Téma měsíce: Nejchytřejší zvířata na Zemi

Čemu my, lidé, vděčíme za svou pozici „pánů tvorstva“? Jistě to není ani naše velikost, ani ostré zuby či drápy, ani schopnost dokonalé obrany či maskování. Tajemství našeho úspěchu je ukryto především v našich hlavách – ostatní tvory na planetě „drtíme“ v oblasti abstraktního myšlení. To však neznamená, že ostatním živočichům je inteligence zcela odepřena. 21. STOLETÍ vám nyní pomůže nahlédnout do myšlenek našich němých příbuzných.Čemu my, lidé, vděčíme za svou pozici „pánů tvorstva“? Jistě to není ani naše velikost, ani ostré zuby či drápy, ani schopnost dokonalé obrany či maskování. Tajemství našeho úspěchu je ukryto především v našich hlavách – ostatní tvory na planetě „drtíme“ v oblasti abstraktního myšlení. To však neznamená, že ostatním živočichům je inteligence zcela odepřena. 21. STOLETÍ vám nyní pomůže nahlédnout do myšlenek našich němých příbuzných.

1. I zvířata se musí pilně učit!

My, lidé, jsme stejně jako zvířata k řadě činností našimi geny prostě „naprogramováni“. Nikdo nám nemusí říkat, jak pít, mrkat, dýchat nebo se třeba rozmnožovat. Čím jsou živočichové pokročilejší, tím silnější je u nich další z „pudů“ – pud učit se novému. Schopnosti řady zvířat učit se jsou často mnohem větší, než by se většina laiků domnívala.

Když se na zástupce velmi široké říše živočichů podívá svým trénovaným okem biolog, namísto jedné velké „masy“ potenciálního oběda či škůdců vidí řadu nejrůznějších skupin, které se od sebe velmi liší. Pro takové bedlivé oko je například rozdíl mezi člověkem a šimpanzem mnohem menší, než například rozdíl mezi šimpanzem a třeba hmyzem. Za velkou část rozdílů mezi nejrůznějšími živočichy je zodpovědná vyspělost jejich nervové soustavy.

Není mozek jako mozek

 Zdaleka ne všichni živočichové jsou na tom se svými myslitelskými schopnostmi stejně dobře. Zatímco někteří se zmohou sotva na to, aby rozpoznali, zda je venku světlo či tma, jiní jsou schopni hodně si pamatovat, učit se či dokonce přemýšlet. Důležitou roli hraje především to, zda má jejich nervová soustava svůj „velín“, tedy centrum. Některým byla tato evoluční vymoženost zcela upřena (například jednoduchým mořským organismům, jako jsou houby, vločkovci či žahavci), pro jiné je naopak tak významná, aby si ji co nejlépe chránili (u nás například páteří či lebečními kostmi). Laikové by nejspíše předpokládali, že čím větší mozek zvíře má, tím je inteligentnější. Pak by o světovém šampionovi v inteligenci nebylo pochyb – na celé čáře by se svým osmikilovým mozkem zvítězili obrovští mořští kytovci vorvani. V poměru k jejich až 150tunovému tělu je však jejich mozek poměrně drobný.

Překvapivě chytrý hmyz

Aby se biologové dokázali v intelektuálních schopnostech zvířat alespoň přibližně orientovat, zavedli si pomocné kritérium, které nazývají encefalizační kvocient (EQ). Zjednodušeně řečeno toto číslo udává, jaká je skutečná velikost mozku zvířete oproti té, která by se u tvora jeho velikosti dala očekávat. V tomto srovnání nám vyjde, že nečekaně velké mozky mají nejen lidé či delfíni skákaví, ale také například někteří drobní živočichové, jako jsou hlodavci či tany, nenápadní asijští savci příbuzní primátům. Překvapivě však nezaostává ani hmyz, například mravenci nebo včely.

21. STOLETÍ DOPLŇUJE:

Jako první se snažil jakési pomocné kritérium inteligence zavést slavný švýcarský biolog Adolf Portmann (1897–1982). Takzvaný cefalizační index, který navrhl, udává v případě obratlovců poměr mezi vývojově mladšími (tedy pokročilejšími) částmi předního mozku (koncový mozek, mezimozek, střední mozek) a vývojově staršími částmi mozkového kmene (prodloužená mícha, mozeček, u savců i Varolův most, který přímo navazuje na prodlouženou míchu). Nepřekvapí nás, než nejvyšší hodnotu cefalizačního indexu máme právě my, lidé.

Jak se svět stává domovem?

