Jak se zvířata šířila po zeměkouli?

Ačkoliv na nejrůznější zbytky dávného života naráželi lidé prakticky od pradávna, systematicky se mu vědci začali věnovat až pod vlivem výrazného milníku v dějinách přírodovědy, kterým byla Darwinova teorie evoluce. Ačkoliv na nejrůznější zbytky dávného života naráželi lidé prakticky od pradávna, systematicky se mu vědci začali věnovat až pod vlivem výrazného milníku v dějinách přírodovědy, kterým byla Darwinova teorie evoluce.

Za 150 let, které uplynuly od jejího prvního zveřejnění, dnes o dějinách, ale i příčinách šíření živočichů a rostlin víme již mnohem více, než by samotný Darwin čekal. Vítejte ve světě jedné z nejprogresivnějších přírodních věd dneška – biogeografie.

I. Z Popelky královnou aneb Dnešní lesk biogeografie

Když si žáčci či studenti na středních a základních školách osvojují první vědomosti o živé přírodě, začínají většinou u rozpoznávání jednotlivých skupin a druhů. Důležité je poznat holuba či vlka a také vědět, čím se živí. To, kde se zvířata vyskytují, jako by byla již takřka zbytečná, luxusní vědomost navíc. V posledních dvou desítkách let se však pohled odborníků takřka obrátil a dnes jsou informace o rozšíření organismů považovány za prakticky klíčové.

 Abychom byli spravedliví: lidé a přírodovědci zejména se o rozšíření živočichů zajímali již od samotných počátků přírodní vědy. Popis míst výskytu či celkového rozšíření (areálu) jistých druhů či větších taxonomických skupin organismů (rodů, čeledí, tříd, kmenů) byl však dlouho považován za pouhou „-grafii“ (z řeckého grafó – píši). Taková „grafie“ nebyla dlouho považována z nic jiného než za prostý popis, který je sice k vyčerpávajícímu poznání přírody třeba, z něhož však nelze nic dalšího a systematického odvodit. Biogeografie, neboli biologický zeměpis, se však od druhé poloviny 19. století začala postupně stávat čím dál významnější součástí našich vědomostí o přírodě a zájem o ni stále rapidně roste. „Za zvýšením zájmu o biogeografii, který můžeme pozorovat v posledních zhruba 20 letech, stojí v první řadě zvýšení zájmu o biodiverzitu a její strukturu,“ říká zoolog prof. Ivan Horáček z Přírodovědecké fakulty UK v Praze. A jelikož byl letošní rok vyhlášen Mezinárodní rokem biodiverzity, seznámí vás nyní 21. STOLETÍ s tím, jaké jsou v tomto vědním odvětví nejžhavější oblasti výzkumu.

Jak si život bydlí ve světě

 Řekneme-li, že každý brouček či rostlinka se někde vyskytují, zní to, jako kdybychom si dělali ze čtenářů legraci. Něco takového ví přece každé malé dítě! V očích biologa je však souhrn všech míst, kde se daný druh vyskytuje, takzvaný areál, velmi důležitou informací. S některými rostlinami či živočichy se například setkáme prakticky po celém světě (např. psi, někteří hlodavci či řada druhů kapradin), jiné nalezneme pouze v jediném jezeře či údolí. První, co musí vědec, který se rozhodne stát se odborníkem v některé oblasti biologického zeměpisu, udělat, je vymezit si, co přesně jej vlastně bude v přírodě zajímat. Tradičnějším pohledem, kterým se na přírodu dívali vědci takřka od samotných počátků vědy v antickém Řecku, je pohled moderně řečeno ekologický. Takový vědec se v podstatě zajímá zejména o vztahy mezi organismy a jejich okolím a ptá se, proč se jim v určitých oblastech líbí a jiných jako by se štítily. Někdy je to jednoduché – například ledního medvěda by na poušti nikdo nehledal. V případě nenápadných a nepříliš dobře prozkoumaných broučků či „červíků“ je to však již o mnoho větší práce. Dnešního darwinistického přírodovědce však většinou zajímá i pohled do zpětného zrcátka historie a pídí se také po tom, proč dnešní životní areály organismů vypadají tak, jak vypadají. Takovému pohledu proto říkáme biogeografie historická.

 Ostrovy, kam se podíváš

 Za stále rostoucím významem role biogeografie v našem poznání přírody vězí v první řadě velmi kvalitní metodický nástroj, který dali v roce 1967 biologům do rukou američtí zoologové Robert MacArthur a Edward Wilson. Jejich kniha nesla na první pohled nenápadný název: Principy ostrovní biogeografie. MacAthur s Wilsonem provedli velmi podrobnou analýzu složení fauny a flóry na oceánských ostrovech a odvodili několik matematických algoritmů, jimiž se vznik nového ekosystému řídí. Z jejich rozboru vyplývá, že čím bude ostrov větší a blíže k pevnině, tím rychleji bude osidlován a větší bude i počet druhů, které se na něm nakonec udrží. Proč tolik slávy kvůli knize, která se věnuje něčemu tak konkrétnímu, jako je postupné osidlování ostrovů? Princip jejího úspěchu spočívá v tom, že biologové si rychle všimli, že mnoho ekosystémů se chová podobně, jako kdyby byly ostrovy v moři, tedy jako jakési „suchozemské či mořské ostrovy“. Mezi nejnápadnější patří například jeskyně či údolí, které jsou od sebe odděleny „mořem“ neprostupné horniny, podobně je to ale i s jezery či hlubokomořskými příkopy a nakonec třeba i jediným stromem v deštném pralese, pro jehož drobné obyvatele je přechod na jiný strom podobný problému na otevřených mořích. Ostrovy se tak překvapivě staly jedním z klíčů, které odemykají naše pochopení dějům na pevninách.

