Všichni jsme již mnohokrát zažili setkání s člověkem, který byl dobře oblečený, choval se mile a přívětivě, ale prostě nám „nevoněl“. Čich sice patří mezi nejvíce podceňované lidské smysly, o našem postoji k druhým lidem však rozhoduje mnohem větší měrou, než jakou jsme si ochotni připustit. 21. STOLETÍ Vám nyní přiblíží složitá zákoutí čichové komunikace mezi lidmi. 
Zažili jste někdy prudký strach při vzlétání, i když se vás jinak strach z letu netýká? Cítili jste někdy nevysvětlitelnou náklonnost k člověku, který za to podle rozumných kritérií ani nestál, zatímco ten, kterého by si vybral rozum, vás nechával chladným? Stalo se vám, pokud jste žena, že doba vašich „dnů v měsíci“ se nápadně shoduje se stejným obdobím vašich kolegyň v práci? Tyto zdánlivě nesourodé jevy mohou mít jednu společnou příčinu – vaše mysl a posléze i tělo byly podvědomě ovlivněny chemickým signálem, který přišel z vašeho okolí. Tyto látky, kterým říkáme souhrnně feromony (z řečtiny: feró = nesu, hormó = toužím), byly pro vědu objeveny až v roce 1959 a od té doby jsou stále předmětem intenzivního výzkumu.
Citlivé zvířecí nosíky
Mezi živočichy patří mezi největší čichové přeborníky jistě hmyz, pozadu ale nezůstávají ani nejrůznější obratlovci. Hadům či ještěrům stačí sotva několik molekul, aby objekt svého zájmu ucítili na více než kilometrovou vzdálenost. Mezi savci patří k nejlepším „čichačům“ šelmy nebo predátoři z jiných skupin (např. hmyzožravci), u kterých patří dobrý čich k základnímu loveckému vybavení. A jak se vlastně zvířatům podaří dosáhnout tak zázračné efektivity? Tajemství je především v rozsahu plochy, na níž jsou umístěny zvláštní buňky – receptory, které jsou citlivé na podráždění některou z molekul. Proto mají samečkové můr či brouků tykadla tak nápadně rozvětvená – čím více „větviček“, tím více čichových buněk. U obratlovců jsou čichové receptory umístěny zejména na čichové sliznici. Zatímco u lidí není větší než 5 čtverečních centimetrů, takový vlčák ji má třicetkrát rozsáhlejší! Může za to bohaté rozvětvení nosní dutiny, tvořené čelními a nosními kostmi a také výběžky nosní kosti – nosními skořepami. Této „rozloze“ odpovídá také počet čichových buněk. Vlčák jich má kolem 220 milionů, člověk si musí vystačit s pouhými pěti miliony.
Tajemný „šestý smysl“
A to ještě není vše! Kromě bohatě prokrvené a inervovaní čichové sliznice má velká většina obratlovců ještě jeden zvláštní orgán, skrytý většinou v ústní dutině, kterému se také někdy přezdívá „šestý smysl“. Odborně mu říkáme vomeronasální nebo také Jacobsonův orgán (VNO). Na to, jak je významný, nevypadá nijak zvláštně. Je to drobná, ale bohatě inervovaná prohlubeň, která je u většiny zvířat skryta v horní části ústní dutiny. Zvláště dobře je tento orgán vyvinut právě u plazů, kterým dává jejich famózní čichové schopnosti. Ačkoli vědci měli dlouho za to, že u většiny savců je tento orgán spíše zakrnělý, začíná jim být nyní jasné, že v jejich soukromém životě hraje významnější roli, než mu byla donedávna přisuzována. Výzkumy, které byly prováděny např. na koních nebo šelmách, ukazují, že právě tento orgán je zodpovědný za přijímání molekul, které hrají významnou roli při jejich námluvách. Chovatelé koní znají tento způsob očichávání pod názvem „flémování“. Koně ohrnou pysky a snaží se tak vnitřek ústní dutiny co nejvíce zpřístupnit. Vzrušení, které jim takto intenzivní „očichávání“ partnerek přivádí, je známé snad všem, kteří se na koně kdy dívali.
Jak čichají lidé?