 Schopnost učit se a nakonec i přemýšlet se tedy odvíjí od toho, jak rozvinutou nervovou soustavu organismům evoluce „nadělila“. Aby se zvířata ve světě naučila žít, musí si jej pro sebe vždycky nějak zjednodušit. Nejjednodušší typy učení, které nacházíme u lidí stejně jako u těch nejjednodušších živočichů, proto spočívají v tom, že si zapamatujeme, že si něčeho nemusíme všímat. Představte si například svou každodenní cestu do školy či do práce. Když jsme jí procházeli poprvé, zdála se nám pestrá a barevná, každé rozcestí vyzývalo k odbočení ze správné cesty, každá cedule či billboard stál za přečtení či prozkoumání. Po nějaké době však jakoby všechna rozcestí zmizela, všechny dříve zářící nápisy jakoby přestaly existovat. Tomuto typu učení říkají odborníci návyk čili habituace. Díky nim zvířata i lidé vědí, kudy lze bezpečně chodit, kde se neztratí a kde nehrozí žádné nebezpečí v podobě nenadálého výpadu nepřátelského predátora. Takové životní návyky pak vyznačují hranice známého světa, domova.

Slintající psi a nechutné žáby

 Dějiny výzkumů učení jsou skutečně bohaté a odborníci proto dokázali odhalit již velkou řadu dalších typů učení. Slavné pokusy s tím, jak vlastně učení lidí a zvířat funguje, konal již na konci 19. století ruský fyziolog a lékař, nositel Nobelovy ceny Ivan Petrovič Pavlov. Ten vycházel z myšlenky, která byla v jeho době velmi populární – živé tvory si představoval jako velmi složité mechanické stroje. Odhalil proto způsob učení, který ve své podstatě prostý mechanismus velmi připomíná – vytváření podmíněných reakcí. Mysl zvířat i lidí si totiž velmi ochotně vytváří spojení, asociace mezi věcmi, které spolu nemusí nutně funkčně souviset. Příklad Pavlovových psů je velmi známý. Když Pavlov svým psům podával potravu, zvonil u toho na zvonek. Psi se na svou svačinku připravili tak, že začali vylučovat sliny. Když v následujícím pokusu Pavlov svačinku nedodal, ale jen zazvonil na zvonek, psi slintali stejně ochotně. Tímto způsobem se řada zvířat například učí vyhýbat se potravě, po níž jim někdy v minulosti nebylo dobře. Řada organismů si proto oblíbila výstražné zbarvení (např. jedovaté žáby pralesničky, nejrůznější motýli nebo vosy). Stačí své tělo pokrýt výstražnými barvami (například kombinací červené a černé) a ptáci nebo jiní predátoři se vám právě díky naučenému podmíněnému reflexu začnou zdaleka vyhýbat.

Ukaž mi, jak se to dělá!

 Pavlov a zejména jeho žáci a následovníci však zvířata dosti podceňovali. Řada z nich se například dokáže učit například způsobem, kterým se běžně učíme i my, lidé, tedy metodou pokusu a omylu. Představitelé významné psychologické školy, behavioristé, tak běžně trénovali řadu laboratorních zvířat, jako jsou například myši nebo holubi. Myši vypuštěné do bludiště musejí projít nejkratší cestou k cíli. Slepé cesty, které k němu nevedou, si však po nějaké době zapamatují a časem již v bludišti procházejí tou nejkratší cestou. Mezi zvířaty však existuje i řada skutečných lišáků, kteří se do hry na pokus a omyl ani nemusí zapojit. Stačí jim totiž, že si takové zkoušení představí v duchu, situaci pochopí a v reálné situaci už jdou rovnou na jistotu. Když se odborník s něčím takovým setká (nejčastěji u vyspělých primátů či některých skupin ptáků), mluví o takzvaném učení vhledem. Ne vždy se však musí zvířata učit sama. Úplně nejjistějším způsobem učení však je, když můžete něco odkoukat. Odborníci mluví o učení nápodobou či pozorováním. Nejčastěji se takto učí mláďata. Před nimi totiž stojí velký úkol – naučit se sama získávat potravu. Pozorují proto své rodiče nebo starší příbuzné a často si dospělácké úkoly zkoušejí jen tak „na nečisto“, formou hry. Mláďata dravých šelem, například vlků či lvů, se tak učí techniky lovu či souboje, které v době své dospělosti uplatní při vytváření mocenského žebříčku v rámci skupiny. 

21. STOLETÍ DODÁVÁ:

Sultán a učení vhledem
Když slavný německý psycholog Wolfgang Köhler pozoroval chování šimpanzů, jeden jeho ze svěřenců, šimpanz Sultán, dokázal podivuhodnou věc. Aby dosáhl na banány umístěné mimo svou klec, dokázal spojit dvě části dřevěné tyče. Tento základní „inženýrský“ postup napověděl Köhlerovi, že šimpanzi se nemusí učit jen metodou pokusu a omylu, ale že dokážou problém vyřešit i prostřednictvím abstraktní úvahy, tedy učením vhledem.

