Rostliny se dokážou vetřelcům účinně nejen bránit. Dokážou i nebezpečně útočit a zákeřně zabíjet. Nebezpečné jedy obsahují i obyčejná rajčata, lilky, papriky, či brambory.

Rostliny v různé podobě každého člověka doprovázejí od narození až do smrti. Bez nich by nebyl život – jsou jeho základem. Odborníci znají na 700 tisíc rostlinných druhů. Z toho je více jak 160 tisíc vyšších kvetoucích rostlin; zbytek představují rostliny, které nekvetou.
A co je nejzávažnější: Lidé na celém světě dokážou hospodářsky využívat – především jako zdroj surovin a různé plodiny – jen asi 17 tisíc druhů. Z tohoto počtu se uměle pěstuje asi 5000 rozmanitých rostlin. (Mezi rostliny se kdysi řadily i houby, ale nyní tomu tak už není.)

U zrodu byly řasy
Praprapředky dnešních rostlin jsou vodní řasy – dárci kyslíku. Dlouhou tradici mají i mechy jako důležité regulátory vláhy. Zatímco 1 m2 mechového polštáře za sucha váží pouhý jeden kilogram, po nasáknutí vodou dokáže přibrat šestkrát víc. Jakousi tajuplnou připomínkou doby vzdálené stovky milionů let, kdy náš svět ovládali mohutní dinosauři, zůstávají různé kapraďorosty – přesličky, plavuně a kapradiny. Jejich někdejší pravěké předchůdkyně se však tyčily až do třicetimetrové výšky. Po nich zůstalo jen kamenné uhlí. Pravdou je, že zatímco u nás najdeme přesličku jako křehkou pomenší rostlinku, ve středoamerických močálech či pralesních oblastech Jižní Ameriky dodnes dvanáctimetrové přesličky vytvářejí džungli. Úplně prvními předchůdci suchozemských rostlin však byly prapůvodní vodní řasy. Proto dnes všeobecně uznávaná vědecká teorie, že život se zrodil v oceánech, platí i u rostlin.

Pomáhají trny, mravenci i různé léčky
Většina příslušníků rostlinné říše se dovede v případě potřeby účinně chránit a bránit proti nezvaným zájemcům. Tato ochrana má různé podoby – někdy i smrtelně nebezpečné Masožravá rostlina si na lapené oběti navíc ještě s gustem smlsne!
Snad každý z nás zná různé ostny a trny – třeba u růží či kaktusů. Takovou obranu zdokonalila opuncie, jejímž prapůvodním domovem je Jižní a Střední Amerika: Dužnaté stonky mají ostny, u jejichž kořene jsou navíc chomáčky zlatavých chloupků. Na jejich koncích číhají malé zpětné háčky, které snadno a ve značném množství pronikají do kůže zvířete, které si hodlá na opuncii pochutnat. Hlad však vůbec nezažene – a na bolestivý zážitek si vzpomene vždy, když tuto rostlinu uvidí.
Kaktusům jsou podobné pryšce. Pocházejí z Afriky, ale hojně se vyskytují i u nás. Při poškození z nich vytéká mléčná šťáva odporné chuti (mj. směs gumy, pryskyřice, vosku aj.), která spolehlivě odežene možné jedlíky.
Především v africké savaně je k vidění další bolestivá přírodní zbraň: Šlahounovitá  kapinice, která připomíná naše ostružiní či maliní, ovšem mnohem větších rozměrů. Na větvích skrývá nesčetné zahnuté trny. Když lákavé listy kapinice nakousne například buvol, vzápětí je v zajetí  větví. Navíc každým dalším pohybem se do bludiště ostnatých bodavých šlahounů zaplétá ještě více.

Spojenectví rostlin a mravenců
Jeden druh africké kapinice (Acacia drepanolobium) se kromě popsaného způsobu brání ještě důkladněji: Uzavřel totiž spojenectví s mravenci. Těm zajišťuje cukernatou stravu a střechu nad hlavou – v dutých trnech. A co od nich na oplátku požaduje? Kdyby náhodou nějaké nenasytné zvíře – třeba zvědavou žirafu – neodradily ostnaté větve a začala rostlinu užírat, vyrojí se na její citlivou tlamu mraky mravenců. (Jedná se ovšem o útočníky mnohem větší než jsou naši mravenečkové lesní.) Něco podobného si zavedly i kapinice v Jižní Americe.
Ovšem není to výsadou nižších rostlin . Ve Střední i Jižní Americe to dokazují například stromy Cecropia. Na nich velcí mravenci vegetují zejména v dutých větvích a pojídají látku, kterou jim strom vylučuje na listy. Naštvaní mravenčí „ bodyguardi“ odhánějí jak zvířata, tak dotěrné ovíjivé liány, které kusadly překoušou, aby stromu neškodily.
Naopak jindy a jinde se jiní mravenci sami stávají obětí svých chutí. Mnoho trablí jim chystá silenka dvoudomá rostoucí v jižní a střední Evropě. Na květních lodyhách má chloupky zakončené lepkavými kapičkami. Na ně se nalepí  překvapení žádostiví mravenci a housenky, pokud se chtějí napást. Naopak třeba včely, které květ opylují, se „lepidla“ bát nemusejí.
Lepkavou pryskyřici využívají například jehličnany jako jakýsi „lak“, který chrání jak kmen a větve, tak i listy, které pak nelze požírat.