Milujte se a šiřte se!

 Jak vlastně vypadá životní prostor čili areál nejen jednotlivého druhu, ale i celé širší skupiny příbuzných, do které patří? A jak se vlastně stalo, že příbuzné organismy žijí na tolika, často velmi vzdálených, místech? První odpovědí, s níž přírodovědec přispěchá, je představa, že živočichové či rostliny se z jednoho místa na druhé šířili takříkajíc „po vlastní ose“ čili takzvanou disperzí. Řada z nich je k těmto účelům velmi dobře vybavena zejména v dospělém stadiu. Někteří z nich jsou notorickými tuláky – mezi ně patří řada mořských ryb či kytovců, na souši pak přirozeně zejména ptáci či pavouci, jejichž pavučinové „vzducholodi“ dokážou cestovat na velké vzdálenosti díky vzdušným proudům (tzv. aeroplankton). Řada organismů má však ve svém individuálním vývoji „vložené“ stadium, které slouží zejména k šíření (odborníci jej nazývají propagula). U mořských živočichů to bývají nejrůznější typy volně plovoucích larviček, sladkovodní druhy houbovců zase ochotně vytvářejí tzv. gemule, které se přichytí na nohou ptáků. Samostatnou kapitolou jsou pak i semena rostlin, která se díky nejrůznějším úpravám šíří buď sama větrem, či v zažívacím traktu nejrůznějších živočichů.

21. STOLETÍ doplňuje:

 Některé druhy organismů jsou k přemisťování po Zemi vybaveny skutečně neuvěřitelně dobře. Odborník poté řekne, že mají vysokou vagilitu neboli schopnost šíření. Mezi rostlinami v této schopnosti vynikají zejména kapraďorosty, jejichž spory (výtrusy) se výjimečně dobře šíří díky vzdušným proudům. Typickým kosmopolitním organismem (tj. takovým, který potkáme prakticky všude na světě), je například hasivka orličí, kterou velmi dobře známe i z našich lesů.

Plout se dá i na kontinentech

 Práce biologů na pátrání po dávné historii šíření života však není zas až tak jednoduchá. Organismy se totiž tam, kde dnes žijí, nemusely dostat jen tak, že tam odněkud přišly. Současnou podobu jejich rozšíření po světě mohly také ovlivňovat i tzv. abiotické faktory, mezi které počítáme zejména rozpad kontinentů, vznik nejrůznějších pohoří, vznik pralesů a pouští či proměny teploty, srážek či směrů i intenzity cirkulace atmosférických a oceánských proudů. Původní rozsáhlý areál, na němž se jistý druh vyskytoval, se mohl díky působení nevyzpytatelných přírodních sil rozpadnout. Vztahy mezi vznikem nových druhů i celých linií, které vznikly rozpadem původního velkého životního prostoru (areálu), studuje takzvaná vikarianční biogeografie. Tento přístup k poznávání biologického zeměpisu je dnes právě tím nejdynamičtějším odvětvím. S využitím stále většího výkonu výpočetní techniky je totiž možné zahrnout informace o areálu do propočítávání takzvaných kladogramů. Nejde vlastně o nic jiného než o tradiční vývojové stromy, které naznačují příbuznost mezi jednotlivými organismy. Biologové tak mohou odhalit nejen vzájemnou příbuznost jednotlivých druhů, ale ve srovnání s daty například z geologie zjistit i příčinu, proč nové druhy vlastně vznikly.

Trocha historie nikoho nezabije

 První stopy zájmu učenců o přírodovědecký zeměpis lze přirozeně vysledovat již v různých přírodovědeckých spisech antického polyhistora Aristotela (384–322 př. n. l.), největší syntézu antického vědění v tomto oboru pak nalezneme v nejrozsáhlejší přírodovědecké encyklopedii starověku, v Historia naturalis římského válečníka, přírodovědce a filosofa Plinia staršího (23–79 n. l.). V moderní etapě evropské vědy je za pionýra zoogeografie považován německý geograf  E. A. Zimmermann, který její základní úkoly zformuloval již v roce 1777. Na skutečně vědecká základy však mohla být zoogeografie povýšena až v momentě, kdy byly formulovány základní teorie, bez nichž by nebylo možné propojit jednotlivá pozorování do širšího pohledu. Něco takového by nebylo možné bez rozpoznání základních principů rozšíření rostlinných společenství na planetě (A. von Humboldt 1805), prohloubení poznání základních geologických principů (Ch. Lyell 1832) a formulování teorie o původu druhů (Ch. Darwin 1859). Posledním nejvýznamnějším počinem bylo formulování geologické teorie o šíření kontinentů, tzv. deskové tektoniky Alfredem Wegenerem (1915). Ta však byla v odborných kruzích definitivně přijata až na počátku 80. let minulého století.

