Zatímco se na mnoha kongresech a summitech klábosí o klimatických změnách a určití jedinci je s chutí neustále zpochybňují, fakta hovoří jasnou řečí: Během posledních pěti let kvůli vysokým teplotám zmizely dva biliony tun ledu.
Ha! A jak se to dá změřit? – ptají se věční pochybovači. Tuto nepříliš potěšitelnou informaci přinesl americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jeho satelity pátraly, až vypátraly, že ledový příkrov Grónska, Aljašky a Antarktidy se rychlým tempem ztenčuje. Přitom ještě na počátku minulého desetiletí výzkumníci pozorovali mírný přírůstek ledovců v těch regionech, kde se v té době zvyšoval úhrn sněhových srážek, například v Norsku, ale teplá následující léta s ledovci opět udělala krátký proces.
Hrozba klimatu
Nejpalčivější situace panuje v Grónsku. Tam zmizel téměř celý bilion tun ledu. Pro srovnání – tolik činí zásoby uhlí na celé planetě. Taková masa je už znát. Pokud by se grónský ledovec rozpouštěl i nadále, tento jev by ve svých důsledcích výrazně zasáhl i evropské klima. Sladká voda z ledovců by mohla rozmělnit Golfský proud, který do Evropy přivádí teplo. K jeho výrobě, kterým každoročně tato „řeka v moři“ Evropu zásobuje, by bylo třeba milion středně velkých elektráren. Pokud by jeho zeslabování postupovalo stejným tempem jako dosud, průměrná teplota by v Evropě během několika desítek let mohla klesnout o 4–6 stupňů Celsia. Je to stejné, jakoby se člověk žijící na prosluněných pálavských vinicích přestěhoval na Dvoračky v Krkonoších.
Satelity NASA přinesly i zprávu, že situace na Aljašce se, co se týče ledovců, poněkud zklidnila. Oproti roku 2003 zde sice schází 400 miliard tun ledu, ale proti roku 2005 se povrchové ledovce mírně rozrostly, což je podle vědců následek častějšího sněžení. Ale odborníci se mají na pozoru. „Nelepší se to. Oteplování se stále zvyšuje a situace se nezmění,“ smutně konstatoval americký vědec Jay Zwally, který v NASA působí.
Mizející grónský ledovec
Vraťme se však ještě na chvíli do Grónska. Ledovce pokrývají 80 procent rozlohy největšího ostrova světa. Jenže nyní tají závratným tempem, za rok se zmenší až o tři kilometry. Profesor Jason Box z Ohijské univerzity, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá, tvrdí, že podobný úbytek se za posledních 6000 let neobjevil. Pro srovnání několik čísel – ještě v roce 2000 měl ledovec rozlohu 7,7 milionu kilometrů čtverečních, nyní je to pouze 4,13 milionu kilometrů čtverečních. To je podobné, jako by se Austrálie zmenšila do velikosti Evropské unie.
Taková spoušť zasahuje i do života místních obyvatel. Ti si sice v nedávném referendu odhlasovali širší autonomii, nominálně je jejich země stále součástí Dánska, ale to jim v boji s přírodou příliš nepomůže. Grónsko je životně závislé na lovu ryb, jenže ten se vzhledem k tajícím ledovcům stává obtížnějším. Led v zálivech totiž už není tak silný, jako býval. Rybáři proto za svou kořistí musí vyjíždět na širé moře.
Konec lyžování na ledovcích?
Ovšem ledovce tají i ve staré dobré Evropě. Varování přichází z Pyrenejí i z Alp. Ledovec Weißsee Ferner v tyrolském údolí Kaunertal se během pěti let zmenšil o 96,5 metru. V sousedním údolí Ötztal se ledovce Schalfferner a Niederjoch Ferner zkrátily o osmdesát metrů.
Loni rakouské ledovce roztávaly nejrychleji za posledních pět let. Představitelé Rakouského alpského spolku, kteří se měření ledovců věnují již od roku 1891, jsou přesvědčeni, že na úbytku ledu nese vinu především zvyšování teplot. Vždyť v sezoně 2006–07 byla v Alpách zaznamenána nepřerušená řada dvanácti měsíců, kdy nejvyšší horstvo Evropy ovládaly teploty vyšší, než je průměr za posledních třicet let.
Na švýcarské straně Alp je situace obdobná. Na modelovém příkladě třiceti ledovců se ukázalo, že švýcarské ledovce za rok ztrácejí metr své mocnosti. „Tento trend je více než patrný a navíc se významně zesiluje. Ledovce se ztenčují hodně rychle,“ prohlásil Matthias Huss z univerzity v Curychu. Od roku 1999 zmizelo ze švýcarských Alp třináct procent ledu.
Jihoevropský ledovec? Ano, ale už jen chvíli
Pro Středoevropana je klasická představa Španělska spojená se sluncem, plážemi a mořem. Ovšem i ve Španělsku lze najít ledovec. Tedy alespoň zatím. Vždyť na severu Španělska na hranicích s Francií se nacházejí Pyreneje – pohoří, před jeho výškou se stydí i třeba takové Tatry, o českých horách ani nemluvě. Nejvyšší hora Pyrenejí Pico de Aneto se hrdě tyčí do výšky 3404 metrů (nejvyšší hora Tater Gerlachovský štít měří 2654 metrů, Sněžka pouhých 1602 metrů).