Zpěv se lépe učí od dvou učitelů

Specialisté na studium ptáků, ornitologové, mají ve zvláštní oblibě zkoumání jejich zpěvu. V životě mnoha druhů totiž hraje zpěv nezastupitelnou roli. Díky stejnému zpěvu se příslušníci různých druhů rozpoznávají, namlouvají či spolu dokonce soupeří. Jelikož je způsob, jímž se ptáci učí zpívat, v mnohém podobný tomu, jak se my, lidé, učíme mluvit, může nám studium drobných zpěváčků napovědět mnoho i o způsobu fungování naší vlastní mysli. Američtí ornitologové z University of Washington v americkém Seattlu se na sklonku loňského roku rozhodli prozkoumat pěvecké zvyky jednoho z běžných severoamerických ptáků, strnadce zpěvného (Melospiza melodia) z čeledi strnadovitých. Mláďatům, která ještě zpívat nedokázala, pouštěli nahrávky zpěvu dospělých ptáků. Připravili si však pro ně drobný test. Nejprve jim pouštěli nahrávky, na nichž zpíval pouze jeden z ptáků, později však pásku vyměnili a nahradili ji záznamem zpěvu dvou ptáků najednou, jakéhosi „ptačího rozhovoru“. Vědci zjistili, že mladí ptáčci byli mnohem více přitahování druhou z nahrávek. A jaké pro to mají odborníci vysvětlení? „Tím, že naslouchají dvěma ptákům, se mohou mláďata naučit, jak nápěvy správně používat. Něco takového by se poslechem jen jednoho ptáka naučili jen stěží,“ říká spoluautor výzkumu Christopher Templeton.

Jak je to vlastně s pamětí?

 Paměť je bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších vlastností centrální nervové soustavy. Za její schopností uchovávat informace stojí způsob, jakým vlastně funguje. Informace se v ní předávají pomocí slaboulinkých elektrických impulzů, jejichž prostřednictvím mezi sebou jednotlivé neurony komunikují. Paměťový záznam bychom pak mohli přirovnat ke kolejím, po nichž elektrické signály začnou po nějaké době jezdit. Čím hlouběji jsou koleje vyježděny, tím lépe je paměťový záznam uložen. Většina vjemů se nejprve uloží do „mělkých kolejí“ krátkodobé čili operační paměti. Takový záznam se udrží pouze několik vteřin, po nichž je nahrazen dalším. Krátkodobá paměť má velmi malou kapacitu a slouží proto především k bezprostřední orientaci. Abychom si něco skutečně zapamatovali, například slovíčka z cizích jazyků, musí se vytvořit dlouhodobý sekundární záznam. Jak si ale nejspíš všichni pamatujeme ze školních písemek, vybavit si něco ze sekundární paměti není vždy snadné. Bez dlouhého vzpomínání se nám slovíčko vybaví, teprve když se po delším opakování vytvoří terciární dlouhodobý záznam.

Fotografování maminek a kočkování

 Ačkoliv učení může probíhat různými způsoby, jedno se však zdá být všem společné. Nejvhodnější je pro něj ranná fáze života, dětství. Souvisí to především s postupným vyzráváním mozku a také hromaděním životních zkušeností uložených v paměti. U řady ptáků i savců se na samotném začátku života objevuje velmi krátké období, takzvaná senzitivní perioda, vhodná pro naučení nejrůznějších dovedností. Například pro ptáky hnízdící ve velkých koloniích je velmi důležité „vtištění“ obrazu matky. Mládě si ji jakoby „vyfotí“ a uloží si obraz navždy v paměti. Své o tom věděl jeden ze zakladatelů vědy o chování zvířat, etologie, Konrád Lorenz. Husy, které od malička zkoumal, za ním do konce života chodily podobně jako za matkou. Nejčastěji se však mláďata i mnozí dospělí učí prostřednictvím hry. Zvířata si mohou „hrát na něco“, nejčastěji na lov nebo na namlouvání. Většinou jim do „hry na něco“ zároveň skočí i „hra na něco jiného“ a jejich hravé chování pak na první pohled vypadá jako nesmysl. „Ačkoliv měli etologové dlouho za to, že hravé chování je výsadou savců a ptáků, řada výzkumů z poslední doby ukazuje, že hravé chování lze nalézt i např. mezi rybami či dokonce hmyzem,“ říká jeden z předních odborníků na chování zvířat, E. O. Wilson z Harvardovy univerzity.

2. Intelektuální rekordmani

Než lidé dokázali pochopit, že život zvířat se ve své podstatě řídí stejnými pravidly jako ten jejich, uplynulo skutečně hodně času. Počátky vědeckého chápání zvířecí inteligence však na sebe nechalo čekat až do druhé poloviny minulého století. Která zvířata tedy dnes vědci považují za nejinteligentnější?

