Za tajemstvím starověkého písma

Před 205 lety, 2. srpna 1799, byla v Egyptě nalezena slavná Rosettská deska, která se stala klíčem k rozluštění staroegyptského písma. Od té doby byla dešifrována mnohá další stará písma i jazyky. Řada nápisů však na své luštitele dodnes čeká.

Před 205 lety, 2. srpna 1799, byla v Egyptě nalezena slavná Rosettská deska, která se stala klíčem k rozluštění staroegyptského písma. Od té doby byla dešifrována mnohá další stará písma i jazyky. Řada nápisů však na své luštitele dodnes čeká.

Až do začátku 19. století se o některých starověkých civilizacích vědělo jen ze zpráv antických autorů nebo ze zmínek v bibli, jiné pohřbila minulost úplně. Byly tu sice i originální písemné prameny, třeba z Egypta nebo Mezopotámie, nikdo je však neuměl přečíst. Badatelé objevovali hrobky, svatyně, paláce i celá města – a také hliněné tabulky, nádoby, pečetidla, kamenné stély,  dokonce i celé skalní stěny pokryté nesrozumitelnými znaky. Za to, že se mnohé z těchto nápisů postupně podařilo dešifrovat, vděčíme především nezměrné píli, znalostem a kombinačním schopnostem luštitelů. Mnohdy však i šťastné náhodě.

„Obrázky“ z Egypta

Význam Rosettské desky byl okamžitě rozpoznán. Obsahovala tři nápisy v různých písmech a z toho řeckého vyplývalo, že jde o trojí zápis téhož textu. Luštění se však jaksi nedařilo. Učenci nedokázali překročit stín tradice, která měla už od antiky za to, že egyptské hieroglyfy jsou pouhými piktogramy, obrázkovým písmem, kde každý znak znamená právě jen to, co víceméně realisticky zobrazuje – věc nebo činnost. To však platí pouze pro nejstarší podobu hieroglyfů. Ve skutečnosti jsou egyptské hieroglyfy směsí tří typů znaků.
První skupinu tvoří znaky významové – ideogramy. Jde o jakési „smluvené značky“, zastupující nějaké slovo nebo pojem. To, jak vypadají, na jejich význam žádný vliv mít nemusí. Mívají často i značně abstraktní podobu, která nic nepřipomíná. Ideogramy většinou doplňovaly znaky zvukové – fonogramy, zaznamenávající zvukovou podobu slabik (jako u písem sylabických, slabičných) nebo jednotlivých hlásek (jako u písma alfabetického, abecedního nebo také hláskového). Ve starém Egyptě se zapisovaly pouze souhlásky, a aby nedocházelo k záměně (srovnejte to s češtinou, kde by n-h mohlo znamenat stejně noha, jako nahá nebo něha), používali Egypťané ještě znaky určující – determinativy. Ty se nečetly, ale jen blíže určovaly význam slov (k českému n-h by se přikreslil obrázek nohy).

Učenci počátku 19. století stáli před Rosettskou deskou víceméně bezradní. Měli v ruce klíč a nevěděli, jak ho použít. Než se to podařilo, uběhlo 32 let. Mezitím se však pootevřela jiná po tisíciletí uzamčená brána – do klínopisné tvrze mezopotamské.

Grotefend versus Dáreios

K rozluštění klínového písma přispěl fakt, že otec perského krále Dáreia I. Hystaspes králem nebyl, což zaznamenali řečtí historici. Svou roli sehrála i pečlivost Carstena Niebuhra, jenž koncem 18. století pořídil kopie nápisů v Persepoli, staré metropoli perských králů. Víc toho Georg Friedrich Grotefend, gymnaziální učitel z německého Göttingenu, v rukou neměl.
Podle směru „klínků“ ve znacích poznal, že text je psán v řádcích zleva doprava. Použitých znaků je poměrně málo, písmo bude zřejmě abecední, řekl si. Vzhledem k původu nápisů usoudil, že budou obsahovat jména perských králů. Znal je z prací antických historiků. Znal i nápisy středoperských panovníků, které vždy začínaly ustálenou formulí „X, velký král, král králů, král Tam a Tam, syn Y-a, velkého krále, krále králů.“ Proč by to mělo být ve staré Persii jinak? První skupina znaků v každém nápisu musela být jménem panovníka, nejčastěji se opakující slovo muselo znamenat král. Pak Grotefend odhalil sekvenci, která se od schématu lišila – otcem jednoho z králů nebyl král! A do tohoto vzorce zapadala pouze jména krále Dáreia a jeho otce Hystaspa (staropersky Dárejavóš a Vištáspa). Grotefend našel i jméno Dáreiova syna a krále Xerxa (Chšajáršá) a správně tak objasnil význam více než deseti klínopisných znaků; výsledky svého bádání předložil roku 1802 göttingenským akademikům. Ti mu však neuvěřili a jeho objev tak na dlouhá léta upadl v zapomnění.

Mezitím začalo konečně svítat nad Egyptem.

