Práce kata vlastně řemeslem, u nás ani jinde ve světě, nikdy nebyla. Byla to opovrhovaná živnost, jíž se všichni ostatní příslušníci rozličných řemesel zdaleka vyhýbali. I přes všeobecné opovržení však byli kati pro společnost vždy potřební.
Jak opravit šibenici?
Kromě samotných mistrů popravčích opovrhovala tehdejší společnost i vším ostatním, co s katovskou činností souviselo. Popraviště bývalo opuštěným místem, kterému se každý širokým obloukem vyhnul. Proto zákonitě nastaly vždy problémy ve chvíli, kdy bylo třeba na popravišti něco opravit nebo postavit. Řemeslníci se totiž práci na popravišti bránili zuby nehty.
Když bylo třeba roku 1584 v Hradci Králové provést nějaké opravy na zdejším popravišti, byli všichni potřební řemeslníci povoláni na zasedání městské rady, kde byli ujištěni, že se práce na popravišti nijak nedotkne jejich cti. Rychtář a konšelé se pak odebrali k popravišti a každý z nich vlastnoručně uložil jeden kámen do základů a teprve pak řemeslníci pokračovali v práci. Důvod této procedury byl zřejmý, práce se, byť jen symbolicky, zúčastnili všichni.
Když jedno popraviště nestačilo…
Nejslavnějším pražským popravištěm bývalo staroměstské, jihozápadně od vrchu Žižkova, mezi dnešními ulicemi Italskou a Husitskou. Na starých vyobrazeních Prahy nalezneme přesně v těchto místech malý pahorek se zakreslenou šibenicí.
Pahorek byl vzdálen asi 1000 metrů od hradeb Starého Města, což byla dostatečná vzdálenost k tomu, aby pach z rozkládajících se těl neobtěžoval pražské obyvatelstvo. Nebylo to však zas tak daleko, aby se Pražané nemohli dojít podívat na některou ze zdejších exekucí.
Kolem roku 1600 však dosahovala zločinnost v Praze už takových rozměrů, že musely být jednoduché dřevěné šibenice postaveny i na Staroměstském náměstí, Malostranském rynku a také na Koňském trhu (nynější Václavské náměstí). Mnozí lupiči a vrazi rudolfinské éry na těchto šibenicích opravdu skončili, přesto se ale z dochovaných dokumentů nezdá, že by tehdy zločinnost v hlavním městě nějak významně poklesla.
Staroměstská šibenice byla posléze roku 1650 stržena a přenesena na pustý vltavský břeh, na místo zvané Rejdiště. Ostatní druhy poprav se ale i nadále prováděly pod Žižkovem
Ženy se věšely jen výjimečně
Nejběžnějším, ale zároveň i nejméně čestným způsobem popravy bylo oběšení. K šibenici mohly tehdejší konšelské soudy provinilce odsoudit už za pouhou krádež. Věšení se v naprosté většině případů týkalo především mužů, záznamů o oběšených ženách je ve starých soudních spisech jen málo. Důvodem byla zejména skutečnost, že se podle tehdy běžné praxe těla oběšenců ponechávala viset na šibenici tak dlouho, až shnila, což tehdejší společnost pokládala v případě ženy za neslušné.
Trest smrti stětím hlavy byl považován za přece jen čestnější způsob popravy. Tento trest byl používáno téměř bez výjimky u osob šlechtických, a dále u těch provinilců, jejichž skutek byl závažnější, než krádež. Mohly to být například loupeže, svatokrádež v kostele nebo třeba vražda. Ta však nesměla být zákeřná, loupežná či hromadná. V takovém případě přišlo ke slovu spíše lámání kolem.
Proč se zavazovaly oči?
V našich zemích bývalo obvyklejší stínání mečem, sekera se používala spíše ve starším období (12. – 14. století). Zatímco při stínání sekerou spočívala hlava odsouzence na připraveném špalku, při popravě mečem nebyl špalek nutný.
Odsouzenec klečel na zemi, někdy dokonce mohl i sedět na nízké stoličce. Vlasy mu byly ostříhány nebo svázány a límec košile či kabátu byl ustřižen, aby meči nic nestálo v cestě. Měl zavázané oči, aby, dle pověry, posledním pohledem nikoho neuhranul.
Narozdíl od vžitých představ byl tedy smrtící úder veden nikoli shora dolů, ale téměř vodorovně zezadu na hrdlo. Pak už záleželo na katově zručnosti, na dobrém ostří a na tom, zda se vězeň v rozhodující chvíli nepohnul.
Nešikovní kati
Špatně to obvykle dopadlo v případech, pokud se kat k popravě dostavil opilý. Ale i když byl střízlivý, mohli se diváci mnohdy dočkat drastického divadla. Například roku 1588 se na popravišti na pražském Pohořelci katovi nepodařilo ani třetí ranou stít hlavu vraha.