Kde leží Wallaceova linie?

 Šíření živočichů a rostlin po světě často brání přirozené hranice, které dnes již setřel čas. Stopy po nich však naleznou bedliví přírodovědci, kteří srovnávají výskyt nejrůznějších živočichů na obou stranách dnes již neexistující linie. Jedním z nejznámějších příkladů takové, dnes již neviditelné, hranice je takzvaná Wallaceova linie, která odděluje asijskou, tzv. orientální, oblast od takzvané Wallacey, která je směsicí mezi asijskou a australskou faunou. Dnes máme souostroví Velkých Sund, na nichž se rozkládají státy Malajsie a Indonésie, tendenci považovat za ostrovy víceméně rovnoměrně rozprostřené mezi Asií a Austrálií. V minulosti zde hladina vod kolísala v závislosti na tom, kolik jí bylo „odstaveno“ v ledovcích během zaledňování v průběhu čtvrtohor (střídání dob ledových a meziledových). Proměny výšky hladiny až o 120 metrů postupně odkrývaly a zakrývaly mělké šelfové moře, které mezi jednotlivými ostrovy dnes leží. Mezi asijským a australským šelfem však leží oblast hlubokého moře (Lombocká úžina), přes niž se nedostaly ty suchozemské organismy, které evoluce nevybavila křídly. Wallaceova linie tedy na jedné straně odděluje Jávu, Borneo, Filipíny a Bali na straně jedné od Celebesu (Sulawesi), Lomboku, Flores a Timoru na straně druhé. Na své východní straně je Wallacea oddělena tzv. Lydekkerovou linií od Nové Guiney a Austrálie.

Kde se vzali lemuři na Madagaskaru?

Jedinečná fauna Madagaskaru není podle vědců příliš stará – většina typických zvířat jej neobývá déle než 65 milionů let. Jak se ale zvířata na ostrov vlastně dostala? Mezi Afrikou a Madagaskarem dnes totiž existují silné proudy, které navíc směřují směrem od ostrova. Řada autorů proto spoléhala na teorii „pevninského mostu“, která předpokládá, že zvířata přešla na ostrov suchou nohou. S touto teorií je však několik problémů. Existence pevného spojení mezi ostrovem a pevninou se nepodařilo prokázat, na Madagaskaru navíc chybí typická velká zvířata, typická pro africkou pevninu. Zbývá tedy jediná další možnost – osídlení prostřednictvím plovoucích vorů. Aby našli odpověď na tuto komplikovanou otázku, spojili své síly geolog Jason Ali z univerzity v Hongkongu a paleoklimatolog Matthew Huber z Purdue University v americké Indianě. Počítačové modely klimatu jim ukázaly, že v době mezi 20–60 miliony let byly směr a síla mořský proudů jiné než dnes. „Klimatické modely ukázaly, že proudy byly dostatečně silné na to, aby se zvířata na ostrov dostala a nezemřela cestou žízní. Taková cesta byla v možnostech zejména menších druhů zvířat, jejichž přirozeně pomalejší metabolické pochody mohla ještě oslabit hibernace,“ vysvětluje Jason Ali.

II. Jak si zvířata bydlí ve světě aneb Zoogeografické oblasti

Ke zkoumání rozšíření živočichů a rostlin na Zemi mohou vědci přistupovat dvěma způsoby. Prvním z nich je podrobné zkoumání výskytu jednotlivých druhů, druhým zase popis toho, jaký celkový obraz se v průběhu historie poskládal ve velkých celcích, například kontinentech. Biologové dnes rozlišují 6 hlavních biogeografických oblastí, takzvaných říší.

To nejdůležitější se v biologii 19. století dělo v první řadě ve Velké Británii. Díky svým rozsáhlým koloniím měli britští přírodovědci řadu příležitostí procestovat do té doby neznámý svět a přivést z něj poznatky, které pak v jejich disciplíně znamenaly skutečné zemětřesení. Kromě epochálního vystoupení Charlese Darwina a Alfreda Russela Wallace, díky nimž byly formulovány základní principy evoluční teorie, byly položeny i základy dnešního biologického zeměpisu. Největší zásluhy je třeba připsat dvěma britským biologům: Philipu L. Sclaterovi (1829–1913) a opět Alfredu R. Wallaceovi (1823–1913). Zoolog a zejména ornitolog Sclater vypracoval v roce 1858 jako první teorii o šesti biogeografických oblastech, Wallace ji pak v roce 1876 výrazně upřesnil. Ani 150 let, které uplynuly od jejího publikování, na Sclaterovým a Wallaceových myšlenkách příliš mnoho nezměnily. Naopak – nové objevy v podstatě jen dodaly jejich původním argumentům na síle a jejich základní a dlužno říci i geniální dělení používají vědci dodnes.

