Při pohledu na povrch České republiky očima geomorfologa zjistíme, že se rozprostírá na území dvou základních geomorfologických jednotek, tzv. provincií. Jsou to Česká vysočina a Západní Karpaty.

Obě základní geologické jednotky naší země se v mnohém liší. Důvodem je rozdílná doba jejich vzniku a horotvorné procesy, které se různých etapách vývoje Země značně lišily.

Česká vysočina je prastará, její počátek spadá do mladších prvohor. Konkrétně do období devonu a karbonu, kdy vznikla hercynským (variským) vrásněním. Důležitý horotvorný proces, který probíhal zhruba před 390 až 310 miliony let, odstartovala srážka někdejších kontinentů.

Naproti tomu Západní Karpaty, jejichž nadřazeným celkem jsou Karpaty, jsou mnohem mladší. Vznikaly na konci druhohor a převážně ve třetihorách alpínským vrásněním. Nejsou tak součástí Hercynského systému, ale Alpsko-himalájského systému.

Horniny České vysočiny mají sice svůj původ v prvohorách, avšak tvary pohoří, tj. reliéf krajiny nikoliv. Variské vrásnění vyzdvihlo vysoká pohoří, po dlouhá následující období od karbonu až do spodní křídy na ně působila řada destrukčních sil, například prudká změna podnebí.

Pohoří se postupně snižovalo, až skončilo jako zarovnaný reliéf známý jako předkřídový zarovnaný povrch.

V období druhohor byla velká část pevniny zaplavena mořem. Voda se nevyhnula ani našemu území. Moře k nám proniklo například v triasu (první ze tří period druhohor), kdy jeho vody zaplnily prostory broumovského výběžku.

Moře k nám proniklo také v období jury (prostřední období druhohor) a to nejspíše úzkým zálivem od Drážďan ke Krásné Lípě a Brnu, kde se spojilo s karpatským jurským mořem. Oblast České vysočiny zasažená mořem je známa jako Česká křídová tabule.

Moře tehdy bylo kupříkladu v Polabí, Lužických horách, ale i v pahorkatinách severně od Labe, na Berounsku či v úpatí Doupovských hor.

V mořích se usazovaly pískovce a jílovce, docházelo k vytváření mocných sedimentů. Vznikly mj. pískovcové útvary, například dobře známá skalní města. Na území České vysočiny se nacházejí také pozůstatky křídového moře, tzv.

skalní města. Prachovské skály, Děčínské stěny a Adršpach. Jurské sedimenty lze vidět také v Moravském krasu.

Ve třetihorách byla většina České vysočiny souší, výjimkou byly dnešní Podkrušnohorské pánve – zaplněné vodou vytvářely obrovská jezera.

Moře na naše území zasahovalo naposledy v období mladších třetihor, konkrétně do oblasti Západních Karpat. Ve stejné době zde vznikají nerostné suroviny jako ropa, zemní plyn a to zejména v Dolnomoravském úvalu či sádrovec u Opavy.

Když moře nadobro ustoupila, začala se utvářet říční síť, až do podoby jakou známe dnes. Tekoucí vody řek pomáhaly spoluvytvářet ráz krajiny. Ve čtvrtohorách už probíhal vývoj České vysočiny a Západních Karpat společně.

Česká vysočina nazývaná též Český masiv vyplňuje zdaleka největší území České republiky. Leží na ní celé Čechy a západní část Moravy, celkem se jedná o 75 % rozlohy ČR. Má ráz pahorkatin, nejvýraznější jsou hraniční pohoří s oblými vrcholy v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů.

Má přesah do sousedních států, kde je však označována jinými názvy, například v Německu jako Východní středohoří a v Rakousku jako Žulovo-rulová vysočina.

Krom České republiky zasahují Západní Karpaty také na Slovensko, kde se nachází jejich nejvyšší bod – Gerlachovský štít 2655 m n. m. –, do Rakouska, Polska a Maďarska. V Západních Karpatech se vypínají zvrásněná obloukovitá pohoří s řadou kotlin a nížin.

Oproti České vysočině je reliéf této provincie méně zarovnaný a chudší z hlediska pestrosti zde zastoupených hornin.