Diváci, rozhořčení nad katovou neobratností, zaútočili na něj a jeho pacholky kamením. Situace byla tak vážná, že dokonce i přítomný rychtář se svými biřici musel narychlo opustit popraviště, jestliže nechtěl, aby se hněv diváků obrátil i proti němu. Dva z katových pacholků však přitom byli davem zabiti.
Za jiný příklad může sloužit příběh, jenž se stal roku 1636. Radní z Bojkovic na Moravě si pozvali kata z Uherského Brodu, aby sťal hlavu jisté Anně Krchňáčce. Kat však ani nevyčkal na pokyn rychtáře, přinutil odsouzenou pokleknout a pak máchl svým mečem. Hlava však po první ráně nebyla oddělena od těla, a tak se o to kat pokusil ještě třikrát. Když ani to nepovedlo, vytáhl prostě nůž a zbytek hrdla odřízl. Jak uvádějí dobové prameny, „že až ohavno bylo na to se dívati“.
Bojkovičtí konšelé pak poslali do Uherského Brodu na kata stížnost. K jejich velkému údivu jim však tamní konšelé odepsali, že kata trestat nebudou, protože prý jsou rádi, že vůbec nějakého, i když nešiku, mají.
Mladý a nezkušený
Podobně zpackaná poprava proběhla i v jihočeském Bavorově. Roku 1743 zde prachatický kat stínal hlavu jisté Alžbětě Koršové, která byla odsouzena za vraždu dítěte. Také v tomto případě nebyla hlava oddělena první ranou. Katova matka se pak s omluvou obrátila na konšely s tím, že její syn je dosud velmi mladý a nezkušený. A konšelé, kupodivu, katovi neobratnost prominuli.
Někdy se dokonce stalo, že popravčí ani nezasáhl odsouzencův krk. Když například 3. února 1626 stínal kat na nádvoří Starého purkrabství na pražských Hradčanech Adama Zapského ze Zap, který zosnoval vraždu královského prokurátora pana z Kaprštejna, nezasáhl popravčí první ranou hrdlo, ale trefil odsouzencovu hlavu. Teprve druhou ranou popravu dokončil.
Královnin milenec
V případech, kdy byla použita sekera a tudíž i špalek, bývaly rány obvykle jistější, ale ani v těchto případech se kati nevyhnuli nepříjemnostem. Když byl roku 1535 stínán v Anglii známý zakladatel utopického socialismu Thomas More, podařilo se to popravčímu teprve čtvrtou ranou.
Také skotská královna Marie Stuartovna byla sťata roku 1587 až třetím úderem sekery.
Dne 25. února 1601 byl v Londýně popraven někdejší oblíbenec královny Alžběty, lord Essex, o němž se tajně šuškalo, že byl i královniným milencem. Na trávníku Tower Green v proslulé londýnské pevnosti poklekl ke zcela novému čtyřhranému dubovému špalku, ale i v tomto případě projevil londýnský kat jistou nešikovnost. Teprve po třetí ráně spadla lordova hlava na dřevěné pódium.
Nejzpackanější poprava historie
Patrně nezpackanější poprava stětím hlavy se však odehrála ve Francii. Na počátku bylo jedno z mnoha spiknutí proti novému ministru Ludvíka XIII., pověstnému kardinálu de Richelieu. Když byla tato intrika vyzrazena, většina vysoce postavených účastníků spiknutí obratně vyklouzla a v síti viníků zůstal jako hlavní pachatel mladý hrabě Henri de Chalais.
Královský dvůr se tehdy právě nacházel v Nantes, a tak byl mladík ke stětí hlavy odsouzen právě zde. Protože v Nantes ale zrovna neměli vlastního kata, dostali dva věznění vojáci nabídku, že budou omilostněni, pokud exekuci vykonají. Patrně neměli mnoho na výběr, a tak nakonec souhlasili K výkonu popravy si vybrali tesařskou sekeru, protože s katovským mečem neuměli zacházet.
Diváci se poté stali svědky otřesné scény. První rána nezasáhla hrdlo oběti, nýbrž jen zlomila hraběti rameno a další údery nebyly o mnoho přesnější. Traduje se, že ještě po šesté ráně se hrabě zvedl ze země a opět si klekl k popravčímu špalku. Nešikovné pokusy však pokračovaly dál a až do dvacáté rány bylo slyšet sténání oběti. Pak bylo bezvládné tělo obráceno tváří vzhůru a další údery sekerou směřovaly na jeho hrdlo zepředu. Až teprve 32 ran ukončilo toto hrozné divadlo.
Když se poruší přísaha králi…
Někdy mohla být poprava stětím ještě ztížena, když měl být odsouzenec kromě hlavy připraven také o svou pravici. To se týkalo zejména případů, kdy dotyčný byl vázán přísahou k panovníkovi a soud rozhodl, že tato přísaha byla porušena. Na přelomu 16. a 17. století došlo ve Vídni k několika takovým popravám císařských důstojníků, kteří se v právě probíhající válce s Turky nezachovali zrovna hrdinsky a nedodrželi tak přísahu, danou panovníkovi.