1. Australská oblast (Notogea) – třetihory v dnešním světě

Rozloha: 9 mil. km2 (asi 6,6 % souše)

Vymezení území: Austrálie, Papua-Nová Guinea, Tasmánie, Nový Zéland, Oceánie (včetně Havaje)
Typické endemity: ptakořitní a vačnatí savci, kasuárové, emuové, rajky, lemčíci

Jádrem australské oblasti, čili říše, je nejmenší ze všech kontinentů – Austrálie. Od okolních ostrovů, Nové Guiney na severu a Tasmánie na jihu, ji dnes odděluje mělké šelfové moře a fauny těchto ostrovů se tedy Austrálii podobají nejvíce. Mezi australskou oblastí a jihovýchodní Asií (orientální oblast) leží ještě přechodná zóna se smíšenou faunou, tzv. Wallacea. Pro zoologa znamená Austrálie skutečný „výlet do třetihor“, jak ji kdysi popsal jeden z našich velkých vědců Zdeněk Veselovský. Nejtypičtějšími zástupci australské fauny jsou velmi pradávné skupiny savců, ptakořitní (ježury, paježury a ptakopyskové) a vačnatci, kterým se zde podařilo obsadit prakticky všechna myslitelná prostředí. Typickým rostlinným společenstvím jsou buď bezvodé pouště či polopouště, buše porostlé eukalypty či akáciemi či rozsáhlé porosty jižních buků (r. Nothofagus  – viz rámeček). Zcela samostatnou podoblast tvoří Nový Zéland, typický řadou živočichů velmi pradávného původu (např. ptáci kivi či moa, vyhubení až díky příchodu člověka, plazi haterie). Na Novém Zélandu, stejně jako na ostrůvcích Polynésie, roztroušených po dálavách Tichého oceánu, nežily před příchodem člověka žádné původní druhy savců. K australské oblasti je někdy počítáno i Havajské souostroví, které má faunu sice poměrně chudou, ale často velmi zajímavě rozrůzněnou (např. ptáci šatovnící či mušky rodu Drosophila).

2. Antarktická oblast – říše chladu

Rozloha: 14 mil. km2 (asi 9,2 % souše)

Vymezení území: Antarktida a přilehlá moře až po 50º jižní šířky
Typické endemity: tuleni, tučňáci

Antarktická oblast je na faunu nejchudší ze všech zoogeografických oblastí. 98 % jejího povrchu celoročně pokrývá sníh a led a rostliny a zvířata jsou tak odkázáni prakticky výhradně na příbřežní zóny, které na léto krátce roztávají. Sporou flóru představují především lišejníky, řasy, mechy, játrovky a několik druhů lipnicovitých trav. Nejvíce jsou obydleny ostrovy a ostrůvky roztroušené v mořích, která Antarktidu obklopují. Typickými obratlovci této oblasti jsou tuleni (žijí zde 4 druhy) a tučňáci. Jediným celoročním ptačím obyvatelem antarktické pevniny je největší ze všech tučňáků – tučňák císařský. Rodiče dokonce zahřívají vajíčka v průběhu zimy, v naprosté tmě, bičováni vichřicemi a týráni hladem a mrazy. V průběhu léta zde zahnízdí ještě asi 8 dalších druhů ptáků – rackům příbuzné chaluhy a několik druhů buřňáčků. Při troše štěstí byste na pevnině objevili ještě několik příslušníků různých skupin bezobratlých živočichů – vířníky, želvušky a některé členovce (chvostoskoky, všenky, vši a blechy parazitující na tuleních). V mořích obklopujících Antarktidu je však život velmi čilý. Typickými obyvateli jsou především drobní korýši, na jejichž rozsáhlých populacích se krmí obrovští filtrátoři, jako jsou velryby jižní, plejtvákovci šedí, keporkakové či různé druhy plejtváků.

3. Neotropická oblast (Jižní Amerika) – nejbohatší říše planety

Rozloha: 21 mil. km2 (asi 15 % souše)

Vymezení území: Jižní a Střední Amerika včetně Karibiku
Typické endemity: chudozubí savci (mravenečníci, lenochodi, pásovci), ploskonosé opice (malpy, vřešťani, chápáni), drápkaté opice (kosmani, tamaríni, lvíčkové), vačice, žáby hvízdalky

Jižní Amerika, neboli neotropická oblast, představuje pravý protipól chudičké fauny a flóry Antarktidy. Podobně jako Austrálie má i Jižní Amerika velmi svéráznou faunu i flóru. Je tomu tak proto, že i Jižní Ameriky byla po dlouhou dobu izolovaným pevninským ostrovem. Panamská šíje, která obě Ameriky spojuje, vznikla teprve před 3 miliony let. Díky postupné výměně druhů mezi oběma dříve oddělenými kontinenty je severní hranice neotropické oblasti neostrá – druhy se začaly poněkud promíchávat. Typickými ekosystémy jsou zejména tropické deštné pralesy a stepi (pampy), s nimiž se setkáme zejména v argentinsko-chilské podoblasti. Za obrovským počtem druhů z velké většiny skupin, které zoologové a botanici rozeznávají, nestojí jen obrovská hojnost zdrojů (především tepla, světla a vody), ale i specifické prostorové uspořádání deštných pralesů. V nich lze totiž rozlišit řadu takřka oddělených „pater“, jejichž společenství žijí takřka vlastním životem. Typickou skupinou pro jihoamerickou faunu jsou chudozubí savci, kteří se nevyskytují v žádné jiné oblasti na světě. Dalšími typickými a ojedinělými zjevy jsou například vačnatci vačice, ploskonosé a drápkaté opice či hmyzožravci štětinatci, kteří připomínají poněkud přerostlé rejsky. K jedinečným zjevům ptačí fauny patří například kondoři, kolibříci, pštrosi nanduové či jim příbuzné tinamy. Říční systémy dnes již vzácně obývají dva druhy sladkovodních kytovců: inie amazonská a delfínovac laplatský.

