Špičkoví sportovci i jejich trenéři neustále spekulují nad novými možnostmi, jak posunout výkonnostní hranici ještě dál a přitom se vyvléci ze sítě přísných pravidel dopingové kontroly.

Snaha o povzbuzení lidského organismu ke špičkovému výkonu ale není nic nového, protože historie dopingu je stará jako lidstvo samo. Jak se však rozšiřuje vědecké poznání, mění se i formy dopingu a jeho metody jsou stále rafinovanější.

Nic nového pod sluncem!
V obecném povědomí je doping svázán především s érou moderního sportu, pravdou však je, že dopingoví komisaři by se dobře uživili už v době konání antických olympiád.

Poprvé se slovo doping objevuje v anglickém slovníku v roce 1889. Dopingem je tehdy nazývána směs opia a dalších narkotik užívaných pro koně. Samotné slovo pravděpodobně pochází z amerického slangového výrazu „dop“, což byl výluh tabáku, který byl používán k dopování koní koňskými handlíři. Účinkem této látky se i stará herka nakrátko stala bujným ořem.

Již staří Inkové…
Už ve třetím století před naším letopočtem se filozof Filostratos zmiňuje o tom, že někteří běžci pro zlepšení svých výkonů jedli různé houby smíchané se semeny sezamu. I jiné kultury objevovaly možnosti povzbuzovacích prostředků. Šamani a mágové doporučovali mnohdy zvláštní prostředky pro povzbuzení, například nejrůznější houby, ale i býčí varlata, která obsahují testosteron.
V incké říši byla standardním doplňkem stravy pro vojáky nebo posly koka. Na základě toho tehdy dokonce vznikla jednotka délky, tzv. kokada, což byla vzdálenost, kterou posel mohl po požití koky uběhnout.
Mezi africkými domorodci zas byly oblíbené listy rostliny Catha edulis, které měly podobný účinek jako alkohol.

Přežil jen zázrakem!
První obětí dopingu mezi sportovci byl v roce 1886 waleský cyklista Arthur Linton, který při závodu Paříž – Bordeaux zemřel na předávkování povzbuzující látkou trimethilem.
Svůj první velký dopingový skandál zažily olympijské hry konané v roce 1904 v St. Louis. kdy americký běžec Thomas Hicks se během maratónského závodu „občerstvoval“ směsí strychninu se syrovým vejcem, kterou zapíjel brandy. Přežil jen zázrakem, díky pohotovosti a zkušenosti čtyř lékařů, kteří se podíleli na jeho oživení.

S podporou státu
V době před druhou světovou válkou dopingové kontroly prakticky neexistovaly, takže bylo možné, aby během her v roce 1936 v Berlíně němečtí sportovci dokazovali nadřazenost své rasy za pomoci anfetaminů a testosteronu.
V době studené války zas bylo pro oba bloky otázkou prestiže být lepší než ten druhý. Američané proto od padesátých let používají první steroidní anabolika, která se mezi sportovci velmi rychle rozšířila. Římská olympiáda v roce 1960 pak zaznamenává případ úmrtí dánského cyklisty Knuta Jensena, který před závodem požil směs nikotinu a anfetaminů.
I když se v roce 1968 na OH konečně objevily první antidopingové kontroly, užívání nedovolených prostředků pokračovalo vesele dál. Neslavně tím proslula především NDR, kde byl doping řízen přímo státem. A evidentně úspěšně, protože východoněmečtí atleti nebo cyklisté v té době pravidelně obsazovali přední pozice. Sportovkyně z NDR, častokrát ještě v juniorském věku, byly přiváděny do jiného stavu, protože laboratoře prokázaly, že ženy vydávají nejlepší výkony v určitém stádiu těhotenství. Po skončení závodů je pak nečekalo nic jiného než potrat a koloběh mohl pokračovat. Co tento proces udělal s psychikou i se zdravím mladých žen, s tím si komunisté hlavu nelámali.

Jen se nenechat chytit
Nejen NDR však byla pro doping zemí zaslíbenou. Ruský hokejista Igor Larionov v devadesátých letech přiznal, že tajná policie KGB měla vždy připraveny zásoby čerstvé nezávadné moči i stolice, ve které nemohl být doping zjištěn.
Ovšem ani socialistické Československo nebylo v tomto ohledu čisté. Už v sedmdesátých letech ČSTV nakupoval podpůrné prostředky a v roce 1984 vzniká Ústav sportovní medicíny, který byl řízen přímo státními orgány. Doping přiznali i někteří čeští sportovci, například koulař Remigius Machura nebo olympijský vítěz z Moskvy vzpěrač Ota Zaremba.

