto Hauser několik francouzských nalezišť v oblasti řeky Vézèry, mezi nimi i skalní převis v Le Moustier. Když jeho dělníci narazili v hloubce 1,5 metru na lidské kosti a pazourkové nástroje, nechal zastavit práci a naleziště znovu zasypat.
V dalším odkrývání chtěl pokračovat až za účasti odborné komise. Ta se sešla v dubnu. Hauser pod jejím dohledem provedl základní zjišťovací výzkum a pak kostru opět zakryl hlínou. K vyzvednutí nálezu v srpnu téhož roku pozval na 600 učenců z celého světa. Přijelo jich však jen devět, všichni z Německa. Byl mezi nimi i Herrmann Klaatsch. Pod dohledem vážených odborníků a znalců pokračoval trpělivý Hauser v odkrývání kostry.

Když práce skončila, stáli udivení vědci nad pozůstatky neandertálského mladíka, který byl beze vší pochybnosti pod převisem před mnoha tisíci lety svými druhy či soukmenovci pohřben. Ležel ve skrčené poloze na boku s hlavou podloženou pazourkovým úštěpem a podepřenou předloktím pravé ruky. Levá ruka byla natažená kupředu. Kolem kostry ležely další kusy pazourku a zvířecí kosti, snad milodary – zbraně a jídlo na cestu do jiného života či světa, kam se ubírali neandertálští mrtví a jehož podstata nám zůstane utajena.
Ještě týž rok byl nalezen další neandertálský hrob v jeskyni Bauffia u La Chapelle aux Saints v jižní Francii a pak další a další. Neandertálci nebyli právě krasavci, rozhodně jim však nechyběl cit. Až na pár detailů to byli lidé jako my.

Z jeskyně do muzea

Kostru z Neandertalu koupil roku 1877 od Fuhlrotta Hermann Schaaffhausen pro tehdejší Provinciální muzeum v Bonnu. Když byla v roce 1893 slavnostně otevřena jeho první expozice, neandertálec byl hlavním exponátem v prehistorickém sále. Téhož čestného umístění se mu pak dostalo i v roce 1967 v nové expozici nynějšího Porýnského zemského muzea, kde jsou jeho převzácné ostatky dodnes. A Neanderovo údolí?
V roce 1926 nechali němečtí přírodovědci a lékaři připevnit na skalisko Rabestein, které se tyčí proti Feldhofským jeskyním, pamětní desku. Ve 30. letech bylo poblíž naleziště zbudováno malé Neandertalské muzeum. Vystavovalo odlitky kostí a kamenné nástroje, mělo i malou zoo se zvířaty „z doby kamenné“ – s živými bizony, divokými koňmi, soby a losy. Na konci 30. let nechali nacisté expozici přebudovat podle svých představ, za války však došlo k jejímu zničení, když v muzeu přebývali vojáci. Neandertalské muzeum bylo obnoveno v roce 1950 a od té doby sloužilo především jako informační centrum pro turisty a školní výpravy. V roce 1996 byla v Mettmannu otevřena nová a moderní muzejní budova s expozicí o vývoji člověka, kterou si každoročně prohlédne více než 170 tisíc návštěvníků. Ti se kromě muzejní expozice mohou projít i dochovanou krajinou údolí Düsselu, po stezce nazvané Stopy člověka se sochařskými díly věnovanými vztahu mezi člověkem a přírodou. Přitom navštíví i místo slavného nálezu. Také dnes najdete v Neandertalu zvířecí park s pratury, tarpany a bizony, pořádají se tu i pravidelné archeologické „workshopy kamenného věku“.

Neandertálci dodnes táhnou.

Byl to hrob!

Součástí příprav na letošní oslavy 150. výročí nálezu kostí prvního pojmenovaného neandertálce bylo v roce 1997 také obnovení vykopávek v Neanderově údolí. Byly důkladné a trvaly řadu let. Jejich výsledky představili němečtí a američtí vědci v červenci roku 2004. A bylo opravdu co představovat!
V okolí Feldhofských jeskyní se vědcům podařilo najít asi 70 úlomků fosilních lidských kostí, a to zřejmě ze dvou osob. Z toho nejméně čtyři nové kusy patří ke slavné kostře, objevené roku 1856. Jedná se o část týlní i obličejové části lebky, úlomek pánve a část jedné z kostí dolní končetiny. Ostatní pozůstatky patřily menší, patrně ženské kostře. Vědci se tak jeden a půl století po slavném nálezu opět o kousek přiblížili k jeho objasnění. Mrtvý podle nich nebyl jeden, ale dva. Zcela jistě nešlo o pohozená těla, tím méně o těla přinesená sem vodním živlem, jak se domníval Fuhlrott. Ani dravé šelmy je sem nedonesly.