Jedním z takových provinilců byl například hrabě Ferdinand z Hardeggu, který roku 1594 vydal po nepříliš tuhém odporu Turkům důležitou pevnost Ráb (nynější Györ v Maďarsku). Za to byl o rok později ve Vídni vynesen rozsudek useknutí pravice a smrti stětím hlavy.
Na dobových rytinách této popravy je dobře vidět, jakým způsobem to probíhalo. Hrabě klečí u připraveného špalku, na němž mu má katův pacholek utít pravici. Děje se to pomocí železného sekáčku, na který další pacholek shora udeří kladivem. Jen o vteřinu později pak připravený kat zezadu mečem setnul hraběti hlavu. Došlo k tomu tedy patrně dříve, než si odsouzenec vůbec stačil uvědomit bolest uťaté ruky.
Šest prken k popravě
Čtenářům Jiráskova Temna je jistě dobře známa postava myslivce Tomáše Svobody. Podobně, jako v případě Psohlavců, i zde posloužila Jiráskovi za předlohu skutečná historická postava. Myslivec Svoboda sloužil v Češově u Kopidlna na velišském panství, jehož majitelem byl v té době František Josef Šlik. Ten byl v úzkých stycích s jičínskými jezuity a nechvalně proslulý Koniáš mu dokonce roku 1728 věnoval svou právě vydanou knihu.
Myslivec Svoboda byl tajným evangelíkem a na to také doplatil. Horlivý jezuita Malobický u něj při prohlídce myslivny našel zakázané knihy a soud Svobodu odsoudil k trestu upálení zaživa. Pražský odvolací soud však po dlouhých tahanicích změnil tento verdikt na stětí hlavy mečem a následné spálení těla. Dne 4. června 1729 byl pak myslivec sťat, spálen a jeho popel zakopán na místě popravy.
Historikové jsou však ohledně data popravy trochu na rozpacích, protože v městském archivu Kopidlna je v dokumentech k roku 1728 vyúčtováno „šest prken k popravě Tomáše Svobody“. Na podstatě věci to však nic nemění, myslivec skončil v rukou kata.
Inspirace slavného básníka
Někdy dokonce poprava stětím posloužila jako umělecká předloha. Dne 14. ledna 1772 byl ve Frankfurtu nad Mohanem vykonán rozsudek smrti nad služebnou Susannou Margarethou Brandtovou za vraždu vlastního dítěte. Dívka byla popravena jedinou ranou meče na Hauptwache v centru města.
Vykonání rozsudku se zúčastnil v davu lidí také slavný německý básník Johann Wolfgang Goethe a zdá se být prokázané, že mu postava nebohé dívky posloužila jako předobraz pro Markétku v jeho Faustovi.
Lámání kolem musel schválit císař
Zatímco stínání a věšení byly považovány za lehčí způsoby exekuce, mohly soudy za obzvlášť těžká provinění (vícenásobnou či loupežnou vraždu) vynést i daleko hroznější ortel, lámání kolem. Takové rozhodnutí soudu bylo dokonce považováno za tak závažné, že od roku 1723 musel být každý takový rozsudek předložen do Vídně ke konečnému rozhodnutí císaři.
V praxi vypadala taková poprava tak, že odsouzenec byl svlečen a připoután na podlahu dřevěného lešení s roztaženými končetinami. Pod všechny klouby, lokty, kolena, kotníky atd. byla položena krátká polínka nebo dokonce speciální trojbřitá polena. Pak popravčí uchopil těžké vozové kolo, zvedl je do výšky a spustil na končetinu mezi dvěma polínky tak, že se kost v těchto místech prolomila. Další údery pak směřovaly na druhé lýtko, stehna, paže a nakonec na hrudní koš a hrdlo. Tento úder býval obvykle poslední.
Poté bylo odsouzencovo tělo, ať už mrtvé či ještě živé, vloženo na ono popravčí kolo a roztříštěné končetiny byly propleteny mezi loukotě. Kolo i s tělem pak bylo upevněno na vysoký kůl a ten byl vztyčen na popravišti. O pohřeb se obvykle postarali ptáci.
Několik vzácných exemplářů takových kol se v českých muzejních sbírkách dochovalo. Pyšnit se jimi mohu v Brně, Olomouci a Litoměřicích.
Překažená svatební noc
Protože lámání kolem bylo ukládáno za obzvlášť těžká provinění, bývalo v takových případech často zvykem, že i samotná cesta k popravišti byla odsouzenému ztížena. Zápisy ve starých soudních knihách v takových případech uvádějí, že „vězeň bude zašit do hovězí kůže a v ní pak vláčen za koněm až k popravnímu místu“.
V listopadu 1769 byl v Písku lámán kolem teprve sedmnáctiletý Filip Prexler, pomocník z jedné šumavské sklářské huti, který ve zdejších lesích zabil a oloupil židovského obchodníka.