Chce být svět klamán?
V západních zemích sice nebyl doping organizován v takovém měřítku, ale že se užíval i tam, o tom nemůže být sporu. Nejznámější aféra spojená s dopingem pochází z dílny kanadské atletiky. Na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 vítězí sprinter Ben Johnson v běhu na 100 metrů ve světovém rekordu. Média ho oslavovala jako nejrychlejšího muže planety, jenže hned druhý den byl celý sportovní svět šokován zprávou, že Johnson dopoval. V jeho těle byl objeven zakázaný prostředek estanozolol. Málo se však ví, že Američan Carl Lewis, který po Johnsonově diskvalifikaci získal „jeho“ zlato, byl pozitivně testován krátce předtím na národní kvalifikaci. Američtí funkcionáři však jeho „hříšek“ ututlali.

Závody chemických preparátů?
Johnsonova aféra pohnula se sportovními federacemi, aby začaly s dopingem bojovat účinněji. Od roku 1989 se provádí testy i mimo závody. Nicméně aféry pokračují. Čínské plavkyně, cyklistická stáj Festina, ruské běžkyně na lyžích, jejich finští kolegové nebo případ Jonesová – Montgomery jsou zřejmě jen špičkou ledovce.
Z některých míst se dnes ozývají i názory, ať se doping ve sporu povolí, je přece každého věc, jak naloží se svým zdravím a diváci chtějí vidět nejlepší výkony. Lze ovšem pochybovat, že by obecenstvo s kdovíjakým potěšením sledovalo souboje nikoliv sportovců ale chemických preparátů. Ale možná se nakonec dočkáme doby, kdy na olympijských hrách zvítězí nandrolon těsně před testosteronem.

Utajený dopingový skandál?
Píše se rok 1954 a ve Švýcarsku probíhá Mistrovství světa ve fotbale. Ve finále proti sobě nastupují do té doby suverénní Maďaři proti překvapení turnaje z NSR. Už jednou se oba týmy na turnaji potkaly a Maďaři smetli Němce jednoznačně 8:3. I finále se vyvíjí podle předpokladů, v osmé minutě vede Maďarsko už 2:0. Jenže Němci se zázračně zvednou, v 18. minutě je srovnáno a sedm minut před koncem zápasu střílí Němci rozhodující gól. NSR se stává senzačním mistrem světa.
Po padesáti letech německá média rozvířila otázku, jak se to vlastně mohlo stát. Vždyť Maďaři byli v té době nejlepším týmem planety a své soupeře přehrávali rozdílem třídy. Bylo západoněmecké mužstvo nadopované? Veřejnoprávní stanice ARD a deník Bild jsou přesvědčeni, že ano. Podle jejich informací dostávali západoněmečtí fotbalisté před každým zápasem podezřelé injekce. Správce stadionu v Bernu, kde Němci památné utkání s Maďary sehráli, dokonce našel v odpadu z německé šatny jakési záhadné ampulky. Když se s tím obrátil na vyšší místa, bylo mu naznačeno, aby mlčel. Pravděpodobně se bafuňářům z fotbalové federace více hodilo vítězství NSR než komunistického Maďarska.
A co na to samotní Němci? Podle fyzioterapeuta německého Franze Loogena šlo pouze o vitaminové injekce. Pravdou však je, že Loogen přiznal jejich zkoušení na laboratorních myších. A myši poté dokázaly plavat o tři hodiny déle než obvykle. Jakýpak účinek musely mít tyto injekce na vrcholového sportovce?
Po více než padesáti letech se však jen stěží něco vyřeší. Tehdejší hráči se k případu už vracet nechtějí. „Vždyť jsme v té době ani nevěděli, co slovo doping znamená,“ tvrdí Horst Eckel, který v bernském finále hrál na levém kraji zálohy.

Prokázaný doping na letních olympiádách
Mexiko 1968 1
Mnichov 1972 7
Montreal 1976 11
Moskva 1980 01
Los Angeles 1984 12
Soul 1988 10
Barcelona 1992 5
Atlanta 1996 2
Sydney 2000 11
Atény 2004 24

1 Sovětští organizátoři žádný případ nepřiznali, nicméně podle svědectví některých sportovců byly dopingové kontroly jen formální.

Jak doping funguje a čím hrozí?
Již poznaných dopingových látek je známo mnoho, některé z nich jsou ve sportu vyloženě zakázané, jiné se nesmí používat jen v některých sportech. Riziko pro lidské zdraví je zde však vždycky!

Agresivní svalnatci
Anabolika (anabolické steroidy) jsou většinou syntetické látky podobné mužským pohlavním hormonům, které mají výrazný účinek na růst tkání. Patří mezi ně například hojně zneužívaný nandrolon, ale i přírodní testosteron. Přirozeným účinkem mužských těchto pohlavních hormonů, které se pro lidské tělo „vyrábějí“ ve varlatech a nadledvinkách, je podpora „mužnosti“, včetně zvýšené tělesné hmotnosti, mohutnější svalové hmoty a agresivnějšího chování. Ve sportu jsou zneužívány především pro zvýšení tělesné síly, vytrvalosti a rychlejší zotavení.
Pokud si takový sportovec zahrává s anaboliky dlouhodobě, může se snadno dočkat zvýšení krevního tlaku nebo poruch metabolismu tuků, což mnohdy ústí v aterosklerózu a cévní mozkové příhody. Protože jsou steroidy odbourávány v játrech, dávají často odborníci podávání takových látek do souvislosti se změnami jaterních buněk, tvorbou cyst a nezhoubných nádorů. Navíc svalová hmota, kterou se pod vlivem vysokých dávek steroidů dopující sportovci „obalí“, nemá dostatečně pevné vazivo, což vede u ke zvýšenému množství svalových a úponových zranění.