Královské kartuše

Řecký nápis na Rosettské desce hovořil jasně. V písmu „posvátném“, „lidovém“ a řeckém jsou zde k roku 196 př.n.l. zaznamenány výsady udělené egyptskému lidu faraonem Ptolemaiem V. Epifanem a vyjmenovány pocty, které na oplátku egyptští kněží poskytnou faraonovi. Právě Ptolemaiovo jméno pomohlo k rozluštění staroegyptského písma ve všech třech jeho formách – v hieroglyfech („posvátném“ písmu), které se většinou tesaly do kamene, dále v písmu hieratickém („kněžském“), což byla pro běžné psaní upravená podoba hieroglyfů, a konečně i ve zjednodušeném „lidovém“ písmu démotickém.
Egypťané v textech zdůrazňovali význam svých panovníků tím, že jejich jména psali do oválů, kterým se říká kartuše. Z tohoto předpokladu vycházel roku 1814 i britský lékař a fyzik Thomas Young, který v kartuších na Rosettské desce hledal a správně přečetl jméno panovníka Ptolemaia. Uspěl i u kartuše z chrámu v Karnaku, v níž tušil jméno královny Bereníké z téže dynastie, a u několika dalších slov. Na základě čtení těchto jmen a slov sestavil seznam 13 značek, z nichž šest četl zcela správně. Jako první se přiklonil k názoru, že hieroglyfy obsahují znaky abecední i neabecední. Zastával sice i některé chybné názory, přesto se má za to, že kdyby ho finanční a zdravotní důvody neodvedly od práce na luštění hieroglyfů, jeho pracovní metoda by dříve či později přinesla kýžený výsledek. To však bylo souzeno jeho současníkovi, který si rozluštění hieroglyfů předsevzal už jako malý chlapec. 

Champollionovo slunce

Jaký jazyk se skrývá mezi řádky hieroglyfických nápisů? To byla první otázka, kterou si Jean François Champollion položil. Jména panovníků Ptolemaia, Bereníké nebo Alexandra mu nijak nepomohla. Nebyla původem egyptská a jejich fonetický přepis v kartuších o jazyku starých Egypťanů nic neprozrazoval. Champollion však věřil, že problém by mohla vyřešit koptština, jazyk, který v jeho době přežíval už jen v liturgii koptských křesťanů a který Champollion skvěle ovládal.
Po čtrnácti letech práce a některých dílčích zjištěních se mu dostaly do rukou dvě kartuše s královskými jmény, které pocházely z Karnaku. Jedno z jmen začínalo kolečkem a Champolliona napadlo, že by mohlo jít o symbol slunce, které se koptsky řekne re. Druhý znak ve jméně panovníka Champollion neznal, poslední dva, oba stejné, už znal z jiných kartuší – byly to dvě hlásky s. Jediné královské jméno, které se do tajenky hodilo, bylo Ramesse (v egyptském zápisu bez samohlásek r-m-s-s), jméno jednoho z nejslavnějších staroegyptských panovníků. Champollion tak potvrdil již dříve vyslovenou domněnku, že koptština je závěrečnou fází staroegyptského jazyka. S pomocí koptštiny určil způsob jeho záznamu a do dvou let i zvukovou podobu většiny hieroglyfů. Výsledky své práce zveřejnil roku 1824 a egyptské nápisy tím přišly o své tajemství.

Narozdíl od nápisů v písmu klínovém.
 

Reliéf nad propastí
Ve 30. letech 19. století stanul britský major perské armády Henry Creswicke Rawlinson před nám již známými persepolskými nápisy. Aniž kdy slyšel o Grotefendovi a jeho práci, i on v nich podobnou metodou našel jména perských králů. Někdy v té době se také dozvěděl o velkém reliéfním nápisu na skalní stěně u osady Behistún (či Bísutún) v dnešním Íránu. Jakmile mu to vojenské povinnosti dovolovaly, ke skále se vracel a mezi lety 1833 – 1847 nápis s velkou odvahou a nezbytnou pomocí kladkostroje postupně okopíroval. Sto metrů nad propastí. Souběžně pracoval i na jeho rozluštění a do roku 1846 se mu to alespoň u části nápisu podařilo; u textu, psaného staropersky – posledním jazykem historie, pro nějž se klínopis používal a který byl pro Rawlinsona více méně srozumitelný. Jak zjistil už Grotefend, písmo bylo převážně hláskové, s pouhými 44 znaky.

Na behistúnské skále však nebyl jen staroperský nápis. Vedle něj tu král Dáreios I. v 6. století př.n.l. nechal vytesat tentýž text i v dalších dvou jazycích a klínopisných písemných soustavách – elamsky a asyrsko-babylónsky. Luštění těchto nápisů rozhodně nebyla procházka růžovým sadem.

Babylónská maturita

V obou případech se jedná o písma slabičná, s řadou ideogramů a nejednoznačností v zápisu i ve čtení znaků. Jedna a táž slabika se dala napsat až pěti způsoby; stejný znak mohl mít několik naprosto odlišných významů. Znaků bylo několikanásobně víc, než ve staroperském textu – a navíc se jednalo o neznámé a dávno mrtvé jazyky. Nápisy se podařilo dešifrovat jen díky mezinárodnímu úsilí celé řady badatelů včetně Rawlinsona, který uspěl i při luštění asyrsko-babylónského textu. Protože jeho výsledky nebyly jednoznačně přijaty, uspořádala v roce 1857 londýnská Asijská společnost tzv. maturitu. Čtyřem badatelům, kteří o sobě navzájem nevěděli, zaslala nově objevený asyrský nápis panovníka Tiglatpilesara a požádala je o jeho urychlené přeložení. Pánové Rawlinson, Talbot, Hincks a Oppert ho rozluštili takřka totožně. Správnost čtení asyrsko-babylónského klínopisu tím byla potvrzena.
Důležitou roli při dešifraci klínového písma sehrály nově nalezené bilingvy, texty stejného obsahu zapsané dvěma různými jazyky, někdy též různými typy písma (např. klínopisem a hláskovým foinickým písmem) a pomohli i sami starověcí písaři. Zůstaly po nich tabulky s nejrůznějšími terminologickými soupisy a slovníky, přehledy ideogramů, gramatiky i učební pomůcky pro výuku jazyků ve školách. V těch starobabylónských se dokonce učilo i sumerštině, jazyku vynálezců klínového písma (vzniklo na konci čtvrtého tisíciletí př.n.l.). Díky starověkým lingvistům jsme se naučili sumersky mluvit a číst i my; přitom už ve 2. tisíciletí př.n.l. byla sumerština mrtvým jazykem.

