Člověk není nijak skvělým skokanem. Na Zemi z místa vyskočí průměrně do výšky půl metru. Nižší gravitace na jiných tělesech by mu však pomohla jeho výkony vylepšit.

Astronomové Stuart Lowe a Chris North připravili aplikaci, která podrobně znázorní, jak vysoko člověk vyskočí na různých objektech ve sluneční soustavě. A výsledky ukazují, že bude-li jednou lidstvo kolonizovat sluneční soustavu, na menších tělesech budou muset být cedule „Zákaz skoků – nebezpečí opuštění gravitačního pole“.

Mužský světový rekord ve skoku vysokém drží kubánský atlet Javier Sotomayor. Výkon 245 centimetrů předvedl 27. července 1993 ve španělské Salamance. Atletické skoky ovšem počítají s rozběhem, rekord ve skoku do výšky z místa činí 162 centimetrů.

Ovšem, jak už bylo zmíněno, obvykle člověk v zemské gravitaci vyskočí do půlmetrové výšky.

20. července 1969 se poprvé lidská noha dotkla povrchu cizího tělesa, když na Měsíci přistáli astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin. Oba si trochu poskočili, avšak ani oni, ani dalších deset astronautů, kteří na Měsíc přistáli po nich, neměli ambice lámat na Měsíci rekordy ve skoku vysokém.

Šestinová gravitace našeho vesmírného souputníka napovídá, že člověk by zde z místa vyskočil do výšky tří metrů.

Na Mars se lidstvo chystá už nějakou dobu, avšak dosud zde přistálo jen několik sond a roverů. Přistane-li jednou člověk na Marsu, může si vyskočit zhruba do výšky 120 centimetrů.

Venuše bývá popisována jako rodná sestra Země, ale to je spíš básnická licence. Ďábelské podmínky v podobě silného tlaku a vysokých teplot pilotované misi k Venuši příliš nepřejí. Jestli zde někdy astronauté přistanou, vyskočí si podobně vysoko, jako na Zemi.

V pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem operuje v současnosti sonda Dawn. Ta navštívila i největší zdejší asteroid zvaný Ceres. Žádný velký obr to ovšem není, gravitace zde umožní člověku vyskočit téměř do výšky 18 metrů.

Počítat s tím, že by někdy člověk přistál na Jupiteru, je dosti bláhové. Atmosférické tlaky jsou zde takové, že rozmačkají vše, co do nitra planety zamíří. Jupiter sice disponuje kamenným jádrem, kolem něj se však nachází vrstva tekutého vodíku a hustá atmosféra rovněž tvořená vodíkem.

Zkrátka, živým organismům nepřístupno. A i kdyby zde člověk přistál, moc by mu do skoku nebylo. Byl by rád za jeden decimetr.

Přistávat na Jupiterově měsíci Io není vzhledem k místní silné seizmické aktivitě příliš dobrý nápad. A ani skokani si zde příliš neužijí, průměrný skok zde dosáhne sotva tří metrů.

Saturnův měsíc Enceladus je jedním z kandidátů na existenci mimozemského života, pod ledovou kůrou se zde nachází tekutý vodní oceán. A pro skokany je to rovněž přívětivé místo, člověk zde vyskočí až do výšky 43 metrů.

Komety mají vzhledem ke své malé velikosti a hustotě mizivou gravitaci. Své o tom ví evropský modul Philae, který měl ohromné potíže s přistáním na kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko. Obyčejný skok zde člověka vynese přinejmenším do výšky 854 metrů…

A jak by vypadaly skoky na dalších objektech? Aplikace nabízí i další možnosti. A třeba i srovnání výšky skoku člověka a klokana.