Podle současných badatelů porušili a zničili dělníci z kamenolomu při likvidaci jeskynní výplně pravděpodobně neandertálský hrob, snad dokonce partnerský.
Na jedné z kostí našli odborníci stopy po vážné, ale zcela zhojené zlomenině, další z četných důkazů o vzájemné pospolitosti a opravdové lidskosti neandertálců. Takto zraněná osoba by bez pomoci druhých přežila jen stěží. Nové výzkumy také umožnily určit přesnější stáří zdejších fosilií. K pohřbu v údolí řeky Düsselu došlo podle vědců před 42 tisíci lety.

„Velký summit“

Letošní rok je ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko doslova „rokem neandertálce“. V rámci projektu Neandertaler und Co nabízejí tamní muzea hned tři výstavy, které se více či méně týkají slavného výročí. Vestfálské muzeum archeologie ve městě Herne věnuje neandertálcům část své expozice Klima a člověk, život v extrémech, která bude v jeho sálech k vidění až do konce května příštího roku. Mettmannské Neandertalské muzeum připravilo na léto výstavu, nazvanou Blízká setkání – neandertálci, v níž na řadě příkladů demonstruje vývoj názoru na vzhled těchto pravěkých lidí od prvních až po nejmodernější rekonstrukce. Snaží se zároveň připomenout individuální osud neandertálců, a to za pomoci konkrétních nálezů, které dokumentují jednotlivé etapy jejich života.
To nejvýznamnější se odehraje v Bonnu. 21. července tam začne šestidenní vědecká konference Časní Evropané – kontinuita a diskontinuita, organizovaná tamní univerzitou a věnovaná právě výročí 150 let od objevu neandertálce. Zlatým hřebem oslav je výstava Kořeny lidstva v Porýnském zemském muzeu v Bonnu, která začíná 7. července a potrvá do 19. listopadu. Přezdívá se jí také „velký summit“, protože se na ní sejdou dochované originály většiny významných nálezů, dokumentujících vývoj lidského rodu, z mnoha zemí Evropy, Asie i Afriky. Z těch neandertálských to budou vedle „domácího“ muže z Neanderova údolí například neandertálci z Krapiny a Spy, lebka mladíka z Le Moustier a také lebka z Engisu, kterou to vlastně všechno začalo.

Život s neandertálci

Žádný z pravěkých lidí není tak populární jako právě neandertálec.
Může za to nejen jeho vzhled a spousta mylných představ, které jsme si o něm během uplynulých 150 let vytvořili. Jeho popularita je dána především skutečností, že byl první a že se o něm tak dlouho pochybovalo. Více než půl století trvající spor učenců, který se z vědeckých konferencí a stránek odborných pojednání přenesl i na veřejnost, udělal z neandertálce mediální hvězdu. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že neandertálci se už dnes většinou nepovažují za naše přímé předky, ale spíše za boční vývojovou linii lidského rodu, jakési naše prastrýce a pratetičky. Možná to dokonce k jejich popularitě ještě více přispělo. Dnes už dost přesně víme, jak asi neandertálci vypadali, známe dobře stavbu jejich těl. Z předmětů, které používali, z kostí zvířat, která lovili a jedli a ze stop činností, které po sobě zanechali se alespoň v náznacích snažíme vyčíst i to, jak žili a jací byli. Nikdy se však nedozvíme nic bližšího o jejich řeči, myšlení a představách. Je tu i velké tajemství, kterým je dodnes zahalen konec neandertálců přibližně před 30 tisíci lety. Tajemství, jež vytváří prostor nejen pro další vědecká bádání, ale také pro představivost a fantazii každého z nás.