Zbyla ještě jedna velká klínopisná záhada. Tajemní Chetité.

Celé hory tabulek

Mohutné trosky chetitského hlavního města Chattušaš objevil v roce 1834 u turecké obce Boghazköy Charles Felix Marie Texier. Pochopitelně netušil oč jde. Ačkoliv o Chetitech se píše i v bibli, po dlouhá léta si nikdo dvě a dvě dohromady nedal. Až na konci 70. let 19. století vystoupili s tezí o zapomenuté a přitom mocné říši Chetitů s centrem v Malé Asii nezávisle na sobě oxfordský profesor Archibald Henry Sayce a irský misionář William Wright. Jejich hypotézu později potvrdily vykopávky a také zmínky v egyptských a babylónských pramenech; Chetité vládli Malé Asii od 18. do 12. století př.n.l.
Na to, že trosky u obce Boghazköy jsou pozůstatkem Chattuše, přišel až po roce 1906 německý profesor Hugo Winckler. Jednoduše si to přečetl v místním archivu. Jeho dělníci u Boghazköy vykopali tisíce hliněných klínopisných tabulek a asyriolog Winckler rychle zjistil, že mnohé z nich jsou psány babylónštinou, tudíž srozumitelně. Na světlo světa vyplula dávno zapomenutá jména chetitských králů a svědectví o jejich činech. Bylo tu však i obrovské množství tabulek, kterým Winckler nerozuměl. I ony byly sice popsány čitelným akkadským klínopisem, znaky však zachycovaly neznámou řeč. Hugo Winckler si správně domyslel, že je to chetitština. Ač se o to později snažil, rozluštit ji nedokázal. To se povedlo až rodákovi z Lysé nad Labem Bedřichu Hroznému, který měl být farářem, ale stal se orientalistou.

Nyní chléb budete jíst…

Roku 1914 byste ho našli v istanbulském muzeu, jak popisuje další a další kartičky řetězci záhadných slov z chetitských tabulek. Sestavoval je podle abecedy, pak podle koncovek. Dospěl tak k určitým poznatkům o časování sloves a skloňování podstatných jmen (jinak naprosto nesrozumitelných), k cíli však tato cesta nevedla. Zkusil to tedy jinak.
Chetité převzali spolu s babylonským klínopisem i určité zvyklosti v zápisu. Některá ze slov byla proto i v chetitském textu psána sumerskými ideogramy, jejichž význam byl Hroznému známý (král, město, člověk atd.). Nemohl však najít žádný záchytný bod v textu kolem těchto ideogramů. Až do léta roku 1915, kdy narazil na chléb.

Za tímto ideogramem následoval slovesný tvar ezateni, který upomínal na indoevropské tvary slovesa jíst (německy essen, starohornoněmecky ezzan). Pak následovala druhá polovina věty, s tou první konstrukčně paralelní: vádar-ma ekuteni. Co by mohlo znamenat slovo vádar jiného, než vodu, uvažoval Bedřich Hrozný. Chleba se jí, voda se pije, rozluštil tak druhý slovesný tvar ve větě. Ta v překladu zněla Nyní chléb budete jíst, vodu pak budete pít. Geniální myšlenka spustila vodopád dalších. Nikoho před Hrozným nenapadlo, že chetitština není semitským, ale indoevropským jazykem. Nelze se proto divit, že trvalo ještě celých deset let, než mu odborníci uvěřili.

Autorita na scestí?

Povzbuzen svým úspěchem, pustil se Hrozný i do luštění dalšího chetitského písma – hieroglyfů. Začali s tím už mnozí před ním, první ovoce však přinesla až spolupráce několika odborníků v meziválečných letech. Bedřich Hrozný k ní přispěl především tím, že na řadě míst Turecka osobně okopíroval velké množství textů. Své pečlivé přepisy vydal v letech 1933 – 1937. Používají se dodnes. Zároveň ohlásil i rozluštění chetitských hieroglyfů. Bohužel nebylo správné. Jak dnes víme, Hrozný určil bezchybně jen malou část znaků.
K většímu pokroku došlo až na konci 40. let, kdy byla v jižním Turecku objevena foinicko-hieroglyfická bilingva. V jejím textu se podařilo Němci Franzi Steinherrovi najít dva paralelní úseky, které dokázal proti sobě postavit a tím i dešifrovat; je více než jisté, že mu k tomu dopomohla mnohá zjištění jeho předchůdců, Hrozného z toho nevyjímaje. Teprve pak se vědci naučili hieroglyfické texty číst. Dnes už je však neoznačujeme za chetitské, ale luvijské. Jde totiž o trochu jiný jazyk, i když blízký tomu, který Bedřich Hrozný rozluštil z klínopisných tabulek. I luvijské dokumenty jsou dnes víceméně rozluštěné a publikované. Práce na nich trvala až do konce 20. století.

Bedřich Hrozný se na sklonku života pustil i do dalších luštitelských oříšků, tentokrát však neuspěl vůbec. Tajemství staré Kréty i harappské civilizace v údolí Indu mu zůstala uzavřená.

