Plány vojáků: jaderná zkáza nad Evropou

Českoslovenští školáci od poloviny padesátých do konce osmdesátých let minulého století slýchali, že Varšavská smlouva je zárukou míru a hrází proti agresivním choutkám imperialistů. Odtajněné materiály z té doby však ukazují, že plány Varšavského paktu měly k mírumilovnosti asi tak daleko, jako Posázavský pacifik k japonskému Šinkanzenu.

V roce 1948 podepsaly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Británie a Francie Bruselskou smlouvu, která umožnila hospodářkou, kulturní, sociální a hlavně vojenskou spolupráci zúčastněných zemí.

1

Západní Evropa však byla po válce zesláblá a jedinou její oporou mohly být Spojené státy americké. Washington si toho byl vědom a v dubnu 1949 byla ratifikována Severoatlantická smlouva, jejímž podpisem vznikla Severoatlantická aliance (NATO). Kromě USA a účastníků Bruselské aliance se k NATO připojila i Kanada, Norsko, Dánsko, Itálie, Island a také totalitní Salazarovo Portugalsko.

Smlouva zavazovala signatáře přijít na pomoc každé ze zúčastněných zemí v případě jejího napadení. Na rozdíl od meziválečných smluv byla tato od počátku brána vážně. Není bez zajímavosti, že působnost aliance je omezena nad obratník Raka. To je důvod, proč NATO nezasahovalo v konfliktu mezi Velkou Británií a Argentinou na Falklandách v roce 1982.
Sovětský vůdce Josif Stalin (1878–1953) velmi dobře věděl, že nová smlouva má obranný charakter. Přesto byl i nadále přesvědčen o tom, že úmysly druhé strany jsou agresivní. Malý Gruzínec si nedokázal představit, že by vládci v metropolích západního světa uvažovali jinak, než přemýšlí on sám. Do karet mu hrálo to, že sovětská vojska zůstávala v zemích východní Evropy. Americké zpravodajské služby dokonce dospěly k závěru, že SSSR má v této části kontinentu 175 divizí. Tolik jich sice nebylo, ale v případě střetu by měla Moskva na evropském bojišti převahu.

Stalin byl naprosto nevyhnutelně přesvědčen, že ke konfliktu mezi jeho blokem a západem musí zákonitě dojít. Předehrou v jeho vidění světa byla válka v Koreji, která vypukla v roce 1950. O rok později si sovětský „vožď“ (vůdce) sezval do Moskvy své místodržící ve východní Evropě a oznámil jim, že musí vybudovat silná vojska, která musí být do tří let připravena k velkému konfliktut. Což byl složitý úkol vzhledem k tomu, že v armádách probíhaly čistky a do velících struktur se dostávali lidé sice se správnou stranickou knížkou, leč s omezenými schopnostmi.
Východní Evropa zároveň v podstatě přešla na systém válečné ekonomiky. Tím trpělo především Československo se svou tradicí lehkého průmyslu. Ovšem nezaháleli ani západní spojenci. Na konferenci v roce 1952 v Lisabonu se aliance dohodla, že zavede minimálně 50 divizí do konce toho roku s tím, že do dvou let počet rozšíří na 96. Příští rok byl však požadavek snížen na zhruba 35 divizí. Zároveň pokračoval postupný návrat Spolkové republiky Německo na politickou scénu. Ten vyvrcholil v roce 1955, dva roky po Stalinově smrti, přistoupením SRN k Severoatlantické alianci.

Moskvě byl tento krok samozřejmě proti srsti a snažila se jej všemožně zkomplikovat. Neustále předkládala různé návrhy na sjednocení a neutralizaci Německa. Ty na papíře vypadaly velmi zajímavě, leč při bližším zkoumání bylo jasné, že Sovětům jde jen o rozšíření vlastního vlivu.
V roce 1954 pak Sovětský svaz dokonce požádal o začlenění do Severoatlantické aliance. „Řídíc se neměnnými zásadami své mírumilovné zahraniční politiky, usilujíc o zmírnění napětí v mezinárodních vztazích, vyslovuje sovětská vláda ochotu projednat otázku účasti SSSR na Severoatlantické smlouvě,” pravilo se v nótě určené vládám USA, Velké Británie a Francie. Nepřekvapí, že západ se tímto trikem nachytat nenechal.

