Způsob, jakým způsobem tvůrci umělé inteligence mění svět ze dne na den, nemá v dějinách lidstva obdoby. Avšak, zatímco většina pozornosti se soustředí na chatboty, generování obrázků nebo automatizaci práce, bezpečnostní experti upozorňují na mnohem méně nápadné riziko..

Podle některých odborníků by už během příštích dvou let mohly pokročilé systémy AI výrazně usnadnit kybernetické útoky proti satelitům obíhajícím kolem Země. Následky takových ataků by poté postihly prakticky každého člověka na planetě.

Družice dnes tvoří neviditelnou infrastrukturu moderní civilizace. Zajišťují navigaci GPS, satelitní komunikaci, předpověď počasí, televizní vysílání, synchronizaci finančních transakcí i vojenské systémy.

A výpadek byť jen několika klíčových družic by mohl způsobit nejen rozsáhlé ekonomické škody, ale v krajním případě i problémy v dopravě, energetice nebo záchranných složkách a tím pádem brát i životy.

Důvodem obav není snad ani tolik samotná umělá inteligence, ale její schopnost urychlit hledání slabin v počítačových systémech. Moderní AI dokáže analyzovat obrovské objemy kódu, vyhledávat bezpečnostní chyby a navrhovat způsoby jejich zneužití a to vše ve velmi krátkém čase.

Speciální obavy pak panují kolem takzvané agentní AI. Jde o systémy, které nejen odpovídají na otázky, ale dokážou samostatně plánovat kroky vedoucí k určitému cíli. Pokud by podobný systém dostal za úkol proniknout do satelitní infrastruktury, mohl by automaticky vyhledávat zranitelnosti, testovat útoky a přizpůsobovat svou strategii podle reakcí obrany.

„Největší problém je rychlost a rozsah,“ upozornili odborníci z estonského centra CR14, kteří se zabývají simulacemi kybernetických útoků proti kosmické infrastruktuře. Podle nich se schopnosti AI zlepšují rychleji, než se daří modernizovat zabezpečení mnoha starších družic.

Nejčernější scénář bývá označován jako satelitní apokalypsa. Nejde o zničení Země, ale o možnost, že napadené družice způsobí sérii kolizí na oběžné dráze. Pokud by útočník převzal kontrolu nad některými satelity a změnil jejich dráhu, mohlo by dojít ke srážkám s gigantickým nárůstem počtu trosek.

Tento proces je znám jako Kesslerův syndrom, když jej americký vědec Donald Kessler popsal už v roce 1978. V extrémním případě by mohlo vzniknout tolik kosmického odpadu, že by některé části nízké oběžné dráhy byly po dlouhá léta prakticky nepoužitelné.

Takový scénář zní jako tak trochu ukradený ze snímku Gravitace, ale problém kosmického smetí je reálný už dnes. Kolem Země obíhají tisíce aktivních satelitů a statisíce větších úlomků. Jen za poslední roky přibyly na orbitě tisíce nových družic, zejména v rámci megakonstelací poskytujících internetové připojení.

Provozovatelé družic, jako například Evropská kosmická agentura, si riziko uvědomují a investují do lepšího zabezpečení. Jenže, řada starších satelitů však vznikala v době, kdy podobné hrozby nikdo nečekal.

Aktualizace jejich softwaru bývá složitá a někdy dokonce nemožná. Právě tyto starší systémy mohou představovat nejslabší článek celého řetězce.

Kosmický prostor byl dlouho vnímán především jako doména vědců a astronautů. Dnes se stále více stává součástí kybernetického bojiště. Útok na satelit nemusí znamenat jen ztrátu jedné družice. „Kosmos je zásadní pro národní bezpečnost,“ upozorňuje NASA. Právě proto se ochrana satelitů v příštích letech stane stejně důležitou jako ochrana elektrických sítí nebo datových center.

Zda skutečně hrozí satelitní apokalypsa během dvou let, nikdo s jistotou neví. Jisté je pouze to, že s rostoucím významem umělé inteligence se závod mezi útočníky a obránci přesouvá i na oběžnou dráhu.