Ostrov trojího písma

Na Krétě, největším z egejských ostrovů, kvetla ve 2. tisíciletí př.n.l. mínójská a po ní mykénská civilizace. Tu ve 12. století před naší érou stihla katastrofa, o jejíž podstatě mnoho nevíme; zdejší výstavné paláce se změnily v trosky. V roce 1900 vykopal nekorunovaný král egejských archeologů, Brit Arthur Evans, jeden z nich – královské sídlo v Knóssu. Mezi nejvzácnější nálezy patřily stovky hliněných tabulek, popsaných nesrozumitelnými znaky. Jde o tři druhy písma. Jak dnes víme, nejstarší je písmo hieroglyfické; začalo se jím psát asi 2200 let př.n.l. O tři nebo čtyři století později ho vystřídalo tzv. lineární písmo A, na něj navázal asi v 16. století př.n.l. systém lineárního písma B, z něhož se toho dochovalo nejvíc.
Právě toto písmo se Evans po zbytek života snažil rozluštit. Nebylo mu dáno – na něco však přeci jen přišel. Podle počtu používaných znaků například správně odhadl, že jde o písmo slabičné, že jednotlivá slova jsou v textu oddělována svislými čarami a že nápisy směřují zleva doprava. Odhalil také, že text obsahuje tu a tam ideogramy. Protože však netušil, jaký jazyk se pod neznámými znaky skrývá, jeho snahy nevedly k žádnému cíli. Příliš však toužil po tom, aby písmo z Knóssu rozluštil on a nikdo jiný, a tak neumožnil žádnému badateli do „svých“ tabulek nahlédnout. Materiálu pro ostatní luštitele bylo proto žalostně málo.

Jeho „monopol“ skončil roku 1939, kdy se tabulky s týmž písmem našly i na řecké pevnině, v ruinách starověkého Pylu. Roku 1941 Arthur Evans umírá. 12 let poté je písmo rozluštěno.

Úspěch bystrého architekta

Michael Ventris byl nejen bystrý, ale i nadaný a odvážný. Bez respektu se pustil do toho nejsložitějšího rébusu – luštění neznámého písma v neznámém jazyce, lineárního písma B. Cestu mu ukázala předčasně zesnulá Alice Koberová z americké Brooklyn College. Zaměřila se na strukturu jazyka a podařilo se jí u dvou slov odhalit, jak se skloňují. Díky tomu mohla sestavit mřížku, zachycující vztahy mezi některými souhláskami a samohláskami, i když neznala jejich zvukovou hodnotu. Ventris mřížku značně rozšířil a odhalil také existenci znaků, které se vyskytovaly pouze na začátku slov. Usoudil, že na rozdíl od ostatních znaků, označujících vždy hláskovou kombinaci souhláska plus samohláska, tyto znaky budou zřejmě označovat samostatnou samohlásku. Až dosud pracoval Ventris čistě teoreticky a nesnažil se podsouvat znakům zvukové významy. V létě roku 1952 začal mít pocit, že to může zkusit.
Z textů znal tři často se opakující slova a napadlo ho, že by mohlo jít o zeměpisné názvy míst z okolí Knóssu. Kousek od něj leží například přístav Amnísos. Jeho název (přepsaný jako A-MI-NI-SO) se skutečně dobře hodil na slovo, které začínalo samostatným samohláskovým znakem. Slabiky doplnil Ventris do dosud anonymní vztahové mřížky, čímž získal pravděpodobnou zvukovou hodnotu dalších slabik. Dosadil je do druhého z názvů a obdržel slovo ?O-NO-SO. Usoudil, že by to mohl být přepis místního jména Knóssos a získal tak znak pro slabiku KO. Doplnil jej do mřížky, dostal znění dalších slabik. A tak pokračoval dál. Čím déle to dělal, tím si byl jistější šokující skutečností – slova byla řecká! V tu chvíli už rozluštění lineárního písma B nestálo v cestě víc, než Ventrisova chabá znalost staré řečtiny.

Krétští byrokrati

Právě tehdy nabídl Ventrisovi pomoc John Chadwick z cambridgeské univerzity, odborník na historický vývoj řečtiny a Ventris jeho nabídku přijal. V luštění pokračovali spolu a ještě v roce 1952 sepsali první oficiální článek o rozluštění krétského lineárního písma B. Dříve, než vyšel, potvrdil správnost luštění americký archeolog C.W. Blegen, když aplikoval jejich poznatky na nové tabulky, nalezené v řeckém Pylu. Michael Ventris si však objevitelskou slávu neužil – v roce 1956 zahynul při dopravní nehodě.
Zatímco krétské hieroglyfy i lineární písmo A zůstávají (i přes jisté pokroky) dodnes nerozluštěné, dokumentům psaným v lineárním písmu B docela dobře rozumíme.

Je to však dost suchopárné čtení. Převažují inventáře, seznamy výrobků, hospodářské záznamy paláců a navíc jde evidentně o pouhé koncepty. Důležitější záznamy se zřejmě přepisovaly na papyry, ty však při zániku paláců shořely. Na slunci sušené hliněné koncepty se v ohni vypálily a vydržely celé věky. Jejich jazykem je řecký dialekt, kterému dnes vědci říkají mykénština. Ventris se původně domníval, že jazykem lineárního písma B je etruština. Kdyby tomu tak opravdu bylo, nebylo by toto písmo rozluštěno dodnes.