Jak jsme na tom s čichovou, nebo také odborně olfaktorickou komunikací my, lidé? Přes to, že můžeme registrovat pachy pomocí tří hlavních orgánů – čichové sliznice hlavního čichového orgánu, Jakobsonova orgánu a také volného vyústění trojklanného nervu do nosní dutiny – chce se hned říci: Žádná sláva! My lidé se podobně jako většina ostatních primátů orientujeme především zrakem (opticky) a sluchem (auditivně). Oba tyto zdroje vjemů spolu také velmi názorně souvisí – když něco vidíme, jsme většinou bez problémů schopní také říci, zda to vydává nějaký zvuk. S vůněmi či „smrady“ je to už ale těžší. Vůně se nedá změřit ani zvážit a její zdroj se nám také hledá mnohem hůře než například zdroj hluku. Zdá se ale, že právě díky této „podřadné“ roli, kterou v našich životech čich hraje, jsme mu vydáni téměř na milost a nemilost. Čichové vjemy nás pak ovlivňují z velké části podvědomě a v tom spočívá zdroj jejich moci či naopak radosti, kterou nám způsobují. Zvláštní roli hraje zřejmě právě Jakobsonův orgán, který je u člověka skryt nikoliv v ústní, ale v nosní dutině.
Čím to vlastně voníme?
Pro to, abychom si mohli s druhými předávat kódované čichové zprávy, je ovšem třeba vůni nejen přijímat, ale také vydávat. Řadě zvířat nadělila evoluce k tomuto účelu zvláštní zařízení. Jsou to především nejrůznější typy žláz, které se specializují na výrobu látek, nacházejících své využití pouze v čichové komunikaci. Zdá se však, že lidé vysloveně specializované žlázy nemají a ani značkování koncovými produkty metabolismu (exkrementy) u nás nebylo nikdy příliš v módě. My lidé proto signalizujeme látkami, které se vylučují na některá zvláštní místa na těle. Jsou to produkty kožních žláz, jejichž hlavní funkcí ale není produkovat voňavé signály. Potní žlázy (zejména jeden jejich typ – žlázy apokrinní) slouží primárně k ochlazování a vylučování, žlázy mazové zase zvlhčují a chrání pokožku. Každý typ žláz se ale koncentruje na jiné části povrchu těla. Zatímco mazové žlázy najdeme zejména na pokožce hlavy (kde „mastí“ vlasy“), tváři, rtech, prstních bradavkách a genitáliích, apokrinní potní žlázy jsou nejvíce kumulovány v podpažních jamkách a v oblasti okolo genitálií. To, že jinak holým lidem zůstalo ochlupení právě v těchto oblastech, tedy čichoví odborníci hravě vysvětlí – slouží tam právě jako lapače důležitých tělesných pachů. Produkty apokrinních žláz ale samy o sobě nevoní, a tak si na výrobu „vůně“ lidé přizvali spolupracovníky – bakterie. Teprve ty upraví produkt potních žláz tak, že jej dokážeme cítit a případně nad ním i ohrnout nos.
Syndrom „ženských domovů“
Existuje řada míst, kde spolu přicházejí do styku prakticky výhradně ženy. Jistě z paměti vylovíme řadu z nich – rodina, ženské internáty či vysokoškolské koleje, úřady nebo třeba i ženské kláštery. V takovém prostředí je jistě řada příležitostí ke komunikaci. Doktorce Martě McClintockové však nešlo pouze o ženské klevetění. Vydala se totiž po stopách zvláštního jevu, který nejprve sama v roce 1971 objevila. A co že to bylo tak zvláštního? McClintocková si všimla, že ženy, které spolu dlouhodobě žijí, mají tendenci synchronizovat své menstruační cykly tak, aby menstruovaly ve stejnou dobu. Jak ale dokáže ženské tělo takovou věc zařídit? Jistě ne tak, že by si ženy o své periodě vyprávěly a poté se vědomě rozhodly, že bude lepší, když si své období prožijí společně. McClintocková se tedy vydala po stopě skrytého mechanismu, který správně hledala v té nejméně probádané oblasti – v čichové komunikaci. Po téměř třiceti letech hledání se jí nakonec podařilo uspět – experimentálně ukázala, že látky obsažené v ženském potu mají skutečně vliv na zkracování či prodlužování ženského cyklu. Byly to právě výzkumy McClintockové, působící v současné době na univerzitě v Chicagu, které odstartovaly vlnu zájmu o lidské feromony. Jen jedno se ale americké vědkyni vypátrat nepodařilo – totiž vysvětlit, k čemu by to celé mělo být dobré!