Stejný trest, i když posmrtně, byl ještě roku 1786 vykonán v Praze na těle mlynářského chasníka Bernarda Bartela. Ten se pokusil překazit svatební noc své vyvolené, která si vzala právníka, dr. Mejzlíka. Odmítnutý nápadník vnikl do příbytku novomanželů a nožem je těžce zranil. Pak si sám podřezal hrdlo.
Ačkoli byl tedy pachatel mrtev, byla jeho mrtvola dne 30. června 1786 vyvezena na popraviště a tělo zde bylo lámáno kolem.
Francouzi se lámali na kříži
Trest lámání kolem se používal i v dalších evropských zemích, ale leckde s určitými odlišnostmi. Například ve Francii byl tento trest velmi oblíben, ale zdejší kati připoutali odsouzence na kříž svatého Ondřeje (dva zkřížené trámy ve tvaru písmene X) a pak jim těžkou železnou tyčí přeráželi jednu končetinu po druhé. Teprve pak bývalo tělo vpleteno do kola.
Rovněž ve Francii platila zásada, že stínání bylo výsadou šlechticů, ale existovalo i několik vzácných výjimek. Jednou z nich byl hrabě Antoino-Joseph de Horn. Nebyl to žádný svatoušek a roku 1720 se řadil mezi známé pařížské výtržníky. Mohl si to dovolit, protože bylo všeobecně známo, že je vzdáleným příbuzným samotného regenta Filipa Orleánského.
Odstrašující příklad
V té době se po Paříži začalo povídat, že ulice Quincampoix, centrum obchodů s akciemi, bude uzavřena, což ovšem znamenalo, že majitelům akcií se jejich cenné papíry obratem změní na bezcenné cáry. Mladého hraběte Horna proto napadlo, tehdy ostatně nic originálního, obstarat si ještě rychle finance zločinem. Spolu se dvěma kumpány pak ubodal židovského burzovního spekulanta a zmocnil se jeho peněz. Když byl Horn záhy poté zatýkán policí, usmíval se. Patrně se domníval, že jej příbuzenské styky opět zachrání. Situace se však poněkud změnila.
Krach Královské banky a Indické společnosti se očekával každým dnem a Paříž byla plná zruinovaných lidí, kteří nyní přišli o všechno. Regent pochopil, že v této chvíli nepotřebuje nic tak nutně, jako pořádný odstrašující příklad. Soudní dvůr pracoval rychle a nebral žádné ohledy na desítky přímluvců či příbuzenské styky. Soudci proto rozhodli, že hrabě Horn a jeho komplic rytíř de Milhe mají být na náměstí de Gréve lámáni kolem.
Smrt ještě před popravou?
Pařížská šlechta byla rozsudkem zaskočena a přes sto významných šlechticů se obrátilo na regenta s prosbou, ať je hrabě Horn, když už musí být popraven, alespoň v tichosti sťat na nádvoří Bastily. Regent ale dokázal tomuto nátlaku odolat.
Rozsudek smrti byl vykonán 26. března 1720, přičemž oba odsouzenci byli ještě předtím v mučírně věznice Conciergerie mučeni španělskou botou (drcení nohy v železné botě pomocí utahování šroubů). Na popravčí káru je museli přenést, protože zmrzačené nohy jim už nesloužily.
Po příjezdu na náměstí de Gréve je pak katovi pacholci přenesli na popravní lešení, přivázali je na kříž svatého Ondřeje a kat vykonal rozsudek. Podle svědků bylo tělo hraběte Horna velice zmrzačeno.
Tajně se však proslýchalo, že regent se nakonec přece jen slitoval a nařídil vězně na popravišti těsně před počátkem lámání tajně uškrtit tenkým provazem. Pokud tomu tak skutečně bylo, musel to kat vykonat velmi obratně, protože nikdo z mnoha diváků si ničeho takového nevšiml.
Poprava slavného lupiče
Stejně krutou smrtí skončil následujícího roku Louis-Dominique Bourguignon, král pařížských lupičů, známý pod přezdívkou Cartouche. U nás je tento slavný lupič znám z romantické filmové komedie Cartouche, kterou v roce 1962 natočil francouzský režisér Philippe de Broca. Lupiče si v něm zahrál neméně slavný herec Jean-Paul Belmondo.
Dlouho se Bourguignonovi dařilo unikat spravedlnosti, ale nakonec byl v říjnu 1721 zatčen a v listopadu na náměstí de Gréve lámán kolem. I přes svou drobnou postavu byl neobyčejně houževnatý. Přežil všech 11 těžkých ran a zemřel až 20 minut poté, co bylo jeho roztříštěné tělo připoutáno na kolo.
Jak se trestaly ženy?
