Pět zločinců, na které by se nemělo zapomínat

Asi žádné století nepřineslo s sebou tolik zrůdných režimů jako to dvacáté. Stalin, Hitler, Mao, Pol Pot a řada dalších diktátorů poslala statisíce lidí na smrt. To by ovšem nebylo tak jednoduché, kdyby tito masoví vrazi neměli své ochotné a věrné nohsledy, kterým nastolený režim umožnil rozvinout své nejzrůdnější vlastnosti.Asi žádné století nepřineslo s sebou tolik zrůdných režimů jako to dvacáté. Stalin, Hitler, Mao, Pol Pot a řada dalších diktátorů poslala statisíce lidí na smrt. To by ovšem nebylo tak jednoduché, kdyby tito masoví vrazi neměli své ochotné a věrné nohsledy, kterým nastolený režim umožnil rozvinout své nejzrůdnější vlastnosti.

Mauthausenský šéf
Franz Ziereis (1905–1945)

Okolí rakouského Lince je celkem příjemnou krajinou. Ovšem název Mauthausen je dodnes v dějinách zapsán jako peklo na zemi. Právě zde 8. srpna 1938 zde byl založen první koncentrační tábor mimo samotné Německo. Mauthausen neslavně proslul zejména svými 168 metrů dlouhými „schody smrti“, po kterých museli vězni každý den vynášet těžké kamenné kvádry. Kdo si jen na chvíli dovolil odpočinout, toho čekala buď kulka vystřelená z pistole spokojeného dozorce, nebo ukopání.
Nescházely zde ani plynové komory, kolem tábora občas projížděl i plynový autobus. Mauthausen nebyl primárně určen k vyhlazování Židů, končili v něm převážně němečtí odpůrci nacismu. V roce 1940 sem bylo přemístěno velké množství Poláků, hlavně umělců, vědců, skautů, učitelů a univerzitních profesorů. Ve stejném roce sem byli přemístěni i Španělé, kteří během občanské války ve své zemi bojovali na straně republiky. Později byli tento tábor nuceni poznat i mnozí Češi.

Kariéra v armádě

V roce 1939 se velitelem tábora stal Franz Ziereis. Tento příslušník SS se narodil v roce 1905 v rodině mnichovského drožkáře. Ve studiích nebyl příliš úspěšný, zvládl osm let obecné školy a po určité době pak ještě vystudoval obchodní akademii. Poté, pokud nebyl zrovna nezaměstnaný, pracoval jako dělník. S tímto stavem však nebyl spokojený, proto se rozhodl pro vojenskou kariéru. Dne 1. dubna 1924 podepsal dvanáctiletou smlouvu s Reichswehrem. V roce 1936, tedy už za vlády nacistů, byl z armády propuštěn.
Nacisté si však pro ně nadějného Ziereise nemohli nevšimnout. Okamžitě mu byl nabídnut vstup do jednotek SS, a to v hodnosti Obersturmführera (poručíka). V roce 1937 se stal velitelem 22. Hundertschaft u divize SS Totenkopf ,detašované v Brandenburgu. Ještě téhož roku byl během výcviku zraněn na koleně, což si vyžádalo delší hospitalizaci. Krátce po uzdravení byl v roce 1938 Ziereis převelen do Rakouska, kde cvičil mladé vojáky SS v jednotce SS Totenkopf v Thuringii.

Mauthausenské peklo

Když se Ziereis stal velitelem Mauthausenu, tábor už fungoval jako regulérní továrna na smrt. Ziereis měl s fungováním koncentračních táborů své zkušenosti, ostruhy získal v Buchenwaldu. Mauthausen byl určen pro vězně s označením XYZ, u nichž byl návrat nežádoucí. Obvykle se zde upracovali k smrti, část skončila v plynových komorách nebo jako pokusní králíci při šílených lékařských experimentech.
Ziereis nejen trpěl, ale sám se účastnil nejrůznějších zvěrstev. Nudící se stráže SS střílely po vězních nebo je zaháněly do drátů vysokého napětí. Jejich oblíbenou zábavou bylo shazování vězňů z vysoké skály. Této zvrhlé zábavě se mezi nimi říkalo „parašutistické lety“. Existují svědectví, podle kterých Ziereis nechával svého tehdy jedenáctiletého syna střílet ze služební zbraně po vězních.