Jinak voní ženy, jinak voní muži
Slabý lidský čich odsuzuje nás, lidi, k tomu, aby naše čichová komunikace nebyla příliš rozšířená. Neznačkujeme si svá teritoria ani nedáváme ostatním signály, že se blíží nebezpečí. Jedna důležitá oblast nám ale přeci jen zůstala – „chemie“ mezi jednotlivými lidmi a zejména mezi pohlavími. Jak už tomu ale bývá, nebyla cesta k objevu účinných látek přímá. Látky zvané androsterony byly dříve než u člověka objeveny u prasat. K tomu, aby bachyně začala šílet „láskou“ a nastavoval své tělo do pozic vhodných k páření, jí stačí zachytit pouze několik molekul těchto steroidů. Později se však zjistilo, že tyto látky lze nalézt i v lidském potu, moči i slinách a to v mnohem větší koncentraci u mužů než u žen. Jedná se opravdu o tajemné „látky lásky“? O skutečné funkci, jakou mají tyto látky u lidí, se stále vedou spory. „Když se vědce zeptáte, zda lidé dokážou dopravovat nějaký typ sociálního signálu skrze svou tělesnou vůni, 99,9 % vám odpoví, že ano. Když se jich ale zeptáte, zda existují feromony i u lidí, odpovědí vám, že to nebylo prokázáno,“ shrnuje celý problém neuropsycholog Johan Lundstom, jedna z předních světových kapacit na výzkum lidských feromonů. Tento vědec je však ohledně cílů svého výzkumu optimistický – věří, že existenci funkčních lidských feromonů se dříve nebo později podaří prokázat.
21. STOLETÍ dodává:
Důležitou oblastí mozku je tzv. amygdala – centrum, které je zodpovědné za paměť a také naše emocionální reakce. Ivanka Savicová z Karolinska Institute ze Stockholmu pomocí magnetické rezonance zkoumala, jak amygdala reaguje na různé čichové podněty. Zjistila, že mužský „feromon“ androdiastenon dokázal probudit toto centrum k vyšší činnosti u heterosexuálních žen a homosexuálních mužů. Když později užila k aktivování amygdaly ženský „feromon“ estratetraenol, získala přesně opačné výsledky. Její výzkumy však nešly tak daleko, že by prokázaly jasný vliv „feromonů“ na lidské jednání.
Kouzlo propocených triček
Díky podrobným výzkumům vychází postupně najevo, že čichem si lidé dokážou předat přece jen více, než si vědci dříve mysleli. Vůně lidského těla má však okolo 2000 různých složek, a tak na vědce čeká ještě velmi mnoho práce, než pochopí, které z nich jsou skutečně významné. Postupně však již přicházejí první vlaštovky. Jednou ze žhavých oblastí výzkumu jsou látky, které vylučuje naše tělo při pocitu strach. Těmto výzkumům se věnuje především Američanka Denisa Chenová a Australanka Kerstin Ackerlová. Podle záběrů obou z výzkumnic je lidský strach také „nakažlivý“. Obě promítaly skupině žen několik hororů za sebou a poté nechaly jinou skupinku žen, aby hodnotily jejich propocená trička. „Ženy poté, co „očichávaly“ propocená trička, vykazovaly vyšší hladinu stresových hormonů,“ říká ke svému výzkumu Ackerleová.
Pachový podpis a imunita
Očichávání propocených triček je oblíbenou metodou vědců, kteří se čichem zabývají. Jeden ze slavných „tričkových“ experimentů prováděl také švýcarský biolog Claus Wedekind. Lidský pachový podpis podle něj dokáže předat informaci i o genetické variabilitě. Co tedy přesně tedy Wedekind testoval? Je známo, že co největší podíl genetické variability je pro populaci organismů stejného druhu nejen prospěšný, ale někdy také nezbytný. Zvlášť důležitá je variabilita v jednotlivých složkách imunitního systému, neboť vybavuje organismy k tomu, aby odolaly širšímu spektru potenciálních parazitů. Zvláště významnou složkou jsou takzvané HMC proteiny. A co tedy Wedekindův „tričkový experiment“ prokázal? V podstatě stejnou věc, kterou již v roce 1979 objevil tým Japonce Yamazakiho u myší. Samice myší, stejně jako lidí po čichu poznají, jaké geny pro MHC nese jejich partner. Když se příliš podobají jejich vlastním, více či méně zdvořile samcovu nabídku k páření odmítnou.