Dlouhá staletí lidé považovali zvířata za tvory, které nelze s lidmi prakticky v žádném ohledu srovnávat. Zatímco o lidech panovala v naší západní civilizaci představa, že jsou nadáni zvláštní entitou, duší, zvířatům bylo něco takového po dlouhá tisíciletí upíráno. V 17. století dokonce francouzský matematik a filosof René Descartes prosazoval myšlenku, že zvířata jsou pouhé stroje, které necítí ani bolest. Teprve když se biologům v čele s Charlesem Darwinem podařilo významnou část lidstva přesvědčit, že člověk vlastně není nic jiného než velmi chytré zvíře, začali se vědci „duší“ zvířat zaobírat více. Od té doby postupně vychází najevo, že přestože zvířata nedokážou mluvit, je jejich vnitřní prožívání velmi pestré a mnohém to lidské nejspíše i předčí. Věda o chování a myšlení zvířat je však stále spíše v plenkách, a tak o tom, jak většina živočišných druhů prožívá svět, stále mnoho nevíme. Seznam těch největších intelektuálů proto odráží v první řadě to, se kterými živočichy vědci nejraději pracují.

1.Delfín skákavý (Tursiops truncatus)

Systematické zařazení: kytovci, savci

Velikost: 2–4 m, samci jsou asi o ¼ větší, než samice
Dožívá se věku: 30–35 let

Intelektuální rekordy: velmi rafinované techniky společného lovu, užívání nástrojů, schopnost uvědomovat si podstatu čísel, vzájemná komunikace prostřednictvím zvuku, zárodky uvědomování si sebe sama, spolupráce s jinými živočišnými druhy (jinými delfíny, sviňuchami, ale i s lidmi), učení vhledem

Kytovci patří mezi savci k nejvážnějším kandidátům na titul intelektuálních přeborníků. Delfíni, a zvláště delfíni skákaví, kteří patří k nejznámějším a také nejčastěji pěstovaným druhům, své příbuzné své příbuzné v jednom důležitém parametru výrazně převyšují. Jde o encefalizační index, o němž byla řeč na začátku tohoto článku. Zatímco jeho hodnota se u lidí pohybuje okolo 7,4, delfíni skákaví dosáhli až na číslo 5,31. Řeknete si, že ve srovnání s lidmi nic moc. Další kandidáti na titul nejinteligentnějšího zvířete, šimpanzi, se však pohybují hluboko pod nimi až na čísle 2,5! Můžeme tedy říci, že delfíni jsou téměř 2x inteligentnější, než šimpanzi? Tak jednoduché to zas asi nebude. Za velkou kapacitu mozku delfínů mohou z velké části zvláštnosti jejich života. Obrovskou kapacitu spotřebují zejména k analýze zvuků ze svého „sonaru“, jímž se pod vodou řídí. To však nic nemění na tom, že delfíni skutečně patří mezi nejinteligentnější zvířata. „Za jejich intelektuálními schopnostmi stojí v první řadě jejich pestrý společenský život. Velká společenství, v nichž žijí, vyžadují velkou paměť a také schopnost vzájemné spolupráce,“ vysvětluje Bruno Díaz López, mořský biolog z Institutu pro výzkum delfínů v Golfo Aranci na Sardinii. 

2.Šimpanz učenlivý (Pan troglodytes)

Systematické zařazení: primáti, savci

Velikost: samci až 160 cm, samice do 130 cm
Dožívá se věku: 40–50 let

Intelektuální rekordy: velmi rafinované techniky společného lovu, užívání nástrojů, schopnost uvědomovat si podstatu čísel, vzájemná komunikace prostřednictvím gest a zvuků, zárodky uvědomování si sebe sama, učení vhledem

Nekorunovanými intelektuálními králi mezi primáty byli dlouhou dobu šimpanzi, a to jak menší bonobové, tak větší a běžnější šimpanzi učenliví. Šimpanzi dokážou mnoho z toho, co zvládají lidé. Běžné je mezi nimi používání nejrůznějších nástrojů, například klacíků či stébel trávy k dobývání termitů či kamenů na louskání ořechů. V roce 2007 byla dokonce v africkém Senegalu pozorována tlupa šimpanzů, kteří údajně při lovu drobných poloopiček komb užívala zaostřené klacíky jako oštěpy. Výzkumy s legendární šimpanzí samičkou Washoe či samičkou bonoba Kanzi zase ukázaly, že šimpanzi jsou schopni osvojit si základy jazyka a dokonce tvořit i jednoduché věty. Šimpanzí samice Ai zase výzkumníkům z Institutu pro výzkum primátů v japonském Kyotu předvedla, že se tito lidoopi dokážou naučit nejrůznější symbolická spojení (například barva-objekt, či hlas-obraz) a také základy počítání. Výzkumy, které v nedávné době prováděl evoluční psycholog Robert Deaner z Grand Valley State University v Michiganu, však pozici šimpanzů na špičce žebříčku zpochybnily. V řadě úloh je totiž těsně porazili jejich příbuzní, asijští orangutani.

