Krvavý diktátor Stalin: Pohled do jeho soukromého života

Josifa Vissarionoviče Stalina historie vnímá jako jednoho z největších masových vrahů historie. Bezesporu jím byl. Krev, prolitá na jeho rozkaz, by jistě naplnila koryto řeky Volhy, kterou tak obdivoval. Na jedné straně existuje Stalin – zločinec, Stalin – intrikán, Stalin – spiklenec. Existovala i jiná stránka jeho osobnosti? Jaký byl vlastně v soukromí?

Josifa Vissarionoviče Stalina historie vnímá jako jednoho z největších masových vrahů historie. Bezesporu jím byl. Krev, prolitá na jeho rozkaz, by jistě naplnila koryto řeky Volhy, kterou tak obdivoval. Na jedné straně existuje Stalin – zločinec, Stalin – intrikán, Stalin – spiklenec. Existovala i jiná stránka jeho osobnosti? Jaký byl vlastně v soukromí?

Gruzie je nádherná země. Přesto, že je o něco menší než Česká republika, může se pochlubit přírodními krásami, o kterých si našinec může nechat jenom zdát. Kavkazské vrcholky přesahují výšku pěti tisíc metrů, na druhé straně se rozprostírá Černé moře s mnoha romantickými zákoutími na plážích.

Nejen kvůli své kráse byla tato oblast středem zájmu okolních mocností. Gruzie, podobně jako Česká republika, má strategickou polohu a tento fakt jí byl v její historii častokrát osudný. V 1. tisíciletí Gruzie spadala pod vládu Byzance a Arabů. Okolo roku 1000 země sice získala samostatnost, ta však netrvala dlouho. Zprvu sem pronikl vliv z Osmanské říše, čímž se část původně křesťanského obyvatelstva islamizovala. V 18. století zde převážil vliv Ruska. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj. Gruzínci se dočkali svobody až po skončení první světové války, bolševické Rusko její nezávislost dokonce uznalo. Že však bolševici veškeré dohody považují za bezcenný cár papíru, je známá věc, takže nepřekvapí, že už v roce 1921 Rudá armáda do Gruzie vtrhla a obsadila ji. Až v roce 1991 se Gruzie konečně stala samostatnou, ovšem ataky ze strany mocného ruského souseda neustávají dodnes.

Černá ovce

Tato krásná, leč nesmírně chudá země dala světu řadu význačných osobností. Ať to byl básník a spisovatel Ilja Čavčavadze, další literát Alexander Kazbegi, bojovník za lidská práva a písničkář Merab Kostava či vynikající baletka Nina Ananiašhvili. Gruzínské kořeny měl rovněž známý zpívající básník Bulat Okudžava či americký generál John Salikašvili.

Ovšem, jak to tak bývá, každý národ má i černé ovce. V roce 1878 se ve městě Gori narodil v rodině místního ševce Džugašviliho syn, který dostal jméno Josif. Z malého chlapce, spokojeně spícího v kolébce, ze pár desítek let stane jeden z největších zločinců v dějinách. Už však nikoliv pod jménem Džugašvili, nýbrž pod pseudonymem, který bude znát celý svět: Stalin.

Proč raději nebyl zpěvákem…

Rodinné poměry u Džugašviliových nebyly příliš uspořádané. Josif se svými rodiči žil v malém cihlovém domku s jednou místností a podkrovím. Otec byl alkoholik, který měl násilnické sklony, mlátil jak svou ženu, tak svého syna. Stalinův spolužák Joseb Iramašvili později vzpomínal: „Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně bezcitného člověka, jakým byl jeho otec. Protože všichni lidé, kteří měli moc nad jinými, mu připadali stejní jako jeho otec, velice záhy si vypěstoval pocit pomstychtivosti vůči těm, kteří stáli nad ním. Od samého dětství se realizace myšlenek na odplatu stala cílem, jemuž podřídil všechno.“  Právě zde tedy lze hledat kořeny, které z inteligentního hocha udělaly kruté monstrum.

Josif však úplně citově nestrádal, jeho matka Jekatěrina jej měla velmi ráda. Měla jedno velké přání, totiž aby se její syn stal knězem. Mladý Džugašvili skutečně nastoupil do kněžského semináře. Pomohlo k tomu nejen získané stipendium, ale i matčino odříkání a v neposlední řadě vynikající školní výsledky. Inteligencí nahrazoval určité tělesné nedostatky, měřil pouhých 162 centimetrů a měl špatně ohebnou ruku. Stalina zajímala především ruská historie a literatura, v těchto oblastech měl vskutku výtečné znalosti, které využil i ve své politické kariéře. V mládí rovněž zpíval v kostelním sboru a údajně měl pro zpěv talent.

Všichni jen lžou!

Na semináři však Stalina okouzlily myšlenky revoluce. Ze studií odešel, ale leccos z nich se mu hodilo pro pozdější život. Vypěstoval si zde fenomenální paměť, kterou v politice často využíval. Byl schopný se mstít za nějakou drobnost i třeba po dvaceti letech a řada jeho spolupracovníků za to zaplatila svým životem. Skutečnost, že prošel církevním vzděláním, se odrazila i v jeho způsobu myšlení. Stal se z něj dogmatik a měl sklony vidět vše v jednoznačných kategoriích. Svět podle Stalina byl buď černý, nebo bílý, třetí cesta pro něj neexistovala.

Jak asi na Stalina zapůsobila zkušenost ze studií na semináři, se pokusila pochopit Stalinova dcera Světlana: „Můj otec nikdy neměl porozumění pro náboženství. V mladém muži, který ani na okamžik nevěřil v posmrtný život, mohly nekonečné modlitby a vnucovaná náboženská výchova vyvolat pouze opačné závěry. Došel zde k závěru, že lidé jsou netolerantní, hrubí a podvádějí své blízké, aby je udrželi v poslušnosti, že pletichaří, lžou a zákonitě mají množství chyb a nemnoho ctností.“ A přesně takovým člověkem se Stalin stal.

Beze studu znásilňoval…

Roky před 1. světovou válkou tráví Stalin střídavě jako revolucionář a hlavně bandita s pobyty v sibiřském vyhnanství. Mezi bolševiky jeho hvězda stoupá, rozhodně se však nestává rovnocenným Leninovým spolupracovníkem, jak se později snažila tvrdit stalinistická historiografie.