Kde se vzaly fousaté sportovkyně?
Nezanedbatelný účinek mají anabolika i na sexualitu nadopovaného svalovce. Zrádné hormony totiž ovlivňují nejen jeho (či její) druhotné pohlavní znaky a sexuální výkonnost (v malých dávkách povzbuzují, vysoké dávky naopak sexuální apetit snižují), ale především plodnost. Mužům se snižuje počet spermií a nakonec přichází i zmenšení varlat.
Pokud jsou mužskými pohlavními hormony dopováni adolescenti, dochází u nich k rychlejšímu rozvoji druhotných pohlavních znaků – změny prsů a hlasu, rozvoj svaloviny, růst ochlupení a vousů, změna vlasové hranice, rozložení podkožního tuku. Kromě toho se mohou rychleji uzavřít růstové chrupavky, což vede k zástavě růstu. Ženám při užívání anabolik rostou vousy a objevují se menstruační problémy.
Anabolika se rovněž výrazně podepisují na psychice. Prvotní pocity sice mohou být docela příjemné, sportovec pociťuje zvýšené sebevědomí a euforii, ale později se objeví úzkostné stavy. Důsledkem je pak agresivní chování často spojené s až paranoiou, přitom prosté vysazení rizikových látek většinou nestačí, protože se nezřídka dostavují abstinenční příznaky.

Hormon, který dospělým nesvědčí
Mezi nejčastěji zneužívaný z další skupiny dopingových látek patří růstový hormon, inzulinu podobný IGF-1, jehož přirozené působení se nejvíce projevuje v dětství a dospívání. Hormon podporuje růst kostí a svalové hmoty, podporuje tvorbu bílkovin a snižuje ukládání tuků.
Jeho zvýšená nepřirozená přítomnost v těle v dospělosti vede k tzv. akromegalii, zvětšení a zhrubnutí obličeje a koncových částí končetin. Dalším vedlejším účinkem růstového hormonu je zvětšení vnitřních orgánů (jater, sleziny, srdce), poruchy růstu v dospívání, tvorba slizničních výrůstků na tlustém střevě, metabolické poruchy (hypoglykémie), psychické poruchy a poškození svalů, včetně změn struktury a funkce srdeční svaloviny.

Trápení dopingových komisařů
Dalším zástupcem ze stejné skupiny je hormon erytropoietin (EPO), který reguluje tvorbu červených krvinek v kostní dřeni. Jeho hladina se může zvýšit i přirozenou cestou, například pobytem ve vysoké nadmořské výšce.
Dopingové komisaře ale EPO velmi trápí, protože je, podobně jako jiné tělu vlastní látky, těžko zjistitelný. Vedlejší a negativní účinky má však tento hormon minimální.
Horší sbírkou vedlejších účinků se mohou „pochlubit“ stresové hormony kortikotropiny, podporující nejen výkon těla, ale i psychický stav (mají euforizující účinky) sportovce. Jejich dlouhodobé nadměrné užívání je spojeno s poruchami ukládání tuku v těle, nadměrným ochlupením, zvýšením hmotnosti, úbytkem kostní hmoty, poklesem krevního tlaku. otékáním a vážnými psychickými změnami.

Někdy stačí odvodnění
Léky na odvodnění (diuretika) nepatří sice přímo mezi látky, které by sportovcům přímo pomáhaly k rekordům, podporují však tvorbu moči a jsou tedy zakázány hlavně proto, že při dopingové kontrole zhoršují možnost prokázání jiných zakázaných látek. Mají však i výrazný vliv na snižování hmotnosti, takže v některých sportovních disciplínách, kde má nižší tělesná váha vliv na výkony (skoky na lyžích, veslování…), jsou proto stíhány podstatně tvrději.
Při jejich dlouhodobém používání dochází k poruchám iontového hospodářství v těle. I krátkodobá dehydratace, vyvolaná snahou o rychlý úbytek váhy, ohrožuje centrální nervový systém a vyvolává křeče.

Doping pro vojáky
Již v druhé světové válce používaly obě bojující strany na západní frontě amfetaminy, látky zvyšující bdělost a pomáhající překonat únavu a pocity hladu. Zatímco Němci dopovali své vojáky pervitinem, Američané brali benzedrin. Dnešní sportovci se tedy opravdu měli od koho učit.
Kromě amfetaminů patří do této skupiny například i kokain nebo strychnin. Nebezpečí užívání amfetaminů a jim podobných látek spočívá především v přetěžování organismu, které může vést k nenapravitelnému poškození srdce. Zanedbatelný není ani možný vznik závislosti, projevující se toxickou psychózou, paranoidními stavy s halucinacemi.

