Když sledujeme sopečné katastrofy ve světě, napadne nás, zda něco podobného nehrozí i u nás. Jaká je vlastně geologická minulost našeho současného území? Jsou zde ještě nějaké činné sopky?
Těžko uvěřit, že se i na naši krajinu kdysi vylévala žhavá láva, že krátery vyvrhovaly tuny popelu se sopečnými pumami a že ze svahů vulkánů se řítila žhavá sopečná mračna a bahnotoky. Ale přece jen tomu tak bylo, dokonce z geologického hlediska ne zas až tak dávno.
Kdy vymřely sopky v Čechách?
Před několika dvaceti až třiceti miliony let, během třetihor, se část povrchu naší republiky podobala těm nejsopečtějším světovým krajinám, jako je třeba Island, země střední Ameriky, Indonésie či Havaj. Rozdíl je v tom, že v těchto zemích sopečná činnost pokračuje dodnes a mnohde ještě divočeji než dříve, zatímco u nás sopky vyhasly. Většina našich vulkánů však dosoptila již před několika miliony let, u několika ale můžeme sledovat dozvuky jejich činnosti až do čtvrtohor, tedy téměř do geologickpo současnosti.
Probuzení z geologické nudy
Po stamilióny let byl v České kotlině i na Moravě klid. V době před 90 až 65 miliony let se na poměrně plochém povrchu přelévalo mělké křídové moře, v němž se ukládaly písky, stavební materiál budoucích skalních měst. Zemská kůra byla klidná, zemětřesení žádná nebo ta nejslabší, a sopečná činnost nestála ani za zmínku.
Po dlouhém období geologické nudy se však zemská kůra na počátku třetihor probudila. Na svědomí to měly Alpy a Karpaty. Tektonické desky narazily z jihu a jihovýchodu na stabilní Český masiv, který sice vzdoroval, ale přece jen se neubránil. Oživily se staré poruchy, vznikly nové zlomy, části masivu se rozpadly na bloky, z nichž některé se zdvihaly, jiné klesaly. I hluboko, 30 až 40 km pod povrchem se podmínky měnily. Svrchní vrstvy zemského pláště se promíchaly s natavenými horninami a žhavé magma se dralo k povrchu. Část utuhla ještě v hloubce, část se vylila na povrch jako láva, a zbytek se výbuchem roztrhal na popel, písek, lapilli (jako palec velké částice) a sopečné pumy.
Stopa sopek v české krajně
Stovky kuželů, jehlanů, kup, suků, stěn a hřbetů z vulkanických hornin vyčnívají z naší krajiny jako trvalé obří stopy dávné vulkanické činnosti. Připomeňme např. Říp, Bezděz, Radobýl nad Litoměřicemi, nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku (837 m), Střekov v Ústí nad Labem, čedičové sloupy Panské skály u Kamenické Šenova, Ralsko či Kunětickou horu u Pardubic. Na Moravě pak poměrně zachovalou sopku Uhlířský vrch u Bruntálu, se sopečnými pumami v lomu na úbočí.
Třetihorní sopky tedy najdeme především v České středohoří, Doupovskáých a Lužických horách, v uhelné pánvi Podkrušnohoří, v Západních Čechách od Karlových Varů k Chebu a na jih až skoro k Plzni. Menší výrazné stopy utvářejí krajinu kolem Liberce a Varnsdorfu a pak od hranic až ke Kladnu a k Pardubicím. Na Moravě a ve Slezsku potkáme třetihorní sopečné horniny v Nízkém Jeseníku, na Opavsku i Ostravsku.
Mohli jsme mít moře!
Zdroje magmatu najdeme na hranici zemské kůry a zemského pláště, v hloubce 30 až 35 km, podle některých teorií dokonce až 80 km. Na povrch se může magma prodrat jedině tehdy, má-li otevřenu přístupovou cestu nějakou slabinou v zemské kůře.
Taková se například táhne podél řeky Ohře a říká se jí oherský rift. Podle geologů je rift velkým zlomem, doprovázeným zemětřeseními i sopečnou činností. Ten oherský má na svědomí vznik Českého středohoří a Doupovských hor. Byl mimořádně silně činný v třetihorách, postupně však vyhasínal a dnes se projevuje jen malými otřesy, hlavně u Kraslic a Chebu. Kdyby však „nezamrzl“, rozšířil by se, prohloubil a mohl se podobat Východoafrickému příkopu a za několik desítek milionů let by do něj proniklo moře.
