Astronomické znalosti mayské civilizace nepřestávají fasconovat ani staleté pté, co se kdysi slavná americká kultura proměnila v prach. Jedním z nejvýraznějších dokladů mayské vyspělosti je Drážďanský kodex, rukopis z 11. až 12. století, který jako jeden z mála přežil ničení mayských knih během kolonizace..
Drážďanský kodex nenapsal některý z Mayů, který byl zrovna náhodou na stipendijním pobytu v Drážďanech.
Jen je toto dílo od roku 1739 uloženo právě v saské metropoli a nese své jméno po svém novém domově, podobně jako další dvě mayské literární památky Pařížský kodex a Madridský kodex. Drážďanský kodex mimo jiné obsahuje tabulku pro předpověď zatmění Slunce, jejíž princip zůstával dlouho záhadou. Teprve nedávno vědci rozluštili, jak tato pozoruhodná metoda fungovala.
Mayové si už tehdy uvědomovali, že zatmění není náhodná událost, kdy Měsíc prostě zakryje Slunce a naopak pochopili, že jde o pravidelný cyklus. Ve zmíněné tabulce zaznamenali přibližně 405 lunárních měsíců což představovalo základní rámec pro výpočet budoucích zatmění.
Díky tomu dokázali toto nebeské divadlo, které mohlo být viditelné na jejich území v období zhruba mezi lety 350 a 1150 našeho letopočtu, velmi přesně předpovědět.
Lingvista John Justeson a archeolog Justin Lowry ve své nové interpretaci ukázali, že mayská tabulka nebyla jednoduchým kalendářem, který by se po každém cyklu prostě resetoval.
Mayové si totiž všimli, že jejich výpočty zatmění se po několika desítkách let začnou nepatrně rozcházet s realitou, protože měsíční cyklus není úplně pravidelný. Aby tuhle chybu opravili, vložili do tabulek jisté korekce a po určité době tak cyklus nezačínal znovu od začátku, ale až od konkrétního měsíce.
Tím se přepočítal zbytek tabulky a předpovědi zůstaly přesné i po více než století. Díky tomu dokázali udržet přesnost svých předpovědí s chybou menší než 51 minut za celých 134 let.
Pro Maye však astronomie nebyla jen vědou, ale přímo posvátným jazykem vesmíru. Zatmění Slunce vnímali jako dramatický okamžik, kdy se bohové odvracejí od lidí, a bylo třeba je usmířit. A když se Slunce skutečně ztratilo z oblohy, následovaly krvavé oběti a rituály, jejichž cílem bylo probudit boha Slunce zpět k životu.
V královských městech, jako byl Tikal nebo Copán, probíhaly tyto rituály na vrcholcích pyramid, tedy přesně tam, kde se člověk dotýkal nebe. Kněží pálili vonné pryskyřice, jejichž dým měl otevřít cestu modlitbám do nebes, a z mušlí zněly hluboké tóny, které měly připomínat tlukot srdce světa.
Oběti přicházely i z řad šlechty. Vládci a kněží si propichovali jazyk, uši nebo genitálie obsidiánovými čepelemi, krev zachycovali do papírových proužků a ty pak pálili, kouř měl pak nést životní sílu ke Slunci, aby se znovu zrodilo.
V některých případech, zejména po delším zatmění nebo jiných zlých znameních, se přistupovalo i k lidským obětem. Ti, kdo byli obětováni, byli považováni za vyvolené a věřilo se, že jejich duše pomáhá Slunci překonat temnotu a znovu vstát.