Neandertálci tak vlastně dodnes žijí s námi.

Více se dozvíte:

Josef Augusta: Lovci jeskynních medvědů. 3. přepracované vydání, Praha 1976.

Karel Sklenář: Za jeskynním člověkem. Praha 1984.
Josef Kleibl: Cesta za Adamem. 3., doplněné a upravené vydání, Praha 1987.

Zbyněk Šmahel: Evoluce rodu Homo. V. Verbální komunikace, Živa 5/2003.
Jan Fridrich: Ecce Homo. Svět dávných lovců a sběračů. Praha 2005.

http://www.neanderthal.de
http://www.neandertalerundco.de

http://users.swing.be/grottedespy
http://www.krapina.com

Pleistocén

Starší fáze čtvrtohor, zatím poslední geologické éry ve vývoji Země. Začíná před 1,7 – 1,8 miliony let, a končí přibližně na začátku 10. nebo 9. století před Kristem. Pro pleistocén je charakteristické střídání dob ledových a meziledových (glaciálů a interglaciálů).

Historie neandertálců

Asi před 700 až 200 tisíci lety obývali náš kontinent první opravdoví Evropané druhu Homo heidelbergensis, kteří jsou chápáni jako vývojová etapa mezi člověkem vzpřímeným (Homo erectus) a neandertálcem. Bývají dokonce označováni za anteneandertálce, tedy „předchůdce“ neandertálců, v něž se ve složitých klimatických podmínkách střídajících se dob ledových a meziledových postupně proměňovali.
Některé kosterní nálezy z teplých období zhruba před 250 až 200 tisíci lety, už částečně nesou neandertálské znaky. Udává se, že opravdová proměna anteneandertálců ve skutečné neandertálce začala před více než 200 tisíci lety před nástupem předposlední doby ledové. Počínaje tímto obdobím označují antropologové staré obyvatele Evropy za protoneandertálce.

Těmto „raným neandertálcům“ patřila i poslední doba meziledová před 120 – 80 tisíci lety. Lidé tohoto období se stále více neandertálcům podobali, ale do jejich klasické podoby jim pořád něco chybělo. Právě z této doby pochází například nález pozůstatků kanibalské „hostiny“ z chorvatské Krapiny nebo travertinový výlitek lebky ze slovenských Gánovců.
Asi před 80 tisíci lety začala poslední doba ledová. Až tehdy se začali formovat klasičtí neandertálci. Ti nejklasičtější, adaptovaní na chladné podnebí, žili v Evropě v prvním pleniglaciálu (chladnějším období) doby ledové zhruba před 65 – 35 tisíci lety. Neandertálci trochu jiného, ne tak mohutného typu, žili tehdy i v přilehlých oblastech Asie a zejména v Palestině. Nikde jinde na světě se neandertálci nevyskytovali.

Závěrečnou fázi vývoje neandertálců představují pozdní neandertálci, křehčí, útlejší a s některými moderními znaky. Přežívali zejména na jihu Evropy. Jejich poslední stopy se našly v chorvatské Vindiji a na Gibraltaru. Jsou staré 29 tisíc let.

Homo neanderthalensis se představuje

Klasičtí neandertálci byli malé, ale robustní postavy, o průměrné výšce 150 – 160  centimetrů a hmotnosti až 90 kilogramů. Měli krátké dolní končetiny a také předloktí. Relativně malý povrch těla jim zajišťoval menší tepelné ztráty.
Lebka neandertálce je úplně jiná, než lebka moderního člověka – robustní, s masivními kostmi a svalovými úpony, s mohutným nadočnicovým valem, ustupujícím čelem a bez brady. Široký nos snad napomáhal k lepšímu zvlhčování suchého vzduchu chladných oblastí a současně možná sloužil k tepelné regulaci při přehřátí, namísto pocení, které může být v silných mrazech nebezpečné.