4. Holarktická říše – svět, v němž žijeme

Rozloha: 73 mil. km2 (asi 54 % souše)

Vymezení území: Severní Amerika, Evropa (včetně Islandu), severní Afrika, Asie (bez jižní části Arabského poloostrova a indomalajské oblasti)
Typické endemity: krtci, bobři, pišťuchy, tarbíci, mloci, macaráti, alky

Když si provedeme malý myšlenkový experiment a srovnáme si faunu Jižní a Severní Ameriky a poté zase Severní Ameriku s Evropou a Asií, vyjde nám zajímavá věc. Severní Amerika a Eurasie toho mají mnohem více společného než obě Ameriky navzájem. Z tohoto důvodu spojují zoologové Severní Ameriku (nearktická oblast) a velkou část starého světa (Evropu, velkou část Asie, severní Afriku – tedy palearkt) pod jednu hlavičku oblasti holarktické. Je zvláštním paradoxem, že i přes svou obrovitou rozlohu (okolo 54 % celkové souše) je fauna i flóra holarktu vlastně poměrně chudá – počtem druhů se zdaleka nemůže měřit s tropickými regiony. Je to zejména proto, že její velké části tvoří ekosystémy s velmi nízkou druhovou diverzitou (Sahara, Gobi, vysoká pohoří Asie, tajga, tundra). Svůj díl viny nesou také ozvěny rozsáhlých zalednění, která severní polokouli provázela prakticky v celém průběhu čtvrtohor. Podstatně více endemitů nalezneme v Severní Americe: patří mezi ně například sudokopytníci vidlorohové, hlodavci tarbíkomyši, pytlonoši či bobrušky, želvy kajmanky, ještěři korovci či obojživelníci axolotlové. Palearkt je na endemity podstatně chudší – vědci zde napočítali pouze hlodavce slepcovité a plchům podobné seleviniie.

5. Afrotropická (etiopská) oblast – africké pralesy i savany

Rozloha: 24 mil. km2 (asi 18 % souše)

Vymezení území: subsaharská Afrika (na jih od obratníku Raka), jižní část Arabského poloostrova, Madagaskar
Typické endemity: savci z řádů afrosoricidů (zlatokrti, bodlíni), bércounů, hrabáčů, dále pak sudokopytníci žirafy a hroši, madagaskarští primáti (lemuři, ksukolové), dravý pták hadilov

Nejrozsáhlejší poušť světa, africká Sahara, tvoří pro většinu zvířat mnohem větší překážku, než například Středozemní moře. Sever Afriky je proto složením fauny podstatně blíže k Evropě a k Asii, a je s nimi proto řazen do stejné oblasti. Na poušti však přece jen nějaká zvířata nalezneme, kupodivu i dost velká, jako například antilopy přímorožce či addaxe, velbloudy, pouštní lišky fenky, hlodavce tarbíky, pštrosy, varany či zmije písečné. Na jih od Sahary je však fauna již o poznání jiná. Nalezneme zde jak typické rovníkové deštné pralesy, tak do nekonečna se rozkládající stepi, domovinu velkých kopytníků a jejich predátorů. Mezi typická pralesní zvířata patří například gorily, šimpanzi bonobové, opice guerézy, kočkodani či mangabeje(-ové?), okapi či velké antilopy lesoni (bongo, antilopa losí). Rozsáhlé pláně pak hostí typickou africkou faunu – slony, žirafy, obrovské počty sudokopytníků (pakoně, buvolce, antilopy, kudu), lichokopytníky (zebry) a řadu jejich predátorů (lvi, levharti, gepardi, psi hyenovití, hyeny). V savanách žije i řada druhů primátů, například paviáni či kočkodani husarští. Zvláštností africké fauny jsou zlatokrti, bércouni či hrabáči, kteří se nevyskytují nikde jinde. Zcela samostatnou kapitolou je tak jedinečná fauna Madagaskaru, zejména jedinečné skupiny poloopic (lemuři, ksukolové) a bodlínů (tenreků), kteří jsou dnes spolu se zlatokrty řazeni do zvláštního řádu afrosoricidů.

