Mezi stále nevyjasněná tajemství zelené skotské vysočiny patří na šedesát podivných pevností pocházejících z doby železné. Jejich valy jsou totiž zpevněny velice neobvyklou metodou, zdi jsou z roztavených zesklovatělých kamenů…
S otázkou, jak mohly zesklovatělé (vitrifikované) skotské pevnosti zhruba 500 let před Kristem vzniknout, se snaží vědci vypořádat už od 18. století, kdy se také začaly objevovat první nesmělé hypotézy o vzniku těchto značně neobvyklých opevnění. Jediné, co po více než dvou staletích dohadů mohou odborníci s jistotou prohlásit je, že pevnosti jsou dílem starých Piktů, prvních historicky zaznamenaných obyvatel tohoto území. Valná většina těchto historicky unikátních pevností je rozeseta ve středním a severovýchodním Skotsku.
Orlí hnízdo Piktů
Jedním z největších a nejznámějších hradišť, se zřejmě nejvelkolepější ze „skleněných“ pevností, je Tap O´Noth, ležící nedaleko městečka Rhynie na severovýchodě Skotska. Kopec, na němž byla pevnost vybudována, se tyčí do výšky 563 m n. m. a je dominantou zdejšího kraje, takže jeho příkré, fialovým vřesem porostlé svahy jsou dobře viditelné už z dálky. Opevnění je druhou nejvýše položenou výšinnou pevností ve Skotsku a archeologové tu odhalili dva okrsky o rozloze 21 ha, pocházející z rozdílných období.
Samotná nepřehlédnutelná pevnost na vrcholu kopce, má oválný půdorys rozměrů cca. 100 x 30 m a je tedy jen zlomkem celého sídliště. Plnila zřejmě funkci jakési citadely (tvrze, předsunuté před obytné čtvrti), chráněné mohutnou hradbou roztavených kamenů, což je z vojenského hlediska naprosto geniální technické řešení. Takovou zeď totiž nešlo spálit a jen těžko se dala zbourat. Přičteme-li k tomu ještě strmé svahy a výborný rozhled obránců do širokého okolí, byla pevnost na Tap O´Noth skutečným nedobytným orlím hnízdem. Obranné zdi byly v základně 6 – 8 m široké, ovšem výšku nelze s určitostí zjistit. Předpokládá se ale, že mohly být vysoké 3 až 5 m, nepočítaje v to samotný val. Zatím nevyřešenou otázkou zůstává, jak se Piktům podařilo zesklovatělé hradby vytvořit.
Pevnost v hustém lese
Druhou ze „skleněných“ pevností, ovšem o něco slavnější než Tap O´Noth, je Craig Phadraig na okraji Inverness, hlavního města oblasti Highlands. Oproti Tap O´Noth je tu však několik rozdílů. I když vršek kopce je dominantním bodem v krajině, není zase tak výrazný a rozvaliny pevnosti jsou zarostlé hustým lesem. Zbytky staveb je proto mnohem těžší najít, ale prakticky na každém kroku se tu dá zakopnout o kusy roztavených skal. Zdi pevnosti, či spíše valy, byly ve své základně až 8 metrů silné a směrem nahoru se zužovaly.
Hradby s otazníkem
O zesklovatělých pevnostech můžeme s jistotou říci, že byly budovány dosud neznámým způsobem keltskými kmeny Piktů někdy na konci doby bronzové (750 let př. n. l.) a především v průběhu doby železné. To je asi tak vše, co lze bezpochyby prohlásit. Zbytek jsou jen teorie, dohady a spekulace. Ovšem i tak se vědci během dvou staletí výzkumů dobrali zajímavých výsledků, které mohou leccos napovědět.
Pomineme-li různé fantastické či za každou cenu originální teze o vzniku roztavených valů, mezi nimiž nechybějí ani zmínky o mocných mimozemských zbraních nebo speciální maltě ze železité hlíny, zbývá nám nevyvratitelný fakt, že „zesklovatění“ muselo vzniknout při vysokém žáru trvajícím několik hodin. Chemickým rozborem roztavených hornin bylo totiž zjištěno, že k roztavení kamenných valů bylo zapotřebí teploty alespoň 1100 ºC a navíc by se muselo jednat o kontrolované hoření.