Pichlavý Madagaskar
Světovým unikátem pokud jde o království trnů a ostnů je jihozápad Madagaskaru – největšího ostrova v Indickém oceánu. Tady převládá trnitá buš, se souvislým porostem vysokým kolem pěti metrů. Nejvíce zde rostou – jako na jediném místě světa – rozmanité druhy rostliny typu Euphorbia. Jeden znak však mají společný – při poškození rostliny z ní vytéká bílý latex. Může nebezpečně poškodit kůži a při zasažení oka je příčinou vážných poranění.
Mnohem jemněji se chová divizna, kterou známe i od nás. Na listech a stonku má množství tuhých chloupků. Zájemce o zelenou pochoutku se musí touto velice nepříjemnou překážkou prokousat – anebo to raději vzdát! Cesmína si listy ochraňuje velice tvrdými okraji. Ty nedokážou přehryznout dravé housenky a tak se raději odplazí k méně chráněné potravě.

Dokážou využít maskování i pachu
Rostliny se rovněž chrání umným maskováním – mimikry. Nejčastěji splývají s okolní krajinou v polopouštích a pouštích. Nejznámější jsou „živé kameny“, které vytvářejí hnědavé  jihoafrické litopsy vysoké do pěti centimetrů. Barvu okolí napodobují i různé druhy kaktusů. V USA (stát Texas) a Mexiku se zvláště proslavil kaktus Astrophytum asterias, který za sucha připomíná plochý koláček. Nepoznají ho ani živočichové – ovšem jen do doby než zaprší. Doslova o život jde zvířatům, která odhalí maskování pryšce Euphorbia obesa. Vypadá jako nenápadný míček, uvnitř má jedovaté latexové mléko. Tak využívá hned dva obranné způsoby.
Některé rostliny odpuzují možné nepřátele pachem. Jejich nejznámějším reprezentantem je zmijovec obrovský z pralesů Sumatry. Složený květ, ve které převládá žlutá a fialová barva, dosahuje až dvoumetrové výšky. Odpudivě páchne po shnilém rybím masu. Tím však láká pouze mouchy, které ho opylují.

Světlo jako zbraň
Mnohé záhady panují kolem toho, jak se  rostlinstvo brání využitím světla. Za tím se otáčí drtivá většina rostlin. Některé z nich však využívají sluneční energie i k tvorbě molekul, které se stávají škodlivé pouze působením světla. Tyto látky se nazývají fototoxiny. Znamenají ohromné nebezpečí nejen pro hmyz, ale i  pro četné býložravce. Postižení, které následuje, když útočník fototoxiny zkonzumuje, jsou v přímé úměře s množstvím přijatého světla a velikostí živočicha. Třeba u krav dochází jen k povrchovým zánětům v oblasti tlam nebo uší. Ovšem u hmyzu světlo prostupuje tělem a často je příčinou smrti. Z nám dobře známých rostlin fototoxiny využívá kupříkladu třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum).Dodejme, že do počátku letošního roku odborníci objevili sto druhů zmíněných látek. Některým druhům hmyzu kupodivu neuškodí žádný z nich. Jiní vychytralí škůdci požírají takové rostliny jen ve tmě, kdy fototoxiny samozřejmě jedovaté nejsou.