Dospívající mladý muž se pochopitelně začíná zajímat o ženy, ostatně tato vášeň Stalina neopustí po celý život. I v tomto ohledu se projevují jeho násilnické sklony. Když po Stalinovi pátrala carská policie, jeden rolník mu nabídl úkryt. Budoucí vůdce SSSR a „celého pokrokového světa“ se odvděčil po svém – znásilnil rolníkovu ženu i dceru…

Láska? Skutečně?

Během své ilegální činnosti se Stalin setkává v Gruzii se Lvem Kameněvem, novinářem a předákem bolševiků. Kameněv nemůže tušit, že jej právě tenhle malý, leč prohnaný radikál s tváří zjizvenou od neštovic jednou pošle na popraviště. Začátkem 20. století však oba spolupracují, Stalin se od Kameněva lecčemu přiučí. Lev Kameněv zasáhne i do Stalinova osobního života, když jej seznámí s osmnáctiletou neteří své ženy Jekatěrinou Svanidzeovou. A ejhle, ten necitelný revolucionář, který jednou bude mít na rukou hektolitry krve, se zamiloval!

Brzy byla svatba a mladý pár se odstěhoval do Baku, kde si pořizuje byt. Jenže Stalin už byl vlastně ženat před svatbou, a to s revolucí. Doma se příliš neobjevoval, několikrát opět skončil ve vyhnanství. Kromě toho měl řadu avantýr, především s prostitutkami.

Budoucí vožď pasákem

Bolševická strana peníze pro svou činnost získávala všelijak, třeba i přepadáním bank, ostatně i Stalin byl bankovním lupičem. Kromě toho zřídil se svými kumpány několik veřejných domů ve velkých gruzínských městech. Čtyřicet procent se zisku těchto veřejných domů připadalo straně a Stalin si pro stranický podíl jezdil osobně.

Že nezůstalo jen u předávání peněz, svědčí i rozzlobený Leninův dopis: „Není mi nic do toho, jestli se zaplétáš se ženami a měníš je jak ponožky. Ale záleží mi na pověsti bolševické strany. Nemyslím si, že jí prospěje, když bude spojena se zakládáním bordelů. Pro stranu by bylo velice nepříjemné, kdyby některé carské noviny vyšly jednoho dne s titulkem „Vůdce kavkazských bolševiků je pasák“, a obvinily nás z vykořisťování děvčat.“ Lenin se ovšem ve své podstatě výtěžkům z nevěstinců nebrání, jde mu jen o veřejné mínění, protože na závěr Stalinovi radí: „Vybírej peníze mimo nevěstince, takže se zbavíš nutných návštěv těchto domů.“

Už žádný cit

V roce 1908 Jekatěrina umírá a na Stalinovi zůstává starost o syna Jakova. Jekatěrinu zahubila tuberkulóza, Stalin však o její zdravotní stav projevoval pramalý zájem. Až když její tělo ukládali do hrobu, posteskl si: „To byla jediná bytost, která dokázala rozeznít mé tvrdé srdce. Je mrtvá a s ní odumřel i všechen můj cit k lidem.“

O syna Jakova se Stalin nestaral vůbec. Chlapec vyrůstal v péči své tety v Tbilisi. „Nebýt jí, byl by Jaša musel odejít do jednoho z nejhorších sirotčinců, jaké tehdy v Gruzii byly,“ vzpomínal Stalinův spolužák Iremašvili. Cesty otce a syna se znovu protnou až v roce 1921.

Osudová Naďa

Sarajevské výstřely, oznamující první světovou válku, zastihnou Stalina znovu ve vyhnanství. Přesto už má své místo mezi širším vedením Leninovy strany bolševiků. Na rozdíl od svého spojence i soka Adolfa Hitlera neprojde válečnou zkušeností, odvodní komise Stalina uzná jako vojenské služby neschopného, zejména kvůli zhoršené pohyblivosti ruky. Mimochodem, ještě před začátkem války, v roce 1913, strávil Stalin měsíc ve Vídni, kam ho vyslal Lenin, aby se zde seznámil s programem, který vypracovali rakouští socialisté k řešení národnostních konfliktů v habsburské monarchii. Kdo ví, možná se zde v nějaké tlačenici srazil s Adolfem Hitlerem, který v té době bloumal po Vídni také…

Během revolučních měsíců v roce 1917 se Stalin sblížil s dcerou zasloužilého revolucionáře Sergeje Allilujeva Naděždou. Ta byla v té době mladinká, bylo jí teprve patnáct. Zakrátko se konala svatba, i když to možná není ten správný výraz. V revolučním Rusku byly podobné obřady brány jako přežitek, Stalin a Naděžda se jednoduše zaregistrovali na úřadu jako manželé.

Jakov se vrací

V roce 1921 se pár dočká svého prvního dítěte, syna Vasilije. V tom samém roce se Stalin opět setkává se svým prvorozeným synem Jakovem. Ten odchází do Moskvy studovat elektrotechniku a přes počáteční otcův odpor žije s jeho novou rodinou v Kremlu. Ale život v Kremlu mladého muže osudově poznamenal. Nešlo pouze o obecně známé pokřivené mezilidské vztahy uvnitř „věrchušky“, tedy nejvyššího vedení strany a státu, ale také o nenormální vztahy uvnitř Stalinovy rodiny.

Otec, který si nebyl jist, zda se má chovat jako rodič, nebo jako hlava státu, v něm stále viděl vetřelce, zatímco nevlastní matka Naděžda s ním vycházela dobře. Jakov měl také problémy s ruským jazykem, do té doby totiž ovládal jen gruzínštinu, což ho samozřejmě také izolovalo. Reagoval vzdorovitostí, odtahoval se a k zlosti náročného otce nedržel krok s dětmi kremelské elity, do jisté míry i proto, že vlastně ani nechtěl. Vzhledem ke svým problémům se Jakov stranil společnosti ostatních dětí sovětských prominentů a choval se velmi zamlkle a zádumčivě. Věnoval se četbě a nijak nepřipomínal chování ostatních privilegovaných dětí.