Na křižovatce několika poruch byla kůra ještě více oslabena a sopečná činnost proto mohla být ještě silnější. Právě obrovitý vulkán Doupovských hor vznikl na křížení oherského riftu a jáchymovského zlomu. I moravské sopky vyhledávaly oslabené zóny, nejlépe jejich křižovatky, jako např. šternbersko-hornobenešovskou.
Jak staré jsou naše sopky?
Složení vulkanických hornin studují petrologové, kteří v polarizačním mikroskopu identifikují horninotvorné minerály, počítají jejich množství a vše pak srovnávají s výsledky chemických analýz. Jedním z vrcholů analytických metod je ovšem radiometrické určování stáří hornin různými metodami, využívajícími dobu rozpadu některých radioaktivních prvků.
Podle několika stovek takových údajů o našich vulkanických horninách můžeme soudit, že naprostá většina vznikla před 20 až 40 miliony let, což odpovídá třetihorám.
Oherský rift se tehdy již vybouřil, ožily však jiné zlomy a na povrch přivedly další sopečné masy. Nejmladší naše sopky tak vznikly na chebském zlomu, např. Železná hůrka na Plzeňsku u obce Lipová (591 m), stará 400 000 až 170 000 let, a Komorní hůrka u Františkových lázní (503 m), podle nejnovějších údajů stará 150 000 let. A to již nejsou třetihory, nýbrž čtvrtohory, tedy období, ve kterém žijeme dosud.
I moravské vulkány jsou poměrně mladé. Uhlířský vrch, Venušina sopka, Velký a Malý Roudný soptily ještě před dvěma miliony let. Lávový proud Chřibského lesa, jenž se vylil z Velkého Roudného je 5,5 km dlouhý a až 57 m tlustý. Jeho spodní část je stará 1,46 milionu let a svrchní 1,28 milionu let.
Pod prachem a popelem
Nejvýše nad mořem, 1115 m, jsou třetihorní sopečné horniny na vrcholu Špičáku u Božího Daru. Vyšší než kilometr je ještě Bukovec v Jizerských horách.
O tom, jak silná byla sopečná činnost, svědčí též vulkanické tufy v podkrušnohorských uhelných pánvích. Vědci předpokládají, že v třetihorách byly celé severní Čechy a Morava pokryty jemným sopečným popelem, hrubším sopečným pískem lapilli, a někde i sopečnými pumami.
Co v třetihorách vidět nebylo?
Tak jak se střídaly výbuchy sopek, provázené kanonádou sopečných pum a spady popela, s klidným vyléváním lávy, kupily se nad sebe jejich vrstvy. Husté znělce tvořily vyšší a strmější kupy než tekutější čediče. Současnou pestrost tvarů, kuželovité, zvonovité apod., však v naší krajině vymodelovala teprve eroze, tady slunce, vítr a voda.
To, jak vidíme sopečná tělesa na povrchu dnes, vůbec neodpovídá situaci během vrcholící vulkanické činnosti v třetihorách. Za posledních 20 milionů let se totiž zemský povrch snížil zhruba o 300 až 400 m, někde i o trochu více, jinde zas méně. To ovšem znamená, že eroze odstranila většinu toho, co na povrchu sopky zanechaly. Zmizely tak lávové příkrovy, strmější kužele sopek s lávou a sypkým (pyroklastickým) materiálem i nasypané homole jemnějších a hrubších tufů. Na povrch se dostaly lávy, jež utuhly kousek pod povrchem, což vlastně mohly být výplně přívodních kanálů, žíly či bochníkovité útvary zvané lakolity.
Říp je jen bývalá zátka
To co zbylo na místě dnešního Řípu tedy není sopkou, nýbrž jen výplní přívodního kanálu třetihorního vulkánu. Ani současná Milešovka nebyla kdysi sopkou, ale je jen erozí vypreparované, původně podpovrchové znělcové těleso. Byla to tedy hlavně výběrová (selektivní) eroze, která vytvořila krajinu takovou, jakou dnes známe z Českého středohoří. Ta odstranila méně odolné horniny, zejména měkké křídové a třetihorní usazeniny, které původně překrývaly a obalovaly vulkanické čediče a znělce. K obnažení hornin, jež byly původně pod povrchem, přispěly i tektonické pochody, které některé bloky zdvihly a jiné nechaly klesnout. Konečný tvar kuželům, homolím, kupám, zdím a dalším tvarům dalo zvětrávání, které postihlo i ty nejpevnější vulkanické materiály.