2

Už v době, než vznikla Varšavská smlouva, existovaly plány na případný konflikt se západem. V roce 1950 proběhlo cvičení operace, jejímž cílem bylo dosažení Kielského kanálu v Německu.

Většina dokumentů z té doby však měla spíše defenzivní strategii. Československé plány počítaly s tím, že případná válka začne západním útokem. Například plán Orel počítal s napadením sovětských vojsk v NDR a v okupační rakouské zóně. Poté měli západní spojenci postupovat, i za pomoci Titovy Jugoslávie, do Československa.
V roce 1955 byla podepsána Varšavská smlouva. Nový pán Kremlu Nikita Chruščov (1894–1971) si zároveň uvědomoval, že trvalá zátěž válečné ekonomiky je pro východní blok nezvládnutelná. Došlo ke snížení stavu ozbrojených sil v době míru, v případě Československa to znamenalo pokles z 225 000 na 185 000 mužů ve zbrani. Válečný stav počítal s 850 000 vojáky.

To ovšem neznamená, že plány na případnou válku se nevytvářely dál. Důležitou roli v nich hrály jaderné zbraně. „Kvůli jadernému arzenálu se s námi Západ musí bavit,” nechal se slyšet Chruščov. Že nemluví do větru, ukázal v roce 1956, když během Suezské krize vzkázal britskému premiérovi Edenovi (1897–1977): „V jaké situaci by byla Británie, kdyby byla napadena silnějšími státy vlastnícími všechny druhy moderních ničivých zbraní?”
Ovšem ani Američané by v případě sovětského útoku neváhali atomové zbraně nasadit. Dle představ stratégů NATO měly být východoevropské armády soustředěny na jednom místě, kde by je měla zasáhnout ničivá nukleární síla. Sovětský svaz měl být během několika málo hodin proměněn v radioaktivní poušť. Mezi americké cíle ovšem patřila i Praha a některá další československá města.

Pro československou armádu z daného stavu vyplývalo na přelomu 50. a 60. let několik věcí. Taktika Varšavské smlouvy jí nařizovala zaujmout obrannou linii a vyčkat příchodu sovětských posil (v té době ještě nebyla na našem území přítomna sovětská vojska). Pokud by však byl útok NATO odhalen předem, měli Čechoslováci vyrazit ve směru Plzeň a Norimberk. Postup by směřoval do radioaktivitou zamořeného území, protože se počítalo s využitím sovětských jaderných zbraní v dané oblasti. To je ostatně leitmotivem většiny plánů Varšavské smlouvy.
Československá generalita měla o plánu značné pochybnosti. První sovětské jednotky se měly na území ČSR přesunout až desátý den po začátku války. „Čs. lidová armáda nemá dosud ani ve výhledu atomové zbraně taktického ani operačního rozsahu,” zněla jedna z připomínek armádního velení. To bylo přesvědčeno, že není v jeho silách úkoly splnit.

4

V roce 1959 se konalo první velké cvičení vojsk Varšavské smouvy simulující vpád do západní Evropy. Velel mu maršál Ivan Stěpanovič Koněv (1897–1973), který s československou účastí nebyl spokojen. Vytýkal jí příliš defenzivní uvažování.

V té době již byla Československá lidová armáda (ČSLA) přetransformována do dvou prvosledových a jedné druhosledové armády. Později vznikl i samostatný československý front, ovšem jeho velení zůstávalo pod patronací Moskvy.
Po éře uvolnění z konce let padesátých opět začátkem další dekády v mezinárodních vztazích opět přituhlo. Svět se skutečně dostal na pokraj nukleární katastrofy, zvláště během berlínské (1961) a karibské (1962) krize. Ve stínu těchto událostí Varšavská smlouva přecházela k ofenzivnějším myšlenkám. V případě nenadálého jaderného útoku NATO, který přitom aliance v plánu neměla, byla ČSLA povinna okamžitě vyrazit do protiútoku a do pátého dne dosáhnout linie Norimberk – Ingolstadt. Poté měly dorazit sovětské posily.