Jak si rozvrátit rodinu

V roce 1925 se Jakov oženil se svou spolužačkou, což Stalina dohnalo k zuřivosti. V dopise své ženě Naděždě píše: „Vyřiď Jašovi, že se zachoval jako chuligán a vyděrač, se kterým nemohu už mít nic společného.“  Jakov reagoval pokusem o sebevraždu, střelil se do srdce. Přežil a Stalin zareagoval po svém: „Neschopa. Ani zastřelit se neumí.“ Po vyléčení se Jakov se ženou přestěhoval do tehdejšího Leningradu, kde žil u rodiny Allilujevů, tedy u rodičů Stalinovy ženy Naděždy. Pracoval zde jako denní služba na jedné z rozvodných stanic. Nikdy nepřijal jméno Stalin, vždy zůstal u jména Džugašvili, ačkoliv si jeho otec tuto změnu celkem přál.

V roce 1926 se Stalinovi a Naděždě narodila dcera Světlana. Té vděčíme za mnoho podrobností ze Stalinova soukromého života. Po Leninově smrti v roce 1924 ještě nebylo nástupnictví v čele státu zcela jasné, Stalin však obratným manévrováním k sobě přitahoval stále větší kus moci. Přes intrikaření si našel ještě pár chvil i na rodinný život.

Nevěra před očima manželky

V té době vzniklo v Zubalově, nedaleko od Moskvy, letní rodinné sídlo rodiny Stalinů. Vytvářela jej především Naděžda, která zde pořádala pikniky pro příbuzné a přátele, častými hosty zde byli mimo jiné Bucharin, Kirov nebo Ordžonikidze (ani jeden z nich nepřežije 30. léta). Stalin se těchto posezení účastnil, ve volném čase se věnoval zahradě či drobným opravám domu. Skoro rodinná idyla, chtělo by se říci.

Jenže manželství mezi Naděždou a Stalinem získávalo stále více trhlin. Jednak kvůli stále tvrdší Stalinově politice, jednak i kvůli Stalinovým záletům. Stalin si nebral servítky, jednou si domů přivedl svou opilou sekretářku, kterou před očima své ženy zatáhl do postele. Druhý den se sice Stalin vymlouval, že v opilosti nevěděl, co dělá, vztah už však šlo zachránit jen stěží. Ke své ženě byl Stalin hrubý, často ji urážel. „Už tak napjatý poměr se zhoršil, když Stalin zjistil, že jej děti považují za mručouna, který jejich mamince způsobuje neštěstí. Měl jsem tu pochybnou čest být přítomen při mnoha příležitostech, když se Stalinův nejlepší přítel Abel Jenukidze pokoušel urovnávat spory a Stalin ve své prchlivosti vybuchl. Byl žárlivý, křičel na svého přítele, aby zmizel a staral se o své vlastní záležitosti,“ vzpomínal Naděždin švagr Stanislav Redens. Asi netřeba dodávat, že onoho nejlepšího přítele Jenukidzeho čekala během velkého teroru ve 30. letech kulka z pistole kata.

Rodinný teror

Manželství se pro Naděždu stalo peklem, ze kterého se snažila utéci. Ve světlejších chvílích ji Stalin dovolil navštěvovat přátele a studovat. Ze setkání s normálními lidmi Naděždě začínalo docházet, že obyčejný život v Sovětském svazu bude poněkud jiný, než ten za vysokými zdmi Kremlu. Dozvídala se o pronásledování nevinných, o mučení, o hladomorech. Když se o tom zmínila před Stalinem, ten zareagoval výbuchem vzteku a věren ruským patriarchálním tradicím Naděždě studium zakázal.

Po čase Naděžda opět mohla školu navštěvovat, ale její ponižování nepřestávalo. Jednou do jejího pokoje vtrhnul opilý Stalin společně s téměř nahou kremelskou telefonistkou jménem Esfir. Surově Naděždu vzbudil a podle svědectví osobních strážců, kteří byli přede dveřmi, přitom hulákal: „Vzal jsem s sebou Esfir, protože se chci vyspat s vámi oběma, abych zjistil, která z vás je lepší.“ Došlo k prudké výměně názorů, načež Naděžda utekla do Světlanina pokoje, kde se zamkla. Stalin zuřil, nicméně Naděždu pro tuto chvíli nechal být a věnoval se mladé telefonistce.

Naděždina sebevražda

V roce 1932 bylo oslavováno 15. jubileum Říjnové revoluce. 9. listopadu toho roku byl v jednom z kremelských sálů slavnostní večírek. Toho se zúčastnili Stalin, jeho žena Naděžda a většina bolševických předáků. Zinověv, Kameněv, Bucharin a Tomskij mezi nimi nebyli, v té době byli postupně odstavováni na vedlejší kolej. Stalin se na večírku hodně opil a flirtoval s manželkou generála Jegorova. Naděžda na něho žárlila a napomínala ho. Stalin se jí však smál a házel po ní slupky z pomeranče a oklepával na ni popel z papirosy.

Když se pak připíjelo na zničení menševiků, Trockého a dle Stalinova pojetí jiných nepřátel státu, Naděžda svou číši nepozvedla. „Pročpak nepiješ?“ obořil se na ni Stalin. „Hej, ty tam, napij se!“ Rozzuřená Naděžda mu odsekla: „Já pro tebe nejsem žádná »hej ty«!“ a zvedla se od stolu. Polina Molotovová, manželka Vjačeslava Molotova, za Naděždou vyběhla, aby ji doprovodila. Za chvíli se vrátila a řekla Stalinovi, že Naděžda šla spát. Ráno byla Naděžda nalezena mrtvá s průstřelem u srdce. Vedle ležela pistole značky Walther. Stalin se jejího pohřbu nezúčastnil, protože byl zdrcen. Naděždin čin považoval za zradu na sobě samém i za protistátní čin, namířený proti jeho moci. Noc po pohřbu strávil s jednou z kremelských stenotypistek. Bylo vydáno prohlášení, že Naděžda zemřela na apendicitidu, sovětská i současná ruská vládní místa s pravdou vždy velmi šetří. Naděžda byla pohřbena na Novoděvičím hřbitově v Moskvě. Dodnes se spekuluje, že ji Stalin nechal zabít, což ovšem nebude zřejmě pravda. Podle svědectví blízkých spolupracovníků jej Naděždina smrt přece jen zdrtila.