Ovšem pyrenejskému ledovci pomalu, ale jistě zvoní hrana. Tým španělských univerzitních vědců představil studii, ve které došel k neveselému závěru: „Progresivní nárůst teploty, který dosáhl od roku 1890 do současnosti 0,9 stupně Celsia, znamená, že pyrenejské ledovce zmizí ještě před rokem 2050.“ Řada pyrenejských ledovců se již stala minulostí, mezi lety 1889 a 1980 zaniklo na Pyrenejském poloostrově nejméně 94 ledovců. A od 80. let minulého století dosud to bylo dalších sedmnáct. Nyní jich zůstalo už jen 21. Pyrenejské ledovce vznikly v období mezi lety 1300 až 1860, největší „boom“ pak zaznamenaly na přelomu 17. a 18. století.
Teplejší Antarktida
Přesuňme se nyní do nejjižnějších částí naší planety, na Antarktidu. Američtí vědci zde zasadili lidem, kteří zpochybňují klimatické změny, další ránu. Jejich nová analýza, získaná z kombinace satelitních a meteorologických dat výzkumných stanic, ukazuje, že průměrná teplota na Antarktidě se za poslední půlstoletí zvedla o více než půl stupně. Na východní části kontinentu není postupné oteplování tolik patrné, ale na západě roste teplota o 0,17 stupňu za deset let. To je dokonce rychleji, než se otepluje zbytek Země.
Kde hledat příčiny? Drew Shindell z Goddardova institutu pro vesmírná studia jednu z možných odpovědí nabízí: „Jsme si téměř jisti, že nárůst skleníkových plynů k oteplování přispívá, ale je těžké říct, jaký podíl lze přičíst přirozenému oteplování a jaký činnosti člověka.“
Teploty ve vnitrozemí se zde v zimním období, kdy u nás panuje obvykle teplý červenec, pohybují průměrně od -40 °C do -70 °C. Při pobřeží jsou přirozeně vyšší, místní rekord dosahuje téměř k patnácti stupňům. Situace s ledovci tu také není bůhvíjaká. Na jedné straně sice led v okolí kontinentu přibývá, což je ovšem dáno především místními větrnými proudy. Na druhé straně se Wilkinsův ledový šelf pomalu zbavuje pout k mateřské pevnině a chystá se vydat svou vlastní cestou. Jedna ohromná kra se od něj již oddělila a někteří vědci předpovídají, že brzy se šelf rozpadne celý.
Ledovec může i zabíjet
Tání ledovců není nebezpečné jen z dlouhodobého hlediska. Když se odlomí masa ledu, není radno okounět poblíž. Loni v červenci došlo na grónském pobřeží k tragické události. Skupina dánských turistů si vyjela na projížďku po moři. Když jejich loď míjela jeden z pobřežních ledovců, kus z něj se ulomil. Následná vlna poté strhla pět turistů do moře. Posádce lodi se bohužel dva z nich nepodařilo zachránit.
Vybrané světové ledovce
název oblast délka (km) šířka (km)
Lambertův ledovec australské antarktické území 402 64
Petermanův ledovec Grónsko 200 32
Vatnajökull Island 100 83
Beardmoreův ledovec novozélandské antarktické území 160 —
Malaspina Aljaška 65 45
Hispar-Biafo Pákistán 120 3,2
Hubbardův ledovec Saint Elias Mountains, Aljaška 114 3,75
Humboldtův ledovec Grónsko 114 95
Koettlitzův ledovec novozélandské antarktické území 85 13
Aletschgletscher Bernské Alpy 26 3,2
Tuvalu – první oběť zvednuté hladiny moří?
Tuvalu je ostrovní stát severovýchodně od australského pobřeží. Obvykle se o něm v Evropě příliš nehovoří, naposledy vzbudil zájem před dvanácti lety, kdy místní vláda představila plán, podle kterého desetinu státních příjmů měly tvořit zisky z erotických telefonních linek. Ač je nevelký, drží jeden světový primát – je to nejníže položený stát na světě, většina jeho území se rozkládá metr nad přílivovou linií. Tuvalané by si však jistě toto prvenství rádi odpustili, protože s sebou přináší až apokalyptickou hrozbu – zaplavení všech ostrovů stoupající hladinou moře. O několik menších ostrůvků země již přišla, další jsou akutně ohrožené.
Místní vláda si je problému vědoma a hodlá jej i řešit. Od roku 2002 již některé obyvatele Tuvalu přijímá Nový Zéland. Ovšem připravují se i katastrofické scénáře, které počítají s přestěhováním celé tuvalské populace (cca 11 000 lidí) jinam. Zde se mluví zejména o Novém Zélandu nebo Austrálii. Tuvalský premiér Apisai Ielemia již v srpnu loňského roku tajně navštívil Austrálii. Jeho cesta se však nakonec neutajila, nicméně obě strany odmítly průběh setkání komentovat. Podle samotných obyvatel Tuvalu je téměř jisté, že jejich předseda vlády jednal v Canbeře o přípravě migračního plánu.