Víme o čem, nevíme co

Původ Etrusků, národa obývajícího v posledním tisíciletí př.n.l. území střední Itálie, odpovídající zhruba dnešnímu Toskánsku, není dosud jasný; záhadou zůstává i jejich jazyk. Písmo nikoliv. Etruská abeceda vznikla z řecké a je proto celkem bez obtíží čitelná. Etruská slova však bohužel nejsou podobná žádnému jinému jazyku. Není je s čím srovnávat a jedinou možností zůstává rozluštění etruštiny z ní samé. Bohužel, etruské nápisy jsou vesměs velice krátké. Pocházejí totiž většinou z hrobek a jako takové málokdy zaznamenávají víc, než jméno zemřelého, jeho příbuzenský vztah, případně i věk.
Zájem o památky a jazyk Etrusků se datuje již od dob italské renesance. Až roku 1892 se však učencům dostal do ruky první obsáhlý a souvislý etruský text – na plátěném svitku, použitém snad někdy koncem 1. století př.n.l. jako obal egyptské mumie. Říká se mu Záhřebská kniha (nachází se v tamním muzeu) a předpokládá se, že obsahuje náboženský text. O jiné „hovornější“ památce, kamenné stéle z Perugie se zase badatelé domnívají, že jde o právní dokument. Přeložit tyto texty slovo od slova však etruskologové nemohou. Znají totiž význam jen pouhé stovky etruských slov, navíc si u části z nich nejsou stoprocentně jisti. Příkladem za všechny mohou být třeba číslovky. Etruské výrazy pro čísla od jedničky po šestku známe díky nálezu hracích kostek, které měly na bocích namísto obvyklých teček etruská slova. O historii bádání nad tím, které z těchto slov představuje kterou číslovku by se však dala napsat pěkně tlustá studie – thu, zal, ci, ša, mach a huth.

Svědectví zlatých plíšků

Etruskologům by velmi pomohl nález nějakého obsáhlého dvojjazyčného dokumentu, bilingvy. Jedna delší se skutečně našla, v roce 1964 ve starověkých Pyrgách – zlaté plíšky s etruským a punským nápisem z doby kolem r. 500  př.n.l. Punové se nazývali obyvatelé severoafrického Karthága a byli to vlastně Foiničané, jejichž nápisy jsou pro nás srozumitelné. Bohužel, jak se později ukázalo, v případě plíšků z Pyrgů nejde o pravou bilingvu – etruský a punský nápis se totiž od sebe do jisté míry liší. Badatelé jsou zkrátka stále tam, kde byli – jen jsou díky plíškům bohatší asi o deset nově rozšifrovaných etruských výrazů. Ještě méně toho vědí o etruské gramatice. Za to, že jsou naše znalosti tak mizivé mohou Římané a do jisté míry i sami Etruskové.
Etruština zanikla na počátku letopočtu, kdy se z Etrusků stali římští občané a jejich národní identita se rozpustila v moři latiny. Snad jen haruspikové, etruští věštci, udržovali znalost etruštiny jako kultovního jazyka. Nejdéle však do 4. století, kdy byla činnost haruspiků v důsledku definitivního vítězství křesťanství v římské říši úředně zakázána. Význam několika etruských slov se dochoval v dílech pozdně antických autorů. Římané se však na Etrusky dívali vždy tak trochu svrchu a jejich svědectví musí být nutně poněkud zkreslená. Nejvýznamnější římská práce o Etruscích se ztratila – Dějiny Tyrhénů, sepsané v polovině 1. století n.l. císařem Claudiem. Svitky byly zničeny, shořely či zpráchnivěly – snad spíše z nezájmu, než ze zlého úmyslu. To mayské kodexy proměnil v 16. století v popel a dým právě zlý úmysl, a také fanatismus jednoho šiřitele pravé víry.

 
Hieroglyfy z kodexů a opuštěných měst

Mayové stavěli svá města na území dnešního Mexika, Guatemaly, Belize a Hondurasu zejména v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Když v 16. století do Mexika dorazili Španělé, byla mayská civilizace v troskách – a ty byly pokryté písmem. Stovky tesaných, štukových i malovaných nápisů svá tajemství po staletí dokonale skrývaly. Mayskými jazyky se sice mluví dodnes, tradice hieroglyfického písma však španělskou conquistu dlouho nepřežila. Jeho luštění trvalo desítky let a teprve nedávno začalo přinášet kýžené ovoce.
Je krutým paradoxem, že značnou zásluhu na tom má františkán Diego de Landa, yucatánský biskup, inkvizitor a palič mayských knih. Byl to on, kdo roku 1566 zapsal do své Zprávy o věcech na Yucatánu řadu kalendářních a číselných znaků a také údajnou mayskou abecedu. I když ve skutečnosti o abecedu nešlo, právě těchto 27 znaků se nakonec ukázalo být jedním z klíčů při luštění mayského písma. Landova Zpráva však musela být nejprve objevena a k tomu došlo až v roce 1863 zásluhou francouzského abbého Brasseura de Bourbourg. Na konci 70. let 19. století už také měli badatelé k dispozici všechny tři dochované mayské kodexy – podle místa jejich současného uložení se jim říká Drážďanský, Pařížský a Madridský. Odkud skutečně pocházejí a kdy a jak se dostaly do Evropy se bohužel neví.