Rostliny vedou chemickou válku
Botanikové však objevili i terpenoidní látky, které rostliny vylučují v okamžiku, když se jich dotkne nezvaný návštěvník. Tím rostlina současně upozorní čich masožravých dravců, že se v blízkosti objevil býložravec, na kterém by si mohli pochutnat.
Nyní následoval další nečekaný objev: Do takové záchranné akce se zapojují nejen rostliny přímo napadené, ale také jejich „příbuzní“, kteří pomáhají vyvolávat poplach. Jakmile k nim vítr zanese pach (nejspíše etylénu) varovně vylučovaných terpenoidů, sami je začnou preventivně vylučovat také.
Tím se signál SOS k chemické válce rostlin zesiluje. Díky tomu současně vzroste množství predátorů, kteří dostanou informace o blízkosti býložravců, na kterých by si mohli pochutnat. a tak ochránit rostliny. Musíme dodat, že vylučované jedovaté látky mají většinou odporně hořkou chuť, což už samo od sebe odradí od dalšího požírání.
Jak zjistil badatel Wouter van Hoven, zvýšenou produkci taninu (tříslovin) dokážou i stromy, třeba akácie. Jejich jed usmrtí i větší zvířata.
Tím jsme se dostali k chemické válce rostlin s okolním světem. Četné druhy rostlinstva vylučují jedovaté látky na odrazení možného nepřítele. Je to něco podobného jako by si náš imunitní systém vytvářel obranné protilátky proti hrozící nemoci.
V tropických a subtropických krajích se na polích hojně pěstuje dura (Sorghum). Ta se brání proti ožírání chemickou reakcí, při které se v listech objeví kyanid nebo kyselina kyanidová. Pokud takové listy zvíře sežere, většinou ho čeká vnitřní udušení. Není tajemstvím, že podobně se brání i tuzemský jetel plazivý (Triforium repens).
Nepříjemným zjištěním pro různé škůdce rostlin je skutečnost, že druhů jedů je víc než dost. Bohužel mnohé mohou zle narušit také zdraví člověka, ba ho i usmrtit.
Každý z nás asi v životě poznal žahavou bolest způsobenou kopřivou. Brání se chloupečky, jejichž špička se po cizím doteku odlomí. Potom vše už pokračuje jako u injekční stříkačky, do těla se nám dostane kyselina z trubiček. Na naši kopřivu bychom si asi ani tak nestěžovali, kdybychom se dostali do nežádoucího kontaktu s její příbuznou z Nového Zélandu. Stromovitou kopřivu vysokou asi tři metry domorodci nazývají „ongaonga“(Urtica Xerox). Chlupy na jejích stoncích a listech ukrývají jed, který usmrtí i velké zvíře, ohrozí i člověka.
Jed se nachází také v latexu, který prýští z napadeného stromu kaučukovníku. Četné jedovaté látky v mlékovité kapalině jí dodávají odpuzující chuť. Dobře to vědí i poučená zvířata.

Skrytou hrozbu máme i doma
Nemusíme však cestovat do dalekých krajů, abychom poznali různé rostlinné jedy. Mnoho jich tradičně máme doma. Už dobový bestseller „Byliny jedovaté“ z roku 1864, který „sepsal c.k. školní rada v Čechách  Jan Pátek“, v úvodu připomíná: „Byliny, které v jednotlivých aneb ve všech částkách, z nichž sestávají, dílem omamující, dílem prudké jedy, aneb i oboje skryté mívají, a jejichžto požívání náramně škodlivé následky pro zdraví, často i náhlou smrť způsobuje, nazývají se obecně jedovatými. …“
Bohužel, tato slova zůstávají namnoze platná i po 140 letech od vydání této knížky. Pro detailisty jen stručně připomenu, před kterými jedovatými bylinami autor Pátek varuje: Jílek mylný, brambořík obecný čili sviňský ořech, durman obecný aneb kravák, blín černý, rulík zlomocný, potměchuť čili lilek sladkohořký, lilek černý čili psí víno, vraní oka čili kulčiba obecná, brslen sprostý, kozí petružel, kerblík rozpuk jízlivý, bolehlav blamatý, ocún podzimní, kýchavice černá, lýkovec lékařský či vlčí pepř, vlaštovičník větší, oměj šalamounek , též zlý mníšek a mordovník, oměj psí mor, pryskyřník, čemeřice, koniklec, hlaváček jarní, náprstník červený, námel též svatojanské žito…
Jak se dále můžete dozvědět, tyto naše rostliny zůstávají nebezpečné Nutno dodat, že mnohé z nich jsou důležitým zdrojem pro výrobu účinných léků.

Jedovaté rostliny kolem nás – na kterých místech rostou?
Některým se nejvíce daří na poli či loukách, jiným v lese, dalším třeba v parcích, zahradách. O četné jedy možná  s láskou pečujete – aniž to víte – ve svých květináčích či v truhlících na balkonech. Většina jedovatých rostlin je suchozemských. Ovšem i u nás roste mnoho jeduplných zástupců v bažinách či přímo ve vodě.

Kde ukrývají jedovaté látky?
Spíše výjimkou je, že by jedovatá byla celá rostlina. Více nebezpečí číhá v některé její části – kořenech, hlízách, stonku, kůře, listech. Nebezpečné jsou i některé plody, zejména jádra. Vlastních květů se většinou nemusíte obávat. Nezapomínejte, že v jediné rostlině může být jed hned v mnoha podobách. Třeba v opiu, což je šťáva z makovic, jich je přes třicet.

Kudy jed vstupuje do našeho organismu?
Nebezpečné látky do těla pronikají především ústy, pokud jedovatou rostlinu požijeme. Jindy se dostávají do našeho organismu přes pokožku, oči.