Neandertálci byli tvůrci kultury, které se říká moustérien (podle francouzského naleziště Le Moustier). K lokálním středoevropským neandertálským kulturám patří také micoquien a o něco starší, ještě protoneandertálský taubachien. Z kamene vyráběli neandertálci na 60 různých druhů nástrojů, jako první vsazovali některé z nich do rukojetí. Nástroje zhotovovali i ze dřeva, kostí, rohů a parohů.
Dokázali ulovit velká zvířata i nebezpečné šelmy, což předpokládá vyvinutý smysl pro taktiku, spolupráci a dělbu činností. Při lovu i přesto docházelo k častým úrazům, jejichž následkem bývaly různé deformace kostí a kloubů. O zraněné, někdy i nemohoucí jedince se jejich druhové dál starali, přestože museli být pro tlupu zátěží.

Své mrtvé pohřbívali do jednoduchých mělkých hrobů, často ve skrčené poloze na boku a bez milodarů. Na několika lokalitách byly odhaleny stopy po kanibalismu. V některých alpských jeskyních se našla nakupení medvědích lebek a kostí, snad svědčících o jakýchsi kultovních či magických praktikách neandertálských lovců. Ačkoliv se o tom dříve pochybovalo, současné studie přesvědčivě dokázaly, že neandertálci byly schopni řeči.
Předpokládá se, že žili v tlupách do 30 jedinců. V teplých dobách stavěli přístřešky v otevřené krajině, za chladu v jeskyních. Stavebním materiálem jim byly kameny, kůly a kůže ulovených zvířat, ve východní Evropě i kosti a kly mamutů.

Neandertálci se dožívali asi 30 let a kromě zranění je často trápil revmatismus, různé záněty, křivice a své si užili i s opotřebovanými klouby a zuby.
Spekuluje se, zda byli schopni vytvářet umělecká díla. Některé nálezy snad svědčí o tom, že ano, ale nezpochybnitelný důkaz chybí. Na řadě sídlišť se však našlo červené barvivo. Zdá se také, že pozdní neandertálci, kteří žili v Evropě současně s moderními lidmi, dokázali přebírat jejich kulturu.

Nepodařilo se prokázat, zda se neandertálci s moderními lidmi mísili. Zatímco některé kosterní nálezy vzbuzují dojem, že k tomu mohlo docházet, molekulárně-genetické analýzy přesvědčivě dokazují, že neandertálci do genetické výbavy současného člověka nijak nepřispěli. Pokud k míšení docházelo, nebyli míšenci plodní a nebo jich bylo tak málo, že jejich genetická stopa po pár generacích vymizela. Badatelé jsou už dnes přesvědčeni, že neandertálci jsou jiným druhem člověka, než jaký představují současní lidé.
Vyhynutí neandertálců bylo podle vědců zřejmě způsobeno příchodem moderních lidí, kromaňonců, do Evropy. Bylo jich více a byli lépe vyzbrojeni. Dovedli lépe využívat potravní zdroje, neandertálce převyšovali i kulturně. Ti nebyli v přímém kontaktu schopni vyspělejší společnosti konkurovat a tiše zmizeli ze scény.

Naši neandertálci

(na území České a Slovenské republiky)

Jeskyně Šipka u Štramberka na severní Moravě

Při systematickém výzkumu jeskyně na vrchu Kotouč objevil moravský pedagog, archeolog a antropolog Karel Jaroslav Maška v srpnu roku 1880 zlomek čelisti neandertálského dítěte s několika zuby. Bylo to ještě v dobách nelítostných sporů o existenci neandertálce. Maška a s ním např. Herman Schaaffhausen prosazovali pleistocénní stáří čelisti a její příslušnost k primitivnímu lidskému typu. Rudolf Virchow na ní žádné primitivní znaky neviděl. Tvrdil také, že čelist nepatří dítěti, ale dospělému jedinci, trpícímu chorobným nevyvinutím zubů.
V roce 1902, po prozkoumání čelisti rentgenem, se potvrdilo, že skutečně patří dítěti, podle současných poznatků asi 8 až 9 let starému. Od 20. let většina badatelů přijímala šipeckou čelist jako pozůstatek neandertálce. Koncem 60. let byla podrobena dalšímu výzkumu, ovšem za dost svízelných podmínek. Vědci už totiž neměli v ruce originál, který shořel v roce 1945 v mikulovském zámku. Dochovaly se odlitky, fotografie a také rentgenové snímky. Antropolog Emanuel Vlček podle nich usoudil, že čelist náleží pozdnímu neandertálci s progresivními vývojovými rysy.