Alkohol až po závodech
Na dlouhý seznam dopingových látek, o něž se dopingoví komisaři přímo při závodech zajímají, patří i alkohol. Je ovšem zakázán jen v některých sportech, zvláště v těch, které vyžadují rychlou reakci. Sem patří pochopitelně motorismus, letecký sport nebo lyžování. Z pochopitelných důvodů, aby se sportovci nepostříleli, je alkohol zakázán i ve střelbě či v moderním pětiboji. Méně pochopitelné je to ale například v petangue nebo v závodním kulečníku. V ostatních sportech jeho přítomnost testována není, těžko si lze ovšem představit, že by třeba profesionálové z NHL nastoupili k zápasu opilí.
Tlumící účinky alkoholu nejsou příliš vhodné pro zlepšení výkonnosti, využít se snad dá pouze jen jeho krátkodobý euforizující účinek. Nežádoucí účinky krátkodobého i dlouhodobého požívání alkoholu jsou všeobecně známé.

Uklidněte se jinak!
Rovněž jen v některých sportech jsou zakázány určité léky, takzvané Beta-blokátory, které snižují frekvenci a sílu srdečních stahů, psychické napětí a svalový třes. Nesmějí se proto užívat tam, kde je vyžadována přesnost (střelba, minigolf).
Jejich vedlejší účinky zahrnují zúžení dýchacích cest, celkovou únavu, deprese, poruchy potence a metabolické změny.

Více se dozvíte:
www.bodybuilding.cz
http://www.extc.cz/lanky/d_slov_odb.htm
http://www.antidoping.cz/
http://www.doctor.site.cz/
http://www.drogy-info.cz/

Nejznámější dopingové případy v atletice
1988 – Kanaďan Ben Johnson byl po olympijském finále běhu na 100 metrů v jihokorejském Soulu diskvalifikován kvůli stanozololu. Vrátil zlatou olympijskou medaili a jeho dva světové rekordy byly vymazány.
1989 – Koulař Alexander Bagač ze SSSR měl při Evropském poháru atletů v anglickém Gatesheadu pozitivní nález na testosteron. O osm let později byl pozitivně testován znovu.
1990 – Americký světový rekordman v běhu na 400 m Butch Reynolds měl na mítinku v Monaku ve svém vzorku nandrolon.
1990 – Další koulař, tentokrát z USA, stříbrný medailista ze Soulu Randy Barnes, měl pozitivní dopingový nález na testosteron. Svůj prohřešek zopakoval i v roce 1998.
1992 – Dvojnásobná mistryně světa ve sprintu Katrin Krabbeová z Německa byla při antidopingové zkoušce v JAR přistižena při manipulaci s odebranými vzorky. Později ji bylo prokázáno užívání stimulačního prostředku Clenbuterol.
1993 – Dopingová komise IAAF oznámila, že lednový vzorek kanadského sprintera Bena Johnsona vykazoval zvýšenou hladinu testosteronu a podle pravidel o opakovaném dopingu byla Johnsonovi doživotně zastavena činnost.
1993 – Světová rekordmanka v běhu přes překážky, Ruska Ludmila Narožilenková, byla za prokázaný doping anabolickými steroidy vyloučena z halového MS v kanadském Torontu.
1993 – Ukrajinské olympijské vítězce v běhu na 3000 metrů Taťjaně Dorovskichové při mítinku v maďarské Budapešti zjištěn stanozolol.
1993 – Koulař Mike Stulce z USA byl opakovaně pozitivně testován na anabolika. IAAF ho poté doživotně diskvalifikovala z veškerých atletických soutěží.
1997 – U stříbrné medailistky na 400 m překážek z OH v Barceloně a MS ve Stuttgartu, Američanky Sandry Farmerové-Patrickové, byla odhalena vysoká hladina testosteronu.
1997 – Olympijský vítěz závodu na 20 km chůze Španěl Daniel Plaza byl potrestán dvouletým zákazem za užívání nadrolonu.
1999 – Oblíbenec Fidela Castra, kubánský výškař Javier Sotomayor, měl na Panamerických hrách pozitivní test na kokain.
1999 – Olympijský vítěz a evropský rekordman v běhu na 100 metrů, Brit Linford Christie, byl usvědčen z užití dopingu.
1999 – Jamajské „gazele“ Merlene Otteyové byl prokázán nandrolon. Jamajská atletická asociace ji obvinění zbavila.
1999 – Doživotně potrestaný, dále však trénující, Kanaďan Ben Johnson potřetí v životě neprošel antidopingovou zkouškou. Ve svém vzorku měl diuretikum, prostředek používaný k maskovánání dopingu.
2000 – Americký koulař a mistr světa C.J. Hunter měl po červencovém mítinku Zlaté ligy v norském Oslo pozitivní test na nadrolon. V březnu 2001 obdržel dvouletý trest, poté ukončil kariéru.
2000 – Podruhé v kariéře dopovala ukrajinská světová rekordmanka v trojskoku Inessa Kravecová.
2001 – Před MS v kanadském Edmontonu se objevil první případ krevního dopingu v atletice. U ruské halové mistryně světa v běhu na 3000 metrů Olgy Jegorovové byl zjištěn erythropoetin (EPO).
2001 – Olympijskému medailistovi Alžířanovi Ali Saidi-Siefovi byla na MS v kanadském Edmontonu odebrána stříbrná medaile v závodě na 5000 m kvůli pozitivnímu testu na nandrolon.
2002 – Dvojnásobný světový šampión v krosu, Belgičan marockého původu Mohammed Mourhit, měl na MS v půlmaratónu v belgickém Bruselu v těle EPO.
2004 – Kalifornská dopingová laboratoř obvinila amerického sprintera Tima Montgomeryho z toho, že při překonání světového rekordu na 100 metrů byl nadopován.