Trest lámání kolem byl nejspíš určen výhradně pro muže, protože zatím se v žádných historických dokumentech nenašla zmínka o takové popravě ženy. S nimi zas ale měli kati jinou práci, pohřbení zaživa, což byl trest pro těžké provinilce ženského pohlaví. Ve starých smolných knihách se to jen hemží případy, kdy žena usmrtila své vlastní dítě a skončila zahrabáním zaživa.
V českých zemích se to většinou provádělo tak, že spoutaná odsouzenkyně byla položena na dno mělkého hrobu, který byl navíc někdy dokonce vystlán trním. Kat si pak připravil naostřený kůl, který namířil na její srdce. Poté byla žena zasypána vrstvou země a kat pak palicí kůl do jejího srdce zatloukl.
Probití srdce kůlem mělo sloužit, kromě fyzického usmrcení oběti, i jako preventivní ochrana před vampyrismem, tedy aby snad mrtvá po své smrti nestrašila živé.
V českých zemích se čtvrtilo jen zřídka
Dalším těžkým trestem, a tedy další z prací pro katy, bylo čtvrcení, v českých zemích však naštěstí dosti ojedinělé. Málokdo ví, že ke čtvrcení těla zaživa byla původně po bělohorské bitvě odsouzena většina českých stavů, kteří byli popraveni v červnu 1621 na Staroměstském náměstí. Pražský soud totiž považoval vzpouru proti panovníkovi, císaři Ferdinandovi II., za tak závažnou, že v první chvíli vynesl právě takové rozsudky. To bylo do jisté míry překvapením i pro vídeňský dvůr. Císař pak téměř všechny tyto rozsudky zmírnil a odsouzení tak skončili buď pod ostřím Mydlářova meče nebo na šibenici.
Posmrtný trest
Přesto však tehdy ke čtvrcení těla ve dvou případech skutečně došlo, to ale bylo provedeno už jen na mrtvých tělech. Jednalo se o známého pražského lékaře a někdejšího rektora Karlovy university Jana Jessenia. Jeho tělo bylo po popravě ještě rozčtvrceno.
Krátce před popravou českých pánů však bylo rozčtvrceno ještě jedno tělo, a sice právníka a výtečného řečníka Martina Fruweina, který se rozhodl nečekat na rozsudek a sám si dne 7. června 1621 zvolil smrt skokem do Jeleního příkopu u Pražského hradu.
Když už si bělohorští vítězové nemohli zchladit žáhu na živém Fruweinovi, pomstili se mu alespoň po smrti. Pacholci kata Mydláře proto 9. června přelezli zeď kolem Jeleního příkopu, pod Bílou věží sebrali Fruweinovo mrtvé tělo, vložili jej do pytle a odvezli na Bílou horu.
Zde byly advokátovy ostatky rozčtvrceny. Jedna část těla pak zůstala u bělohorské silnice, ostatní byly pověšeny u městských bran a hlava byla přibita na šibenici, vztyčené na tehdejším Koňském trhu, nynějším Václavském náměstí.
Atentát na krále se nezdařil!
Ve Francii bylo čtvrcení, zejména v případě pokusů o královraždu daleko častější. Hlavně za hugenotských válek v 16. století měli Pařížané občas o zábavy tohoto druhu postaráno.
Jen málokterý francouzský král přitahoval pozornost atentátníků tolik, jako Jindřich IV. První dva pokusy v letech 1591 a 1593 byly odhaleny už v zárodku a oba pachatelé skončili hroznou smrtí, ale v prosinci roku 1594 se Jean Chastel, dvacetiletý syn pařížského obchodníka a odchovanec jezuitské koleje v Clermontu, téměř dočkal svého cíle. Při audienci zaútočil na krále dýkou, jenže Jindřich IV. se v rozhodné chvíli sklonil k zemi, aby pozvedl jiného klečícího prosebníka, a tak rána namísto králova hrdla zasáhla jen jeho ústa, rozsekla mu ret a vyrazila přední zub.
Atentátníka pak čekal tradiční francouzský trest pro královrahy, což bylo čtvrcení koňmi. Na pařížském náměstí de Gréve byl za každou jeho končetinu zapřažen kůň a mladíkovo tělo bylo poté rozerváno na kusy.
Příliš mnoho pokusů
V následných letech pak skončila ve Francii na popravišti celá řada lidí, obviněných z úkladů proti královu životu. V dubnu 1599 byl na náměstí de Gréve lámán kolem vlámský jakobín jménem Ridicauwe, jenž připravoval atentát na krále. V říjnu 1603 byl oběšen a pak spálen rytíř de La Voulte za úklady proti královu životu a v květnu 1608 byl sťat normanský šlechtic de Roqueville, jenž byl viněn z toho, že chtěl krále usmrtit pomocí černé magie.
V pátek 14. května 1610 se v pařížské ulici de La Ferronerie musel kvůli ucpané ulici zastavit královský povoz Jindřicha IV. Na kolo králova kočáru náhle vyskočil jakýsi hromotluk s nožem v ruce a krále dvakrát bodl. Jedna z ran zasáhla srdce a Jindřich IV. krátce nato zemřel.