Jeskyně Švédův stůl u Ochozu v Moravském krasu

Na jaře roku 1905 objevil v této jeskyni student Karel Kubásek lidskou čelist, společně s kostmi velkých pleistocénních savců. O nálezu informoval brněnský geolog a paleontolog Anton Rzehak a připsal jej neandertálskému člověku. I v tomto případě se rozpoutala velká polemika, protože z jeskyně nebyly známé žádné jiné památky moustiérské kultury. Objevil je až v 50. letech revizní výzkum Bohuslava Klímy. V letech 1962 – 1964 prokopával zbytky původních jeskynních usazenin lékař J. Vaňura a našel přitom dva úlomky lidské lebky – části temenní a spánkové kosti. Jeho dcera objevila na hromadě vykopaného materiálu před jeskyní lidský zub. Vaňura považoval všechny tyto nálezy za neandertálské a odborníci jeho mínění potvrdili. Ochozská čelist i další pozůstatky ze Švédova stolu podle nich pocházejí z počátku interpleniglaciálu (krátkého teplejšího období) poslední doby ledové před 30 – 35 tisíci lety, lze je tedy také připsat pozdnímu typu neandertálce.

Travertinová kupa Hrádok v Gánovcích u Popradu

Minerální prameny v okolí Gánovců provází tvorba travertinu, pórovité vápencové horniny, vysrážené z vody s vysokým obsahem hydrogenuhličitanu vápenatého. V gánoveckém travertinu se našly mnohé památky na dávnou přítomnost člověka, třeba v podobě ohnišť nebo nástrojů, ale také otisky listí, jehličí, semen nebo ptačích per a dokonce travertinové výlitky krunýřů a lebek různých živočichů. Roku 1926 koupil archeolog Jaroslav Petrbok od kameníků, kteří na Hrádku travertin těžili, výlitek lebky člověka i se zbytky lebečních kostí. Přesné nálezové okolnosti Petrbok neznal, a to později vyvolalo pochyby o věrohodnosti nálezu. Navíc byl výlitek jako lidský rozeznán až roku 1937.
Koncem 40. let jej poprvé zkoumal antropolog Emanuel Vlček. Zároveň byl zahájen komplexní výzkum gánovecké lokality, který skončil až roku 1960. Petrografické a chemické analýzy určily nálezovou vrstvu, z níž výlitek pocházel. Antropologický rozbor potvrdil, že nález je výlitkem mozkovny raného neandertálce, spíše ženy než muže, ve zralém věku. U gánoveckých pramenů žil, podle nejnovějšího datování uranovo-thoriovou metodou, před 105 tisíci lety.

Šala u Galanty na jižním Slovensku

V září roku 1961 byla na písečném ostrově uprostřed Váhu, nedaleko místa, kde se bagroval štěrk, nalezena lidská čelní kost. Jako nálezce bývá uváděn místní rybář V. Čerňanský. Nedávno se však objevila informace, že skutečným nálezcem byl snad Jozef Syrový, tehdy voják základní vojenské služby. Faktem je, že prostřednictvím místního lékaře A. Czellárika se kost nakonec dostala do Archeologického ústavu v Nitře a odtud k antropologovi Emanuelu Vlčkovi. Prokázalo se, že pochází z pleistocénní říční terasy a že patří neandertálci, pravděpodobně asi čtyřicetileté ženě, která žila asi před 60 – 40 tisíci lety. Mezi lety 1993 – 1995 byla v Šale z Váhu vybagrována ještě další část čelní a temenní kosti neandertálce.

Jeskyně Kůlna poblíž Sloupu v Moravském krasu

Při systematickém výzkumu jeskyně, vedeném Karlem Valochem, objevil v červenci roku 1965 preparátor Vilém Gebauer v moustiérské vrstvě zlomek horní čelisti neandertálce. V dalších výzkumných sezónách se podařilo najít ještě dva zuby a v roce 1971 i zlomek temenní kosti. Čelist je pozůstatkem mladíka ve věku 14 – 15 let, který žil v těchto místech před 40 – 45 tisíci lety.