Nejasný konec zločince

O konci Franze Ziereise existují dvě různé verze. Podle jedné Ziereis společně se svým synem a manželkou z tábora před blížící se americkou armádou uprchl. Uchýlil se na svou horskou chatu v Phyrn Mountain v Horním Rakousku, kde, jak jistě věřil, hodlal přečkat dobu, než se situace kolem něho uklidní. Američané jej však 23. května 1945 vyčenichali a chatu obklíčili. Při zatýkání se Ziereis znovu pokusil o útěk, byl však postřelen a vážně zraněn. Po svém zatčení jej Američané dopravili do americké nemocnice v Gusenu, kde večer toho dne zemřel. Jeho tělo pak mělo být vyvěšeno bývalými vězni na jednom z táborových plotů. Druhá verze hovoří o tom, že spravedlnosti se ujali sami vězni a nenáviděného velitele tábora zlynčovali. Každopádně Ziereis na rozdíl od mnoha svých soukmenovců, kteří na svých rukou měli krev a po válce často zametli stopy a žili životem řádných občanů, třetí říši dlouho nepřežil.

Útěk přes celý svět
Franz Stangl (1908–1971)

O tom, zda bylo Rakousko obětí nebo spolupachatelem druhé světové války, se diskutuje už řadu let. Ať je to, jak chce, řada nacistických pohlavárů mělo rakouské kořeny, včetně samotného Adolfa Hitlera. Jedním z Rakušanů, jejichž jméno patří na seznam válečných zločinců, je i Franz Stangl.
Stangl se narodil 26. března 1908 v rodině ponocného v Altmünsteru, v malém městečku v Horních Rakousech. V rodině asi nepanovaly zrovna idylické vztahy, historické prameny poukazují na to, že starý Stangl svého syna často bil. Paradoxně Franze Stangla vysvobodila z jeho útrap 1. světová válka, kdy byl v celé Evropě nedostatek potravin a jeho otec zemřel na podvýživu.

Nadějný policista

Stangl zahájil svou kariéru slušně a nadějně. Vyučil se textilním dělníkem a ve svých dvaceti letech se stal nejmladším textilním mistrem v celém Rakousku. Vzpomínky na chudé dětství ho však hnaly výše. Opustil své povolání a v roce 1931 se přihlásil k rakouské policii. I zde si vedl velmi dobře, dokonce obdržel i dvě vyznamenání. Paradoxně jedno za to, že objevil tajný sklad nacistických zbraní.
Rok 1938 byl zlomový pro celou Evropu. V březnu toho roku nacistické Německo bez jediného výstřelu obsazuje Rakousko. Stangl se na nové podmínky velmi rychle adaptuje. Stává se agentem gestapa a v roce 1940 je jmenován Heinrichem Himmlerem zvláštním policejním komisařem tzv. Všeobecné nadace pro ústavní péči. Tento na první pohled nevinný název pod sebou skrývá organizační centrum řízené eutanazie.

V nacistické mašinérii

I v této funkci se zřejmě Stangl osvědčil. Jeho práce spočívala především ve falšování úmrtních listů a v organizaci celého ústavu, ale i ve styku s příbuznými obětí, kterým do očí lhal o příčině smrti jejich blízkých. Roku 1942 je převelen do Polska, kde se má stát velitelem rostoucího vyhlazovacího tábora Sobibor. Před tím jede na „stáž“ do podobného zařízení v Belzecu. Později k tomu řekl: „Jel jsem tam autem. Každý, kdo tam přijížděl, se dostal nejprve na Belzecké nádraží. Bože, ten zápach. Bylo to všude! Pak mě zavedli k hromadným hrobům. Ty hroby byly úplně plné. Nemůžu to ani vypovědět. Ne stovky, tisíce, tisíce mrtvol…Tam jsem se seznámil s tím, k čemu je Sobibor určen.“
Na jaře 1942 přišla do tábora Židovka z Chelmu, pátrající po svém muži, který odjel do tábora s židovským transportem. Přivedli ji ke Stanglovi, kde ho požádala, aby jí dovolil navštívit jejího manžela. Ta žena samozřejmě nic netušila o tom, co se děje v Sobiboru a že její manžel byl již zplynován. Stangl si zavolal SSmana Alfreda Ittnera a přikázal mu, aby odvedl ženu do tábora III,  kde se nacházela vyhlazovací část s plynovými komorami. Když se žena otočila ke Stanglovi zády, naznačil Ittnerovi prstem pohyb, napodobující zmačknutí spouště. Tím dal Ittnerovi jasně najevo, že žena má být zastřelena. Ittner ženu odvedl a předal ji službu konajícímu ukrajinskému strážnému, který ji zastřelil. Za pár hodin se Ittner se Stanglem znovu potkal.  Stangl se ho zeptal, jestli ženu zastřelil sám. Když mu Ittner odpověděl, že to udělal ukrajinský strážný, řekl mu Stangl:„Ty srabe.“