6. Orientální (indomalajská) oblast – na hranici světů

Rozloha: 8 mil. km2 (asi 6 % souše)

Vymezení území: poloostrovy Přední a Zadní Indie, jižní Čína, Filipíny a ostrovy Velkých Sund (Sumatra, Borneo a Jáva), na východě oddělena tzv. Wallaceovou linií
Typické endemity: savčí řády letuchy a tany, primáti nártouni a gibboni, několik druhů nosorožců

Orientální oblast je vlastně jakousi křižovatkou několika světů – asijské palearktické fauny s faunou jihu Afriky. Její zvláštnosti i poměrně jasné vymezení na jihu a východě je dáno tím, že dnešní souostroví Velké Sundy bývalo v průběhu ledových dob integrální součástí asijského kontinentu (viz rámeček Wallaceova linie). Pro jihovýchodní Asii jsou typické rozsáhlé deštné pralesy, které jsou domovinou řady zvláštních skupin. Pouze zde žijí zástupci dvou savčích řádů z příbuzenstva primátů – letuchy a tany. Z pravých primátů zde nalezneme řadu známých obyvatelů zoologických zahrad, například poloopice outloně a lori či drobné pralesní nártouny. Mezi typické vyšší primáty této oblasti patří hulmani, languři a makakové, dále pak gibboni a lidoopi orangutani. Mezi další velká zvířata patří například slon indický, medvěd malajský, panda velká, levhart obláčkový, velká cibetkovitá šelma binturong. Lichokopytníky zde zastupují tapíři čabrakoví či několik druhů asijských nosorožců (n. jávský, sumaterský, indický). Velmi bohatá je tato oblast i na nejrůznější tury. Setkáme se zde např. s buvoly arni či anoa, gaury, gajaly, bantengy a relativně nedávno objevenými kupreji. Mezi typické plazy oblasti patří například největší z hadů krajty, největší žijící ještěři varani komodští či největší z krokodýlů krokodýli mořští.

III. Biodiverzita v ohrožení

Poznatky specialistů na biologický zeměpis mohou možná na první pohled vypadat jako samoúčelná hříčka, kterou mohou zabývat jen lidé, kteří nemají nic lepšího na práci. Jejich poznatky nám však napomáhají v lepším pochopení jednoho z klíčových problémů současného světa – děsivého mizení biologických druhů.

 Když se řekne ekologie, představí si velká řada nezasvěcených nejrůznější buřiče, kteří se ve snaze upozornit na problémy, před nimiž podle nich společnost zavírá oči, pořádá nejrůznější křiklavé akce. Ekologie jakožto samostatné vědecké odvětví je však velmi seriózní oblastí výzkumu a skuteční vědečtí ekologové se proto často od politických radikálů spíše distancují. Slovo ekologie ve vědeckém světě poprvé definoval slavný německý přírodovědec Ernst Haeckel v roce 1866 a vymezil ji jako „studium vztahů mezi organismem a prostředím“. Právě studium historie těchto vztahů napomohlo dnešním biologům odhalení mnoha center světové biodiverzity, která si zasluhují tu nejpřísnější ochranu.

Biosféra – nejcennější sféra Země

 Mimozemský výzkumník, který by se rozhodl zkoumat Zemi z vesmíru, by ji po právu nazval „modrou planetou“. Při pohledu z výšky je na Zemi skutečně nejnápadnější přítomnost vody, která jí dává její slavnou modrou barvu. Kdyby máš mimozemský výzkumník vypustil z oběžné dráhy drobnou sondu, s velkou pravděpodobností by musel ohlásit, že na Zemi žádný život nenalezl. Biosféra, neboli součet všech živých tvorů na planetě, tvoří pouhou desetitisícinu miliontiny (10-11) její celkové hmotnosti a je na jejím povrchu rozmístěná poměrně nepravidelně. Její úloha je však nesmírně důležitá. Za dobu, co život na Zemi působí, stihnul již zcela změnit složení atmosféry (velký posun ve prospěch zastoupení kyslíku) a svou činností vlastně přispívá k udržování podmínek takových podmínek (teplota, vlhkost), které přejí jeho vlastnímu udržení. Na tom, aby život sám dokázal takovou funkci plnit, se podstatným způsobem podílí jeho konkrétní rozmanitost, biodiverzita. Poznání jejího utváření i současných zákonitostí je klíčové nejen pro vědce, ale především pro všechny další živé tvory na planetě včetně nás lidí. Doposud neznámé a neprobádané druhy organismů a jejich jedinečné vztahy jsou totiž velevýznamnými hráči zejména při tvorbě planetárního počasí či v kolobězích nejrůznějších živin od vody po nejrůznější klíčové prvky.

Horká místa naší planety

 Když vědec použije anglické spojení slov horké či žhavé místo („hot spot“), může mít na mysli řadu jevů, které spolu souvisejí pouze velmi volně. Například pro geologa je takovým místem oblast zemské kůry, na níž vyvěrá proud žhavého magmatu z hlubin hranic zemského pláště, tzv. plášťový chochol. Na takových místech, např. na Havajských ostrovech, potom dochází ke zvlášť intenzivnímu vulkanismu. V ústech biologa však bude pojem „hot spot“ nejspíše odkazovat k představě, kterou vnitřního „vesmíru“ biologů uvedl zhruba před 20 lety britský biolog Norman Myers (nar. 1934). Myers se všiml, že zdaleka ne všechna místa na Zemi jsou z hlediska druhové bohatosti stejně hodnotná. Jisté, a často velmi rozsáhlé oblasti jsou však naopak z hlediska biologa takřka pouští. Mezi takové patří jak skutečné pouště, tak například oblasti polárních regionů planety, rozsáhlé oceánské dálavy či vrcholové partie velehor. V některých oblastech jakoby život doslova „vybuchl“ – počet druhů i pestrost ekologických vztahů mezi organismy je zde mnohonásobně vyšší než v jejich okolí. Taková místa pak slouží jako jakýsi rezervoár, z něhož se nové druhy šíří do dalších míst. Není proto třeba připomínat, že právě takové oblasti zasluhují tu největší ochranu.