Toulavé „h“

V časech, kdy byl objeven první neandertálec, psala němčina slovo Tal (údolí) ještě s písmenem „h“ (Neanderovo údolí – Neanderthal). Z tohoto pravopisu vyšel William King, když vyčleňoval nový druh Homo neanderthalensis. Ve vědě platí, že první publikované jméno má přednost, bez ohledu na pravopis, a tak zatímco jinde zmizelo, v mezinárodním latinském názvosloví neandertálci jeho „h“ zůstalo.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Výzkumníci nalezli ponorku z první světové války

Výzkumníci nalezli ponorku z první...

Severní moře u belgického pobřeží skrývalo přes 100 let ve svých hlubinách...
Hřbitov lodí nalezen v Černém moři

Hřbitov lodí nalezen v Černém moři

V Černém moři se uskutečnil projekt Black Sea MAP, jehož autorem byla...
Odkud se bere antisemitismus aneb po stopách podvodných protokolů

Odkud se bere antisemitismus aneb...

Slovo má velkou sílu. A když si jej do služeb najme lež, jeho moc se mnohdy...
Tajuplný Teotihuacán – mezi Sluncem a Měsícem

Tajuplný Teotihuacán – mezi...

Teotihuacán byl ve své době nejvýznamnějším náboženským centrem Střední...
Navštívili jsme výstavu Fenomén Masaryk

Navštívili jsme výstavu Fenomén...

Včera tomu bylo přesně 80 let, co zemřel první československý prezident Tomáš...
Bitva o Passchendaele přinesla novou vyčkávací taktiku

Bitva o Passchendaele přinesla...

Na konci léta roku 1917 proběhl u belgických Yper jeden z největších masakrů I....
Příběh lidského jazyka aneb kde se vzal dar verbální komunikace

Příběh lidského jazyka aneb kde se...

Zpupní Babylóňané se rozhodli, že postaví obrovskou věž, jejíž vrchol...
V Egyptě byly objeveny 2000 let staré hrobky

V Egyptě byly objeveny 2000 let...

Archeologové objevili na jihu Egypta tři hroby, jejichž stáří...
Římané dokázali vyrobit extrémně odolný beton

Římané dokázali vyrobit extrémně...

Římské stavby, při jejichž konstrukci byl použit beton, odolávají i 1500 let po pádu...
Alchymie: hledání věčného života i receptu na výrobu zlata

Alchymie: hledání věčného života...

Elixír života. To byl největší sen středověkých i novověkých...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Kruté i spravedlivé zákony Vikingů: Jak řešili svoje spory?

Kruté i spravedlivé zákony...

Krvežízniví válečníci, zdatní mořeplavci a drsní dobyvatelé. I tak se dají...
Brány do pekla: Kudy se dá vstoupit do podsvětí?

Brány do pekla: Kudy se dá...

Odpradávna si také lidé ukazují tajuplná místa, o nichž se dohadují, že...
Tohle video obletělo svět! Jaké to je zaplavat si s mývaly?

Tohle video obletělo svět! Jaké...

Přijde vám plavání s delfíny už moc ohrané?...
Nový průzkum: Integrovali se muslimové do našich společností?

Nový průzkum: Integrovali se...

Podle rozsáhlého průzkumu Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA)...
Dětští vojáci: Bez váhání vám prostřelí hlavu!

Dětští vojáci: Bez váhání vám...

Nad poničenými domy iráckého Kirkúku se vznáší dým. Za převrácenou dodávkou se...
Jindřich VIII.: Král, který kvůli ženám změnil dějiny církve!

Jindřich VIII.: Král, který kvůli...

Stal se králem, i když neměl. Založil svou církev kvůli ženě....
Slavné kauzy dočasně zmizelých dětí: Doma je nic neudrží!

Slavné kauzy dočasně zmizelých...

Devítiletému Semajovi Bookerovi (*1998) ze státu Washington se stýská po...
Děsivý hotel McKamey Manor: Vítejte v oživlé noční můře!

Děsivý hotel McKamey Manor: Vítejte v...

V kalifornském San Diegu stojí hotel McKamey Manor. Na pobyt v něm čekají v řadě...
Historie toaletního papíru: Od listů a kamínků k moderním toaletám

Historie toaletního papíru: Od listů...

Z jednoho stromu se vyrobí zhruba 45 kilogramů toaletního papíru. Denně se...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.