Treblinské intermezzo

V té době poněkud polevila disciplína strážných SS ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Ne snad že by se věznitelé ke svým vězňům chovali lépe, to opravdu ne, ale značně tam poklesla morálka, na kterou šéf SS Heinrich Himmler tolik dbal. Proto právě do Treblinky byl poslán osvědčený Stangl.
Momenty svého příjezdu do Treblinky popisoval později takto: „Nevěděl jsem, na koho se obrátit, kam jít. Brodil jsem se bankovkami, drobnými, drahými kameny, šatstvem. Celé náměstí tím bylo poseté. Zápach byl nepopsatelný. Všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkládaly se, hnily. Za náměstím, v lese, jen pár set metrů odtud na druhé straně tábora, byly stany a plály otevřené ohně obklopené ukrajinskými dozorci a holkami-děvkami, které pocházely, jak jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpívalo a hrálo…Odevšad se ozývala střelba.“

Cynismus až do konce

Dlouhou dobu se zdálo, že poválečná spravedlnost na Stangla nedosáhne. Krátce po válce se mu podařilo za pomoci vatikánských úřadů zmizet nejdříve do Sýrie a poté do Brazílie. V Sao Paulu si, stále pod svým jménem, našel práci v automobilce Volkswagen.
V šedesátých letech však spadla klec i nad Franzem Stanglem. Upozornil na něj slavný lovec nacistů Simon Wiesenthal. Brazilské úřady Stangla uvěznily a dělaly s tím minimum průtahů. Vždyť právě Brazílie jako jedna z mála latinskoamerických zemí byla členem protihitlerovské koalice už od roku 1942 a její kontingent bojoval i na italské frontě.
Stangl byl poté vydán do Spolkové republiky Německo. Zde byl obviněn ze spoluúčasti na vraždě 900 000 lidí a odsouzen k doživotnímu vězení. Zemřel v roce 1971 na srdeční příhodu. Před soudem prohlásil: „Mám čisté svědomí. Konal jsem pouze svou povinnost.“

Einsatzgruppen

Mezi nejzrůdnější polovojenské jednotky, které kdy existovaly, patří tzv. SS-Einsatzgruppen. Už samotná organizace SS byla zločineckou organizací, ale Einsatzgruppen překonávaly ty nejhorší hororové výjevy. Každá z jednotek čítala 3000 mužů a postupovala v bezpečné vzdálenosti od frontových linií. Na dobytých území organizovala teror, vyvražďovala místní inteligenci, ale zejména příslušníky židovského etnika. Židé byli shromážděni na určitém místě a poté vyvezeni do nějaké řídce obydlené oblasti. Tam byli donuceni svléknout své oblečení. Příslušníci Einsatzgruppen nešťastné Židy  oloupili a často je i mučili. Poté je buď zkosil kulometčík nebo rána pistolí do týla. Ostatní skupiny, odevzdaně čekající opodál na naplnění svého osudu, slyšely křik umírajících. Stávalo se, že je před svou vlastní smrtí ještě museli pohřbít. Řada příslušníků těchto zločineckých jednotek spravedlnosti utekla.

Jednotka   Operační umístění  velitel

Oddíl A   Litva, Lotyšsko, Estonsko Walter Stachlecker
Oddíl B   Bělorusko   Arthur Nebe
Oddíl C   severní Ukrajina  Otto Rasche
Oddíl D   jižní Ukrajina   Otto Ohlendorf


Satan v sukních
Irma Greseová (1923–1945)

Ženy jsou mezi zločinci spíše výjimkou. Ale i takové se mohou najít. Jednou z nejbrutálnějších dozorkyň v nacistických koncentračních táborech byla žena jménem Irma Greseová. Tato žena, dá-li se to slovo pro ni vůbec použít, řádila v koncentračních táborech Ravensbrück a Osvětim.
Greseová se narodila v meklenburské rolnické rodině 7. října 1923. Inteligence evidentně nebyla její silnou stránkou, nedokončila ani základní vzdělání. Zato rychle vstoupila do nacistické mládežnické organizace pro dívky Bund Deutsche Mädel. Už tam se projevila její zvýšená agresivita.

Budoucí filmová hvězda

Od roku 1939 do roku 1942 Greseová vystřídala několik zaměstnání. Určitou dobu pracovala i jako asistentka zdravotní sestry v sanatoriu SS. Rok 1942 byl pro Irmu zlomový. Ve svých devatenácti letech vstoupila do pomocné jednotky SS. Vojenská kariéra ovšem nebyl její sen. Byla přesvědčená, že v ní dřímá ohromný herecký talent, a po skončení války se chtěla stát slavnou filmovou hvězdou.
Už jako členka SS se v roce 1942 stává dozorkyní v ženském koncentračním táboře Ravensbrück. Patřila k táborové stráži, ale v roce 1943 už jako vrchní dozorkyně přešla do Osvětimi, kde vládla nad životem a smrtí třiceti tisíc židovských žen původem především z Polska a Maďarska.