Kremelský stereotyp

Od roku 1934 Stalinův život získal ustálenou podobu. Usedlost v Zubalově opustil, aby se nemusel stýkat s příbuznými své zesnulé ženy Naděždy, a nechal si postavit novou daču v Kuncevu. Úřadoval v Kremlu, kde měl také svůj byt, nikterak veliký. Když jej tam britský premiér Churchill během války navštívil, byl překvapen jeho skromností. Podobně jako Hitler, Stalin nevstával před polednem. Poté úřadoval, obvykle do sedmi hodin, ovšem leckdy pracoval dlouho do noci. Charakteristické, do pozdních hodin rozsvícené světlo z jedné z kremelských kanceláří jako by Moskvanům dávalo najevo: Země je v dobrých rukou, i soudruh Stalin tvrdě pracuje.

Po večeři mezi členy sovětského politbyra obvykle následovalo promítání filmů, vášeň ke kinematografii měl Stalin s Hitlerem rovněž společnou. Na pozdních seancích se obvykle promítaly dva filmy, jeden sovětský a druhý zahraniční. Stalin miloval Charlieho Chaplina a jednou se při promítání filmu, kde tulák Charlie nešťastně bloumal světem, se dokonce rozplakal. Když se jej jeden z členů vedení strany zeptal, co se děje, Stalin jen hlesl: „To jsem já.“

Láska k dceři

Ve třicátých letech posílal na popraviště jednoho významného člena bolševického vedení za druhým. Jiné, jako byl jeho starý přítel Sergo Ordžonikidze nebo Michajl Tomskij, dohnal k sebevraždě. Nad ruskou zemí se vznášel nejčernější stín. Kdykoliv komukoliv mohla na dveře zabouchat tajná policie NKVD a říci zaklínací formulku: „Jste zatčen.“

Jedinou živou bytostí na celém světě, o jejíž city Stalin usiloval, byla jeho dcera Světlana. Po matčině sebevraždě vyrůstala z dítěte v mladou dívku v chmurném, neosobním a téměř vězeňském prostředí Kremlu. Stalin sledoval její pokroky ve škole, kde se dokonce několikrát objevil, aby se přeptal na dceřin prospěch, nazýval ji svou hospodyňkou a trval na tom, aby při pracovních večeřích sedávala po jeho pravici.

Žádné krátké sukně!

Občas si Stalin se svou dcerkou vyšel do divadla nebo do opery. O prázdninách jí do Soči posílal ovoce a krátké vzkazy, nadepsané „Mému vrabčáčkovi.“ Běda však, jakmile Světlana začala projevovat určitý stupeň nezávislosti. Když se mladá dívka před svým otcem objevila v krátké sukni, Stalin málem dostal infarkt. Svým křikem ji rozplakal a nutil ji oblékat tak, jak se oblékaly dívky za jeho mládí.

Samozřejmě že se Světlana poté, co dosáhla dospělosti, snažila žít svůj život. Stalin však brutálně zasahoval i do jejích osobních vztahů. Tato netolerantnost vedla během 2. světové války k odcizení mezi otcem a dcerou. Krev však není voda a Světlana později říkala: „Nikdy nezapomenu na jeho cit, jeho lásku a něžnost, se kterou se ke mně choval jako k dítěti.“

Jako anglický král

Stalin ženami pohrdal, vnímal je toliko jako nástroj k uspokojení sexuálních potřeb mužů. A podle toho se i choval. Nedlouho po Naděždině smrti se žení potřetí, tentokrát s Rosou Kaganovičovou, sestrou jednoho z členů politbyra Lazara Kaganoviče. Rosa byla krásná a vzdělaná žena, vyučovala literaturu, psala také filmové recenze. Do Stalina se zamilovala a vzdala se veškerých svých intelektuálních ambicí.

Převzala péči o domácnost, starala se o Světlanu, málomluvného Jakova, naprosto nevychovaného a arogantního Vasilije i o nemanželského Stalinova syna Borise, kterého měl se svou sekretářkou. Stalin Rosinu péči bral jako samozřejmost a pouštěl se neustále do nových avantýr. Začal si se sedmnáctiletou úřednicí, která pracovala pro politbyro. Tato mladá dívka se stala další ženou, které se vztah se Stalinem stal osudným. Svedl ji totiž i Stalinův syn Vasilij, což u Stalina vyvolalo další záchvat zuřivosti. Zatímco Vasilijovi udělil domácí vězení, nešťastnou dívku NKVD na Stalinův rozkaz popravila. Ani Rosa Kaganovičová nedopadla dobře. Po sérii rozporů a hádek zmizela beze stopy. Stalin se choval podobně jako anglický král Jindřich VIII. – když mu žena přestala vyhovovat, zbavil se jí tím nejbrutálnějším způsobem. Lze dovodit, že Rosin život ukončila buď katova kulka, nebo skonala v některém z pracovních táborů NKVD.

Casanova by se divil

Beze stopy mizely i další ženy, které prošly Stalinovým životem. V létě 1938 začal Stalin žít s třicetiletou hezkou modrookou blondýnkou Anjou Černikovou. I ona v roce 1941 mizí beze stopy, ale předtím ještě porodila dceru Naděždu, která byla ihned předána do péče dětského domova. Je možné, že tato Stalinova dcera ještě žije, byť zřejmě pod jiným jménem, a o svém osudu možná nic netuší.

Poté, co se Stalin nabažil blond vlasů, zatoužil po brunetce. Stala se jí Marfa Karnidze, podobně jako on Gruzínka. I ta ani ne po roce jejich vztahu mizí, aniž by byl znám její další osud. Podle Grigorije Malenkova, Stalinova spolupracovníka, Stalin žil během války tak promiskuitním životem, že i klevetivé politbyro ztrácelo o jeho milostných eskapádách přehled. Ve Stalinově posteli se střídaly úřednice, telefonistky, ale i umělkyně. A některé měly i to štěstí, že přežily…

Na pokraji sil

V roce 1939 Stalin podepisuje pakt s Hitlerem a poté SSSR jako agresor napadá Polsko, posléze Finsko, obsazuje Pobaltí a sebere Rumunsku Besarábii, dnešní Moldávii. Ač je Stalin prohnaným politikem, tentokrát mu jeho kalkul nevyjde. Věří Hitlerovi, že SSSR nenapadne, a věří i v to, že válka mezi Francií a Německem bude tak dlouhá, že obě strany vyčerpá. Nyní se Stalin krutě mýlí, na což svým životem doplatí miliony obyvatel jeho země.