I na území Prahy…
Území dnešní republiky však bylo svědkem mohutné vulkanické činnosti i daleko dříve, než v třetihorách. Nejstarší lávy, horniny zvané spility, jsou známy z mnoha míst západních i středních Čech a jsou starohorní, tedy více než 600 milionů let staré. Z kambria (přibližně 500 milionů let) známe mohutnou, 1500 m silnou masu vulkanitů v pruhu od Rokycan ke Křivoklátu, ordovické, silurské a devonské čediče nacházíme dokonce i v samotné Praze a jejím okolí. Z permu pak známe asi 260 milionů let staré, několik kilometrů silné těleso Krušných hor, zvané teplický porfyr. Podle petrologů jsou výsledkem zcela mimořádné sopečné činnosti, výlevů láv, vývrhů popelu a působení žhavých sopečných mračen.
Možná za miliony let
V geologické historii našeho území to ani zdaleka nejsou všechny stopy sopečné činnosti. Mohou se však znovu na našem území nějaké vulkány probudit? Odpověď není jednoduchá. Území naší republiky není geologicky izolované a reaguje na to, co se děje v Karpatech, Alpách i na západě v rýnském prolomu. Jsou zde dokonce určité náznaky, že v v plynech, vystupujících s minerálními vodami západočeských lázní se mírně mění chemické složení, což může naznačovat přibližování magmatu k povrchu. Jiné důležité znaky, jako jsou obnovené pohyby povrchu nebo zvýšený tepelný tok, však známy nejsou. Pokud by se tedy naše vulkány měly probudit, nebylo by to za tisíce let, ale za milióny let.
Čím hrozí sopka?
Při sopečné činnosti se střídají období výlevů lávy a vyvrhování pyroklastického materiálu, vystřelovaného explozí do mnohakilometrové výšky. Takové sopky se nazývají stratovulkány – typickým příkladem je sicilská Etna.
Pyroklastický materiál je tvořen rozpadlou lávou a rozmělněnými horninami z okolí kráteru. Nejjemnější je sopečný popel, hrubší je sopečný písek a lapilli, nejhrubší jsou sopečné pumy.
Žhavá sopečná mračna vznikají, když se horké plyny smísí s tufy a valí se ze svahů sopky. Jsou zřejmě nejnebezpečnější ze všech vulkanických hrozeb. Pokud se tufy na svazích sopky smísí s vodou, uvolní se sopečné bahnotoky, zvané lahary.
Do takzvané posopečné činnosti patří i výrony různých plynů a vývěry horkých vod.
Pevný vulkanický materiál (pyroklastika)
o velmi jemný vulkanický popel (pod 0,004 mm)
o vulkanický popel (pod 0,063 mm)
o vulkanický písek (pod 2 mm)
o lapilli (pod 63 mm)
o vulkanické kameny a pumy (pod 250 mm)
o vulkanické bloky a balvany (nad 250 mm)
Plutonisté a neptunisté
Nenápadnou vyvýšenina mimořádného geologického i historického významu, Komorní Hůrku, najdeme v Chebské pánvi, 2,5 km od Františkových lázní. Je to naše nejmladší sopka stará asi 150 000 let, kterou tvoří žilou čediče protknuté vyvrženiny (sopečný popel, písek i lapilli).
Komorní Hůrka je národní přírodní památkou, jež se zapsala i do dějin světové geologie. V 18. století byla jedním z objektů, kolem nichž byly vedeny spory mezi tzv. plutonisty a neptunisty. Zjednodušeně řečeno, plutonisté věřili na magmatické pochody, neptunisté kladli větší důraz na vznik hornin ve vodách. V západočeských lázních často pobýval i Johann Wolfgang von Goethe, jenž v roce 1808 navštívil Komorní Hůrku a přidal se na stranu plutonistů. Přemluvil svého přítele, Kašpara hraběte z Šternberka, aby financoval prokopání štoly, jež by mohla spor rozhodnout. Práce trvaly až do roku 1837 a daly za pravdu právě plutonistům. Byly to rozhodně první technické práce na našem území, jejímž účelem byla jen a jen věda. Portál štoly s pamětní deskou a Goethovým profilem dnes připomínají tuto kapitolu dějin geologie.
Kamenné sloupy
Mnohé vulkanické horniny, hlavně čediče, se rozpadají na pravidelné pětiboké a šestiboké sloupce, někdy i přes 10 m dlouhé. Vznikaly chladnutím a smršťováním lávy, která se vylila na povrch nebo ztuhla těsně pod povrchem. Na styku s atmosférou nebo s okolní horninou chladla nejrychleji, tím se smrštila a vytvořily se v ní pravidelné trhliny. Je to vlastně stejné jako praskliny na povrchu vysychajícího bahna.
Nejznámější takovou lokalitou u nás je Panská skála u Kamenického Šenova, krásný je i Vrkoč na okraji Ústí nad Labem se sloupy ve tvaru vějíře.