Pistole a bič

V Osvětimi se naplno projevila její šílená surovost. Greseová se vyžívala v bití vězňů, ve střílení po nich, nechyběla ani na pověstném osvětimském nástupišti, kde se podílela na selekci lidí, kteří právě do tábora dorazili. Německé vlčáky, kteří byli určeni k hlídání trestanců, nechávala o hladu a pak je vypouštěla mezi bezvládné zajatce. K její uniformě patřila nejen pistole, ale i pletený bič. Přátelila se zde s „andělem smrti“ Josefem Mengelem, dokonce se objevila tvrzení o jejich mileneckém vztahu.
Svědci, kteří Osvětim zázrakem přežili, vzpomínali, že Greseová měla při trýznění vězňů v tváři blažený pocit. Psychologové i historici později nadhodili možnost sexuálních deviací, které se u Greseové projevovaly. Přinejmenším sadismus je zcela neoddiskutovatelný.

Zpěv před popravou

Jak se sovětská vojska blížila k Osvětimi, bylo z nacistického pohledu nutno tábor evakuovat, aby po zdejších zvěrstvech nezůstaly žádné stopy. Ani Greseová v Osvětimi nezůstala, byla převelena zprvu zpět do Ravensbrücku a poté do Bergen-Belsenu. Zde se údajně stala milenkou velitele tábora Josefa Kramera. A zde ji zastihl i konec války. 17. dubna 1945 ji zajala britská armáda.
O pět měsíců později byl s Greseovou a s dalšími dozorci koncentračního tábora zahájen soudní proces. Svědci potvrdili, že Irma Greseová svým pleteným bičíkem ubila k smrti několik žen. Byla jí prokázána i řada dalších zločinů. Výrok tribunálu zněl jasně – trest smrti oběšením.
Rozsudek byl vykonán 13. prosince v německém Hamelnu. Exekucí byl pověřen Brit Albert Pirpoint: „Popraviště bylo připravené. Muži se měli věšet po dvou, ženy samostatně. Brigádní generál Paton-Walsh mi dal znamení. Zavolal jsem do místnosti, kde byli odsouzenci připraveni: Irma Greseová! Otevřely se dveře. Greseová se smála a s jinou odsouzenou zpívala píseň o katově řemesle. Ukázal jsem jí na podlahu, kde byla křídou nakreslená značka. Pevně si na ni stoupla. Když jsem jí ovazoval oprátku kolem krku, zaslechl jsem, jak říká: Schnell.“

Stínítko z lidské kůže

Doslova zrůdou byla manželka velitele buchenwaldského koncentračního tábora Karla Kocha Ilse, přezdívaná čarodějnice z Buchenwaldu. Koch byl znám svou krutostí a jeho žena si s ním nijak nezadala. Mezi vězni chodila v rozhalené blůze, přitom si hladila ňadra a brutálně ztrestala každého, kdo se na ni podíval. Těhotné ženy nechala trhat rozzuřenými psy, a když se nudila, střílela po vězních. Z lidské kůže si nechávala dělat stínítka na lampy. Sbírala kůži tetovaných mužů a po vzoru jihoamerických indiánů si dokonce nechávala sušit, zmenšovat a preparovat lidské hlavy. Zatímco její manžel byl odsouzen ještě vlastními nacistickými soukmenovci k smrti za opakující se krádeže, Ilsu Kochovou před tribunál postavili až vítězní spojenci. Byla odsouzena k doživotnímu trestu. V roce 1967 se oběsila na vězeňském prostěradle.
Trpaslík s fialovýma očima
Nikolaj Ježov (1895–1940)

Ježovština – pojem, při kterém mnoha Rusům vstanou vlasy hrůzou na hlavě. Vždyť během let 1937 a 1938 tajná sovětská policie NKVD zatkla podle odtajněných sovětských archivů 1 548 367 osob, z nichž bylo pak 681 692 zastřeleno. To v průměru znamená asi 1000 poprav denně. Celkový počet obětí ježovštiny se někdy odhaduje na 950 tisíc až 1,2 milionu, vzhledem k chybějící dokumentaci může být i podstatně vyšší. Hlavním vykonavatelem těchto hrůz byl právě Nikolaj Ježov. Samozřejmě tak činil na nepsaný příkaz sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina.
Nikolaj Ježov se narodil 1. května 1895 v Petrohradu. Asi nepřekvapí, že i on zvládl jen základní vzdělání. K tomu se přidal komplex z malé postavy – měřil jen 150 centimetrů. V letech 1909 až 1915 byl zaměstnán jako asistent krejčího a jako dělník v továrně. Mezi roky 1915 a 1917 sloužil v ruské armádě. A několik měsíců před Velkou říjnovou revolucí se připojil k bolševikům.