Tyto skutečnosti jasně vyvracejí hypotézy, podle kterých došlo k roztavení buď náhodně nebo ohněm zapáleným při obléhání. A pokud bychom chtěli připustit, že to přece jen mohlo být při dobývání pevnosti, museli by útočníci ke kamenným zdem přitahovat stále další a další dřevo a cíleně tak udržovat oheň kolem celého opevnění. To je přirozeně vyloučené, neboť by to znamenalo být pod neustálým tlakem a palbou ze strany obránců. A jaký by to mělo smysl? Nic zkrátka nenasvědčuje tomu, že by u všech z šesti desítek pevností došlo k náhodnému spečení a zesklovatění.
Příliš málo dřeva
Uvedená fakta vzali v úvahu i badatelé, kteří se pokusili o rekonstrukci roztavení valů. Poprvé se pokusili tuto záhadu rozlousknout archeologové Australan V. Gordon Childe a Brit Wallace Thorneycroft roku 1934 a poté ještě 1937. Postavili kamennou zeď proloženou a obloženou dřevem a celou stavbu zapálili. Během hoření neustále přidávali další palivo, pokus se však příliš nezdařil. Zeď se zhroutila a na zeď samotnou bylo nutné použít až příliš mnoho dřeva, než kolik by ho bylo možné dodat v případě větší stavby. Zároveň to vylučovalo destrukci ohněm při obléhání. Pravdou však je, že některé kameny byly skutečně nataveny.
Zdařilý pokus
Další pokus proběhl roku 1980 v rámci dokumentárního cyklu A. C. Clarka a za podpory Yorkshireské TV. Badatelé postupovali obdobně jako jejich předchůdci, ale svůj experiment na základě nejnovějších výzkumů lépe propracovali. A pokus se zdařil! Přitom se podařilo získat nové poznatky o teplotě nutné k roztavení pevností i o chemických procesech, ke kterým docházelo během hoření. Výsledky pokusu, tedy zesklovatělé kameny, byly téměř identické s těmi pravěkými. Dnes jsou uloženy v Antropologickém museu ve skotském Aberdeenu.
Máme se co učit
Nálezy chemiků i archeologů tedy nasvědčují tomu, že skotští Piktové znali unikátní metodu zpevňování obranných valů svých pevností a zamotali tak hlavu několika generacím expertů mnoha oborů. Ale téměř jisti si můžeme být tím, že staviteli zvláštních pevností byli původní obyvatelé dnešního Skotska, Piktové, a že k roztavení valů došlo cíleně, nikoliv tedy nešťastnou náhodou.
Nezbývá nám tedy nic jiného, než uctivě smeknout, jelikož ani na počátku 21. století nejsme schopni zcela odhalit tajemství budování skotských „skleněných“ pevností.
Předchůdci dnešních Skotů
Piktové byli prvními historicky zaznamenanými obyvateli území dnešního Skotska, nepočítáme-li pár jeskynních tlup, které toto území obývali již dříve a pro něž se na základě archeologických nálezů vžil název „lid zvoncovitých pohárů“. O Piktech víme pouze to, že do Skotska přišli někdy kolem roku 500 př. n. l., možná patřili ke keltské populaci a za své jméno (jak si sami říkali s jistotou nevíme) vděčí Římanům. Proč je však Římané takto pojmenovali, to vskutku nevíme.
Pevnost krále Bruda
Samotná pevnost Craig Phadraig pochází z doby kolem roku 350 př. n. l., její jméno je nejčastěji spojováno s dobou, kdy do Skotska začalo pronikat křesťanství. Historikové se totiž domnívají, že dnes zalesněný vrch, na němž zbytky pevnosti stojí, byl sídlem krále severních Piktů, Bruda Mac Maelchona. Tento slavný piktský král se měl roku 565 setkat s jinou legendární postavou skotské historie, s křesťanským misionářem sv. Columbou, který se pokusil Pikty obrátit na Kristovu víru. Dle Columbova životopisce Adamnana, udělal misionář na krále Bruda velký dojem, když v magickém souboji porazil jeho čaroděje, zřejmě keltského druida.