Když za nás pracuje kreatin…
Od 90. let slaví obrovský boom látka zvaná kreatin, která je tělu přirozená, zlepšuje některé sportovní výkony a zatím se zdá, že nemá žádné negativní vedlejší účinky. Jak souvisí kreatin s energetickým hospodářstvím lidského organismu? Nehrozí opravdu žádné riziko?

Možná vás již někdy napadla otázka, odkud vlastně berou svaly energii pro práci, kterou musí vykonat při každém pohybu? Odpověď je v principu snadná: svaly jsou poháněny štěpením vysoce energetické sloučeniny ATP (adenosintrifosfátu). Tato poměrně jednoduchá molekula je v jistém smyslu nabita energií, která se uvolní v okamžiku, kdy se odštěpí malý fosfátový anion a z původního ATP zbude jen ADP (adenosindifosfát). Živočišný organismus ovšem musí vyřešit jednu základní otázku: jak doplňovat neustále odebíraný ATP tak, aby svaly mohly pracovat po požadovanou dobu? K tomu účelu se během evoluce vyvinuly tři základní mechanismy, které se v živočišném těle v určitém pořadí postupně odehrávají.

Pohotovostní zásobárna energie
Při poklesu koncentrace ATP ve svalu začne enzym kreatinkinasa okamžitě ze sloučeniny zvané fosfokreatin usilovně přinášet fosfát na již zmíněný ADP, aby ho patřičně doplnil znovu na ATP. Energeticky bohatý ATP je tak dočasně zregenerován a může být použit pro další práci svalů. Ty mají v klidovém stavu obvykle dostatek zásob fosfokreatinu na to, aby stačil pokrýt energetickou spotřebu na několik dalších minut. U krátkodobých špičkových výkonů je ovšem tato doba podstatně kratší, pouze několik sekund, a zásoba fosfokreatinu tak vystačí například na běh na 100 m.

Dluhy svalů splácejí játra
Po vyčerpání zásoby fosfokreatinu může ATP vznikat i takříkajíc na dluh, v tomto případě tedy na kyslíkový dluh. Znamená to ovšem, že sval pracuje po omezenou dobu bez přísunu kyslíku. ATP totiž vzniká odbouráváním glukosy, ale bez kyslíku je její „spalování“ nedokonalé. Tento děj můžeme přirovnat ke spalování uhlí v kamnech: nezajistíme-li dostatečný přívod vzduchu, vzniká místo oxidu uhličitého jedovatý oxid uhelnatý. Ve svalu ale není situace zas tak dramatická, protože „bezkyslíkovým“ (anaerobním) spalováním glukosy vzniká poměrně neškodná látka (laktát), která pouze okyselí sval. Vytěžené energie však není příliš mnoho (na jednu molekulu odbourané glukosy jsou vyrobeny pouze dvě molekuly ATP) a laktát musí být navíc „poslán na léčení“ do jater, kde je přeměněn zpět na glukosu. Tato obnova glukosy ovšem vyžaduje přísun ATP, který vznikl aerobním spalováním glukosy (viz dále). Kyslíkový dluh svalů tedy nakonec stejně musí zaplatit játra.

S kyslíkem jde všechno líp
Při „kyslíkovém“ (aerobním) spalování glukosy je nezbytně nutný přísun molekulárního kyslíku (O2), jako odpad vzniká oxid uhličitý (CO2). Tento způsob výroby ATP je energeticky nejvýhodnější, protože při takovém odbourání jediné molekuly glukosy vzniká 36 molekul ATP. Nastartování i vlastní chod celého metabolického procesu je ovšem ve srovnání se dvěma předchozími způsoby žalostně pomalé, proto aerobní odbourávání glukosy nastupuje až při dlouhodobých fyzických výkonech.