Geniální vůdce bolševiků, jak se s oblibou nechává titulovat, nedbá na varování, která k němu přicházejí ze všech stran. Je stále přesvědčen, že Hitlerovi může důvěřovat, ale když 22. června 1941 německá armáda překročí na nesmírně široké frontě sovětské hranice, je v šoku. Neschopen ničeho, uchyluje se na svou daču a týden o sobě nedá vědět. Až když za ním přijedou členové politbyra, trochu se zmátoří. V první chvíli je ovšem přesvědčen, že jej ministr zahraničí Molotov a ministr obrany Vorošilov přijeli zatknout.
Stalin pak vede válku krutě a naprosto bezohledně nejen k nepřátelům, ale i k vlastním lidem. Častokrát se připomíná, a je to matematicky pravda, že SSSR ztratil během druhé světové války nejvíce obyvatel. Velkou část viny na tom ovšem nese právě Stalin, který miliony svých vojáků posílal do nesmyslných akcí vstříc jisté smrti.

Jašovo zajetí

Válka se stala osudnou Stalinovu prvorozenému synu Jakovovi. Už před válkou se chladný vztah mezi nimi mírně oteplil. Oblíbil si i jeho malou dcerku, tedy svou vnučku, i Jakovovu druhou ženu Julii. Což bylo překvapující, protože Julia již byla jednou předtím vdaná. Navíc byla židovského původu a Stalin vždy měl antisemitské sklony.

Po napadení SSSR nacistickým Německem narukoval na frontu i Jakov Džugašvili. První týdny Němci postupovali nesmírně rychle a zajatce brali po statisících. Jakov byl zajat již 16. července 1941. Podle dochovaných výslechových protokolů, které jsou dnes v majetku vlády USA, a proto na rozdíl od ruských válečných archivů dostupnější, přišel Jakov do zajetí bez dokladů a v jednoduchém civilním oblečení. Vojáků gruzínské národnosti bylo mnoho a zřejmě doufal, že se ztratí pod cizí identitou. Je prakticky jisté, že zajetí nebylo dobrovolné. To dosvědčuje i fakt, že jakékoli německé pokusy získat jej ke spolupráci byly marné.

Chtěl syna zachránit?

Stalinem zpráva o synově zajetí sice otřásla, ale záhy se uklidnil: „Jakov ze zajetí nevyvázne. Fašisti jej zastřelí. Podle zpráv jej drží v izolaci od ostatních zajatců a přesvědčují ke zradě vlasti. Ne, Jakov raději zemře, než by zradil vlast,“ řekl poté naprosto klidným a vyrovnaným hlasem, jako by tím byla celá záležitost vyřízena.

Stalin se nemýlil, nacisté Jakova ke spolupráci nezlomili růžovými sliby ani mučením. Byl poté převezen do zajateckého tábora v Hammelburgu. V dubnu 1943 vysílal táborový rozhlas záznam Stalinova projevu, ve kterém byli zajatci označeni za zrádce. Večer 14. dubna 1943 vyšel Jakov z baráku a vrhl se do „zóny smrti“ u plotu z ostnatého drátu. Hlídka SS bez výstrahy vystřelila. Smrt nastala okamžitě.
Podle některých pramenů přece jen pokus o osvobození Jakova proběhl. V roce 1942 měla být za frontovými liniemi vysazena speciální jednotka, která měla zajatce z Německa odvést. Pokus však byl neúspěšný, okolnosti celého případu jsou dodnes v sovětských archivech.

Nevěřím ani sám sobě

V roce 1945 byl Stalin na vrcholu moci. Právě vyhrál válku, rozhodoval o osudu světa, naprosto upřímně jej milovaly miliony lidí. Věk však nelze zastavit a Stalin začínal stárnout. Pokud to ještě vůbec v jeho případě bylo možné, stal se vrtošivějším, popudlivějším a brutálnějším. Jeho paranoia nabírala obludné rozměry. Pozdější sovětský předák Nikita Chruščov vzpomínal, kterak jednou na dovolené Stalin vyšel před svůj domek a tiše hlesl: „Nikomu nevěřím. Už nevěřím ani sám sobě.“

O státní záležitosti se zajímal čím dál méně, téměř půl roku vždy trávil u Černého moře. Přesto byla jeho autorita i nadále neotřesitelná. Téměř každý den pořádal pitky pro členy vedení strany, kde je opíjel a urážel. Chruščov o tom napsal: „Z nějakého důvodu shledával ponížení ostatních zábavným. Vzpomínám si, jak mě jednou Stalin nutil tančit kozáčka. Musel jsem si dřepnout s rukama v bok, vykopávat nohy nahoru a pokoušet se udržet v tváři příjemný výraz. Hlavní bylo vyplnit Stalinův čas, aby netrpěl samotou. Samota ho deprimovala a bál se jí.“

Z postele na popraviště

Přitom v duchu spřádal další monstrprocesy a pozorně sledoval, jak komunistická moc ničí země střední a východní Evropy včetně Československa, které přitom po skončení války mělo slušné ekonomické perspektivy stát se jedním z tahounů poválečné obnovy Evropy. V Sovětském svazu Stalin připravoval procesy se židovskými lékaři, možná se chtěl zbavit i svých dlouholetých nohsledů Molotova či šéfa NKVD Beriji, který mu poněkud přerůstal přes hlavu. Otázkou je, zda jej Berija nepředběhl, po Stalinově smrti se několikrát chlubil tím, že právě on jej „odpravil“. Každopádně, i kdyby to byla pravda, tak si Berija příliš nepomohl, nové vedení, které vzalo řízení země po Stalinovi rukou, mu naplánovalo stejný osud, jako on sám přichystal desetitisícům jiným – trest smrti zastřelením.

Po válce Stalinův zájem o ženy neustával. Nejvýraznějšími ženami, které měly tu smůlu, že na nich spočinulo Stalinovo oko, byla rusovlasá Jevgenija Movšinová a Lydia Vavrinovová. Té první bylo 23 let, druhé čtyřicet. Jevgenija dopadla velmi zle, když ji jednoho dne Stalin přistihl s jejím milencem. Oba přímo z milostného obětí putovali nazí rovnou do nechvalně proslulé věznice NKVD Ljubljanka. Tam byli okamžitě popraveni. Osud Lydie pak není znám vůbec.