3.Vrána kaledonská (Corvus moneduloides)

Systematické zařazení: pěvci, ptáci

Velikost: asi 40 cm (od špičky zobáku po ocas)
Dožívá se věku: 15 i více let

Intelektuální rekordy: užívání nástrojů, schopnost uvědomovat si podstatu čísel, zárodky uvědomování si sebe sama, učení vhledem

Ptáci jsou vlastně jakousi zvláštně proměněnou skupinou plazů, která se během druhohor oddělila od dalších linií archoasurů (??? archaosaurů ???), jako byli například dinosauři. Ve srovnání se savci mají proto výrazně jinak utvářený mozek. Zatímco za savčí inteligencí stojí především čím dál větší podíl mozkové kůry (neopalia), ptákům evoluce nadělila mozkovou kůru jen velmi tenkou. Biologové ptáky proto dlouho podceňovali. Ukázalo se však, že její funkci dokážou u zcela jinak utvářeného ptačího mozku převzít jiná centra (např. žíhané těleso v koncovém mozku). Pokročilé skupiny ptáků proto svými schopnostmi řadu savců dokonce předčí! Za jedny z nejinteligentnějších ptáků již dlouho platí krkavcovití pěvci (tedy vrány, havrani, sojky, kavky a další). Nejchytřejší z nich a docela možná za nejchytřejší ze všech ptáků vůbec jsou nejspíše vrány z ostrova Nová Kaledonie severovýchodně od Austrálie. „Tyto vrány jsou kromě primátů jedinými známými živočichy, kteří jsou schopní vyrobit nový nástroj tím, že vylepší nástroj starý,“ říká Gavin R. Hunt z univerzity v novozélandském Aucklandu, který se jejich výzkumu dlouhá léta věnuje. I když je pamětí předčí papoušci, mohou si vrány nárokovat přinejmenším titul nejlepšího ptačího inženýra!

4.Ara ararauna (Ara ararauna)

Systematické zařazení: papoušci, ptáci

Velikost: až 85 cm (od špičky zobáku po ocas)
Dožívá se věku: až 50 let

Intelektuální rekordy: velká paměť, schopnost ovládnout nejen slova, ale i gramatiku lidského jazyka, zárodky schopnosti abstraktního myšlení

Papoušci patří právě společně s krkavcovitými ptáky k nejčastěji chovaným druhům. Podle posledních závěrů vědců, kteří se zabývají příbuzností živočichů, jsou také papoušci a pěvci, mezi které patří i krkavcovití, nejbližšími příbuznými. A je jasné, co nám na nich přijde tak zábavné. Ano, je to jejich inteligence, díky níž se naučí pamatovat a opakovat nejroztodivnější zvuky včetně lidské řeči. K nejlepším „mluvičům“ mezi papoušky patří především afričtí žakové, australské andulky a jihoameričtí arové. Paměť některých jedinců je až omračující. Skutečnou rekordmankou byla samička ary ararauny Arielle, která si dokázala zapamatovat 4000 smysluplných výrazů! A byla to právě Arielle, které se s definitivní platností podařilo vyvrátit představu, že papoušci pouze „papouškují“. Tato ptačí intelektuálka dokázala v angličtině skládat smysluplné věty, používat několik mluvnických časů a správně přiřazovat přídavná jména k podstatným. O svých schopnostech mohla stěží přinést pádnější důkaz!

5.Kutilka plstnatá (Ammophila pubescens)

Systematické zařazení: blanokřídlí, hmyz

Velikost: až 2 cm
Dožívá se věku: jako dospělec několik měsíců

Intelektuální rekordy: mají vynikající paměť a prostorovou orientaci

Inteligentní živočichy nemusíme hledat pouze mezi savci neb ptáky. Svými schopnostmi nás často dokážou překvapit i organismy, které máme pro jejich velikost (či spíše „malost“) tendenci podceňovat. Výzkumem neobyčejných schopností hmyzu či pavouků se však odborníci zabývají již desítky let. U řady druhů z řádu blanokřídlých udivuje jejich nevšední paměť a také neuvěřitelně rozvinuté schopnosti prostorové orientace. Například včely si dokážou nejen velmi přesně zapamatovat polohu zdroje potravy, ale prostřednictvím takzvaných „včelích tanců“ předat tuto informaci svým družkám v úlu. Podobné vynikající orientační a paměťové schopnosti byly prokázány u různých druhů samotářských vos kutilek. Například naše kutilka plstnatá si staví 10–15 hnízd, která musí denně zásobovat potravou. Kutilky si musejí přesně pamatovat nejen to, kde hnízda leží, ale i jak velké jsou její larvičky, které v nich žijí. Zatímco malé spotřebují potravy méně, odrostlejším kouskům je potřeba nosit potravy více. Stejně tak si kutilka musí pamatovat, kterým ze svých larviček už potravu přinesla a které na ni stále čekají. Upřímně, tento úkol je často i nad schopnosti řady lidí!

