Projekt americké agentury NASA, sondy Voyager 1 a Voyager2 , patří ke skutečným zázrakům moderní technologie. Neuvěřitelné už je jen to, když si připomeneme, že k jejich vypuštění došlo již v roce 1977. O té doby stále bloudí vesmírným prostorem, aniž by ztratily spojení se Zemí.

Sondy Voyager 1 neustále přináší zajímavé zprávy o tom, jak to vypadá v místech, kam se žádný člověk nikdy nemůže sám podívat.

 Pro fyziky a astronomy jsou zvláště důležité údaje z hraničních oblastí sluneční soustavy. Oblast vlivu Slunce je vymezená v první řadě dosahem „solárního větru“, tedy proudem nízkonergetických nabitých částic, které do svého okolí vysílá Slunce všemi směry.

Ten totiž vyfoukává do mezihvězdného prostoru jakousi „bublinu“, odborně řečeno heliosféru, , která nás chrání před škodlivými vlivy zvenčí. Při svém pohybu okolo centra galaxie totiž Slunce společně s námi prochází skrze jakési „smetí“, pozůstatky výbuchů supernov.

Přesné poznání velikosti této „bubliny“, stejně jako i procesů na hranicích mezi ní a mezihvězdným prostorem, je důležité nejen pro oblasti na okrajích soustavy, ale i pro naši vlastní bezpečnost.

 Teorie předpovídala, že po překročení jedné z důležitých hranic, tzv. terminačního šoku, kde přestává být znát vliv slunečního větru, by Voyager1 měl dosáhnout další hranice. Tou je místo, kde se směr proudění částic prudce obrací (tzv.

bow shock). Tato prudká změna měla být signálem, že sonda dosáhla mezihvězdného prostoru. Podle astrofyzika Stamaniose Krimingise z John Hopsins University v Marylandu, který společně se svými kolegy uveřejnil nejnovější analýzu dat Voyageru v časopise Science, se však žádný ostrý přechod nekonal.

„Namísto toho se Voyager 1 ocitl v promixované oblasti, v níž si Slunce stále udržuje jistý vliv,“ popisuje své závěry řecko-americký vědec. „Je dokonce možné, že právě takto vypadá celý mezihvězdný prostor.

Voyager1 zkrátka přešel jisto hranici, aniž bychom si toho všimli,“ doplňuje astronom.