Před 66 miliony lety se velkému asteroidu připletla do cesty nevelká planeta. Život na Zemi od té doby už nevypadal stejně. Po celé generace bylo kataklyzma předmětem učených dohadů. Šlo o asteroid, nebo o kometu?
Odkud přicestoval? A skutečně stál za masovým vymíráním? Nyní máme v rukou doposud nejjasnější odpovědi..
Rychle se pohybující kosmický projektil se při svém kamikadze útoku pravděpodobně zcela vypařil. Jizva po nárazu ale zůstává dodnes v podobě masivní kruhové pánve kráteru Chicxulub na mořském dně u Mexického zálivu, která je s průměrem asi 200 km jednou z největších impaktních struktur na Zemi.
Shromažďováním dat z hloubkových ropných vrtů a seismických měření se vědcům podařilo zrekonstruovat mnohé z této dávné události.
Ve špatný čas na špatném místě
Objekt o velikosti hory Mount Everest se na Zemi přiřítil rychlostí asi 25 km/s ze severovýchodu. Jeho cestu zastavilo mělké moře na místě dnešního Yucatánského poloostrova. Náraz uvolnil tolik energie jako 100 milionů megatun TNT, což je ekvivalent 2 milionů termonukleárních Car-bomb.
Následovala monstrózní zemětřesní, tsunami a ohnivé bouře, zuřící po celé zeměkouli. Pokud by k nárazu došlo jinde na planetě, osud života na Zemi mohl být velmi odlišný. Jak ze simulací vyplývá, na vývoji situace se podepsala souhra mnoha nešťastných okolností.
Kdyby asteroid dopadl jen o několik minut později, přistál by do hlubších vod, vypařilo by se méně horniny, což by snížilo pravděpodobnost masového vymírání. Nešťastná byla také dopadová trajektorie. Udeřil pod úhlem přibližně 60 stupňů nad obzorem, což podle studie vědců z Imperial College London z roku 2020 vyústilo ve vůbec „nejhorší možný scénář“ pro planetu.
„Do horních vrstev atmosféry se dostalo více nebezpečných trosek a rozptýlilo se všude – přesně to vedlo k jaderné zimě,“ uvedl autor studie, profesor Gareth Collins.
Výbušný komplic
Rychle se pohybující oblak během 4-5 hodin po dopadu rozdistribuoval prach, saze i sulfátové aerosoly kolem Země a zastínil slunce. Globální teploty se propadly, potravní řetězce zhroutily, aerosoly kyseliny sírové pršely zpátky na zem a okyselovaly oceány.
Tato asi 10 let trvající „zima“ vyvolala až tisícileté změny teplot a chemického složení oceánů. Výsledkem bylo vyhynutí odhadem 76 % živočišných druhů.
Země ale měla do oázy klidu daleko ještě před dopadem asteroidu. Pohybující se kontinenty měnily atmosférické vzorce a sopečné erupce, zejména na území dnešní střední Indie, zahlcovaly atmosféru. „Dva miliony let probíhalo obrovské množství sopečné činnosti, která chrlila plyny do atmosféry a měla velký dopad na globální klima,“ uvedl profesor Paul Barrett z Přírodopisného muzea v Londýně.
To přivedlo některé odborníky k názoru, že hlavní příčinou vymírání na konci druhohor byly právě desítky tisíc let trvající sopečná aktivita.
Poslední hřebíček do rakve
Do hledání skutečného viníka se pustili také vědci z Imperial College London a dalších britských institucí. Jak uveřejnili v roce 2020 v prestižním Sborníku Národní akademie věd (PNAS), jsou přesvědčeni, že jej nalezli.
„Ukázali jsme, že asteroid způsobil impaktní zimu, a že tyto vlivy prostředí zdecimovaly vhodné prostředí pro dinosaury. Naproti tomu účinky intenzivních sopečných erupcí nebyly dostatečně silné, aby podstatně narušily globální ekosystémy,“ uvedl Alessandro Chiarenza.
Studie zároveň ukázala, že masivní vulkanismus mohl z dlouhodobého hlediska pomoci životu se z následků dopadu asteroidu zase zotavit. Plyn a částice blokující Slunce, uvolňované při erupcích, se v delším časovém horizontu se z atmosféry zase odfiltrovaly a zanechaly v ní pouze oxid uhličitý, který urychlil opětovný nárůst teplot.
Toto sopečnou aktivitou způsobené oteplování poskytlo zvířatům a rostlinám, které přežily, šanci na obnovu.
Více se dočtete v čísle 12/2024.