Přebytky musí z těla ven!
Co je kreatin a jak vzniká? Z chemického hlediska je to aminokyselina, kterou si lidské tělo samo vyrábí z jiných aminokyselin. Probíhá to zčásti v ledvinách, zčásti v játrech a vytvořený kreatin pak krev dopraví do svalů. V energetické bilanci svalových buněk hraje významnou roli ve formě již zmíněného fosfokreatinu, který se od kreatinu liší také již zmíněnou fosfátovou skupinou. Jemnou rovnováhu mezi kreatinem, fosfokreatinem, ATP a ADP udržuje enzym zvaný kreatinkinasa, který „pracuje“ přímo ve svalových buňkách. Nepotřebný kreatin je pak močí odváděn z těla ven.

Laskomina pro sportovce
Během posledních 15 let mezi sportovci výrazně vzrostla obliba potravinových doplňků s obsahem kreatinmonohydrátu, což je jednoduše řečeno kreatin s trochou vody. Většina sportovních prodejen dnes nabízí široký sortiment energetických tyčinek s různou příchutí, z nichž některé obsahují právě kreatin.
A proč jsou tyto výrobky tolik vyhledávány? Je totiž i vědecky prokázáno, že někteří jejich konzumenti dosáhli zřetelného zlepšení svých sportovních výkonů. Nejnovější vědecké testy prověřily zvýšení výkonnosti zejména u sportů, kde je zapotřebí krátkodobých špičkových výkonů, např. vzpěračství, sprint na krátkou vzdálenost nebo skok do dálky či výšky… Na dlouhodobějších výkonech (např. maraton nebo cyklistika) se pozitivní účinek kreatinu téměř vůbec neprojevuje.

Překvapivý objev
Australští vědci nedávno uskutečnili sérii testů, které měly ověřit, zda má kreatin podobně blahodárné účinky i na fungování mozku. Mozek, stejně jako všechny ostatní tělesné tkáně, totiž využívá jako energetický zdroj právě ATP. Při poklesu koncentrace je chybějící ATP doplňováno opět z kreatinfosfátu, nabízí se tedy logická otázka: mohla by dodávka kreatinu zvenčí příznivě ovlivnit funkci mozku podobně jako u svalové tkáně?
Experiment spočíval v tom, že 45 dobrovolníků užívalo po dobu 6 týdnů buď kreatinové kapsle nebo placebo („slepé“ kapsle obsahující pouze cukr). Žádný z účastníků testu samozřejmě netušil, jaké kapsle užívá. Výzkumníci došli k poměrně překvapivému zjištění, že osoby užívající kreatin jsou na tom o poznání lépe než na začátku experimentu. Závěr je tedy podobný jako u výzkumu účinků kreatinu na svalovou tkáň. Krátkodobě dochází k výraznému zlepšení, dlouhodobý vliv kreatinu na mozek nebyl pozorován.

Povolené životabudiče
Vedle kreatinu existuje pestrá paleta dalších potravinových doplňků, kterými si sportovci „vylepšují“ jídelníček.
AMINOKYSELINY
· Karnitin hraje zásadní roli při spalování tuků, pomáhá zvyšovat vytrvalost organismu
· Taurin se účastní např. regulace hospodaření s vodou, procesu vidění, řízení svalové kontrakce apod.
· valin, leucin a isoleucin – jsou, narozdíl od výše uvedených součástí proteinů. Tvoří až 35 % celkového množství aminokyselin zabudovaných do svalové tkáně a jejich dodávka zvenčí výrazně snižuje odbourávání svalových proteinů po vyčerpání glukosy.
STOPOVÉ PRVKY
· Vanadylsulfát je velmi oblíbený u kulturistů. Stopový prvek vanad, který je v této formě podán 15 – 20 minut před soutěží, zdůrazní „plnost“ svalů. Jeho pravidelné užívání vede k nárůstu svalové hmoty.
· Chrom působí jako antioxidační činidlo a zvyšuje rychlost pronikání glukosy do buněk.
MINERÁLY
· Natriumbikarbonát (jedlá soda) pomáhá regulovat vzrůstající kyselost krve i svalových buněk (při hromadění kyseliny mléčné). Dokáže tak oddálit únavu, předávkování však může vyvolat poruchy srdečního rytmu a svalové křeče.
· magnezium (hořčík) – jeho nedostatek může vést ke svalovým křečím.

S geny nejsou žerty!
Sportovec, který celý život usiluje o to, aby se stal nejlepším na světě, častokrát neodolá nejrůznějším svodům, které by jednoduše zlepšily jeho výkonnost. Nemusí jít jen o steroidy nebo různé hormony. V poslední době se totiž objevuje fenomén nový, nevyzpytatelný a nebezpečný – genový dopink.

Málokterý vědec si troufne odhadnout, co se stane, když se nějaká laboratoř začne vrtat v genové struktuře. Zásahy do genů totiž provází nemalé riziko.

Překrvení paviáni
Princip této nové metody spočívá v tom, že pomocí viru jako nosiče se do těla zanese informace, která spustí cílenou reakci. Je to jakýsi druh nákazy, která stimuluje chování organismu. V experimentu se tak už podařilo vyvolat u paviánů zvýšenou tvorbu erytropoetinu, tedy hormonu podporujícího tvorbu červených krvinek. Počet červených krvinek vzrostl tak prudce, že paviány ohrožoval na životě.