Nejžhavější místa světa

 Vypátrat centra erupce biodiverzity je pro vědu skutečně klíčové a vědci se o to také v posledních 20 letech usilovně snaží. Napomáhá jim jak terénní mapování, tak satelity či počítačové modelování. Není velkým překvapením, že největší počet z nich leží v oblastech, které jsou nejbohatší na nejrůznější důležité abiotické zdroje, jako je voda, sluneční záření či zdroje živin. Překvapením není ani to, že zhruba 30 % z nich tvoří díky své jedinečné fauně ostrovy. V Americe k takovým patří oblast Kalifornie na západě Spojených států, většina Střední Ameriky, pralesy Peru, Ekvádoru, Bolívie a Chile a velká část střední Brazílie. V rozlehlé Africe považují vědci za významná centra oblast okolo Kapského mysu, deštné pralesy na jihu západní Afriky při Guinejském zálivu (Nigérie, Benin, Ghana, Pobřeží Slonoviny) či východoafrická Tanzánie. Důležitým centrum dělá také jeho jedinečná fauna i flóra z Madagaskaru. Evropa má své nejžhavější místo v okolí Středozemního moře a také na samotné své hranici – na Kavkaze. Velmi významná centra nalezneme přirozeně také v Asii – především v pralesích jižní Indie a v indomalajské oblasti, dále také na řadě ostrovů, jako je Japonsko, Filipíny, Velké a Malé Sundy či Nová Kaledonie. Zapomínat bychom neměli ani na jihozápadní Austrálii a Nový Zéland.

Co přírodě nejvíce škodí?

 V poslední době slyšíme okolo sebe čím dál častěji o nejrůznějších hrozbách, které život na naší planetě ohrožují. Je to globální oteplování? Supervulkán? Globální epidemie? „Největší ohrožení pro život, jak jej známe dnes, je difuzní likvidace nejdůležitějších center biodiverzity, zejména v tropických oblastech. Nejde však zdaleka jen o ztrátu jednotlivých druhů, ale především o to, že se ztrácejí celé ekosystémy, které pak nemohou plnit svou funkci při spoluvytváření globálního klimatu. Takové změny jsou nevratné a znamenají pro planetu definitivní ztrátu,“ popisuje největší obavy vědců prof. Ivan Horáček. A jak vypadá taková likvidace v praxi? Prof. Horáček popisuje například svou zkušenost z tropického Bornea: „Tropický prales se vypálí a vznikne políčko, které je schopné rodit sotva pár let. Na jeho místo nastoupí buď úplná poušť, nebo porosty travin, jako je bambus či metlice. Celé oblasti tak přijdou o vodu, která se do takto proměněné krajiny již nikdy nevrátí.“  I když vědci hlasitě upozorňují na to, že takové zacházení s přírodou znamená skutečné podřezávání (si) větve, poslední slovo budou mít bohužel opět politici.

Malá ouška se na Saharu nehodí

 Podle darwinistických představ se organismy vyvíjejí ve vztahu ke svému prostředí. Když už je jednou jejich prostředí „nadesignuje“, nejsou často schopné přežít v podmínkách odlišných. Řady pravidel, kterými se řídí vzhled a velikost teplokrevných živočichů vzhledem ke vzrůstající nadmořské výšce a zemské šířce, si všimli již přírodovědci 19. století. Například Bergmanovo pravidlo říká, že směrem k severu se zvětšuje tělesná velikost, Allenovo pravidlo zase to, že se zmenšuje velikost částí, jimiž z těla může odcházet teplo. Tato abstraktní pravidla si můžeme krásně přiblížit na příkladu dvou poměrně blízce příbuzných psovitých šelem. Saharské lištičky fenkové mají drobnější tělo, ale velké uši, jimiž jejich tělo „větrá“. Jejich příbuzní ze severu, polární lišky, mají naopak těla relativně větší a ouška drobná, aby nedocházelo ke ztrátám tepla. Prostřednictvím lišek si můžeme přiblížit i další důležitá pravidla. Podle tzv. pravidla Renschova mají zvířata žijící na severu hustší srst, která je chrání před tepelnými ztrátami, Hesseho pravidlo zase mluví o tom, že ti, kdo žijí v chladnějším prostředí či vyšších nadmořských výškách, mívají větší srdce než jejich příbuzní z míst, kde jsou okrajové části těla (periferie) zahřívány díky teplotě okolí.