Jak rostlinné jedy působí?
Také tady příroda připravila pestrou nabídku. Některý jed účinkuje okamžitě – například atropin. Jindy se účinky dostaví až s určitým zpožděním, což je třeba po požití ocúnu. Známe však i jedy návykové, jejichž okamžitá účinnost při opakovaném použití klesá, avšak pak nás náhle nás zaskočí prudká chronická otrava. Asi nejznámější je užívání hašiše, opia, do značné míry se tak může u někoho projevit i tabák. Různorodé jsou rovněž účinky, jaké jednotlivé jedy vyvolávají. Některé dráždí (atropin), jiné naopak uklidňují(morfium – třeba z máku), známe alkaloidy postihující nervový systém, jiné alkaloidy zase narušují rozmanité orgány.
Pozor: Mnohé jedy, které škodí lidem, neublíží některým druhům ptáků či hmyzu.

Co známého nás může v přírodě otrávit?
JARO
Většina z nás jistě uvítala příchod nového jara. Za jeho první posly se tradičně považují sněženky a jejich příbuzné bledule. Pozor: Obě tyto zdánlivě něžné květinky jsou jedovaté!
Totéž platí o čemeřici, kterou poznáte podle špinavě bílého květu. Kořen obsahuje digitaloidy – srdeční glykosidy. V rukou odborníků působí povzbudivě na srdce a nervovou soustavu.
S jarem se na zahrádkách i prosvětlených lesích objevují na větévkách lýkovce jedovatého růžové květy, které připomínají šeřík. Od dubna najdeme i jedovaté blatouchy a sasanky. Pozor zejména na to, aby se něco z nich nedostalo do očí, což by bolestivě podráždilo spojivky. Mnohem větší nebezpečí však přináší střemcha, jejíž květy voní hořce i sladce najednou. Prudce jedovatý je i zlatý déšť; zasažení se projeví bledostí, zvracením nebo průjmem. Hrozbu ukrývá i akát – kromě květů. To však neplatí u květinky, kterou opěvují i písničky – konvalinky. Ta je jedovatá celá, problémy nadělí i náhodně vypití vody z vázičky. Totéž platí o kalině, která kvete nejen – jak připomíná písnička –  v dolině na Šumavě. Velice jedovatý je okrasný oměj šalamounek. Ať vás nematou jeho temně modré květy, které někdy děti z neznalosti vysávají. Od pradávna dostal přídomek „rostlinný arzenik“.
Zejména na mezích nabízí žluťounké polštáře rozchodník ostrý. Samozřejmě si na něj nelehejte – palčivě dráždí oči, sliznice a kůži. Pro náš zrak, kterému může přivodit zákal,  je velice nebezpečná i oranžově mléčná šťáva z vlaštovičníku, což je asi metr vysoký páchnoucí plevel se žlutavým květem. Podobně nás může ohrozit i jakési mléko vytékající z pryšce – podobného kaktusu.