Loajální člověk

Psal se rok 1936. Moskva za sebou měla první velký proces, ve kterém byli odsouzeni k smrti i legendy bolševismu Kameněv a Zinovjev. Stalin v té době vládl naprosto tvrdou a neochvějnou rukou, žádná opozice vůči němu neexistovala. Přesto však nebyl spokojen. Jeho zvrácená mysl neustále hltala historické knihy z dob carského Ruska a on sám se cítil být nástupcem carů. Chtěl být nejen milován, ale toužil i po tom, aby z něj šel strach. Obojí se mu až s hrůznou dokonalostí podařilo.
Stalin byl přesvědčen o tom, že pokud si má udržet loajalitu svých podřízených, musí je obměňovat. Teď se zaměřil na šéfa tajné sovětské policie NKVD Genricha Jagodu. Znelíbil se mu, snad i proto, že věděl už příliš mnoho. Jagodovi se navíc nelíbilo, že musí nechat zatýkat staré bolševiky. „Dozvěděla jsem se, že na Stalinův rozkaz měli Kameněva a Zinověva mučit. Jagoda to řekl jejímu muži a rozplakal se. Byl totiž jiný než ostatní lidoví komisaři. Do strany vstoupil v roce 1907. Nedělal to samozřejmě kvůli kariéře, ale protože byl revolucionář a liberalista. Postupem se však, vlivem strachu, velice z měnil,“ vzpomínala později Anna Bucharinová, vdova po jedné z obětí velkého teroru. To ovšem nic nemění na tom, že i Jagoda, podobně jako jiní bolševici, měl na svých rukou moře krve.
Koho však vybrat jeho nástupcem? Stalin si vzpomněl na jeden článek Nikolaje Ježova, člověka jemu naprosto oddaného. Ježov v něm psal, že politická opozice musí nakonec vést k násilí a terorismu. Ježov byl naprosto bezcitný a bezvadně se pro práci, se kterou milovaný vožď (??) nechtěl mít aspoň před světem nic společného, hodil. Bylo rozhodnuto, pro další teror bude použit Ježov. Ironií osudu to byl o pár měsíců později právě Ježov, kdo Jagodu zatýkal.

Sovětský lid miluje soudruha Ježova

Ježov hodlal své šance využít. Konečně si mohl naplno vybít své komplexy. Nejdříve nechal zlikvidovat dosavadní vedení NKVD. To mu však nestačilo. Od Stalina si nechal schválit zákon „O represivních opatřeních proti bývalým kulakům, kriminálníkům a ostatním antisovětským elementům“. V něm se mimo jiné pravilo: „Před státními bezpečnostními orgány stojí nyní úkol bezohledně celou bandu antisovětských elementů rozbít, pracující sovětský lid před kontrarevolučními intrikami ochránit a konečně jednou provždy učinit konec jejich sprosté rozkladné práci proti základům sovětského státu.“ Teror tak získal státní posvěcení.
Mučení vězňů nabývá těch nejbrutálnějších forem. Před očima otců jsou mláceny jejich dcery, oběti jsou bity přes chodidla, genitálie, pod jejich nehty jsou zaráženy ostré předměty. Málokdo takové mučení vydrží. Tehdy zatčený spisovatel Anatolij Žigulin popisuje svou tehdejší situaci: „Strážní nás odvedli dolů do sklepa, byli čtyři a měli vojenské okované boty, stál jsem uprostřed cely se spoutanýma rukama, tloukli mě všichni najednou, pak mne začali ze všech sil kopat, upadl jsem na zem. A když mne kopali do břicha, omdlel jsem, ta bolest byla nesnesitelná. Jeden z nich mne mlátil, až jsem z toho byl polomrtvý, hodil mne do kouta cely, v které mne vyslýchali, a potom usnul na stole. Věděl naprosto přesně, že mu nemám co říci, když se probudil, znovu mne zmlátil a pak mne odtáhl do mé cely.“ V jednoduchosti je ovšem síla. Proč se vyčerpávat bitím, když stačí přivázat člověka k rozpálenému radiátoru… Ježov může spokojeně hlásit do Kremlu, že odhaluje jedno spiknutí za druhým. V novinách se objevují titulky: „Sovětský lid miluje soudruha Ježova!“

NKVD číhá všude

Jaká byla tehdy v Moskvě atmosféra, popisují vzpomínky Fjodora Glatkova: „Tenkrát v Moskvě zmizely adresáře. V papírnictví je sice prodávali, ale nikdo je nekupoval. Kapesní adresář nikdo nepoužíval. A proč ne? Z jednoduchého důvodu. Jakmile někoho zatkli, ze všeho nejdříve mu sebrali adresář. A lidé, které tam měl zaznamenané, byli zatčeni vzápětí.“
Ježovova NKVD postupuje jak nelítostný stroj. Zatýká v restauracích při obědech, na tanečních zábavách, v nemocnicích vytahuje pacienty přímo z postelí, neváhá zatknout ani čerstvého ženicha, který teprve před pár minutami řekl své vyvolené „ano“ na celý život. A ovšem, černá ruka tajné policie nejčastěji řádí za úsvitu, kolem čtvrté hodiny ranní.