Pokud by se však Sovětům podařilo uskutečnit mohutný jaderný úder, českoslovenští vojáci měli pátý den dosáhnout břehů Rýna, což by znamenalo urazit vzdálenost více než 300 kilometrů. Zároveň vznikaly plány, jak umožnit přechod Vltavy, protože československé velení počítalo s tím, že NATO bude bombardovat vltavskou kaskádu a Praha bude zatopená. Pro tento případ mělo být připraveno devět provizorních mostních konstrukcí.
V říjnu 1961, tedy v době, kdy již stála berlínská zeď, se uskutečnilo další mohutné cvičení Varšavské smlouvy s příhodným názvem Bouře. Moskevští autoři jeho scénáře připravili situaci, kdy NATO opět útočí na východ. Varšavská smlouva však útok odrazí a postupuje směrem na západ. Podle scénáře se měla její vojska prohnat zamořenou Evropou, vstoupit do Paříže a dokonce dosáhnout Pyrenejí.

O dva měsíce později se konaly další válečné hry. Podle plánu měla polská armáda převálcovat Bundeswehr a obsadit Dánsko a Nizozemsko. Čechoslováci měli za použití 130 sovětských jaderných bomb postoupit do Francie k městu Belfort poblíž švýcarských hranic. Představa, že by se něco takového uskutečnilo, je vskutku hrůzná. Z československé armády by zbyly jen trosky. Počítalo se až s padesátiprocentními ztrátami vojsk zasažených jadernými zbraněmi. Lékařská pomoc měla být poskytnuta jen vojákům, kteří měli šanci vrátit se do svých bojových postavení.
Rok 1964 byl v SSSR docela bouřlivý. Vůči Chruščovovi rostla stranická opozice a v říjnu jej sesadila. Jeho místo zaujal neostalinista Leonid Iljič Brežněv (1906–1982). Ještě před tím byly sovětské plány upřesněny. ČSLA měla podle nich v případě vypuknutí konfliktu ihned vniknout na území SRN a osmý den poté operovat již na francouzském území. Poté se směr jejího postupu stočit na jih k Lyonu.

Co by v té době z československé armády zůstalo je otázkou, ale příliš by toho zřejmě nebylo. ČSLA se měla podle představ sovětských generálů spolehnout pouze na jednu sovětskou leteckou a jednu pozemní divizi. Proti ní navíc měl stát velmi silný protivník v podobě Němců a Američanů. A nad tím vším mělo žhnout jaderné peklo…

08 Dec 1987, Washington, DC, USA --- President Ronald Reagan and Soviet General Secretary Mikhail Gorbachev signing the arms control agreement banning the use of intermediate-range nuclear missles, the Intermediate Nuclear Forces Reduction Treaty. --- Image by © Bettmann/CORBIS

Československým generálům navíc vadilo, že na území republiky nejsou rozmístěny jaderné nálože, které byly pro případ útoku z jejich hlediska nutné. V roce 1965 Praha odsouhlasila rozmístění sovětských jaderných zbraní na našem území. Kontrola nad nimi však měla zůstat pouze v kompetenci Moskvy. V SRN měli Američané také jaderné zbraně, ale jejich použití musela odsouhlasit i spolková vláda.

Sověti zadávali bojové úkoly nejen Čechoslovákům, ale i ostatním svým satelitům. Tradičně silná polská armáda měla obsadit severní Německo a za pomoci výsadkářů i Dánsko. Na dobytých územích měly být okamžitě instalovány nové poddajné správy. Maďaři měli přepadnout neutrální Rakousko, a poté vniknout do jižního Německa a severní Itálie. Bulhaři měli napadnout Řecko a Turecko. Přitom všem se západoevropská města měla proměnit v trosky, nad kterými se vznáší zlověstný atomový hřib.
Velení Varšavské smlouvy jako by nežilo v realitě. Podle jeho úmyslů v případě napadení vlastních vojsk protivníkovými jadernými zbraněmi měly být jednotky prostě jen vyvedeny z epicenter. Tak měly být ochráněny! I když se bralo za jasnou věc, že východní Evropu jaderné střely zasáhnou, plánovači počítali s tím, že průmysl poběží bez větších problémů dál. Přitom hodlali v případě konfliktu podniknout během prvních dvou dnů 337 jaderných útoků. Těžko předpokládat, že by NATO nezareagovalo podobně.