LÉTO
Až se někde u starých zdí, plotu či v křoví setkáte s bylinou vysokou asi dva metry a zapáchající myšinou, dejte si pozor: Bývá to bolehlav plamatý. Je prudce jedovatý! (Proto o  něm podrobněji pojednávám ve zvláštní kapitole.) Nebezpečí v sobě skrývá i tetlucha, kterou spíše znáte pod lidovými názvy psí či kočičí petržel nebo kozí pysk. Někdy se na zahrádce zaplete mezi běžnou petržel, které je podobná. Na rozdíl od ní však nemá známou silnou vůni.
Naopak celer připomíná naše nejnebezpečnější okoličnatá rostlina – rozpuk jizlivý. Již mnoho dospělých i dětí v naší zemi zemřelo po požití nasládlého kořene, který připomíná mrkev. Zlé podráždění pokožky mnoha lidem způsobil bolševník. (Více o něm najdete v části věnované invazním rostlinám.)
Letní čas zas přináší množství otrav, jejichž příčinou jsou rostliny, které botanici řadí do rodu lilkovitých. Expertka  MUDr. Milada Lautererová, která zachraňovala otrávený organismus u stovek lidí, zejména dětí, uvádí: „Všechny lilkovité rostliny obsahují jedy. U série rostlin toxikologicky nejvýznamnějších jsou to alkaloidy řady tropanové (atropin aj.), jedy z nejprudších vůbec. U jiných nacházíme glykoalkaloidy (solanin) a jedy příbuzné. I jedlé rostliny této čeledi obsahují v některých svých částech některé z těchto jedů…“
Jak dále tato odbornice uvádí, výjimkou není ani rajče, paprika, baklažán – a především brambor! Tyto rostliny mají jedovatou nať. V bramborách hrozí jed solanin. MUDr. Lautererová upozorňuje: „Průběhem roku se jed stěhuje: Zjara se hromadí i na celém povrchu hlízy pod slupkou, proto je lépe na jaře vařit brambory loupané. Jedovatá je i hlíza, která na světle zezelená. V naší nemocnici jsme měli otravu batolete bramborovými klíčky.“
Hrozbou jsou tyto lilkovité rostliny: Lilek černý ( má černé bobulky připomínající borůvky) , který jako plevel roste na rumištích i v zahradách. Nejnebezpečnější naší rostlinou je rulík zlomocný, dále durman  (Více o nich v samostatné kapitole.) Zrádný je i blín, jehož plody vypadají jako džbánečky plné šedavých makových zrníček. Varovat nás může i to, že rostlina je lepkavě chlupatá, dosahuje výšky kolem metru a má špinavě žlutý květ s fialovými žilkami. Velice nebezpečný je i ocún, který zvláště na vlhkých loukách, nejvíce ve vyšších polohách, poznáme podle tenkých štíhlých šesticípých fialových květů. Kvete ještě na podzim.
Až do lidové písničky se dostal koukol, který má růžovofialový květ. Uvedenému plevelu se zalíbilo v obilí. Kdysi bývalo dost časté, že se jeho semena dostaly do zrní a použití takové mouky znamenalo i smrt. Tato tragédie nehrozí od šťavele nebo šťovíku. Zmíněně rostliny však při žvýkání mohou kyselinou šťavelovou narušit citlivým jedincům trávicí ústrojí.
Pokud zabloudíte do lesa, vězte, že jedovaté jsou i různé kapradiny, jakož i přeslička lesní, anebo bahenní, kterou poznáte podle dlouhých stonků. Naopak přeslička rolní nám nijak neuškodí, spíše pomůže. Pozor však na jakousi velkou – modře ojíněnou –  borůvku obklopenou čtyřmi listy. Je to jedovaté  vraní oko.
Mnohem známější je však mák setý. Z něj se tradičně získával olej. Vyprázdněné makovice využívá farmaceutický průmysl. Makové květy se našly v hrobkách egyptských faraonů. Je prokázáno, že od roku 1600 se užívá i jako narkotikum – ke kouření v podobě opia

PODZIM
Tak jako na jaře, i nyní se objevuje na krajích lesů, hrázích i mezích kalina, která má plody v podobě shluku rudých bobulek připomínajících jeřabiny. Znovu vyrůstají křehké nafialovělé květy ocúnu, který obsahuje kolchicin – jeden z nejprudších smrtelných jedů. Začíná účinkovat až několik hodin po požití.

Jaké jedy pěstujeme v květináči?
Jedovaté látky obsahují i okrasné květiny v našich domácnostech či na zahrádkách. Ve stručném přehledu uvádím ty nejznámější: Celá jedovatá je konvalinka, sasanka, tulipán, difenbachie, libora, ovšem i pelyněk pravý, ba i podběl (hlavně květy). Jedovaté listy a stonek mají mj. voskovka, toulitka, kala, azalka, fuchsie, ibišek, oleandr, petúnie (Otrava však nastává  až po rozžvýkání a spolknutí.). Dále pozor na fazol šarlatový, břečťany, některé druhy kaktusů, opuncie, šťávu Vánoční hvězdy, hlízu bramboříku, chloupky prvosenky… Obětí se stávají především zvědavé malé děti.

Masožraví lovci rostlinného světa
Jistě jste viděli komedii Adéla ještě nevečeřela – o podivné nenasytné květině, která požírá maso. Takové rostliny opravdu existují. Říká se jim masožravé (karnivorní). . Dosud dochází – zejména v Austrálii – k dalším objevům nových rostlin, které botanici zařazují do této skupiny.

Pojmenování masožravá rostlina (poprvé užil Diderot v 18. století) si ovšem vyslouží teprve tehdy, když dokáže přilákat, ulovit a zkonzumovat svoji kořist.

Oběťmi jsou i ptáci a žáby
Masožravost vznikla z jakési nouze, v místech, kde bylo prostředí chudičké na potřebné jiné živiny. Tak zástupce této pestré masožravé společnosti, která má asi 500 druhů, najdeme jak v mrazivé tundře (díky kobercům rašeliníků), tak jako láčkovky v tropických deštných pralesích. Většina masožravých rostlin loví na souši. Rozmanitá je i přehlídka úlovků – od převažujícího drobného hmyzu přes hlodavce, ještěrky, žáby až po ptáky. Rostliny z úlovku využívají zejména dusík, ale také fosfor, draslík, vápník, síru i jiné prvky. Bílkovinu ulovených živočichů štěpí především enzym proteáza, kterou mají rostliny ve svých lapacích a trávicích orgánech. Skutečnost, že rostlina chytá a požírá hmyz s úžasem jako první zjistil asi v roce 1756 anglický guvernér Severní Karoliny Artur Dobbs, jenž objevil masožravou mucholapku podivnou (Dionaea muscipula). To je jediná rostlina, u které bez pomoci lupy můžeme sledovat, jak hmyz hbitě lapá do pasti.