Žádný strom neroste do nebe

Ovšem i Ježov se brzy stane pro Stalina nepohodlným. Možná zašel příliš daleko, když rozjel teror v tak velkém měřítku. Stalin chtěl být milován a rozhodně si nepřál, aby paranoidní atmosféra v zemi byla spojována s jeho jménem.
V dubnu 1938 je náhle Ježov převelen na celkem nevýznamný post lidového komisaře pro lodní dopravu. Sice mu bylo Stalinem ponecháno vedení NKVD, ale jako jeho zástupce byl jmenován nový Stalinův oblíbenec Lavrentij Berja. Ježov musel vědět, že se blíží jeho konec, přesto dál pro Stalina odhodlaně pracoval a nechával vraždit. Události poté nabraly rychlý spád. 11. listopadu 1938 byl Ježov zbaven funkce lidového komisaře vnitřních věcí (NKVD) a 25. listopadu ho Berija v této funkci nahradil. 3. března 1939 Ježov přišel o zbytek svých funkcí a 10. dubna byl zatčen. Ani on se nevyhnul mučení a vrátilo se mu tak to, co sám pomáhal roztáčet. 4. února 1940 byl pak bez soudu zastřelen.

Ježovův pád do propasti

V březnu 1939 se konal osmnáctý sjezd Všesvazové komunistické strany. Nikolaj Ježov byl v té době již odstaven na vedlejší kolej, ale stále měl naději, že se stane členem ústředního výboru. Když došlo k navrhování kandidátů do tohoto orgánu, ozvalo se i Ježovovo jméno. Zpočátku neměl nikdo námitek, Ježov je přece znám jako soudruh oddaný straně a Stalinovi. Ten seděl podle svého zvyku v koutě, bafal ze své dýmky a celou situaci pozoroval. Pak vstal, požádal o slovo a začalo krátké drama, které Ježovovi definitivně zlomilo vaz.

Stalin: Ježove? Kde jsi? Pojď sem nahoru mezi nás. No pověz nám, co si o sobě myslíš? Hodíš se za člena ústředního výboru?
Ježov: Soudruhu Staline…Já vám nerozumím…Vždyť vy přece dobře víte, že jsem svůj osud spojil se stranou a s revolucí, stranu a vás osobně, soudruhu Staline, miluji více než svůj život…
Stalin: Opravdu? A co Frinovskij? Znal jsi ho?
Ježov: Samozřejmě, že jsem ho znal, soudruhu Staline…Vždyť býval mým zástupcem.
Stalin: A víš, kdo byl Šapiro? Fedorov? A co takhle Molčanov? (významní představitelé NKVD, během čistek popraveni) Znal jsi je?
Ježov: Ale Josife Vissarionoviči, vždyť jsem přece sám odhalil jejich spiknutí proti vám a straně!
Stalin: Ano, ovšem! Když jsi věděl, že jejich hra je u konce, tak sis pospíšil a přilezl jsi za mnou. Ale co bylo před tím? Před tím existovalo spiknutí, které mělo za úkol zavraždit soudruha Stalina! To mi chceš, Ježove, tvrdit, že vedení NKVD připravovalo převrat a ty jediný, jako vedoucí NKVD, jsi o něm nevěděl? Přemýšlej o tom! Proč jsi nechal strážit soudruha Stalina lidmi s revolvery? Aby soudruh Stalin mohl být snadněji zastřelen? Kolik nevinných lidí skončilo kvůli tobě ve vězení? Co mi na to řekneš, Ježove?
Ježov: Ale…
Stalin: Zmiz! Nevím, soudruzi, zda si tenhle člověk zaslouží vaši důvěru. Samozřejmě, nechte si to projít hlavou, je to jen a jen na vás. Ale já mám své pochybnosti…

Ihned poté byl Ježov jednomyslně ze seznamu kandidátů vyškrtnut.


Gruzínský Stalinův souputník
Lavrentij Berija (1899–1953)

Za Stalinova panování nedosahovala „životnost“ šéfů NKVD nijak závratných výšin. Jak Jagoda, tak Ježov záhy skončili s kulkou v těle. Nicméně Lavrentij Berija vydržel po boku Stalina celých 14 let a dokonce jej i přežil. Nicméně nakonec ani on svému osudu neunikl.
Berija se narodil v chudé zemědělské rodině Abcházii, ve městečku Mecheuli nedaleko Suchumi. Od svých 16 let studoval v Baku na technické stavební škole. Brzy jej uchvátily bolševické myšlenky, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po skončení války se vrátil do Baku, dostudoval, a ve dvaceti letech získal diplom stavebního technika.