Svalnatí hlodavci
Výzkumný tým pensylvánské univerzity pro změnu experimentuje s genem, který má za úkol řídit růst. Vědci ho implantovali do těla laboratorním myším. Výsledky pokusů vědce překvapily, protože hlodavci získali až o 30 procent více svalové hmoty a ke stáří jim svaly neochabovaly, ba naopak, zůstávali stále při síle.
Léčba či dokonce sportovní doping lidí genovou terapií však zatím přináší spíše obtíže. Jeden příklad za všechny, dva francouzští chlapci, kteří trpěli poruchou imunity, byli této terapii podrobeni. Po jejím skončení se v jejich organismech vyskytla leukémie.

Hlavně neztratit kontrolu!
Prvotním cílem podobných výzkumů pochopitelně není vytvořit atletické terminátory, ale pomoci nemocným lidem. Podle mezinárodní antidopingové federace se však masově genový dopink rozšíří během velmi krátké doby. Podle ní je nezbytné uspíšit vývoj detekčních technik, které by genové manipulace odhalily.
Co se týče použití genetického dopinku, jsou vědci skeptičtí. „Vsadil bych se, že někdo ve sportovním světě si už dělá obchodní plány, jak těchto poznatků využít,“ myslí si Thomas Murray, ředitel americké nezávislé organizace pro etiku v biologii Hastings Center. „Když uvážím, co o atletice vím, čekám, že dříve než genové terapie začnou prospívat nemocným, začnou se podloudně používat ve sportu. V minulých desetiletích jsme ztráceli kontrolu nad užíváním dopinku. To by se nemělo opakovat.“ Pokud se však genová vylepšení stanou všeobecně rozšířena, bude asi nemožné zabránit sportovcům v jejich využívání.

Dopink nezná věkové hranice
To, že dopují vrcholoví sportovci, na to si bohužel sportovní veřejnost tak nějak zvykla. Ale dopink u důchodců? I to je možné, jak ukazuje nedávný případ z Německa. Třiašedesátiletý veterán Klaus Liedtke, považovaný za jednoho z nejlepších koulařů a diskařů ve své kategorii, byl pozitivně testován na anabolické steroidy. Zkouška prokázala v atletově těle oxymetholon, což je anabolická látka s velmi silným účinkem. Německý atletický svaz ho potrestal podle regulí – Liedtke dostal dvouletý distanc a po tuto dobu se nesmí účastnit žádných soutěží.

Vítězí technický doping?
Výkony špičkových sportovců již dnes nestojí jen na tréninku a talentu. Ve stále větší míře se v něm uplatňují nejmodernější technologie všeho druhu, tedy jakýsi technický a technologický doping. Otázkou zůstává, dokdy budou ještě soutěžit sportovci a od kdy si to mezi sebou rozdají už jen technologie.

Technika ve sportu už dávno není jen výsadou automobilových závodů. Při pohledu na profesionálního cyklistu řítícího se v časovce osmdesátikilometrovou rychlostí se může na první pohled zdát, že se jedná o mimozemšťana. Jeho přilba má dokonalý aerodynamický tvar, bicykl je vyroben z materiálů, využívajících podobné technologie, jaké nalezneme v raketoplánech. Se svou stájí je závodník na trati spojen bezdrátovou vysílačkou, takže informace o průběhu etapy má neustále čerstvé. Ale nejen to. Dnes už je běžné, že v řídítkách kol jsou zabudovány senzory, jejichž úkolem je sledovat životní funkce závodníka. Doprovodný tým na trati, ať už je to lékař nebo trenér, tak může flexibilně reagovat na krizové situace.

Revoluční dresy pro hokejisty
Nové technologie se objevují i v kolektivních sportech. Čeští hokejisté na letošním tolik úspěšném hokejovém šampionátu vyzkoušeli při tréninku revoluční typ dresů. Ty mají vylepšené chrániče, jsou lehčí, trvanlivější a mají příznivější aerodynamické parametry. Na jeho vývoji se mimo jiné podílel i mnohonásobný vítěz Tour de France, američan Lance Armstrong a svými poznatky přispěl i reprezentační tým amerických rychlobruslařů.
Podle výrobců by elastický dres získal svému nositeli při pětadvacetimetrovém bruslařském souboji výhodu až osmdesáti centimetrů. Sami hokejisté si pak pochvalovali, že dres ztěžuje fauly hokejkou a jinou nečistou hru. Uvažuje se, že hokejisté v nových dresech vyjedou na led už příští rok na zimní olympiádě v Turíně.