Voňavé vábničky
Badatel Miloslav Studnička vysvětluje: „ Masožravé rostliny lákají kořist do pasti tím, že zneužívají právě reflexů, jež živočichům umožňují vyhledávat různé zdroje potravy a někdy i substráty pro kladení vajíček. Proto lapací orgány masožravých rostlin napodobují svým vzhledem, barvou nebo vůní či pachem květy (špirlice), plodnice hub ( tučnice), kvasící ovoce (láčkovky) a podobně. Žádná masožravá rostlina však nevyužívá k lovu kořisti květy. Všechny lapací orgány vznikly přímou vývojovou přeměnou z listů. Vůni či zápach špirlic, láčkovek, tučnic, rosnatek a rosnolistu lidský čich sotva postřehne, avšak hmyz na něj reaguje citlivě. Vábivý účinek mají i třpytivé krůpěje…“
Představme si nyní hlavní reprezentanty masožravých rostlin. Dělí se na dvě hlavní skupiny podle toho, zda  jejich lapací orgány jsou nepohyblivé (pasivní) či pohyblivé (aktivní).

Jak fungují pasivní pasti?
Odborníci rozlišují pasivní pasti na dva druhy. Anatomicky nejjednodušší jsou lepkavé listy. Na nich vyrůstají dva rozdílné druhy chloupků. Jsou to tzv. tentakule (produkují lepkavý sliz) a dále chlupy žláznaté, které vylučují trávicí enzymy. Hlavním představitelem je největší evropská masožravka – rosnolist lusitánský. Jeho lodyhy dlouhé až kolem půl metru a listy o délce kolem 20 cm jsou nejčastěji k vidění ve španělských a portugalských pískovcových skalách. V Austrálii loví tři příbuzné druhy rodu Byblis.

Rosnatky lákají třpytem
Ovšem nejznámější zástupkyní této skupiny jsou rosnatky, které dostaly pojmenování proto, že se jejich lepkavá tekutina třpytí jako kapka rosy. Zatím botanici objevili po celém světě 130 druhů. Princip lovu je stejný: Drobný hmyz přilákaný na lepkavé paličky červených chlupů se přilepí. Lep znemožní dýchání, takže se udusí. List vyměšuje trávicí enzymy, někdy se dokonce kolem úlovku ovine, aby se zlepšil vzájemný dotyk. Dokážou ulovit i motýla..S pomocí lepkavých listů se živí i skupina tučnic, kterým se líbí hlavně v Evropě a Mexiku. Loví hmyz do velikosti asi 3 mm.

Láčkovky oběť utopí
Mnohem většího sousta se zmocňují vyznavači druhého typu pasivních pastí – tzv. konvicovitých. Například láčkovky, což jsou nejrobustnější masožravé rostliny, dokážou ulovit i malé hlodavce, ptáky a žáby. Slouží jim k tomu důmyslné zařízení: Lapací listy mají tři hlavní části – lupenitou, úponku a různě zbarvenou konvici (ascidium). Kořist – přilákaná barvou, pachem nebo nektarem – může zahynout dvojím způsobem: Létající návštěvníci přistanou na víčku jakési nádobky -láčky, která vznikla přeměnou listu. Ta vylučuje chutný nektar – ovšem na spodní straně víčka. Tam se snaží hmyz dostat, leč uklouzne a spadne do tekutiny v láčce (konvici), kde se utopí. Nazpátek nevyleze, protože vnitřní povrch je voskovaný. Vzápětí začnou působit trávicí enzymy. Totéž čeká bezkřídlé hosty, kteří lezou za nektarem po láčce zvnějšku. Tam cestu do smrtonosné pasti usměrňují zvláštní křídla. Víčka navíc při dešti slouží jako deštník, aby voda neředila trávicí kapalinu uvnitř. Nejznámějšími tropickými láčkovkami jsou liány. V jižní Austrálii rostou láčkovnice, v Americe špirlice. Největší z nich mají láčky v podobě kornoutu vysokého 90 cm.