Evropa by pak rozhodně nedisponovala fungujícím průmyslem, ani ničím jiným. Jak by po takové apokalypse svět vypadal, mrazivě vykresluje například britský snímek Threads (Vlákna) z roku 1984.
Sověti byli přesvědčeni, že se jim podaří odpálit nutné množství raket ještě před tím, než střely NATO zasáhnou východní Evropu. „Imperialistický blok musí nutně prohrát, protože je citlivější na údery proti nevojenským cílům než socialistické společenství,” svědčí slova bývalého náčelníka generálního štábu SSSR Matveje Zacharova (1898–1972) o sovětském cynismu a fanatismu.

Varšavská smlouva působila jako monolitní blok, přesto se i v ní objevovaly malé trhliny. Tou největší bylo vystoupení Albánie z jejich řad v roce 1968, která se přitom na aktivitách vojenského uskupení nepodílela už od roku 1961. Stalinistická Albánie totiž požadovala, aby s ní SSSR sdílel kódy k jaderným zbraním, zásadně nesouhlasila s o něco liberálnějším Chruščovovým přístupem a později se obávala podobné invaze, kterou Varšavský pakt provedl do Československa.
Sověti své záměry se svými satelity nikdy nekonzultovali, a to ani během téměř osudové Karibské krize. To dopálilo Rumuny. Tehdejší rumunský ministr zahraničí Corneliu Mănescu (1916–2000) naznačil svému americkému protějšku Deanu Raskovi (1909–1994), že v případě války mezi Varšavskou smlouvou a NATO, by Rumunsko zůstalo neutrální. Na oplátku žádal, aby Američané nemířili svými zbraněmi na jeho zemi.

Rumuni se pak skutečně vydali cestou větší nezávislosti, neúčastnili se útoku na ČSSR v roce 1968 a jako jediní z východního bloku nebojkotovali olympiádu v Los Angeles v roce 1984. To ovšem nic nemění na zrůdnosti Ceaucescuova režimu.
V sedmdesátých letech se těžiště soupeření mezi Západem a Východem přesunulo do třetího světa, což ovšem neznamená, že by některá z aliancí rezignovala na dění v Evropě. Sovětský svaz začal od roku 1976 ve východní Evropě rozmisťovat rakety středního doletu SS-20 s jadernými náložemi namířené na západní Evropu. Zároveň Brežněv navrhl, aby se oba bloky zavázaly nepoužít jaderné zbraně jako první.

V roce 1977 dostala ČSLA další bojový plán. Počítalo se v něm s jaderným úderem uskutečněným na výslovný rozkaz Moskvy. Úkoly pro Čechoslováky byly podobné, jako v těch předchozích. Za pět dnů po vypuknutí konfliktu urazit téměř 200 kilometrů až k Mnichovu a poté postupovat k francouzským hranicím.
Plány jsou však jedna věc, realita druhá. Při simulovaných útocích se ukázalo, že československá armáda byla schopna přejít do útoku až osmý den, ve chvíli, kdy ji posílila vojska druhého sledu a do 12 dnů postoupit jen o 100 kilometrů. Nasazení jaderných střel přitom generální štáby vůbec neřešily, vojska měla postupovat za každých okolností.

Nezahálelo ani NATO. V druhé polovině 70. let přišli Američané s taktikou úderů do hloubky, které spočívaly v kombinaci vzdušných a pozemních operací. Účelem této strategie bylo zabránit vojskům druhého sledu v postupu k frontové linii.
Evropští spojenci z této taktiky nebyli nijak nadšeni a zvláště Německo poukazovalo na to, že tento způsob boje podrývá základní princip aliance, tedy její obranný charakter. Vedení VS tyto trendy děsily. Došlo tak k určitým inovacím v sovětských plánech. Hovořilo se o výsadcích specializovaných jednotek v týlu nepřítele, nebo o použití raket země-země. V hlavách východních stratégů se objevovaly nápady na celé divize, které měly na území protivníka provádět záškodnickou činnost. Tato koncepce se od osmdesátých let stala součástí strategie Varšavské smlouvy a byla odzkoušena v roce 1982 při cvičení Štít.

3

Začátkem osmdesátých let zasedl do Bílého domu ve Washingtonu Ronald Reagan. Byť v době svého nástupu již sedmdesátiletý, přesto energický prezident, který neváhal označit SSSR za říši zla.