Sblížení se Stalinem

Berija se však stavařem nikdy nestal. Plánoval sice své studium architektury, ale strana mu doporučila, aby se stal příslušníkem Čeky, předchůdkyně NKVD. Zde se začíná naplno projevovat zvrácená Berijova osobnost. Po potlačení protibolševického povstání dal Berija pro výstrahu popravit 10 000 lidí. Záhy se stal náčelníkem celé gruzínské tajné policie. Jeho metody naháněly strach i hierarchicky výše postaveným funkcionářům, neboť Berija si nebral žádné servítky. Tajemníka ÚV arménské bolševické strany Chandžjana dokonce zastřelil ve své kanceláři.
Stalin Beriju důvěrněji poznal v roce 1931 na rekreaci. Při sezeních Berija Stalinovi podal vyčerpávající údaje o všech důležitých činitelích na Zakavkazsku. O každém z nich věděl něco ze soukromí, svým špiclováním zjistil jejich slabé stránky, udal Stalinovi i to, co si o něm myslí. Stalin ihned pochopil, že Berija je „jeho“ člověk. A Berija na oplátku porozuměl, že před svým krajanem se musí chovat nanejvýš podlézavě.

Ideolog katyňského masakru

V době velkého teroru Berija řádil jako smyslů zbavený. Právě v Gruzii byl poměr zatčených a zastřelených nejvyšší z celého SSSR. Berija některé popravy dokonce prováděl osobně. Jeho sadismus neznal mezí. Zařídil si speciální mučírny, ne nepodobné středověkým, kde zatčené osobně trýznil. Poté, co se Stalin rozhodl zbavit Ježova, za jeho nástupce si vybral právě bývalého studenta stavební školy.
Mnozí Rusové si tehdy možná oddychli. Nenáviděný Ježov byl pryč a řada normálních lidí věřila, že o excesech NKVD není Stalinovi nic známo. Vždyť i řada vězňů, tzv. zeků, z gulagů se písemně obracelo právě na Stalina s prosbou o pomoc. Berija však v teroru pokračoval. Ne již tak otevřeně, ale i za jeho vlády měly tajné sovětské složky dostatek práce.
Právě na jeho svědomí padá smrt tisíce polských důstojníků, kteří padli do zajetí po hanebném paktu Molotov – Ribbentrop. Postupoval podle Stalinovy teze „Kde není člověk, není ani problém“ a nechal Poláky povraždit v katyňském lese.

Hospodářská „pomoc“ pro SSSR

Sovětský svaz se potřebuje rozvíjet. Tomu „pomáhá“ i Lavrentij Berija. Tisíce a tisíce vězňů končí v pracovních táborech, kde dřou jak otroci v dolech, na stavbách železnic, průplavů nebo průmyslových závodů. A to v takových podmínkách, které si dnešní člověk jen sotva dokáže představit. „Do gulagů sváželi lidi jako dobytek. Vagony nebyly určeny pro převoz lidí ani pro jejich fyzické potřeby. V podlaze jsme vymlátili díru a nad ní jsme konali svou přirozenou potřebu. Ale některé ženy se příliš styděly, nedokázaly ten stud překonat, a mnohé potom zemřely v agónii s prasklým močovým měchýřem,“ vzpomínal později jeden islámský duchovní, který přežil útrapy gulagu.

Lovec žen

I Berijovy kratochvíle byly zvrácené, podobně jako celá jeho osobnost. Jeho vášní byly ženy. Ovšem Berija nebyl typ, po kterém by ženy šílely, ani se jim nedvořil. Se svým šoférem a se svou ochrankou jezdil po Moskvě a vybíral si ženu či dívku, která se mu líbila. Když takovou spatřil, dal své ochrance pokyn, ta vyběhla na ulici a nešťastnou dívku zatáhla do auta. To pak nabralo směr k Berijově kanceláři.  
Jedna z jeho obětí později našla v sobě odvahu a popsala svůj hrůzný zážitek se šéfem NKVD: „Sklonil se nade mne a řekl: Podívejme, jak ti hoří tváře…, odtáhl závěs a objevilo se veliké kanape potažené zeleným hedvábím. Pak přistoupil ke mně a promluvil na mě jako na psa: Tak si lehneme, ne? Cítila jsem, jak se na mne vrhá cosi těžkého. Kůže na něm skřípala a přezky mne škrábaly. Začal mne ohmatávat, jednou rukou mi svíral krk a škrtil mne, tou druhou si mne přidržoval, hlavu mi otloukal o podlahu. Pak mě znásilnil.“