Aktivní pasti dokážou zázraky
Rostliny s pohyblivými pastmi jen trpně nečekají na případnou kořist, ale sami si ji vyhledávají. Nejvíce to využívají bublinatky, které najdeme na celém světě. Žijí v různých prostředích – a podle toho také vypadá jejich kořist: rybí plůdky, čolci, drobný hmyz, červi.  Mají měchýřek veliký do 6 mm. Z něj rostlina odčerpává část vody, takže pružné stěny se prohýbají a uvnitř pasti vzniká podtlak. Přivábená kořist zavadí o citlivé ochlupení záklopky na měchýřku. Ta se náhle prudce otevře dovnitř a udivený host je s proudem vody „vcucnut“ do měchýřku, kde nastává trávení. Blízkými příbuznými bublinatek jsou měchýřnatky, které mají masivnější měchýřky.
Nejdokonalejší masožravou potvůrkou je mucholapka podivná ze Severní Ameriky. Jako jediná rostlina umí uchvátit suchozemský hmyz jediným pohybem listu, kterépřipomínají otevřenou zubatou tlamu. Pokud se k nim dostane kořist, nutně zavadí o chloupky. Ty jsou tak „chytré“ že rozeznají, zda jde o potravu nebo jen třeba dešťové kapky. V případě potravy se list rychle zavře. Tím z tuhých chlupů na okraji listů vznikne klec, ze které není úniku.
Vědci objevili unikátní paradox: Všechny masožravé rostliny jsou hmyzosnubné – k opylování tedy potřebují hmyz. Pokud jim tedy jen opyluje květy, nic mu neudělají. Samozřejmě nesmí zamířit vedle květů, kde už na své sousto čekají rozmanité pasti.
Rostliny, které parazitují a cestují
Tak jako u živočichů, i u rostlin najdeme parazity, kteří okrádají druhé o to, co potřebují k životu. Většinu takových parazitických rostlin můžeme vidět na vnější straně živitele, jen málo jich vegetuje přímo uvnitř napadené rostliny.

Cizopasníci říše rostlin
Názorným příkladem je kokotice, která se k jiné rostlině přisaje pomocí drobounkých přísavkovitých zduřenin – haustorií. Ty si pomaličku prorážejí cestičku do tkání druhého rostlinného těla dokud neproniknou ke zdroji vody, živin, minerálních a organických látek. Tak si na úkor druhého vykrmují svoje cizopasné tělo, které stále mohutní. Dokonce může napadnout několik rostlin najednou. Kokotice evropská si za hostitele vybírá vřes a kopřivy
Všichni dobře známe jmelí. To cizopasí podobným způsobem na některých stromech, které okrádá o vodu a minerální látky. Postačí mu dostat se do lýka, kudy důležité živiny proudí.
Velice vynalézavým parazitem, který využívá hostitele zevnitř, je raflesie z tropických lesů jihovýchodní Asie. Tam žije uschována ve vysoké vrstvě spadaného listí a vysává živiny z různých rostlin, do jejichž kořenů proniká četnými výhonky. Kupodivu, když zjistí, že už má dostatek energie, vyroste náhle na hostiteli její květ až o průměru jednoho metru. Větší v rostlinné říši neexistuje!.

Nebezpeční cestovatelé
Jsou však i rostliny, které se samovolně umí pohybovat z místa na místo. Odborníci je nazývají invazní. Nejhorší z nich je bolševník velkolepý, který se k nám dostal z Kavkazu roku 1862. Tenkrát se měl stát ozdobou zámeckého parku v Kynžvartu. Jako agresivní plevel se však rychle rozšiřuje. Dosahuje výšky až čtyři  metry, kořeny prorůstají až do třímetrové hloubky  a přízemní listy jsou skoro dvoumetrové. Na jedné rostlině může být až 100 tisíc semen! Navíc při styku s lidskou pokožkou způsobuje vážná poranění – skvrny a puchýře. Tři metry do výšky dorůstá i netýkavka žláznatá.

Žebříček našich nejjedovatějších rostlin

RULÍK ZLOMOCNÝ: Vysloužil si neblahý přídomek „ král našich jedů“. Znalci tvrdí, že počet otrav, které způsobil, se rovnají součtu všech tragických případů zaviněných ostatními tuzemskými jeduduplnými bylinami. Polokeř (vysoký až 1,5 metru) si oblíbil slunečnější  místa, řidší lesy a paseky. Jeho bobule připomínají černé třešně ( dokonce i velikostí). Nejvíce jedu ukrývá šťáva, která zprvu chutná sladce, pak však dostává odporně hořkou chuť. Velmi jedovaté jsou i listy a kořen. Dítě usmrtí požití 3 – 4 bobulí, dospělého člověka trojnásobek. Příznakem otravy je sucho v ústech, sípavý hlas, zrudnutí, zrychlený tep. Následuje stav opojení podobný alkoholové opilosti – někdy i halucinace. Je nutný rychlý zásah lékaře.

DURMAN: Silná rostlina s bílými trubkovitými květy a  ostnitými plody (podobnými kaštanu) si nejraději  vybírá opuštěná místa. Jed durmanu (atropin) je téměř totožný jako u rulíku. Vyvolává rovněž stavy vzrušení až zuřivosti. Už ve starověku ho (podobně jako blín, rulík a šalamounek) lidé považovali za čarodějný, neboť si ještě nedokázali vysvětlit jeho neblahý vliv na nervovou soustavu. (Rulík tak dostal lidový název „blázníček.)