Posedlost časem

Roku 1882 dokázal Američan Cyrus Thomas, že mayské texty se čtou shora dolů a současně zleva doprava, vždy po dvojicích sousedících glyfů. Jiný badatel, drážďanský knihovník Ernest Förstemann, zase po mnohaletém úsilí postupně pronikl do složitosti mayského kalendáře, matematiky a částečně i astronomie. Podařilo se též synchronizovat kalendářní systém Mayů s naším kalendářem. Díky tomu v první půli 20. století mayské nápisy poprvé promluvily, i když prozatím jen řečí astronomických tabulek a kalendářních záznamů; ostatní znaky zůstávaly nesrozumitelné. Tato situace trvala až do 50. let.
Vinu na pomalém postupu v luštění mayských hieroglyfů měl do jisté míry i významný mayolog John Eric S. Thompson. Razil hypotézu, že Mayové byli posedlí věštěním, astronomií a počítáním času. Tvrdil, že jejich texty o ničem jiném nejsou a zejména odmítal, že by zaznamenávaly i nějaké dějiny. Nepopíral, že v hieroglyfech se mohou skrývat i fonetické znaky, soudil však, že jsou podružné. Neznámé znaky podle něj zachycovaly „ideje“ a ne slova – a proto byly nerozluštitelné. Odlišné názory Thompson potlačoval a tvůrce nových hypotéz mnohdy zesměšňoval. Byl mezi nimi i Rus Jurij Knorozov, kterého Thompson odmítal brát vážně třeba proto, že pocházel z druhé strany „železné opony“.

Hlas zpoza opony

Jurij Knorozov učinil v 50. letech při luštění mayských hieroglyfů další významný krok. Odhalil, že písmena záhadné Landovy „mayské abecedy“ jsou ve skutečnosti fonetickým přepisem názvů jednotlivých písmen španělské abecedy mayskými znaky, a že tedy jde o slabiky. Za pomoci slovníku yucatánštiny 16. století a faksimile kodexů rozluštil řadu slov. Zjistil, že mayské písmo není čistě slabičné; obsahuje i řadu ideogramů. Jejich výkladem se zabývali jiní. Heinrich Berlin rozpoznal emblémové glyfy mayských měst a jména některých králů. Tatianě Proskouriakoffové se podařilo rozluštit znaky, vztahující se k událostem ze života panovníků – narození, nástup na trůn, svatba, úmrtí. Od 60. let šel pokrok v luštění ještě rychleji. Floyd Lounsbury, Linda Scheleová nebo David Stewart odhalili, že jeden a týž hieroglyf může být záznamem slabiky nebo zápisem určitého data, zároveň může být i ideogramem celého slova. To bylo doplňováno přídatnými znaky, které určovaly, jak který hieroglyf číst – stejně znějící mayské slovo může totiž mít hned několik významů; některé slabikové znaky lze zase číst několika různými způsoby. Někdy dokonce znaky splývají nebo se prolínají, čímž se bloky mayských hieroglyfů mění na hotové rébusy.
Odborníci na mayské písmo udávají, že v současnosti jsou u více než 80 procent mayských textů schopni pochopit jejich obsah. Nejsou to jen rituální texty nebo astronomické záznamy. Píše se v nich i o válkách a vítězstvích, o velkých válečnících a životě panovníků. O životě obyčejných lidí se v nich bohužel nedočteme nic.

Fantazie na scestí

Ačkoliv učenci a badatelé minulých dvou století dosáhli na poli luštění dávných nápisů řady pozoruhodných úspěchů, ne všechny bitvy jsou dobojovány. V některých případech se zdá, že jsme na dobré cestě, a že snažení mnoha generací badatelů nás nakonec k vítězství přivede. Ať si bude jak chce upachtěné, bude to vítězství. Jsou však i lingvistická bojiště, na nichž se jednou provždy budeme muset smířit jen s částečnými úspěchy, v některých případech je pak dokonce více než zřejmé, že pokud nám náhoda nepřihraje vícejazyčný text nebo alespoň dostatečně dlouhý nápis, mrtvá slova nikdy neobživnou. Alespoň ne na seriózní úrovni. Protože, jak známo, fantazie nezná hranic.
Už v 17. století udivoval jezuita Athanasius Kircher své současníky alegorickými (a stoprocentně chybnými) výklady záhadných egyptských hieroglyfů. Podobně nás i dnes mohou udivit moderní překladatelé destiček rongo-rongo, podivuhodných znaků na disku z krétského Faistu nebo na jiných památkách z Evropy, Asie či Ameriky. Tyto překlady bývají dílem více či méně poučených laiků a mají často zásadní vadu – jejich správnost není možné nijak důvěryhodně ověřit. Dá se jim buď věřit nebo nevěřit. Kde není opora ve faktech, nejsou ani důkazy, a tak jiná volba nejspíš nikdy nebude k dispozici.

Záhadná pečetidla

Před 5000 lety vzkvétala v povodí řeky Indu, v dnešním Pákistánu a na území přilehlého indického státu Rádžasthán, protoindická civilizace, o níž se svět poprvé dozvěděl roku 1831 od skotského důstojníka Alexandra Burnse. Při mapování řečiště řeky Ráví narazil Burns v místě zvaném Harappa na trosky obrovského sídliště z pálených cihel. O více než 40 let později byla Alexandrem Cunninghamem publikována první harappská pečeť s neznámými znaky. Pečetí a také pečetidel podstatně přibylo ve 20. a 30. letech 20. století, kdy proběhl na několika protoindických lokalitách, například i ve známém Mohendžodaru, první systematický výzkum. Dnes už je jich známo hodně přes tři tisícovky. Pečetidla jsou čtvercová nebo obdélníková, z měkkého steatitu (mastku), vytvrzeného vypálením. Pečeti jsou hliněné a na jejich rubu se často nacházejí otisky provazů nebo struktury rohoží, tehdejšího „obalového materiálu“. Zjevně tedy sloužily při obchodním styku jako potvrzení pravosti nebo původu zboží; podobně se ve stejné době zboží označovalo i v Mezopotámii. I tam se mimochodem našly typické pečeti a další předměty harappského původu, což svědčí o rozvinutém obchodním styku mezopotámských Sumerů, Akkaďanů, obyvatel Lagaše či Uru s Harappany ve 3. a 2. tisíciletí př.n.l.