Ronald Reagan (1911–2004) byl naprostým protipólem upadajícího sovětského vedení. Vždyť mezi lety 1982 až 1985 musel Kreml uspořádat tři velkolepé pohřby svých vůdců, nejdříve Brežněva, poté Andropova a nakonec Černěnka. Reagan zvolil taktiku svého protivníka uzbrojit. Vyhlásil proto program Hvězdných válek. „Co byste řekli tomu, kdybychom mohli zachycovat balistické střely nepřítele ještě předtím, než dopadnou na naši půdu nebo na půdu našich spojenců?” zeptal se ve svém projevu Američanů Reagan.
Základem systému, který měl USA chránit před raketami, měly být nové technologie z oblasti počítačové a laserové techniky. Byť se program neuskutečnil, Sovětům přinesl těžkou hlavu a další financování východní zbrojní výroby.

V roce 1983 NATO na zasedání skupiny pro jaderné plánování přijalo komuniké, ve kterém ministři obrany potvrdili rozhodnutí rozmístit nové rakety středního doletu. Zároveň oznámili, že během příštích 5–6 let bude ze západní Evropy staženo 1400 taktických jaderných zbraní. Jaderný potenciál NATO v Evropě měl být omezen na stav z roku 1961. O rok později náměstek amerického ministra zahraničních věcí James Dobbins v Bruselu oznámil, že NATO rozmístilo „přibližně pětinu“ z 572 raket Pershing 2 a střel s plochou dráhou letu. To byla západní odpověď na rozmístění střel SS-20.
Oba tábory se držely v šachu a vojenské výdaje je značně vyčerpávaly. Patrnější to bylo na dýchavičných ekonomikách východních zemí. I proto Moskva v roce 1982 vyhlásila závazek, že jako první nepoužije atomovou zbraň.

Z hlediska technologií, východ začal za západem zaostávat. Týkalo se to i Československa, kdysi zbrojařské velmoci. Po roce 1989 řada zdejších zbrojovek zastavila výrobu, protože jejich výrobky jednoduše nebyly schopny ve světě obstát. Vinu na tom však nenesl nový demokratický režim. „Už dávno jsme nebyli schopni konkurovat světu a technologicky jsme zaostali. To bylo jasné už v 80. letech,” vzpomínal Jozef Uhrík, bývalý ředitel ZŤS Martin.
Po nástupu realisticky uvažujícího Michaila Gorbačova (*1931) se svět začal proměňovat. Záhy bylo jasné, že éra studené války se blíží ke svému konci. I sovětští důstojníci začali uznávat, že západní převaha nedovolí Sovětům rozpoutat války bez rizika globální jaderné apokalypsy. Zároveň se východní blok začal rozvolňovat. Prim v tomto ohledu hráli Poláci. „Nikdo by si neměl myslet, že po jaderných úderech si za pět dní dá kávu v Paříži,” upozornil na nesmyslnost plánů Varšavské smlouvy v roce 1986 předseda polské státní rady Wojciech Jaruzelski (1923–2014).

Nový vítr se promítl i do scénářů Varšavské smlouvy, když byl dán důraz na defenzivní charakter konfliktu. Čechoslováci měli odrazit útok nepřítele a až poté zahájit útok. Směr zůstával stejný, jen časové intervaly se mírně změnily. K francouzským hranicím měla ČSLA dorazit za 15 dnů. Ve cvičení z roku 1987 se už postup na západ neobjevil vůbec.
V roce 1986 došlo k dvěma zásadním událostem. V Reykjavíku se sešel Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem a ledy začaly tát. V dubnu došlo k černobylské katastrofě a atomový mrak se zlověstně šířil nad Evropou. Otázka jaderné bezpečnosti se tak stala znovu předmětem debat.

V roce 1987 Varšavská smlouva přijala novou obrannou doktrínu, byť sovětští konzervativní jestřábi pořád snili svůj sen o konečném rozdrcení západních imperialistů. Stále se počítalo s protiútokem na západ, i když poslední velké cvičení ČSLA Vltava-89 se mu již nevěnovalo. Obranné operace zahrnovaly i nasazení jaderných zbraní.
Poslední podpis pod podobné plány přidal ještě v roce 1990 prezident Václav Havel (1936–2011). Dopsal k němu svůj dovětek, že jde jen o plán pro případ vysoce nepravděpodobného útoku NATO. Zároveň byly vymazány veškeré odkazy k operacím mimo území Československa.