Nevyzpytatelný míč
Elastické dresy se objevily i v kopané. Ale fotbal jde ještě dál. Už jen výrobě míčů předcházejí složité výpočty a je k ní nutná vyspělá technologie. Míče létají čím dál tím rychleji a pro brankáře jsou stále nevyzpytatelnější.
Euro 2004 v Portugalsko se hrálo s balonem, který nesl název Roteiro. Neměl švy a lepen byl za tepla. Fotbalisté si však stěžovali, že se hůře ovládá, i když střely z větší vzdálenosti jsou díky němu nebezpečnější.
Na letošní finále Ligy mistrů pak Adidas přichystal další model. Nový míč měl skvěle držet směr, podle vývojářů zaručoval unikátní kontrolu, výborné vlastnosti při odskoku, absolutní odolnost vůči vodě a dlouhou životnost.

Pomohou fotbalu čipy?
Divák, který by se šel podívat na San Siro na trénink slavného AC Milán by byl asi poněkud překvapen. Hvězdy jako Paolo Maldini, Andrej Ševčenko nebo Marek Jankulovski vybíhají na trávník „ozdobeni“ čipy, které snímají jejich tělesné funkce.
V červenci 2002 byl totiž spuštěn zajímavý projekt nazvaný Milan Lab. Pod tímto tajemným názvem se skrývá výzkumné centrum zaměřené na kybernetiku, informační technologie i psychologii. Fanoušky možná napadne, co to má společného s fotbalem, ale odborníci jsou přesvědčeni, že hodně. Laboratoř totiž na základě získaných informací a matematických modelů předpovídá zdravotní stav či metabolické procesy jednotlivých hráčů. Tedy nikoliv už jen sledování jednotlivých fyziologických a psychologických údajů o fotbalistech, ale přímo aktivní přístup. A během tří let tento systém přinesl opravdu zajímavé výsledky. O celých devadesát procent byl snížen počet svalových zranění. Zlepšil se i herní projev mužstva a v roce 2003 AC Milán zvítězil v nejprestižnější klubovém klání v Evropě, v Lize mistrů. Letos mu triumf v této soutěži ukradl až v penaltovém rozstřelu anglický FC Liverpool.

„Mazané“ lyže
Digitální technologie pronikají i do dalších sportovních odvětví. Každý, kdo někdy běžel na lyžích ví, že základem všeho je mít dobře namazáno. A dobře namazat, to je opravdová alchymie, zejména u špičkových závodníků. Když se to nepovede, ze snadného závodu může být doslova horor.
Klasickým voskům ale bude možná brzy odzvoněno. Vědci z americké univerzity v Dartmouthu vyvinuli zařízení, které by podkluzování lyží mělo zabránit. Do lyže je vložen senzor, který má za úkol rozpoznávat kvalitu sněhu. Lyže získané informace vyhodnotí a na základě nich pak změní povrch své skluznice. V praxi celý systém funguje tak, že impuls, který senzor vyšle na skluznici, rozpustí tenoučkou vrstvu sněhu. Ta však záhy znovu zamrzne, jenže už na skluznici, na které převezme funkci vosku.

Kam až vylétnou tyčkaři?
Listiny rekordů ukazují, že na některé sporty má vývoj nových materiálů dramatický dopad. Výrazným příkladem je skok o tyči. Na počátku dvacátého století používali atleti obyčejné dřevěné tyče. Během desetiletí přešli na to nejlepší, co nabízela příroda, bambus. Už i takové snížení hmotnosti tyče pomohlo atletům dosahovat vyšších odrazových rychlostí, a tím i větších výšek.
Ale až když se v 60. letech objevilo skleněné a později uhlíkové vlákno, vyletěly maximální výkony strmě vzhůru. Zatímco v éře bambusových tyčí byla hodnota mužského světového rekordu 477 centimetrů, dnešní světový rekord Sergeje Bubky je 614 centimetrů. I když je samozřejmě jasné, že tento posun není dán jen kvalitou tyče, je její podíl na současných výkonech zásadní. Podle odborníků je jen otázkou času a nových technologií, kdy se bude skákat ještě podstatně výše.

Mikročip místo rozhodčího
Nejen sportovní vybavení se neustále modernizuje. Sport obecně a zvláště kolektivní hry se neustále zrychlují. Nejnovější technologie mají proto za úkol pomáhat i rozhodčím, aby se v tom mumraji vyznali. Hokejoví fanoušci si už dávno zvykli na to, že sporné brankové situace se zkoumají na videu. V poslední době po zavedení podobné technologie volají i fotbalisté.
Evropská federace UEFA, která se dlouho konzervativně stavěla proti jakýmkoliv změnám, začíná své stanovisko přehodnocovat. „Nejsme proti technické pomoci, pokud by byl systém rychlý. Nesmí docházet k velkým zpožděním při posuzování, jestli třeba gól nepadl z ofsajdu. Navíc musí být ochráněna čest rozhodčího, protože je to jenom člověk, který má právo chybovat,“ uvedl generální ředitel UEFA Lars-Christer Olsson.
Další možností, jak se ujistit, že branky bylo skutečně dosaženo, je zavést do míče mikročip. Míč by po překročení brankové čáry vydal patřičný zvukový signál. V současnosti se takovéto balony zkoušejí na juniorských turnajích.

Autor: Martin Janda, Lenka Šnajdrová