Zebu, sloni, jednorožci

Harappské pečeti a pečetidla zdobí překrásné reliéfy zvířat – zebu, buvolů, tygrů, slonů, nosorožců i jednorožců – a také krátké nápisy v neznámém písmu i jazyku. Jedno pečetidlo může obsahovat až dvacet znaků, většinou jich však není víc než pět. Při jejich luštění si doslova vylámala zuby řada světových kapacit.

Jaký jazyk protoindické písmo zachycuje?
V roce 1924 vyslovil britský archeolog John Marshall názor, že Harappané patřili jazykově  k Drávidům, vytlačeným později indoárijskými kočovníky až na jih Indie. O deset let později přišel Piero Meriggi s upřesněním, že by mohlo jít o jazyk severodrávidské skupiny, blízký dodnes živé bráhujštině. S ohledem na změny, kterými musel tento jazyk za čtyři nebo pět tisíc let projít, a které nejsou nikde zachycené, se o luštění znaků nepokusil. Roku 1953 vyšla práce španělského jezuity, který publikoval pod jménem Henry Heras. Zamyslel se v ní nad často používaným znakem ryby. Uvědomil si, že drávidské mín označuje nejen „rybu“, ale také „hvězdu, třpytivý objekt“. Znak ryby tedy může být podle Herase zástupným vyobrazením „třpytivého objektu“ – astrálního božstva. To, že jazyk pečetidel velmi pravděpodobně patří k drávidským, potvrdila roku 1964 i počítačová analýza znaků, provedená týmem Jurije Knorozova. Nic věrohodnějšího zatím nikdo nevymyslel. Dalších hypotéz přitom bylo dost.

Více než slepé uličky

V roce 1925 připodobňoval tibetolog Waddel znaky protoindického písma ke znakům sumerským a na pečetidlech četl jména sumerských králů a indických vládců. Bedřich Hrozný se ve 30. a 40. letech snažil tajemné znaky dešifrovat s pomocí chetitského hieroglyfického písma. Jeho vývody však byly chybné. Hledaly se i jiné, mnohdy značně fantastické souvislosti – s egyptským a krétským písmem, s mayskými hieroglyfy, s tabulkami rongo-rongo z Velikonočního ostrova, se značkami na etruské keramice.
Unést se občas nechali i zastánci hypotézy o drávidském původu harappského jazyka. Překlady Henryho Herase, práce finského týmu kolem Asko Parpoly z let 1969 – 1970 a nebo „čtení“ Jurije Knorozova z roku 1981 – to všechno byly pokusy, považované dnes za nesystematické, nedostatečně lingvisticky podložené a tedy nepřesvědčivé. Dobrá zpráva je, že zejména Asko Parpola se ze svého neúspěchu poučil a pochopil, že pro budoucí luštitele je v první řadě nezbytné mít po ruce kritickou edici všech známých protoindických textů. Díky jeho úsilí je už dnes tato edice k mání, písmo však stále odolává. Nezbývá, než najít bilingvu. V povodí Indu – nebo třeba někde mezi Eufratem a Tigridem.

Luštitelské oříšky

Staré evropské písmo?

Zvláštní znaky na předmětech z pohřebišť tzv. vinčanské kultury (podle naleziště Vinča u Bělehradu) v jihovýchodní Evropě pocházejí z doby přibližně 6000 – 4500 př.n.l.. Je známo několik set symbolů, zhruba 35 se jich používalo častěji. Není jisté, zda skutečně jde o písmo.

Protoelamské písmo

Nejstarší záznamy pocházejí z metropole starověkého Elamu, města Súsy (na jihozápadě dnešního Íránu), z počátku 3. tis. př.n.l. Geneze písma s tisícovkou znaků není dosud objasněna. Mohlo se vyvinout z raného sumerského písma. Existuje však i nová teorie, podle níž se naopak první sumerské nápisy inspirovaly písmem protoelamským. Zřetelné argumenty a důkazy však dosud nejsou k dispozici pro žádnou z hypotéz. Jazyk nápisů není znám. Lze předpokládat, že se jedná o elamštinu.

Staroelamské písmo

Používalo se už kolem roku 2250 př.n.l. Vzniklo patrně ještě dříve z písma protoelamského. Je to slabičné písmo se zhruba 80 znaky, které byly prozatím jen částečně rozluštěné Walterem Hinzem.

Krétské hieroglyfické písmo

Nejstarší egejská písemná soustava (asi 2200 – 1800 př.n.l.); nápisy na pečetidlech a hliněných tabulkách. Jazyk písma se nepodařilo zjistit, srozumitelná jsou jen číselná označení a některé ideogramy.

Krétské lineární písmo A

Několik tisíc hliněných tabulek (asi 1900 – 1400 př.n.l.). Slabičné písmo s četnými ideogramy, číselnými a měrnými označeními (celkem asi 70 znaků). Srovnání s lineárním písmem B pomohlo určit slabičnou hodnotu části znaků. Textů je málo, jazyk písma neznámý.

Disk z krétského Faistu

Hliněný kotouč ze 17. stol. př.n.l., popsaný spirálovitě z obou stran. Nápis, čítající 45 různých (snad slabičných) znaků, se zřejmě čte od kraje ke středu disku; znaky se nepodobají žádnému známému písmu. Nápis na disku byl už několikrát „rozluštěn“. Pokaždé jinak.