6.Chobotnice pobřežní (Octopus vulgaris)

Systematické zařazení: chobotnice, hlavonožci

Velikost: dospělá okolo 1 m
Dožívá se věku: 2–3 roky

Intelektuální rekordy: schopnost učit se pokusem a omylem, učení napodobováním, vysoká zručnost, komplikovaná vnitrodruhová komunikace

Chobotnice patří do kmene měkkýšů, mezi nimiž najdeme i škeble či hlemýždě, tedy tvory, které bychom z nějakých velkých rafinovaností jistě nepodezírali. Poslední předek, kterého mají společného s obratlovci, žil hluboko před začátkem prvohorního kambria, a není proto divu, že se ve vývoji vydali zcela jinou cestou. Podle dosavadních výzkumů se zdá, že chobotnice je možné považovat za nejinteligentnější měkkýše a bezobratlé živočichy vůbec. V mnoha ohledech dokonce předčí i některé jednodušší obratlovce (např. ryby či obojživelníky). Velká část jejich nervové tkáně je umístěna přímo v chapadlech. Chapadla tak získávají neuvěřitelnou zručnost a motorickou přesnost, která si v ničem nezadá s přesností pohybů lidské ruky. Obdivuhodná je i jejich schopnost učit se. „Chobotnice se dokážou učit jak prostřednictvím pokusu a omylu, tak nápodobou,“ říká Graziano Fiorito z Výzkumné laboratoře v italské Neapoli. Není tedy divu, že například ve Velké Británii získaly chobotnice statut „čestného obratlovce“ a podléhají tak zákonům proti týrání zvířat.

3. Od kuřecího pípání k symfoniím aneb Učení a kultura

Člověk je možná jen zvláštní zvíře, od těch ostatních se ale přece jen dost liší. A čím vlastně? Je to naše inteligence, naše vědomí sebe sama nebo dokonce možnost chápat Boha? Biolog má opět jasno. Od zvířat se lidé liší svojí vyspělou kulturou. Její základy jsou však stejné jako u zvířat.

 Všechny organismy včetně člověka musí poslouchat dva základní příkazy: udržet se při životě a rozmnožit se. Děti pak přirozeně zdědí vlastnosti svých rodičů. Za tvar své hlavy, velikost nohy nebo například touhu sami se rozmnožovat (?) nikdo z nás nemůže. Spoustu věcí se však musíme naučit od našich rodičů nebo učitelů. Bez schopnosti učit se by prostě neexistovala ani ta nejprostší kultura. A to platí pro lidi stejně jako například pro japonské makaky.

I mysl se může nakazit

 Když v roce 1976 vydal evoluční biolog z britského Oxfordu Richard Dawkins svou veleslavnou knihu Sobecký gen, vsunul do ní kapitolu, která v následujících desetiletích vzbudila mezi biology, ale i humanitními vědci doslova poprask. Dawkins si totiž uvědomil (a jistě nejen on, ale dějiny budou vzpomínat hlavně na něj), že stejně jako se mezi organismy šíří geny, tedy jednotky dědičné informace, má své základní jednotky i kultura. Když pro tyto jednotky hledal příhodný název, vzpomněl si nejspíše na své hodiny klasické řečtiny, oprášil slovo mimesis (tedy nápodoba) a zkrátil jej na mem. Stejně jako se geny předávají kopírováním molekuly DNA, množí se memy kopírováním v myslích zvířat či lidí. Jak ale k takovému množení dochází? Je to velmi snadné! Stačí se jej naučit, tedy někoho napodobit. Všichni jistě známe pocit, když v rádiu u snídaně zaslechneme populární hit. Jednoduchá melodie nám pak celý den straší v hlavě a dokonce jí snadno „nakazíme“ i své spolužáky či spolupracovníky. Stejně jako geny, mohou se i memy spojovat do větších celků (memplexů) nebo spolu po darwinovsku soutěžit o to, který z nich se v budoucích generacích prosadí. Dawkins tak dal vědcům do rukou klíč, díky němuž se snaží odemykat tajemství evoluce kultury.

Chceš se najíst? Napodob mě!

 Biologie si však musí poradit i s tím, aby vysvětlila, proč vlastně k takovému rozvoji došlo. Proč je schopnost učit se vlastně tak důležitá? Nebylo by jistější, kdyby byly všechny organismy dopředu naprogramované? Takové organismy, kterých je na světě ostatně většina, přece také poměrně dobře žijí! (?) Odpověď je však poměrně nasnadě. Pro zvířata znamená větší schopnost učit se podobnou výhodu jako pro nás, lidi. Čím menší podíl má na chování složka, která není dopředu naprogramovaná, tím lépe se může organismus připravit na nenadálé situace, kterých život nabízí obrovské množství. Jedním z důležitých „motorů“ imitování je získávání potravy. Každý nový trik, který některé ze zvířat vynalezne, se ostatním prostě vyplatí naučit. Tím, že jej ostatní napodobují, se trik rozšíří a vznikne nová svébytná „kultura“. Někdy nám však taková zvířata dokážou svou vynalézavostí pěkně zatopit. Před několika lety například londýnská populace sýkor modřinek (Parus caeruleus) naučila triku skutečně nevítanému. Podařilo se jim zjistit, jak rozklovat fólii z uzávěrů lahví s mlékem a pochutnat si na smetaně. Během krátké doby se tuto techniku naučily sýkorky v celé Británii a postupně se rozšířila dokonce až do Francie.