Když ani koně nestačili…
Atentátník, jenž se nechal na místě bez odporu zatknout, věděl, co jej čeká. Jmenoval se Francois Ravaillac, bylo mu v době činu 42 let a pocházel z Angouleme. Dne 27. května 1610, tedy třináct dní po atentátu, se pak na obvyklém místě, na náměstí de Gréve, odehrál otřesný obřad, při němž měl kat a jeho pomocníci plné ruce práce.
Nejprve byla odsouzenci na sirné pánvi spálena pravá ruka, ta, která zasáhla krále. Poté mu kat žhavými kleštěmi trhal maso z prsou, paží i stehen a do otevřených ran nalil roztavené olovo, hořící síru a smůlu. Občas bylo toto mučení zastaveno, aby odsouzenec déle trpěl.
Pak byli zapřaženi čtyři koně, jenže Ravaillac byl tak robustní postavy, že se ani po více než půldruhé hodině marné námahy čtvrcení nezdařilo. Nakonec musel jeho tělo rozčtvrtit sám kat a teprve pak byla konečně vrahova mohutná postava roztrhána. Pozůstatky byly rozřezány na kousky.
Stejnou smrtí skončil o téměř 150 let později, roku 1757, i Francois Damiens, který se pokusil o atentát na Ludvíka XV. Podařilo se mu krále lehce zranit nožem na boku a za tento čin pak skončil tradiční smrtí královrahů na pařížském náměstí de Gréve.
Lodě místo katů
Pokud byl některý královrah ve Francii popravován v nějakém přístavním městě, nemuselo být nutně k jeho rozčtvrcení použito koňské spřežení.
Podle královského nařízení z roku 1670 mohlo být totiž k popravě namísto čtyř koní použito čtyř galér, tedy velkých lodí, poháněných vesly. Nedochoval se však žádný dokument o tom, že by k něčemu takovému někdy došlo.
Zmírnění trestu střelným prachem
Dalším těžkým trestem staré justice, a to i u nás, bývalo upálení. Hrozná smrt v plamenech hranice mohla být odsouzenému někdy zmírněna tím, že mu byl na krk zavěšen pytlík se střelným prachem, který kat po zapálení hranice zažehl pomocí rozžhaveného hřebíku na dlouhé dřevěné tyči.
Takto například probíhala exekuce 18. září 1685, kdy byl ve Velkých Losinách na severní Moravě upálen v průběhu zdejších čarodějnických procesů děkan Kryštof Alois Lautner. Tato postava posloužila jako předloha spisovateli Václavu Kaplickému v jeho románu Kladivo na čarodějnice, které pod stejným názvem zfilmoval v roce 1969 režisér Otakar Vávra.
Pomalá smrt v ohni
Někdy však naopak bylo žádoucí, aby odsouzenec umíral co nejpomaleji. To potkalo například objevitele krevního oběhu, lékaře a teologa Michela Serveta. Ten se dostal do sporu se švýcarským církevním reformátorem Kalvínem a byl v říjnu roku 1553 v Ženevě upálen. Kalvín, který se na popravu díval ze svého okna, nařídil, aby byl lékař upálena na pomalém ohni a tak co nejvíce trpěl. Každý z obyvatel Ženevy měl dokázat svou věrnost Kalvínovi tím, že přinese na Servetovu hranici jedno poleno.
Podobně si počínal i pomstychtivý velitel šlechtického vojska za časů německé selské války, Georg Truchsess von Waldburg. Když v květnu roku 1524 porazil se svými muži selské vzbouřence, dal jeho velitele Jäckleina Rohrbacha, hostinského z Böckingen u Heillbronnu, vláčet za svým koněm do blízkého městečka. Tam byl nebožák přivázán ke stromu a na Truchsessův rozkaz byl upálen na pomalém ohni.
Dřevo bylo proto kolem nešťastníkova těla narovnáno dokola ve vzdálenosti asi jednoho metru a plameny tak na Rohrbachovo tělo dosáhly až po určité době, během níž se doslova smažil.
Na krátkém řetězu
K podobné exekuci došlo také na pražském staroměstském popravišti v srpnu roku 1604. Kat zde na pomalém ohni upálil několik žhářů, kteří svými činy zavinili bídu a neštěstí mnoha rodin. Čtyři muži a jedna žena byli připoutáni u kůlů pomocí řetězů, které jim ale dovolovaly pohyb kolem kůlu. Pak byla kolem v určité vzdálenosti navršena hranice a na jedné straně zapálena.
Odsouzení se snažili uniknout z dosahu plamenů, což se jim však dařilo jen na délku jejich řetězu. Jak se oheň postupně rozhoříval, možnost úniku byla stále menší a menší. Pokud už některý z odsouzených neměl dost sil a klesl k zemi, polévali jej katovi pacholci vařícím olejem, což zpočátku přimělo každého z odsouzených sebrat se a pokračovat v marném útěku před dotírajícími plameny.