Alkohol, metla Rusů

A jak si zatím vedly Stalinovy děti? Žádná sláva to nebyla. Vasilij se stal vojákem, nepříliš schopným, zato velmi vynikal v pití alkoholu. Byl sice jmenován velitelem letectva Moskevského vojenského okruhu, tomu však napomohl hlavně jeho otec. Pro nenapravitelnou závislost na alkoholu a závazná porušení pracovní kázně ho však Stalin záhy funkce zbavil. Na pohřeb svého otce 8. března 1953 Vasilij vůbec nedorazil. Místo toho se hrozně opil. Když mu jeho přítel řekl, aby toho nechal a šel na pohřeb otce, Vasilij se dotkl láhve vodky, vytáhl pistoli a řekl: „Tak poslyš. Mám dvě možnosti. Jedna je ta pistole a druhá je flaška.“  Po autohavárii, kterou způsobil, jak jinak než pod vlivem alkoholu, byl odvezen do vyhnanství v Kazani.  Zde v roce 1962, jako naprostá troska umírá.

A Světlana? Prožila nešťastná manželství, která končila buď rozvodem, nebo jejím ovdověním. V šedesátých letech se vystěhovala ze SSSR na Západ, kde vydávala publikace o svém otci. O dvacet let později se pokusila o návrat do SSSR, už se ale s tamějším prostředím nesžila. V současnosti je z ní občanka USA a bydlí ve Wisconsinu.

Stalinova smrt

Jeden z největších zločinců dějin, Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin, nebyl nikdy souzen. Jeho odchod z tohoto světa proběhl na jeho venkovské dače v Kuncevu. 1. března 1953 skončil flám, jehož se účastnil Stalin a někteří členové politbyra. Spát údajně šel ve výborné náladě. Někdy poté Stalina ranila mrtvice. Osobní stráž se dlouho nemohla odhodlat k otevření dveří od jeho pokoje, a když sebrala dostatek odvahy, našla Stalina pomočeného a ležícího na zemi. Poslední okamžiky jeho života zachytila Stalinova dcera Světlana: „Smrtelná agonie byla hrozná. Bůh zaručuje lehkou smrt jen spravedlivým. Jak jsme byli svědky, doslova se dávil. Když to opravdu vypadalo na poslední chvíli, otevřel oči a vrhl pohled na každého v místnosti. Byl to strašný pohled, šílený, plný nenávisti a strachu ze smrti. Pak se stalo něco hrozného a nepochopitelného. Najednou zvedl svou levou ruku, jako kdyby ukazoval na něco nahoře, a pak ji spustil směrem k nám všem. To gesto bylo plné hrozby. Ihned poté se duše hlasitě a násilně osvobodila od těla.“

Sám sobě bohem

Stalina nehnala touha po majetku, nýbrž touha po absolutní moci. Po moci nad lidmi, kde by mohl rozhodovat nad jejich osudy, nad jejich životy. Několikrát se pohrdavě vyjádřil o náboženství i o církvi, zde svou roli mohla sehrát zkušenost z mládí, kdy studoval v kněžském semináři. Skutečnost však bude o něco složitější. Stalina náboženství fascinovalo, zejména to ruské, pravoslavné. A promítl si je k obrazu svému. Vytvořil zcela nové náboženství, ve kterém se stal bohem on sám. I jeho kult osobnosti, jeho obrazy, které byly v Sovětském svazu doslova na každém kroku, byly morbidní paralelou k pravoslavným ikonám. Stalin nejspíše nevěřil v boha, vyžadoval však, aby ostatní věřili v boha-Stalina.

Kat číslo 1

Josif Stalin má na svědomí miliony mrtvých, osobně ovšem žádné popravy nevykonával. Na špinavou práci měl své lidi, ať to byl slizký a bezcharakterní Lavrentij Berija (více viz 21. STOLETÍ 9/2008) nebo popravčí, který se dokonce zapsal do Guinnessovy knihy rekordů jako nejvýkonnější kat – Vasilij Blochin (*1895). Do funkce hlavního popravčího v NKVD (Lidový komisariát pro vnitřní záležitosti, předchůdce KGB) jej v roce 1926 osobně vybral Stalin. Blochin připravil o život většinu významných vězňů, kteří skončili na popravišti během velkého moskevského teroru mezi lety 1936 až 1939, například maršála Tuchačevského, ale později i další zrůdu mezi sovětskými aparátníky Nikolaje Ježova. Osobně také v roce 1940 popravil 7000 polských důstojníků v katyňském lese. Hrůzná mašinérie drtila nešťastné polské vlastence 28 nocí, Blochin tedy každou noc zabil 250 lidí, jednoho za tři minuty.

Vystudovaný ekonom Blochin si do katyňského lesa přivezl kufr s německými pistolemi Walther, které považoval za spolehlivější než sovětské zbraně. Připravil si koženou řeznickou zástěru, vysoké boty, rukavice až po ramena, leteckou kuklu a brýle, to vše, aby si nezašpinil uniformu. Ve sklepě katyňské věznice NKVD byly dvě místnosti, kde Poláci končili svůj život. Zajatce do nich vodili po jednom, v té první, červeně vymalované, byla nejdříve zkontrolována jejich totožnost, a poté jim Rusové svázali ruce za zády. V další místnosti již čekal Blochin. Poslední pohled statečných polských důstojníků spočinul na dřevěných kládách, kterými byla místnost obložená, aby se nepoškodily stěny. Podlaha se zde svažovala a uprostřed ní byl kanálek, kterým odtékala krev. Mrtvá těla polských vojáků pak byla odtud vyvlečena a naházena na korbu náklaďáku, který je poté zavezl k hromadným hrobům.
V roce 1945 se stal Blochin generálmajorem. I nadále se věnoval popravám, tato „práce“ jej evidentně bavila. Jeho hvězda strmě padá ihned po Stalinově smrti v roce 1953. Je uvolněn ze služby a rok později je degradován. 3. 2. 1955 umírá, okolnosti jeho smrti dodnes nejsou zcela známy. Část historiků se přiklání k tomu, že spáchal sebevraždu. Pokud k tomu skutečně došlo, tak rozhodně ne kvůli tomu, že by se v něm hnulo svědomí. Nedokázal se přenést přes skutečnost, že své milované „řemeslo“ již nemůže nadále vykonávat.