Gauner žadoní o život

Je to zvláštní, ale některé lidi Stalin odmítal předat do Berijových pařátů. Patřil mezi ně například maršál Georgij Žukov. Stalin Berijovi řekl: „Žukova ti nedám. Znám ho, on není zrádce.“ Podobně se Stalin postavil i za maršála Voronova. Ten se jednou nedostavil do Kremlu na plánovanou schůzku. Stalinovi to bylo divné, tudíž se Beriji zeptal: „Lavrentiji, je u tebe?“ Berija kradmo odpověděl, že ano. Stalin se na Beriju tvrdě zadíval a ten se mu začal ztrácet před očima. „Bude zítra zpátky?“ zeptal se Stalin. „Zítra ne,“ špitl Berija. „Tak pozítří?“ zeptal se znovu Stalin. „Pozítří tu bude,“ zněla odpověď. Na další schůzce už byl Voronov přítomen.
Nad Berijou se začaly stahovat mraky už před Stalinovou smrtí. Stalin však už neměl tolik sil, aby opět zahájil éru monstrprocesů. Když Stalin 5. března zemřel, Berija byl u jeho smrtelné postele. „Jakmile Stalin projevil známky vědomí, Berija klekl na kolena, chytil Stalinovu ruku a začal ji líbat. Jakmile Stalin upadl do kómatu, Berija vstal a uplivl si,“ píše ve svých pamětech Stalinův nástupce Nikita Chruščov. Berija se později chlubil, že to byl on, kdo Stalina otrávil.
Po Stalinově smrti byl Berija přesvědčen, že to bude právě on, kdo se stane vůdcem SSSR. Byli tu však i jiní vlčáci. V první řadě Malenkov a Molotov. Všechny ale nakonec přechytračil Nikita Chruščov. Berija nakonec skončil také na popravišti. Nebyl ovšem odsouzen za ta neuvěřitelná kvanta zločinů, která měl na svědomí, ale v rámci vnitrostranického boje byl označen za britského vyzvědače. Před svou popravou lezl po kolenou a prosil o život…

Všichni tito lidé, o kterých zde byla řeč, mají jedno společného. K moci je vynesl totalitní režim. Bolševismus i nacismus, režimy samy o sobě hrůzné, poskytly příležitost přičichnout k moci nad ostatními životy lidským stvůrám. Mělo by to být ponaučení i do budoucnosti.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Standardní model částicové fyziky

Standardní model částicové fyziky

Za standardní model částicové fyziky je považována teorie popisující...
Aby zuby nebolely

Aby zuby nebolely

Jako zuby moudrosti se označují třetí stoličky. Které se obvykle...
Egypt vydává další mumii

Egypt vydává další mumii

Španělští archeologové v Egyptě objevili velmi zachovalou mumii. Její sarkofág...
Ledovce v Antarktidě se mění

Ledovce v Antarktidě se mění

Jak se v průběhu času měnily ledovce v Larsenově ledovcovém šelfu v...
Nelezen dinosauří mozek

Nelezen dinosauří mozek

V anglickém Sussexu paleontologové našli perfektně zachovalý zkamenělý mozek...
V čem si odnést zmrzlinu?

V čem si odnést zmrzlinu?

První jedlé kornouty či kužely pro servírování různých potravin se objevují...
Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýr je podle některých vědců doslova úžasné stvoření. „Díváte-li se na ně,...
Teorie, která přežila všechny pokusy o vyvrácení

Teorie, která přežila všechny...

Před 101 lety, 25. 11. 1915, předložil Albert Einstein (1879 – 1955) konečnou verzi...
Krása ptačího pohybu

Krása ptačího pohybu

Ptáci (Aves) jsou pokládáni za potomky drobných teropodních dinosaurů, konkrétně...
Seznamte se! Balistika!

Seznamte se! Balistika!

Balistika, neboli věda o pohybu a účinku střely, je neocenitelným pomocníkem...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Trosky Černobylské elektrárny překryl nový štít: Má zastavit záření na 100 let

Trosky Černobylské elektrárny překryl...

Jaderný reaktor, který zničil výbuch v roce...
5 kosmických vynálezů, které se z vesmíru dostaly až do domácností

5 kosmických vynálezů, které se z...

Když slyšíme o kosmických technologiích, představíme si...
Mimosmyslová archeologie: Budoucnost vědy nebo nehorázné šarlatánství?

Mimosmyslová archeologie: Budoucnost...

„Kopejte ve vyschlém řečišti v San Francisco Peaks,“...
Velký smog 1952: Dnes si připomínáme den, kdy se planeta ozvala!

Velký smog 1952: Dnes si...

Psalo se 5. prosince 1952, když se Londýn...
VIDEO: Únik z potápějícího se auta!

VIDEO: Únik z potápějícího se auta!

Jak náhlé mohou být záplavy, zažila na vlastní kůži...
Územní ztráta Habsburků: Vyměnil Ferdinand II. Lužici za 72 tun zlata?

Územní ztráta Habsburků: Vyměnil...

„Já s těmi kacíři nemohu uzavřít mír! Je mou...
3x zabijáci v lavicích: Komu se v hlavě honily zrůdné myšlenky? (2.díl)

3x zabijáci v lavicích: Komu se v...

Jsou mladí a neklidní. Hlavou se jim však mnohdy...
FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

Vtipných fotografií není nikdy dost. A na webu...
Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil ho duchapřítomný ministr!

Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil...

Z výstavných lisabonských paláců zbyly ruiny. Co...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.