Za rok už byla Varšavská smlouva rozpuštěna a zlý sen jaderné války v Evropě – alespoň prozatím – zažehnán.

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Den, kdy si nacisté a komunisté podali ruku

Den, kdy si nacisté a komunisté...

Před 78 lety 23. srpna 1939 zůstal svět stát v šoku. Dvě země,...
Střely ze srpna 1968 budou na fasádě Historické budovy Národního muzea viditelné i po její rekonstrukci.

Střely ze srpna 1968 budou na fasádě...

21. srpen 1968 byl jedním ze zásadních mezníků dějin Československa a od okupace...
Počet obětí sovětského vpádu do Československa byl vyšší

Počet obětí sovětského vpádu do...

Čeští historici Prokop Tomek a Ivo Pejčoch upřesnili počet obětí invaze...
Kterak zaniklo východní impérium

Kterak zaniklo východní impérium

Americký prezident Ronald Reagan tento stát nazval „Říší zla“. Nebyl daleko od...
Válečná Slovenská republika: poslušná loutka v Hitlerových rukou

Válečná Slovenská republika:...

V polovině března se ve střední Evropě obvykle nesměle ohlašuje jaro. Avšak...
Letní olympiáda ve stínu hákového kříže

Letní olympiáda ve stínu hákového...

V roce 1931 se Mezinárodní olympijský výbor schází v Barceloně. Světem sice otřásá...
75 let od bitvy u Midway

75 let od bitvy u Midway

Čtvrtý červnový den roku 1942, tedy před 75 lety, došlo ve světě k...
Jogurt, sex a transfúze, aneb jak prodloužit život diktátorům

Jogurt, sex a transfúze, aneb jak...

Moc je velkým lákadlem. I ten, kdo je o sobě přesvědčen, že odolá...
Neville Chamberlain: Muž s cejchem zbabělce

Neville Chamberlain: Muž s...

Mohl být jedním z nejúspěšnějších politiků v celé historii Velké Británie....
Anabáze českého uranu: Proč se Češi zbavili svého bohatství?

Anabáze českého uranu: Proč se...

Česká kotlina se nemůže chlubit velkým surovinovým bohatstvím. Je tu...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Postrach klášterů: Josef II. připravil o dobré bydlo 60 000 řeholníků

Postrach klášterů: Josef II....

„Je to Antikrist,“ ozývá se kritika z církevních kruhů na adresu císaře Josefa...
Antarktida: Krásné video ukazuje pláně věčného klidu

Antarktida: Krásné video ukazuje...

Je jediným světadílem, který zůstává rukou člověka téměř...
Mistr převleků Steven Russell: Z cely na filmové plátno!

Mistr převleků Steven Russell: Z...

Jeho inteligenční kvocient činí vysoce nadprůměrných 168 a možná si jeho...
Lze díky vědě předcházet přírodním katastrofám?

Lze díky vědě předcházet...

Jako kdyby nestačily války, násilí nebo třeba dopravní nehody. I matička Země...
6 x největší proutníci, kteří vládli světu: Proč sklízeli u žen takový obdiv?

6 x největší proutníci, kteří vládli...

Vládli světu. Měli moc i peníze – ale také spoustu románků a sexu s mnoha...
Představujeme šokující účinky hub, o kterých jste neměli ani tušení!

Představujeme šokující účinky hub, o...

Houby jsou dobré tak leda jako důvod k procházce po lese a následně do...
Facebook: Jsme sledováni na každém kroku?

Facebook: Jsme sledováni na...

Facebook nám pomáhá navazovat kontakty, poskytuje informace. Na druhé straně nám...
Konspirace: Přežil Elvis Presley svou smrt?

Konspirace: Přežil Elvis Presley...

Zatímco celý hudební svět šílí z jeho smrti, on pod jménem John Burrows...
Odborníci varují: Nenechávejte šedý zákal „dozrát“!

Odborníci varují: Nenechávejte šedý...

Šedý zákal je nejčastější příčinou oslepnutí na světě. Postihne každého...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.