Špetka parfému za ouško nezaškodí
Proč mají lidé tak velkou tendenci skrýt svůj vlastní tělesný pach? Vědci se shodnou na jednom – když s druhým mluvíte, můžete mu i zalhat. Když má ale příležitost si vás očichat, vyjde pravda vždy nemilosrdně najevo. Naše tělo totiž nedokáže lhát. Chceme-li tedy druhé ošálit, pak nám nezbude nic jiného než si pořídit vůni umělou. A když ji začne někdo používat, je proti ostatním ve výhodě. To si však málokdo nechá líbit a tak se postupem času začnou vonět všichni. Všimněme si ale, že používání umělých „čichových identit“ je znakem „civilizovanosti“ – řada žen by možná šla po ulici raději nahá než bez použití parfému nebo alespoň deodorantu. Dalo by se dokonce říci, že historie výroby umělých parfémů je téměř přesně tak dlouhá, jak je historie „civilizace“. Nejstarší stopy po výrobě parfémů nacházíme již ve staré Mezopotámii, Egyptě a také na Kypru. Pro své převzácné ingredience byly parfémy vždy neobyčejně drahé – vyvažovaly se doslova zlatem. Dnes už je ale voňavkářství obrovsky rozvětveným průmyslovým odvětvím – roční tržby přesahují šest miliard dolarů. A zkuste si najít nějakou celebritu, která by nepropagovala některý z parfémů!
Chemie ve světě zvířat
Co je tedy všem přírodním „feromonům“ společné? Ačkoliv se jejich chemická podstata často velmi liší, funkcí každé z nich je sdělit něco okolnímu světu. A vzkazy to mohou být různé, většinou však nabádají ke změně chování. Někdy potřebuje organismus sdělit kolegům ze stejného druhu: „Pojď ke mě blíž, nalezl jsem vydatný zdroj potravy“. Jindy naopak volají: „Pryč odtud, napadl nás nebezpečný predátor!“. Prostřednictvím čichové komunikace řada zvířat také značkuje svá teritoria (psi se tohoto zvyku nezbavili ani po tisíce let trvající domestikaci) nebo naopak označují cestičky, po nichž by se měli vydat ostatní (například mravenci). Důležitým problémem, s nímž se musí řada organismů vypořádat, je ale také vyhledání partnera ke spáření. U druhů, které žijí ve velkých skupinách (např. velcí afričtí sudokopytníci), to není problém. Jste-li ale například drobná noční můra, je pro vás nalezení vhodné „maminky“ pro vaše malé housenky velkým problémem. Řada motýlů má proto unikátně vyvinutý „čich“, který sídlí v bohatě rozvětvených tykadlech.
Pochybná sláva doktora Berlinera
Řekne-li se lidský feromon, vybaví se dnes většině lidí otravné spamové e-maily, které nás takřka denně nabádají k zakoupení některé z voňavek, které obsahují tyto „zaručeně“ fungující přitahovače druhého pohlaví. Jaká je ale realita? Nestorem výzkumu lidských feromonů je David Berliner, původně profesore anatomie na univerzitě v Salt Lake City, kde se věnoval výzkumu vlastností látek, které pocházely z povrchu lidského těla. Jednou nechal ve své laboratoři otevřenou dózičku s extraktem z lidské kůže, a jaké bylo jeho překvapení, když najednou začal pociťovat uvolnění a zlepšení nálady. Jedno bylo však zvláštní – extrakt byl při běžném očichání prakticky bez zápachu. Hlavní čichový orgán tedy nebyl schopen nic zaregistrovat a hlavní podezření tedy padlo na tajemný Jakobsonův orgán. Berliner se zaradoval – kdyby se podařilo objevit chemickou podstatu těchto látek, dal by se tento objev náramně zpeněžit! Odešel proto z univerzity a založil si hned dvě soukromé firmy, které se věnují výzkumu chemické podstaty lidských feromonů. I když se vomeroferiny, jak začal látkám na bázi steroidů říkat, podařilo docela dobře izolovat, jejich výzkum zatím nepřinesl výsledky, které Berliner sliboval. A co více, k výzkumům jeho týmu je řada vědců skeptická – z Berlinera se totiž stal spíše obchodník než vědec.