Když se řekne jižní buk

 Stromy z řádu bukotvarých (Fagales) známe velmi dobře z našich luhů a hájů. Kromě buků a dubů k nim řadíme například i habry, lísky, břízy či olše. Celá jižní polokoule má však své vlastní „buky“, které nikde na severu nenajdeme. Těmto stromům z rodu Nothofagus říkáme česky jižní buky či pabuky. Vědci dnes mezi nimi rozlišují asi 35 druhů – některé jsou spíše keři a tvoří ve své domovině takřka neprostupné houštiny, jiné jsou statnými a často i velmi letitými stromy. A co je na nich vlastně tak důležitého? Pro biology jsou jižní buky zajímavé přinejmenším ze dvou důvodů. V první řadě jsou lesy, tvořené těmito stromy, typickým biotopem tropického a částečně i mírného pásu jižní polokoule. Z hlediska biologického zeměpisu je na nich však zajímavá ještě další věc. Přesto, že jejich semena mají poměrně nízkou schopnost šíření, nacházíme je na prostorově příliš nesouvisejících míst – v Jižní Americe (Argentina a Chile), jihovýchodní Austrálie i na tak vzdálených ostrovech, jako je Tasmánie, Nový Zéland, Nová Guinea a Nová Kaledonie. Pro biology je jejich dnešní rozšíření krásným příkladem šíření pomocí „plavby na kontinentu“. Společný předek všech dnešních jižních buků patřil totiž k typické flóře jižního prakontinentu Gondwany. Není proto divu, že stopy po nich nalezli vědci i v dnešní Antarktidě, kde dříve panovalo podstatně příznivější klima než dnes.

Rubriky:  Příroda
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

První jarní přírůstek v rezervaci divokých koní

První jarní přírůstek v rezervaci...

V rezervaci divokých koní v bývalém vojenském prostoru Milovice se narodilo první...
Rybáci během migrace uletí téměř 100 tisíc kilometrů

Rybáci během migrace uletí téměř...

Švédští vědci po několik let sledovali migraci rybáků dlouhoocasých (Sterna...
V ústecké zoo se podařilo odchovat první mládě velemyši obláčkové

V ústecké zoo se podařilo odchovat...

Začátkem března tohoto roku se v ústecké zoo narodilo mládě velemyši...
Proč ptáci vyhledávají lidskou společnost?

Proč ptáci vyhledávají lidskou...

Jaro už definitivně převzalo vládu a ptačí zpěv slyšíme i cestou do práce...
Pavouci sežerou za rok 400 až 800 milionů tun kořisti

Pavouci sežerou za rok 400 až 800...

Přestože je většina z nich velikostí nepatrná, v součtu jsou draví pavouci...
Vědci na malé pastvině u Milovic napočítali 42 % druhů českých motýlů!

Vědci na malé pastvině u Milovic...

Před několika dny dokončili odborníci analýzu výsledků sčítání motýlů z pastviny...
Tlupa šimpanzů v ZOO Dvůr Králové se rozrostla o tři nové samice

Tlupa šimpanzů v ZOO Dvůr Králové...

ZOO Dvůr Králové rozšířila chov afrických lidoopů o tři nové samice šimpanzů....
Zachraňme TMU! varuje před světelným smogem

Zachraňme TMU! varuje před...

Ve střední Evropě 21. století již dávno není tma samozřejmostí. Vždy v noci se...
Kráter zvaný Vredefort: Největší jizva na naší planetě

Kráter zvaný Vredefort: Největší...

Náš nejbližší vesmírný souputník Měsíc má svou tvář výrazně zjizvenou...
Pokročilé reprodukční technologie poskytují reálnou šanci na záchranu kriticky ohrožených nosorožců

Pokročilé reprodukční technologie...

Nejohroženějšími savci na planetě jsou v současné době zcela jistě nosorožci...

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Sestavte si elektrokolo za 60 vteřin!

VIDEO: Sestavte si elektrokolo za...

Špičkoví američtí designéři a inženýři z týmu UrbanX...
Nerezavějící ocel vznikla před více než sto lety – jaký je její příběh?

Nerezavějící ocel vznikla před více než...

V Brown-Firthově výzkumné laboratoři v Sheffieldu,...
Vražda zbojníka Ondráše: Zradil ho kamarád kvůli odměně?

Vražda zbojníka Ondráše: Zradil ho...

„Nemám co pít. Dolévej,“ vykřikne zbojník Ondráš na...
Dálniční vrah: Když mě najdete, všechno přiznám!

Dálniční vrah: Když mě najdete,...

Období od dubna roku 1971 do srpna 1972 se do...
Překvapení v Číně: Z vody se vynořil kamenný Buddha!

Překvapení v Číně: Z vody se...

Velké překvapení čekalo na obyvatele žijící v blízkosti...
V autobuse už nebude nuda! Postará se o to váš nový chytrý spolucestující

V autobuse už nebude nuda! Postará se...

Není to tak dávno, co světoznámá společnost IBM...
Nejslavnější účetní zloději

Nejslavnější účetní zloději

Účetní podvody a krádeže se dějí každý den na...
Budou nabíječky v každé toaletě?

Budou nabíječky v každé toaletě?

Všechny mobilní telefony potřebují svou šťávu....
Reportáž psaná na oprátce: Proč skončila v láhvi od kompotu?

Reportáž psaná na oprátce: Proč...

Pan Závodský lopatou vyrývá na dvorku svého stavení...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.