Kyperskomínójské písmo

Několik set vypálených tabulek z Kypru (Enkomi) a syrského Ras Šamra (starověký Ugarit) (asi konec 16.- 11. stol. př.n.l.). Asi 60 slabičných znaků různorodého charakteru. Může jít o zápis dvou různých jazyků – bohužel se neví jakých.

Merojský jazyk

Oba systémy merojského písma, kterým se psalo od 2. stol. př.n.l. do 4. stol. n.l. v merojské říši v severním Súdánu, rozluštil roku 1909 Francis L. Griffith. Jsou odvozené z egyptského písma a zachycují dávno mrtvý merojský jazyk, který vědcům dodnes vzdoruje.

Předmayská písma střední Ameriky

Z pozdního předklasického období (asi 400 př.n.l. – 250 n.l.) pochází písmo olmécké nebo texty Zapotéků. Našly se i záznamy s jinými systémy znaků, jako je např. tzv. istmické písmo. S výjimkou kalendářních údajů jsou předmayské texty nesrozumitelné.

Rongo-rongo

Záhadné písmo na dřevěných tabulkách z Velikonočního ostrova, v 60. letech 19. století už zapomenuté. Sestává ze 120 různých znaků. O stáří písma se vedou spory – existuje dokonce domněnka, že vzniklo až na konci 18. století, jako nápodoba evropského písma.

Na přípravě článku se radou či skutkem podíleli tito odborníci:
Jana Součková, Kateřina Klápšťová a Lenka Suková z pražského Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur, Furat Rahman ze Západočeské univerzity v Plzni, Jan Filipský z pražského Orientálního ústavu AV ČR, Antonín Bartoněk z brněnské Masarykovy univerzity a Vladimír Slunečko.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Masové nasazení tanků – bitva u Cambrai

Masové nasazení tanků –...

Dnes je tomu rovných 100 let, co došlo k prvnímu masivnímu nasazení...
Berlín, Vídeň, Lvov i chuť na kolonie. I Češi měli svou expanzivní politiku.

Berlín, Vídeň, Lvov i chuť na...

České země nikdy pravidelně nepatřily mezi velmoci, které by rozprostíraly moc...
Velká pyramida v Gíze skrývá velký prázdný prostor

Velká pyramida v Gíze skrývá velký...

Pyramidy v Gíze patří k nejnavštěvovanějším místům na světě. I když se je...
Churchillův vojenský kultivátor

Churchillův vojenský kultivátor

Jednalo se o další ze zajímavých nápadů britského premiéra Winstona...
U Ústí nad Labem bylo nalezeno pravěké pohřebiště

U Ústí nad Labem bylo nalezeno...

Stavba skladovací haly u obce Hrbovice poblíž Ústí nad Labem přinesla zajímavý nález...
Zavinila zánik starověkého Egypta přírodní katastrofa?

Zavinila zánik starověkého Egypta...

   Vědci mají novou hypotézu o zániku starověkých egyptských dynastií....
Starověký vrak u řeckého ostrova je zlatým dolem archeologů

Starověký vrak u řeckého ostrova...

Bronzová paže z neznámé sochy je dalším nálezem ze starověkého vraku lodi...
Do zbroje!

Do zbroje!

Zatímco státní hrady a zámky uzavřely na zimu brány, největší skvosty českých...
Bitva v Teutoburském lese: V Německu bylo nalezeno poslední hnízdo římského odporu

Bitva v Teutoburském lese: V Německu...

Bitva v Teutoburském lese proběhla mezi Římany a Germány v roce 9 našeho...
V Německu objeveny ostatky staršího hominida

V Německu objeveny ostatky...

Ve starém korytě řeky Rýn u města Eppelsheim byly nalezeny zuby...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Unikátní žebříček: 15 nejinteligentnějších celebrit!

Unikátní žebříček: 15...

Některé hollywoodské hvězdy plní titulky novin svými skandály, jiné...
Může Česko zasáhnout ničivé zemětřesení?

Může Česko zasáhnout ničivé...

Na přelomu let 1985 a 1986 zasáhl zemětřesný roj Chebsko. Nejsilnější otřes dosáhl...
Vrah Anders Breivik: Jak se mu žije v luxusním vězení?

Vrah Anders Breivik: Jak se mu žije...

Ulicí Grubbegata ve čtvrti Regjeringskvartalet v Oslu otřese exploze. Je 15.25...
Měl být prezident Edvard Beneš unesen?

Měl být prezident Edvard Beneš...

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal pro Československo 40 let politického,...
Podzimní a zimní „epidemie“ nemocí je tu! Jak se s ní vypořádat?

Podzimní a zimní „epidemie“ nemocí...

Sychravé podzimní počasí je v plném proudu a nese s sebou nejen stesk po...
Tajemná Zdislava z Lemberka: Léčila pomocí zázračné vody?

Tajemná Zdislava z Lemberka: Léčila...

Kolem dcery šlechtice Přibyslava z Křižanova se shromáždí zástup chudiny. „Paní,...
Pornografie: Motor technologických inovací!

Pornografie: Motor...

Ať se to někomu líbí, či nikoliv, pornografie byla a je jedním z fenoménů,...
Spojené státy americké: Proč se nechtěly plést do válek v Evropě?

Spojené státy americké: Proč se...

USA vůbec nemají chuť se zapojovat do 1. světové války. Prezident Wodrow Wilson...
Robert Downey Jr není jen Iron Man: Slavný herec umí také fantasticky zpívat!

Robert Downey Jr není jen Iron Man:...

Robert Downey Jr (*1965) patří k nejznámějším hercům...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.