Rodina nade vše

Bratr Stalinovy první ženy Jekatěriny Semjonovny Svanidzové, starý bolševik Alexander Semjonovič Svanidze, byl zatčen v roce 1937 a o pět let později skončil na popravišti. Před popravou mu řekli, že požádá-li Stalina o odpuštění, dá mu Stalin milost. „Za jaké odpuštění mám prosit? Vždyť jsem žádný trestný čin neprovedl,“ odpověděl Svinadze. A tak jej zastřelili. Když se o tom Stalin dozvěděl, pousmál se a řekl: „Podívejme se, jak byl pyšný. Zemřel, ale o odpuštění neprosil.“

Ve stejném roce zemřela v jednom z kazašských táborů nucených prací Svanidzova žena Marie Anisimovna. Jejich syn byl zavřen do kriminálu mezi nejbrutálnější vrahy a na svobodu se dostal až v roce 1956, kdy už byl Stalin tři roky mrtvý.
Sestra první Stalinovy manželky, Mariko, byla zatčena v roce 1937 a ještě v tom samém roce umírá ve vězení. Annu Sergejevnu Allilujevovou, sestru Stalinovy druhé manželky Naděždy, NKVD zatkla v roce 1948. Anna byla odsouzena na deset let káznice, svůj „trest“ si odpykávala v samovazbě. Po Stalinově smrti ji propustili. Její manžel, Stanislav Francevič Redens, byl popraven v roce 1938.

Pavel Allilujev, Naděždin bratr, se zastal svých nevinně pronásledovaných kolegů. Stalin se s ním přestal stýkat a Pavel náhle umírá v roce 1938 ve věku 44 let. Jeho manželka Jevgenija Alexandrovna Allilujevová byla zatčena v roce 1947 a odsouzena na deset let. Na svobodu se dostala v roce 1954. „Tak přece jen nás strýček pustil,“ řekla tehdy. O tom, že Stalin je již rok po smrti, nevěděla zhola nic. Dcera Pavla a Jevgenije, Kira Pavlovna, byla zatčena v roce 1948 a po Stalinově smrti se také dočkala propuštění.

Stalin očima druhých

„Stalin byl podezíravost sama. Mísila se v něm rozumnost a úskočnost, otevřenost i faleš. Ostatní vězně podněcoval, aby se vzbouřili, sám se k nim však nikdy nepřipojil. Během poprav, které ostatní zneklidňovaly, hluboce spal, nebo v klidu studoval esperanto.“  Spoluvězeň z Baku Vereščak

„Je to zdatný chlapík, ale neustále si chce prosazovat svou.“ Jakov Sverdlov, člen strany, který byl se Stalinem v sibiřském vyhnanství.

„Měl jsem z něho poněkud rozpačitý pocit Z jeho očí jsem četl nevraživost, která se po chvíli vytrácela. Když zdravil, bylo to takové nesrozumitelné zamumlání. A zvlášť ten jeho zachmuřený výraz působil výrazně zneklidňujícím dojmem.“ Zastánce permanentní revoluce a Stalinův soupeř Lev Trockij. V roce 1929 byl Trockij vypovězen ze SSSR a o 11 let později jej zavraždil najatý sovětský agent.

„Během revoluce jsem úzce spolupracoval se Sverdlovem. Když bylo potřeba řešit nějaký důležitý politický problém, Sverdlov říkával: Musíme se poradit s Vladimírem Iljičem (Leninem – pozn. aut.). Ale když se objevil nějaký praktický úkol, Sverdlov poznamenal: Musíme se poradit se Stalinem.“ Lev Trockij.

„Omezenec, nevychovanec a polovzdělanec, který vám na první pohled připadne jako průměrný fanatik, ale ve skutečnosti je jen ubohým tyranem, násilnickým a krvelačným člověkem, který má primitivní rozum a trpí bezmála chorobnou sebeláskou.“ Spisovatel Vladimir Nabokov

„Stalin je velmi nešťastný z toho, že nemůže přesvědčit nikoho, ani sebe, že je lepší než ostatní. A právě toto neštěstí je největším projevem jeho lidskosti a možná jediným jeho lidským rysem. Je v tom něco ďábelského, že se pro toto »neštěstí« nemůže vzdát toho, aby se nemstil ostatním, obzvláště těm, kteří jsou jistým způsobem větší a lepší než on sám. Jde o malicherného a zákeřného člověka, ale co říkám člověka, je to spíš ďábel.“ Dlouholetý Stalinův spolupracovník Nikolaj Bucharin, vzdělaný ekonom, kterého Stalin poslal na smrt v roce 1938.

Největší masoví vrazi v čele států ve 20. století a počty jejich obětí (v milionech):

1. Josif Stalin (SSSR)           42,7

2. Mao Ce-tung (Čína**)          37,8***
3. Adolf Hitler (Německo)          20,9

4. Čankajšek (Čína*)           10,2
5. Vladimir Lenin (SSSR)          4

6. Hideki Tódžó (Japonsko)          4
7. Pol Pot (Kambodža)           2,4

8. Ága Muhammad Jahjá Chán  (Východní Pákistán****)  1,5
*Území ovládané Čankajškovými nacionalisty (Kuomintang)

**Území ovládané Maovými komunisty
***Některé odhady hovoří až o 70 milionech obětí

****Dnešní Bangladéš
Stalinovy zajímavé výroky:

„Pravdu střeží bataliony lži.“

„Je člověk, je problém, není člověk, není problém.“
„Když zemře jeden člověk, je to tragédie, když zemře milion lidí, je to statistika.“

„To jí mám podlézat, plazit se před ní? Spát s Leninem ještě neznamená vyznat se v leninismu! Kde to jsme? Tím, že chodí na stejný záchod jako Lenin, musím jí hodnotit a uznávat jako Lenina?“ Tak si Stalin v roce 1924 stěžoval na vdovu po Leninovi Naděždu Krupskou.
„Nezáleží na tom, jak se hlasovalo, důležité je, jak se to spočítalo.“

„Možná to tak má být, aby staří soudruzi tak lehce klesali do hrobu.“ Stalin na pohřbu spolustraníka Frunzeho v roce 1925. Později dělal vše pro to, aby svá slova naplnil.
„Je to samozřejmě vše jen hra o to, kdo koho přelstí. Vím, co měl Hitler za lubem. On si myslí, že mě převezl, ale ve skutečnosti jsem ho převezl já.“ Po podepsání paktu s Hitlerem v srpnu 1939.