Když však posléze hořela už celá hranice kolem kůlů, neměli odsouzenci kam utéci a jeden po druhém klesli k zemi a ani polévání vřícím olejem už nebylo nic platné. Pacholci pak na nehybná těla železnými vidlemi nahrnuli žhavé uhlí i nové dřevo a po nějaké době z mrtvých těl zůstal jen popel a zbytky nespálených kostí.
Trest pro padělatele
Se smrtí ohněm souvisí i smrt uvařením. K popravám tohoto druhu časti sahali někteří antičtí vládci, ale ve středověku to byl ve Francii vcelku častý trest, zejména pro padělatele peněz. V prosinci roku 1455 byli v Dijonu takto uvařeni najednou ve velkých kotlích s vodou a olejem hned tři penězokazové najednou.
Ani Německo však nebylo podobných exekucí ušetřeno. Vaření odsouzenců se provádělo ve velkých kotlích ve vodě, oleji či dokonce ve víně. Kreativitě se meze nekladly, a tak mohl být odsouzenec do kotle vhozen naráz nebo spouštěn pomalu, mohl být vysvlečen, ale třeba i zabalen do koňské kůže…
Roku 1531 byl zaživa uvařen v oleji na tržišti německého města Osnabrücku bývalý mincmistr Lambert Vlemynck. Bylo mu téměř devadesát let, což byl v té době věk zcela výjimečný. Pozoruhodné rovněž bylo, že člověk, jehož posláním byla ochrana mincí, podlehl pokušení a téměř po celý svůj život dával razit lehčí či dokonce rovnou falešné peníze. Ke své smůle nestačil zemřít včas pokojnou smrtí a na jeho zločiny se přišlo. Výsledkem byla exemplární a zároveň hrůzná poprava.
Kůl nemusel být ostrý
Na popravištích Evropy ovšem existovala ještě celá řada dalších způsobů poprav, které byly stejně drastické. V 16. století například zavedl v českých zemích král Vladislav Jagellonský popravu naražením na kůl. Tento zvyk k nám přišel z Uher, kam jej zanesli Turci během svých dlouholetých tažení.
Kat odsouzence položil na zem tváří dolů, jeho řitní otvor dobře namazal olejem a někdy ještě rozšířil nožem. Poté už katovi pacholci uchopili naostřený kůl a kat jej pomocí palice zatloukl asi půl metru do nebožákova těla. Pak byl kůl i s tělem vztyčen, posazen do připravené jámy a zasypán zemí. Odsouzenec sedící na kůlu se vlastní vahou propadal stále níž, až mu hrot kůlu posléze vyšel ven buď v oblasti břicha, zad a ve vzácnějších případech i ústy.
Samotní Turci tento způsob popravy ještě vylepšili tím, že kůl nebyl naostřen, nýbrž jen zhruba zakulacen. Hrot kůlu tedy odsouzenci neprobodl žádné vnitřní orgány, nýbrž je jen odtlačil z cesty, takže smrt si v tomto případě mohla dát hodně načas a nešťastník umíral několik hodin a občas i několik dní.
Smrt na rožni
Když byli roku 1571 v Blatné popravováni spiklenci, kteří zavraždili šamonického rytíře Ludvíka Loreckého a jeho dva synky, byl někdejší rytířův rychtář Petr Dulík, hlavní organizátor spiknutí, připoután řetězem k železnému rožni a takto pečen nad ohněm.
Táborský kat Jíra potíral jeho tělo vařící smůlou a spálené části strhával zvláštním struhákem. Podle záznamu kronikáře celé toto děsivé divadlo trvalo přes půl hodiny, poté pak na příkaz krajského hejtmana Malovce katovi pacholci přestali otáčet rožněm a přihodili na oheň slámu, takže tělo shořelo v ohni.
Jak se trestá zrada?
Zrada byla v uplynulých staletích pokládána za cosi zvlášť odpudivého, a tak trest měl být v takových případech exemplární. Anglický zákon z roku 1571 nám detailně popisuje podrobnosti tohoto trestu, který však byl v Anglii používán už několik staletí předtím.
V den popravy vyzvedl šerifův pomocník spoutaného odsouzence z vězení a přivázal ho na dřevěnou desku. Tu pak koně táhly městem k popravišti. Tehdejší kamenité londýnské ulice vždy lemoval hustý špalír lidí, kteří odsouzence hrubě uráželi a křičeli na něj posměšky. Důvodem této potupné „jízdy“ bylo ukázat zrádce lidu a poté na popravišti názorně demonstrovat, co by čekalo jeho případné následovníky. Proto se každá vláda snažila, aby popravu mohlo sledovat co nejvíce diváků a občas bylo dokonce postaveno vysoké pódium, aby všichni dobře viděli. Nebylo tak ničím výjimečné, když se u popravy sešlo i 10 000 lidí. Ústředním bodem popravčího lešení pak byla šibenice.