Všechno dělej po tom nejlepším!

Napodobování druhých se ale nevyplácí jen v případech, když se chcete pouze najíst. Své další nezastupitelné role má především u druhů, které žijí pohromadě ve velkých skupinách. Představte si, že jste malý a neduživý sameček, který jen ve skrytu duše doufá, že mu některá ze sličných samiček věnuje svou přízeň. Když nemáte žádnou z vlastností, které mohou samičky považovat za atraktivní (třeba nádherně pruhovaný nos neb červené hýždě), zbývá vám stále ještě jeden způsob, jak upoutat jejich pozornost. Když se vám podaří přijít s novým nápadem, který budou ostatní rádi kopírovat (například jak snadno vydloubnout ze země chutné červíky), vaše cena na pomyslném „trhu“ samců výrazně stoupne. Opakováním toho, co dělají ti nejlepší, se ale vyplácí ještě i z dalších důvodů. Výzkumy, které v nedávné době publikoval v časopise Science kolektiv amerických a italských vědců pod vedením Anniky Pauknerové z Národního Institutu pro dětské zdraví v Rockville v americkém Marylandu, naznačují, že napodobování druhých tvoří důležité společenské pouto. „U malp kapucínských, s nimiž jsme pracovali, funguje napodobování jako forma lichocení. S těmi, kdo jim lichotil, malpy potom spolupracovaly mnohem ochotněji,“ shrnuje své výsledky dr. Pauknerová. I když tedy nejsou důvody k napodobování ostatních příliš vznešené, dokázalo napomoci šíření i těch nejvýznamnějších kulturních statků od symfonií po skvosty malířského umění.

21. STOLETÍ dodává:

Není napodobování jako napodobování
 Není tomu dlouho, co vědci začali odlišovat ještě další typ učení, které sice na první pohled může připomínat prosté napodobování, je však o něco složitější. Tento zvláštní typ, který je zatím známý pouze pod svým odborným názvem kognitivní napodobování, byl poprvé pozorován u opic makaků, je však pravděpodobné, že je mnohem běžnější. „V takových případech nenapodobuje jedno zvíře pouze pohyby druhého, ale nový postup. Napodobené pohyby tedy nemusí být stejné, důležitá je myšlenka, která za nimi stojí,“ říká Francys Subiaul, který nyní působí na univerzitě George Washingtona ve Washingtonu DC.

Je náboženství virus?

 V současném vědeckém světě stěží nalezneme ostřejšího bojovníka proti náboženství, než je biolog Richard Dawkins. Jádro Dawkinsovy kritiky všech světových náboženství je založeno na jeho teorii memů a ve své podstatě je vlastně poměrně jednoduché. „Věřím, že náboženství není nic jiného než skupinový jev, který můžeme vysvětlit jako negenetickou epidemii,“ objasňuje jádro své myšlenky Dawkins. Náboženství tedy podle něj není nic jiného, než jakýsi velmi složitý a zákeřný myšlenkový virus, kterému stejně jako viru nejde o nic jiného, než o jeho vlastní přežití. Když se chce rozšířit běžný virus, musí si pomoci tím, že přinutí tělo svého hostitele například ke kýchnutí. Viry se tak spolu s drobnými kapénkami vesele šíří do všech stran. Náboženství funguje podle Dawkinse úplně stejně. Skupina „nakažených“ se musí snažit o to, aby „nakazila“ všechny ostatní. Když jsou však ostatní příliš „imunní“ vůči nákaze, existuje ještě jedna možnost – sprovodit je ze světa. Mnoho vědců s Dawkinsem poměrně nadšeně souhlasí. Najdou se však i takoví, kteří mu vyčítají, že se ze seriózního vědce proměnil v téměř militantního proroka zvláštního druhu náboženství – vědeckého ateismu. Jako správný náboženský prorok totiž kritizuje jen ta učení, která sám nemá v lásce.

Kdo vlastně jsme?