„Berte to tak, že tato dezinformace nyní dosáhla úrovně velvyslanců.“ Stalinova reakce na varování německého velvyslance Schulenburga před německým útokem.
„Lenin nám odkázal stát a my jsme všechno podělali.“ Stalinova reakce na německý útok a rychlý postup v červnu 1941.

„Tak jak se vám vede, soudruhu Měreckove?“  Stalinova žoviální otázka v září 1941. Měreckov se právě vrátil z lágru, kam ho Stalin poslal před několika měsíci.
„Myslíte tenhle? To je můj Himmler.“ Stalinova odpověď na Rooseveltovu otázku v Jaltě. Roosevelt se ptal, kdo je ten člověk, který s nimi sedí u stolu. Nebyl jím nikdo jiný než Berija.

„Spolu s Němci bychom byli bývali neporazitelní…“ Stalinovo povzdechnutí v roce 1945…
Geniální vojevůdce?

Stalin vehementně usiloval o gloriolu velkého vojevůdce. Po nepříliš úspěšných pokusech za občanské a rusko-polské války a nešťastných zásazích do řízení operací v prvních fázích druhé světové války svou skutečnou válečnickou činnost radikálně omezil, ovšem vynahradil si to sbíráním hodností. Na maršála Sovětského svazu se sám povýšil v roce 1943 (a nechal se oslovovat jako maršál Josif Vissarionovič Stalin, maršál Stalin), po válce vytvořil hodnost generalissima, nejvyšší vojenskou hodnost v SSSR, kterou zastával pouze on sám (generalissimus Josif Vissarionovič Stalin, generalissimus Stalin). Paradoxně i přes teror a hrůzu, jež v Rusku a potažmo celém Sovětském svazu napáchal, byl nedávno zvolen třetím největším Rusem (za vojevůdcem a státníkem Alexandrem Něvským a reformátorem Pjotrem Stolypinem).

Pochval se sám

„Přestože vykonával svůj úkol vůdce strany a lidu s dokonalou zkušeností a těšil se bezmezné podpoře všeho pracujícího lidu, Stalin nikdy nedopustil, aby jeho práce byla mařena byť jen i stínem marnivosti, domýšlivosti nebo sebechvály.“  Stalinův vlastnoruční dovětek k jeho životopisu, který k jeho sedmdesátým narozeninám vyšel v SSSR a jeho satelitech, včetně Československa.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Příběh lidského jazyka aneb kde se vzal dar verbální komunikace

Příběh lidského jazyka aneb kde se...

Zpupní Babylóňané se rozhodli, že postaví obrovskou věž, jejíž vrchol...
V Egyptě byly objeveny 2000 let staré hrobky

V Egyptě byly objeveny 2000 let...

Archeologové objevili na jihu Egypta tři hroby, jejichž stáří...
Římané dokázali vyrobit extrémně odolný beton

Římané dokázali vyrobit extrémně...

Římské stavby, při jejichž konstrukci byl použit beton, odolávají i 1500 let po pádu...
Alchymie: hledání věčného života i receptu na výrobu zlata

Alchymie: hledání věčného života...

Elixír života. To byl největší sen středověkých i novověkých...
Jsme monogamní díky babičkám?

Jsme monogamní díky babičkám?

Co člověka mimo jiné činí jedinečným je délka života – a zejména ta po...
Proč se v české kotlině začalo pít pivo?

Proč se v české kotlině začalo...

Když král Karel s Buškem z Velhartic zasedli k dubovému stolu, aby nějakou tu...
Válečník žil se šípem v páteři

Válečník žil se šípem v páteři

Zranění páteře způsobí okamžitou smrt popřípadě ochrnutí – to z toho důvodu, že...
Vědci z 1. LF UK zkoumají chodovské mumie

Vědci z 1. LF UK zkoumají...

Anatom a antropolog z Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity...
Jak si lidé ochočili kočky?

Jak si lidé ochočili kočky?

Miliony koček obšťastňují své majitele po celém světě. Vždy tomu tak ale...
V Mexiku archeologové objevili bájnou věž z lebek

V Mexiku archeologové objevili...

Mexickým archeologům se povedl opravdu zajímavý objev. Bezmála dva roky...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Tajemství mysli: Existuje dědičná paměť?

Tajemství mysli: Existuje dědičná...

Uričté věci, jako bychom instinktivně tušili, aniž by nás je někdo učil. Už od...
Krimi z Kanady: Sestra smrt kosí lidi bez slitování

Krimi z Kanady: Sestra smrt kosí...

Žena pokorně sklání hlavu. „Pastore, chci ulehčit svému svědomí,“ říká...
Objev v Moskvě! Jak se odposlouchávali Tataři?

Objev v Moskvě! Jak se...

Co má nepřítel za lubem? To si přeje vědět každý vojevůdce a...
Kdy od jaderné války dělilo svět 7 minut?

Kdy od jaderné války dělilo svět...

Sila se otevírají. K nebi s děsivým rachotem stoupají rakety...
Bílá paní jindřichohradecká: Zjevila se i jezuitům?

Bílá paní jindřichohradecká:...

Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář udiveně vzhlédne. V poledním slunci spatří...
VIDEO: Dechberoucí vrak lodi Sweepstakes

VIDEO: Dechberoucí vrak lodi...

Jen pár metrů pod klidnou, třpytící se hladinou zátoky Big Tub (Velká vana)...
Přehledně: Otisk Baťů do architektury Zlína

Přehledně: Otisk Baťů do...

Jedním z prvních architektů, které Tomáš Baťa pozval do Zlína, byl...
Žlutá dodávka věstí smrt: Dvojčata WTC nebyla první!

Žlutá dodávka věstí smrt:...

Řekne-li se 11. září 2001, všichni vědí, že je řeč o zkáze Dvojčat....
10 největších omylů druhé světové války (2. díl)

10 největších omylů druhé světové...

Je to už 78 let, co propukl nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva –...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.