Vytržené srdce
Odsouzence odvázali z desky a přivlekli na pódium. Katovi pacholci jej postavili pod šibenici a kat mu na krk navlékl oprátku s uzlem za uchem. Pak směl odsouzený naposledy promluvit k davu. Přítomní soudci jeho řeč pozorně sledovali a pokud by vězeň začal ujišťovat diváky o své nevině, mohl tomu kat na pokyn soudců snadno zamezit. V naprosté většině případů však byli odsouzenci už tak smířeni se svým osudem, že raději uznali svou vinu.
Pak následovala další, trochu zvláštní část tohoto rituálu. K odsouzenci přistoupil kat a požádal jej za odpuštění, že na něm musí vykonat krutý ortel. Toto odpuštění mu bylo vždy uděleno. Pak už následovala samotná poprava. Kat odtáhl stoličku a odsouzenec se houpal v oprátce. To ovšem byl pouhý začátek, taková smrt by byla pro zrádce příliš milosrdná.
Kat a jeho pomocníci odsouzence odřízli ještě živého a opět přivázali na dřevěnou desku. Ostrým nožem mu rozřízli trup a vytrhli mu žaludek, vnitřnosti a také dosud bijící srdce. To pak vhodili do připraveného ohně, jehož kouř měl stoupat tak vysoko, aby jej viděl i ten nejvzdálenější divák.
Pak byla mrtvému tělu sťata hlava a trup byl rozsekán na čtyři části. Hlava bývala obvykle vztyčena na blízkém mostě Tower Bridge a části těla byly rozvěšeny u zdejších bran nebo v blízkosti hřbitova.
Důvod se vždy najde
Za vlády anglického krále Jindřicha VIII. neměla ani královna jistotu, že neskončí v katových rukou. Když se král potřeboval zbavit Anny Boleynové, jeho služebníci nemuseli dlouho vymýšlet důvod pro její zatčení. Posloužil k tomu tradiční prostředek, používaný odedávna, nařčení z nevěry.
Pod hrozbou mučení se přiznal královnin hudebník. Později byli ze stejného zločinu obviněni ještě další čtyři muži, včetně královnina bratra. Ti byli odsouzeni a popraveni krutou smrtí zrádců, tedy vykucháním zaživa a následným stětím hlavy a rozčtvrcením těla. V květnu 1536 byla pak uvězněna samotná královna Anna.
V Anglii sice neexistoval zákon, podle kterého by mohla být údajná královnina nevěra označena za zradu, to však soudcům nebránilo, aby Annu právě z tohoto zločinu neobvinili. Soudní proces byl krátký. Soudci dobře věděli, že si král přeje slyšet rozsudek „smrt stětím hlavy“. Jedinou úlevou, které se mladá královna dočkala, bylo, že nebude sťata sekerou, ale mečem.
Na stínání mečem však nebyli v Anglii kati zvyklí, a tak musel být odborně vyškolený popravčí přivezen až z francouzského Calais. Své pověsti odborníka dostál. Na pověstném trávníku Tower Green jediným máchnutí přeťal štíhlý krk královny.
Kabát si svlékl sám
Roku 1789 vypukla ve Francii revoluce a v září 1792 se z království stala republika. Snaha o odsouzení bývalého krále Ludvíka XVI. na sebe nedala dlouho čekat. Ještě téhož roku byla proti němu vznesena žaloba, ve které byl obviněn ze spiknutí proti veřejné svobodě a bezpečnosti národa, a odsouzen k smrti. Exekuce byla stanovena na neděli dne 21. ledna 1793. Měla se konat v 11 hodin na náměstí Revoluce, bývalém náměstí Ludvíka XV., nynějším náměstím Concorde, mezi Tuileriemi a známou třídou Champs Elysées.
Když kočár na náměstí zastavil, vystoupili z něho nejprve oba strážci, pak duchovní a konečně i odsouzenec. Ještě než vystoupil po stupních popraviště, přistoupili k němu dva katovi pomocníci, kteří chtěli provést obvyklé úkony, tedy svléknout odsouzenci kabát a spoutat mu ruce za zády. Tyto požadavky až dosud klidného a odevzdaného krále rozrušily, ale po domluvě duchovního si nakonec sám svlékl kabát a posléze i nechal spoutat ruce. Se spoutanýma rukama pak vystoupil po dřevěných schůdcích popravčího lešení s gilotinou.
Pak už jej katovi pomocníci připoutali k prknu popravčího stroje, které přisunuli dopředu, k místu dopadu sekery. 20 minut po 11 hodině se pak skutečně ozvalo zasvištění padajícího nože gilotiny a tisíce diváků na náměstí viděly padat hlavu svého krále do proutěného koše.
Pak už následovala jen běžná katovská rutina. Jeden z katových pomocníků obešel s uťatou hlavou pódium a ukázal ji divákům.