 Humanitní intelektuálové si v posledních desetiletích začali zvykat, že i do jejich hájemství začaly pronikat přírodní vědy. Zatímco dříve byly lidské dějiny, mysl, či dokonce duše výhradně v rukou theologů, filozofů či psychologů, dnes o tato pole musí svádět tvrdé boje s evolučními biology, neurology či kybernetiky. Biologie založená na memetických představách zašla dokonce tak daleko, že si nárokuje i poznání té nejintimnější části nás samotných, našeho vlastního já. Slavná britská psycholožka Susan Blakmooreová mluví namísto „já“ či „duši“ o tvz. „egoplexu“. Naše vědomé já podle není nic jiného než dočasné a pomíjivé nakupení memů. Když se zvnějšku nakazíme nějakým dalším memem (například pravidly slušného chování nebo Pythagorovou větou), zařadí se takový mem mezi další. Pokud se mu podaří v paměti udržet, stane se naší trvalou součástí. Pokud ne, skončí v propadlišti dějin a nahradí jej nějaký jiný.

Více se dozvíte:

S. Blackmooereová: Teorie memů
R. Dawkins: Sobecký gen, Slepý hodinář, Boží blud

K. Lorenz: Takzvané zlo
S. Komárek: Příroda a kultura

A. Portmann: Nové cesty biologie
M. Ridley: Nature via Nurture. Genes, Experience and what makes us

Z. Veselovský: Etologie
Z. Veselovský: Vždyť jsou to jen zvířata

Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

První jarní přírůstek v rezervaci divokých koní

První jarní přírůstek v rezervaci...

V rezervaci divokých koní v bývalém vojenském prostoru Milovice se narodilo první...
Rybáci během migrace uletí téměř 100 tisíc kilometrů

Rybáci během migrace uletí téměř...

Švédští vědci po několik let sledovali migraci rybáků dlouhoocasých (Sterna...
V ústecké zoo se podařilo odchovat první mládě velemyši obláčkové

V ústecké zoo se podařilo odchovat...

Začátkem března tohoto roku se v ústecké zoo narodilo mládě velemyši...
Pavoučí jed zachrání mozek při mrtvici

Pavoučí jed zachrání mozek při...

Kousnutí australského sklípkance Hadronyche infensa může zabít člověka...
Jak ochránit nosorožce? Dvorská zoo jim začala odstraňovat rohovinu

Jak ochránit nosorožce? Dvorská...

Zpráva o brutalitě pytláků, kteří kvůli rohovině usmrtili nosorožce přímo ve...
Pavouci sežerou za rok 400 až 800 milionů tun kořisti

Pavouci sežerou za rok 400 až 800...

Přestože je většina z nich velikostí nepatrná, v součtu jsou draví pavouci...
Vědci na malé pastvině u Milovic napočítali 42 % druhů českých motýlů!

Vědci na malé pastvině u Milovic...

Před několika dny dokončili odborníci analýzu výsledků sčítání motýlů z pastviny...
Tlupa šimpanzů v ZOO Dvůr Králové se rozrostla o tři nové samice

Tlupa šimpanzů v ZOO Dvůr Králové...

ZOO Dvůr Králové rozšířila chov afrických lidoopů o tři nové samice šimpanzů....
Co mají společného myši a proudové motory?

Co mají společného myši a...

Myši krysy a mnoho dalších hlodavců používají při namlouvání nebo při...
Ptáci v ČR stále ubývají, zejména na polích a loukách

Ptáci v ČR stále ubývají, zejména...

V České republice hnízdí na 200 ptačích druhů. Jejich populace ale rok...

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Sestavte si elektrokolo za 60 vteřin!

VIDEO: Sestavte si elektrokolo za...

Špičkoví američtí designéři a inženýři z týmu UrbanX...
Nerezavějící ocel vznikla před více než sto lety – jaký je její příběh?

Nerezavějící ocel vznikla před více než...

V Brown-Firthově výzkumné laboratoři v Sheffieldu,...
Vražda zbojníka Ondráše: Zradil ho kamarád kvůli odměně?

Vražda zbojníka Ondráše: Zradil ho...

„Nemám co pít. Dolévej,“ vykřikne zbojník Ondráš na...
Dálniční vrah: Když mě najdete, všechno přiznám!

Dálniční vrah: Když mě najdete,...

Období od dubna roku 1971 do srpna 1972 se do...
Překvapení v Číně: Z vody se vynořil kamenný Buddha!

Překvapení v Číně: Z vody se...

Velké překvapení čekalo na obyvatele žijící v blízkosti...
V autobuse už nebude nuda! Postará se o to váš nový chytrý spolucestující

V autobuse už nebude nuda! Postará se...

Není to tak dávno, co světoznámá společnost IBM...
Nejslavnější účetní zloději

Nejslavnější účetní zloději

Účetní podvody a krádeže se dějí každý den na...
Budou nabíječky v každé toaletě?

Budou nabíječky v každé toaletě?

Všechny mobilní telefony potřebují svou šťávu....
Reportáž psaná na oprátce: Proč skončila v láhvi od kompotu?

Reportáž psaná na oprátce: Proč...

Pan Závodský lopatou vyrývá na dvorku svého stavení...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.