BOLEHLAV PLAMATÝ: Až dva metry vysoké rostlině se říkává „jed Sokratův“. Podle  historiků totiž číši bolehlavu vypil řecký filozof  Sokrates, aby tak před zraky přátel ukončil svůj život. Na lodyze má  bolehlav hnědofialové skvrny, roste v houštinách, křovinách, u potoků…K otravě postačí jen větší nadýchání. Příznakem jsou těžknoucí končetiny.  Jed způsobuje bolesti vnitřností, následuje svalová obrna a smrt nastává zástavou dechu a srdce. Přitom postižený umírá při plném vědomí. Účinkem se tak podobá tropickému jedu kurare.

TIS ČERVENÝ – náš nejjedovatější strom: Nevoní, prudký jed ukrývá v jehlicích, kůře i semenech. Kupodivu růžové dužnaté tisinky jsou neškodné, někde se používají i na výrobu sladkého vína.Už ve středověku se nedoporučovalo pod tisem ani usnout, aby jedovaté výpary nešťastníka neotrávily.

Jak se živí rostliny?
Většina rostlinných druhů ( u nás jich žije 35 tisíc) potřebuje k životu totéž co člověk – vodu, teplo, světlo a vzduch. (Navíc většinou i půdu.) Na rozdíl od lidí ze vzduchu odebírají nám škodlivý kysličník (CO 2) a vydechují kyslík. Převážná část rostlin získává živiny díky fotosyntéze. Jak i ze školy víme, je to chemický proces, při kterém působením světla vznikají v zelených částech rostlin z CO 2 a vody některé organické sloučeniny. Tím rostliny získávají stavební látky k růstu a energii, kterou potřebují k chemické přeměně přijatých látek. Samozřejmě rostliny v různých podnebních pásmech vyžadují různou teplotu. Těm v tundře postačí i teploty pod nulou, zatímco tropický lišejník na poušti vydrží žár až 70 stupňů Celsia.
Platí to jak o rostlinných „ trpaslících“ jako jsou řasy, tak třeba o australských blahovičnících (eukalyptech), které dorůstají až do výšky 150 metrů. Zatímco některé řasy žijí pouhých pár minut, stáří severoamerických borovic osinatých se odhaduje až na pět tisíc let. Tyto stromy nedosahují ani výšky 10 metrů a rostou velmi pomalu. Naopak květ viktorie královské se za den zvětší za den o 30 cm, ovšem mizí po 4 dnech.
Výjimkou jsou určité rostliny cizopasné (parazitické). Některé druhy žijí pouze z látek odumřelých rostlin a živočichů. Takové fotosyntézu nepotřebují, takže nejsou zelené, spíše voskově bílé. U nás můžete tak můžete u trouchnivějících kmenů či stromů vidět nevábného hniláka smrkového.

Rostlinné jedy pomáhají léčit
Příroda dokáže až neskutečné zázraky. A tak není ani divu, že i z mnohých prudce nebezpečných jedů odborníci vyrábějí medikamenty, které slouží zdraví. Ostatně léčivé účinky rostlin využívali dávno různí bylinkáři a mastičkáři. Dnes je taková tradice opět živá.
Nejnázornější ukázkou může být právě mák setý. Jeho makovice se dají zneužít jako omamné látky. Ovšem poskytují i různé alkaloidy: Z morfinu, který jeden lékárník objevil roku 1805, se vyrábějí morfium a opiová analgetika k tlumení hrozných bolestí. Další alkaloid kodein se používá třeba na lék k tlumení kašle. Podobným příkladem je konopí seté. V některých asijských zemích se používá jako omamný hašiš. Pro muslimy to byla i tradiční náhražka alkoholu, který jim jejich učení zakazuje. Hašiš pokuřují anebo přidávají do jídla či cukrovinek. Ovšem konopí je i důležitou rostlinou léčivkou. Například z jeho semen se získává fytin – účinná látka při léčení chudokrevnosti, neurastenii a dalších nemocech. Podobně třeba z durmanu máme účinné léky proti astmatu, Parkinsonově chorobě či známý Solutan. Dokonce i látky z rulíku zlomocného pomáhají léčit astma, nervové problémy i jiné choroby.

Při podezření na otravu rostlinami (i houbami) můžete  nepřetržitě kontaktovat odborníky na adresách: Ústřední toxikologická laboratoř, Na Bojišti 3, Praha 2 (224 91 12 67, 602 874 319) nebo Toxikologické informační středisko, Na Bojišti 1, Praha 2 (224919293, 24915402)

Autor: Milan Koukal